O dvacet let později ji coby manželku velvyslance v Dánsku zaujaly výzkumy OSN, podle nichž byli Dánové opakovaně nejšťastnější lidé na světě. A tak pátrala – a posléze napsala knihu Dánské štěstí, kde se snaží přijít věci na kloub.

S jakou představou jste odjížděla do Dánska?

Za manželem, který se stal v létě 2013 velvyslancem v Dánském království, jsem se odstěhovala zhruba rok po něm. Pravidelně jsem však za ním létala a už dřív jsem Dánsko navštívila. Měla jsem tedy celkem dobrou představu, kam odjíždím. Primární byl pocit, že si v klidném prostředí severského přímořského klimatu odpočinu, minimálně v prvních týdnech. Mám raději hory než horká moře, takže to pro mne bylo velmi příhodné místo.

Mimoto jsem věděla, že Dánsko bylo několikrát vyhodnoceno jako země nejšťastnějších lidí na světě. Takže jsem byla zvědavá, jak se tam žije a v čem ono tajemství spočívá. Ne že bych nevěřila na štěstí, sama se pokládám za šťastlivce. Ovšem o kolektivním štěstí člověk přece jen trochu pochybuje.

V čem je pro vás pobyt v Dánsku jiný než v předešlých lokalitách?

Zatím jsem byla pracovně vyslaná do Litvy, Rakouska a Itálie. Dánsko je tedy čtvrtou zemí, kde dlouhodobě žiji. Je to však poprvé, kdy sama nejsem zaměstnaná na ambasádě, ale „toliko“ doprovázím manžela. Naskytla se mi tak příležitost poznat tuto zemi intenzívněji.

Stejně jako jinde mne nejvíc zajímali lidé a jejich život. Ale pouze tady jsem měla na průzkum dost času a výsledek mohla převést na papír. Takže mi před půl rokem vyšla malá kniha – Dánské štěstí.

S manželem Jiřím prožili v Dánsku čtyři šťastné roky, plné dojmů a zajímavých lidí – mimo jiné byli pozváni na setkání s královnou Markétou II.

S manželem Jiřím prožili v Dánsku čtyři šťastné roky, plné dojmů a zajímavých lidí – mimo jiné byli pozváni na setkání s královnou Markétou II.

FOTO: archív Hany Brodské

Gratuluju! Co dalšího jste v Dánsku stihla?

Vedle společenských povinností, souvisejících s manželovou prací, jsem studovala korporátní právo. Dál se angažuji v aktivitách partnerek ostatních velvyslanců: seznamujeme se s kulturními projekty v Dánsku, s činností organizací OSN, WHO, UNESCO, navštěvujeme muzea, galerie, filmové ateliéry, univerzitní semináře či pořádáme společné sportovní aktivity.

Dánsko svým absolutně nekopcovitým krajinným reliéfem nahrává nejen cyklistům, ale i milovníkům pěších túr a fandům golfu; golfová hřiště zde jsou podobně častá a oblíbená jako u nás fotbalová.

Jsem také členkou literárního a bridžového klubu. Zbývající čas věnuji fotografování, což je můj velký kůň, a chodím na dlouhé procházky k moři, jakkoli chladné a větrné počasí právě je. O víkendech, pokud není příliš mrazivo a větrno, sedneme s mužem na kolo a vyrážíme po všudypřítomných cyklostezkách v Kodani i okolí.

Jak na vás zapůsobili Dánové v první moment – a jak je vidíte dnes?

Od počátku na mne působili současně přátelsky a odtažitě. Ani po letech se mé vnímání příliš nezměnilo. Dánové si svá přátelství pěstují a uchovávají od dětství a o nová příliš nestojí.

Přátelstvím myslím hluboký vztah vzájemné důvěry. Přesto se nám podařilo vytvořit si řadu individuálních vazeb, díky nimž jsme mohli místní obyvatele poznat a pochopit. Skutečnou hloubku těchto vztahů prověří čas. A vzdálenost, protože náš pobyt v Dánsku se krátí.

Je na Dánech poznat, že patří mezi nejšťastnější?

Není. Tedy aspoň ne na první pohled. Avšak ve chvíli, kdy se na ně obrátíte s dotazem či žádostí o pomoc, reagují mile a vstřícně a bezděčně oplácejí úsměv úsměvem.

