Princ Harry konečně našel sám sebe

Dvaatřicetiletý princ ve velmi upřímném rozhovoru popsal, jak obtížně se mu žilo před osmadvacátým rokem života, kdy poprvé vyhledal pomoc psychologa a začal se sebou něco dělat. Po návratu z vojenské služby prý „odmítal dospět“ a vůbec netušil, kam vlastně jeho život směřuje.

V tomto období ze všeho nejvíc nenáviděl královskou pompu a zájem miliónů lidí. „Když jsem byl na lyceu v Etonu, měl jsem jediný cíl – být hlavním grázlem třídy. Ale i potom jsem dlouhé roky neměl do čeho píchnout a jen jsem se tak plácal,“ řekl novinářce Angele Levinové.

Prázdnotu vyplnil divokými večírky a popíjením s kamarády z prostředí britské smetánky. Tehdy hodně kouřil a podle vlastních slov se několikrát ocitl na pokraji nervového zhroucení.

Ale i když se začal stavět na vlastní nohy a cíleně se rozhodl „zůstat součástí panovnické dynastie a najít v ní pro sebe roli“, pochybnosti zůstávaly. Nevěřil, že existuje cesta, jak užitečně uplatnit své schopnosti.

Hnacím motorem „návratu k rodině“ prý byla především loajalita vůči babičce, královně Alžbětě II. A také snaha „oplatit“ pomoc charitativní organizaci pro psychicky nemocné, jejíž profesionální pomoc ho vytáhla ze dna.

Dnes je o poznání vyrovnanější a tvrdí, že „nikdo z královské rodiny v žádném případě netouží být partou celebrit“. „Chceme nalézt svou roli a naplňovat ji pro dobro celku,“ tvrdí.

Během relativně dlouhé cesty k vnitřnímu klidu se prý Harry nejlépe cítil v armádě. Celkem tam odsloužil deset let a dvakrát byl nasazen přímo v Afghánistánu. Poslední turnus však musel po pouhých deseti týdnech urychleně ukončit, když tisk v roce 2007 odhalil jeho přítomnost v provincii Hilmand. Panovaly obavy, že hnutí Tálibán udělá vše, aby jej coby „úhlavního nepřítele“ dostalo.

„Hrozně mě to tehdy naštvalo. Armáda pro mě představovala nejlepší únik, jaký jsem měl k dispozici. Tam jsem měl pocit, že můj život k něčemu je. Seznámil jsem se s lidmi ze všech společenských vrstev a žil jsem s pocitem, že jsem jeden z nich,“ řekl Harry nedělníku. „Nebyl jsem prostě žádný princ, jen Harry,“ shrnuje lapidárně, co pro něj armáda znamenala.

V ozbrojených silách se prý také naučil, že jedinec neznamená nic a klíčem k úspěchu je schopnost být týmovým hráčem.

S pomocí staršího bratra, prince Williama, nakonec začal hledat své místo na slunci. Rozhodl se pro charitu. Podporuje zraněné válečné veterány a veteránky a vede kampaň za porozumění vůči mentálně postiženým.

S bratrem se prý těmto aktivitám věnují s obrovským nadšením. Drží je vědomí, že jdou stejnou cestou jako kdysi jejich matka, princezna Diana.

Signálem, že Harry opravdu dospěl, jsou podle britského deníku jeho úvahy o roli monarchie v 21. století. „Chceme, aby královská rodina pokračovala, ale pořád stejné jako za královny Alžběty to nebude. Tlak na změny je nevyhnutelný,“ dodal.

„Věci se mění rychle zejména díky sociálním médiím. Je na čase monarchii modernizovat. Ve světě je hodně zlého, a my jako rodina chceme přinášet pozitivní hodnoty,“ řekl nedělníku Mail on Sunday.

Jinak je ale rozhodnutý vést normální život. „A když budu mít štěstí a narodí se mi děti, zařídím jim také obyčejný život,“ dušuje se Harry.

Deník Daily Mail však ironicky poznamenal, že princ žije v iluzi a žádný únik od královských povinností nepřipadá v úvahu. „Myslí si snad, že by o něj i po abdikaci média ztratila zájem? A nadále by si užíval pohádkového bohatství rodiny, měl by vlastní domy a dovolenou v Karibiku?“ Podle kritiků princ jen kouše do ruky, která mu pomohla k tak privilegovanému postavení.

Angela Levinová s Harrym trávila poslední rok hodně času a postupně se seznámila s princovou mediální ofenzívou. Ta spočívá ve dvou dovednostech. Jednak Harry pokaždé během příjezdu na charitativní akci vyskakuje z auta, předbíhá svůj doprovod a jde se energicky přivítat s tím, kdo událost organizuje. Stisk ruky má drtivý a chová se upřímně a nenuceně.

S čímž souvisí druhá schopnost – Harry stoprocentně věnuje pozornost tomu, s kým právě mluví. Na mladého muže s komplikovanou minulostí je to úctyhodný výkon.

Netěká očima, neohlíží se, nervózně nepřešlapuje. Pečlivě naslouchá každému, kdo na něj mluví. Dokonale tak vytvoří dojem, že mu na lidech okolo záleží. Šíří jistotu a optimismus.

Zvlášť dobře to umí se zraněnými veterány. Podle psychologů je možné, že tím, že jim pomáhá, pomáhá vlastně sám sobě. Vidí se v nich, v jejich zoufalé snaze dokázat si, že i se svým zraněním za něco stojí a něco dovedou.

„Během návštěvy nemocnice s názvem Pomoc hrdinům se ke zraněným a trpícím choval soucitně a uvolněně zároveň a sám se jim svěřoval, jak moc mu chybí černý humor z první linie,“ píše Levinová. Vojáků se bez obalu ptal na to, co s nimi jejich zranění udělalo. „Už to nejsem já,“ odpověděl mu tiše 34letý velitel odstřelovačů Mike „Doris“ Day, jemuž v roce 2009 granát přerazil páteř a zanechal v lebce pár šrapnelů.

Harry naopak sám sebou být teprve začíná. Právě tím, že chce pomáhat obětem války, nehod a dysfunkčních rodin, z níž sám pochází.

Vzhledem k nejednoznačnému vztahu k monarchii princ nakonec reportérku překvapil odhalením, že je – společně s milióny poddaných – fanouškem televizního seriálu amerického online kanálu Netflix The Crown.

Příběh s jeho babičkou a dynastií Windsorů v hlavní roli jej prý fascinuje, snad jen s malou výhradou.

„Nejlepší by bylo, kdyby skončili už první sérií z loňského roku. Za žádnou cenu by se neměli pouštět do osudů mladší generace,“ řekl. Nerad by se díval na aféry lady Di v přímém přenosu. Nerad by otevíral staré rány.