Dánové nejsou nezdravější, nežijí nejdéle, holdují alkoholu, cigaretám a antidepresivům, ale vysoké sociální zabezpečení a silný pocit rovnosti to kompenzují.

Poznala jsem řadu zemí, ale s tímhle jsem se setkala snad jen ve švýcarské Ženevě, kde jsem roku 2000 studovala.

Co podle vás jejich pocit štěstí určuje nejvíc?

Pocit štěstí nepochybně ovlivňuje celá řada vnějších vlivů. Když síť expertů hodnotila stav štěstí ve světě, posuzovala šest klíčových faktorů: reálný objem hrubého domácího produktu na hlavu, sociální podporu, délku života, míru svobody činit životní rozhodnutí, hloubku důvěry ve stát, vládu a společnost bez korupce a také velkorysost.

Hana Brodská

Hana Brodská

FOTO: archív Hany Brodské

Neméně důležité je osobní vnímání smyslu života a jeho kvality. Obecně lze říci, že čím je lepší ekonomická a sociální situace, čím vyrovnanější je psychický stav obyvatel a rozvinutý etický přístup k životu, tím jsou spokojenější, potažmo šťastnější.

Dánové mají ale i negativní prvenství: vysoký výskyt rakoviny, nejnižší věk dožití v Evropě, nejvyšší daně, jsou 4. na světě v užívání antidepresiv…

Jednotlivé faktory se prolínají a případný deficit jednoho vyvažuje přebytek druhého. Přestože tedy Dánové nejsou nejzdravější a ani nežijí nejdéle, k rozvodu se uchylují nejvíce z Evropy a holdují alkoholu, cigaretám a v nemalé míře antidepresivům, tak vysoká míra sociálního zabezpečení a velmi silný pocit rovnosti, kvůli nimž jsou ochotni platit nejvyšší daně ze zemí OECD, a také třeba nestigmatizace užívání návykových látek tyto zápory kompenzují.

Důležitým faktorem přispívajícím k pocitu spokojenosti je umění zpříjemnit si život, nastolit si tzv. hygge.

K tomu přistupují typicky dánské vlastnosti jako zdrženlivost v emocionálních projevech či neochota zaobírat se situací jiných národů. Dánové se rádi utvrzují v tom, že oni jsou lepší než ti druzí. Jakýkoli pozitivní vývoj jinde v Evropě proto přecházejí téměř bez povšimnutí. Pro psychickou pohodu je logicky lepší představa, že v mé zemi se žije lépe než u sousedů.

Takže se raději uzavírají do vlastního světa?

Ano, dá se to tak říct. Neplatí to však pro ekonomické aktivity Dánska, které je velmi proexportní, významný prvek představují i studenti z nejrůznějších zemí.

Posledním, ovšem neméně důležitým faktorem přispívajícím k obecně vysokému pocitu spokojenosti je umění Dánů zpříjemnit si život, tedy nastolit si, jak se tu říká, „hygge“. K tomu jim slouží poměrně triviální prostředky – zejména zapálené svíčky, rozsvícené lampičky, dobré jídlo a pití, chalupaření, rodina, přátelé. A ještě teplá deka, kterou většinu roku najdete přehozenou přes každou židli před kavárnami. A kdo by chtěl být ještě šťastnější, má k dispozici Institut pro výzkum štěstí, který zaměstnává učitele pro navozování stavu pohody.

V Dánsku jezdí na kole snad každý. Výlet v pohybu svědčí i manželům Brodským.

V Dánsku jezdí na kole snad každý. Výlet v pohybu svědčí i manželům Brodským.

FOTO: archív Hany Brodské

Docházíte k tomu, že pro ně je typická průměrnost a povrchnost…

I zde ale najdeme určitý paradox. Koncept průměrnosti a jisté povrchnosti je důsledkem naplňování zde tak vyzdvihované a úspěšně prosazované rovnosti. Není to koncept pro každého a pro každý národ.

Kupodivu jsou to zejména (nebo snad jedině) USA, k nimž Dánové vzhlížejí. Bez ohledu na to, jak je to či ono americké skutečně dobré. Koncepčně je to přitom země stojící na opačném pólu, ať z hlediska poskytování státní péče, či z pohledu rovnosti a příležitostí.

Nezmínily jsme migranty – mění se postoj k nim se vzrůstající agresí ve světě?

Migranti v Dánsku jsou na samostatnou debatu. K první větší vlně došlo v 60. letech v rámci řízené pracovní imigrace z Turecka, zemí tehdejší Jugoslávie, Pákistánu a severní Afriky. Snahy o ukončení migračních tlaků selhaly a dnes migranti tvoří už víc než 10 procent z pětiapůlmiliónové populace.

Postoj k nim se mění ani ne tak kvůli rostoucímu terorismu ve světě, ale spíš kvůli nedostatečné integraci stále vyššího počtu přistěhovalců a kumulaci menšinových ghett. Dánská vláda ale včas přijala opatření jak pro zmírnění poslední migrační vlny, tak proti zvyšování napětí mezi muslimskou menšinou.

Lze něco z dánského receptu převést k nám?

Převzít dánský sociální model je, obávám se, obtížné. Vždy se ale lze inspirovat. Obdobím rovnostářství jsme si prošli za komunismu a bohužel pro nás to byla doba vysoce destruktivní nejen politicky a ekonomicky, ale i společensky a morálně. To neznamená, že bychom měli rezignovat třeba na boj s korupcí. Tím může dojít k nastolení důvěry ve vládu, soudní a policejní systém, které se u nás v současnosti moc nedostává.

Měli bychom také pracovat na zvýšení vlastní sebedůvěry a nemyslet si stále, že ostatní jsou lepší než my. Máme být nač pyšní. Jen by to chtělo, aby nám média neservírovala toliko kauzy krádeží, vražd, korupcí, ale aby nám také připomínala, jak jsme v tom či onom dobří.

Naše úspěchy na poli vědy, medicíny, automobilového průmyslu, kultury… obstojí v celosvětovém srovnání. Zcela však zapadnou v šedi drobných mizérií, které tak skvěle umíme zveličovat.

V Jižní Africe.

V Jižní Africe

FOTO: archív Hany Brodské

Neumíme prostě doma vysvětlit, jak se máme dobře, a to je velká škoda. Myslím si dokonce, že se máme v řadě ohledů lépe – zmíním zdravotnictví, školství, výběr a dostupnost zboží v obchodech či výši daní. A také bychom se mohli naučit prostě jen víc usmívat…

Pro nás je typické „švejkování“, jaký smysl pro humor mají Dánové?

Smysl pro humor bezesporu mají. Zůstávají však pro mne v tomto ohledu trochu záhadou. V Kodani ale jednou měsíčně promítáme české filmy různých žánrů, včetně komedií. V hledišti sedí jak Češi žijící v Dánsku, tak Dánové, a je zřejmé, že scénám, kterým se smějeme my, se povětšinou smějí i oni.

Ale v podstatě lze říci, že Dány zaujme drsnější ironie a černý humor, což dokládá jejich vlastní filmografie, kde filmy často divákům servírují násilné, sexuální a nám mnohdy obtížně pochopitelné scény. Jako příklad bych uvedla starší film A. T. Jensena Adamova jablka. Velmi působivý a zvláštní. Česko-slovenská databáze filmů ho řadí do kategorie komedie-drama, pro Dány je to pouze komedie.

Co z toho všeho plyne? Vydrží Dánům štěstí i v budoucnu?

Dánové jsou velmi hrdý národ. Hrdý a tvrdý. Hrdý na svou minulost i na to, čeho dosáhl ve 20. a 21. století. Tvrdý díky společenským, historickým a klimatickým podmínkám, v jakých se utvářel. To, co přes veškeré územní ztráty dokázali, Dány oprávněně naplňuje pocity uspokojení a vědomím, že nemají důvody ke stížnostem. Tomu samozřejmě významně přispívá zmíněná vysoká míra sociálního zabezpečení a rovnostářství.

Dánsko představuje stabilní politickou scénu, schopnou reagovat na nálady v zemi. Od počátku pro mne bylo záhadou, jak může stát takto zatížený daněmi stále prosperovat. Zcela jistě to ale vnímá i vláda, která nedávno přistoupila na snížení astronomické spotřební daně na auta a jedná s opozicí o snížení dalších daní. Předpovědět vývoj nedovedu. Zdá se však, že se jedná o dobře promazaný stroj, který umí před složitou zatáčkou včas přibrzdit.

Vy sama jste šťastná? Co pro vás představuje štěstí?

Ano, jsem šťastná, asi proto, že jsem prostě ten typ člověka. Raduji se z toho, co mám, a usiluji o to, co bych ráda měla nebo čeho bych ráda dosáhla. Co nezměním, to se snažím akceptovat. Což je někdy hodně obtížné. A pokud mne netrápí opravdu závažné starosti, těším se třeba jen z hezké chvíle u kávy, čokolády, dobré knížky. V tom ohledu mám pro Dány velké porozumění.

Co vás naposled potěšilo a co namíchlo?

Zlobí mne závist, nepřejícnost, pomlouvačnost, pokrytectví nebo ubývání zdvořilosti a respektu mezi lidmi. S těmito projevy se bohužel občas setkávám, neumím proto říct, co mne namíchlo naposled.

A co mne potěšilo? Asi reakce manželky jihokorejského velvyslance v Dánsku. Mají zvláštní zvyk, pokud jde o vlastní jména. Ženy o ně poté, co se vdají a mají děti, fakticky přijdou. Okolí je totiž volá jmény jejich dětí. Proto když jsem ji na představení japonského divadla oslovila původním křestním jménem, měla upřímnou radost, což zase potěšilo mne.

S kamarádkami z Jižní Koreje

S kamarádkami z Jižní Koreje

FOTO: archív Hany Brodské

Souvisí podle vás pocit štěstí s věkem? V čem jste viděla štěstí v patnácti a dnes?

Zcela určitě souvisí. Ano, čím jsem starší, tím jsem šťastnější. Pokud bych se mohla někdy vrátit v čase, jako že bych asi nechtěla, tak nejdříve do věku 27 let. To jsem konečně byla schopna dívat se na svůj život s potřebným nadhledem, bez přepjatých reakcí a úzkostí z mínění okolí. Mládí nedokáže dostatečně ocenit, co má a může, a přeceňuje význam nepodstatných událostí.

Co se přihodilo ve vašich sedmadvaceti letech?

Celkem dost věcí. Mimo jiné jsem si oholila hlavu dohola jako Sinéad O'Connor. Už mne nebavilo být líbivá princeznička, víla Amálka, a také mne to přitahovalo esteticky. Přátelé mi to rozmlouvali, ale když se pro něco rozhodnu, nevzdám to.

Výsledek? Zima na hlavu a odsuzující reakce většiny společnosti. Snažili se mě třeba vyhodit z jedné brněnské kavárny nebo z parku před univerzitní knihovnou. Ale někdo to naopak ocenil, byla to výborná sociologická zkušenost. Nechtěla jsem provokovat, jen si cosi ujasnit. Což se povedlo, dospěla jsem.

V jakém prostředí jste vůbec vyrůstala, co vás zajímalo?

Pocházím z Mikulova, maminka učila v mateřské škole, otec byl vinař. Vyrůstala jsem se dvěma staršími bratry v malém domečku. Dostalo se mi tak poněkud drsné výchovy, a jestli si dobře pamatuji, chtěla jsem být řidičkou taxi. Z jednoho bratra se stal rovněž vinař, zato já jsem černá ovce, protože alkohol moc nepiju. Ale kvalitní víno poznám.

Jsem člověk žijící přítomností. Náplň a smysl života tak u mne byly předmětem neustálého hledání. Po studiu pedagogiky a jazyků na Masarykově univerzitě v Brně jsem učila angličtinu, překládala a tlumočila. Ale až teprve práce v diplomacii mne začala opravdu naplňovat. Díky svému obsahu i dosahu je v mnoha ohledech výjimečná – přes úskalí, provázející kteroukoli profesi mezi lidmi a s lidmi. Vyhovuje mi, že je spojená s cestováním. Naposled jsem doprovázela svého muže na oficiálních návštěvách Grónska a Faerských ostrovů, nádhera!

Cestujete i mimo profesi?

Určitě. Je přece úžasné poznávat jiné národy a kultury, můžete-li se na svou zemi podívat zvenku, odjinud. Až poté ji zpravidla pochopíte a dostatečně oceníte. Takže jak to jde, rozjedu se po světě. Ani zhoršené bezpečnostní podmínky či nízká životní úroveň mne od cest za poznáním neodradily.

Nejvíc na mě zapůsobily rozvojové země – Bangladéš nebo Uganda, kde jsem si na dálku adoptovala malého chlapce a po letech jsem se na něj jela podívat. Nestal se sice pilotem, jak si přál, ale je z něj dobrý automechanik.

Starší foto adoptovaného afrického syna Stuarta

Starší foto adoptovaného afrického syna Stuarta

FOTO: archív Hany Brodské

Jak jste se poznali s manželem?

V práci, jinak to snad ani nešlo. Oba jsme v ní trávili až příliš času. Když byl prezidentem Václav Klaus, stala se Itálie, kde jsem v letech 2009–2013 působila jako zástupkyně velvyslance, poměrně častým cílem jeho pracovních cest. Organizovala jsem je společně s Kanceláří prezidenta republiky – a právě tam pracoval můj budoucí manžel.

Dlouho jsme byli jen v telefonickém a e-mailovém kontaktu. Osobně jsme se setkali až po roce – a bylo hned jasno. Vedle přirozené inteligence, nesmírné pracovitosti a poctivosti mi učaroval jeho smysl pro humor. A nejen to. Jak jsem zjistila, také rád vaří, což velmi oceňuji. Sám říká, že si mne skutečně získal až poté, co mi připravil palačinky s úžasnou pomerančovou omáčkou. Pravdou je, že umí uvařit i spoustu jiných kulinářských specialit. Prostě muž mnoha kvalit.

Jaké máte společné zájmy, radosti? A v čem se třeba neshodnete?

Je hodně chvil, které prosmějeme. Oba také rádi čteme, posloucháme hudbu (já si své oblíbené rockové či hardrockové kapely pouštím raději ve voze, jinak je náš hudební vkus vcelku shodný), sportujeme a také sledujeme domácí i mezinárodní politický vývoj.

V politice se v názorech vždy neshodneme, ale jak říkává manžel, nehledal „bratra v triku“. Já zase získala příležitost naučit se respektovat jiný názor a bez přehnaných emocí vysvětlovat své postoje.

Jak by asi znělo vaše desatero pro šťastný život?

Každý by si měl vypracovat vlastní desatero, protože štěstí je subjektivní pocit a vedou k němu různé cesty. Pro mne je důležité, i když to zní zprofanovaně, vidět věci pozitivně. Pověstná sklenice vody je pro mě vždy poloplná. Snažím se mít na paměti rčení: Co nechci, aby druzí dělali mně, nedělám já jim.

V sedmadvaceti jsem si oholila hlavu, už jsem nechtěla být líbivá princeznička. Většina mne odsoudila, ale někdo to ocenil, byla to dobrá sociologická zkušenost.

Oceňuji také toleranci. Dám příklad: jsem 25 let vegetariánkou. Zpočátku to byly krušné časy nejen kvůli nedostatku zeleniny, ale i kvůli atakům jedlíků masa. Pochopila jsem, že vzájemná tolerance je základem spokojeného soužití. Současně se snažím být realistka. Mám své sny, jako každý, plní se mi… ale pokud ne, najdu si jiné.

Nemám pevnou pracovní dobu, přesto se snažím být zaměstnaná – nejen běžnými úkony, ale mít projekt vedoucí odněkud někam. Také mě těší, když jsou spokojení lidi kolem. Mohu-li k tomu přispět, udělám to. Hlídám si i pravidelný pohyb a tím potřebnou dávku endorfinů. A velkou radost mi dělá kvalitní čokoláda. Tu si dávkuji aspoň 2x denně. Je dost způsobů, jak žít šťastně…

Dřív pomáhala k dobrému pocitu víra v Boha, u Dánů jste ji nezmínila. Proč?

U Dánů není myslím víra v Boha klíčovým faktorem vedoucím ke spokojenosti. Je to především víra v sebe samotné a ve spravedlivý stát, který se o ně postará a prostředky, které mu svěřili, nezneužije. Protestantská víra je nadto méně intenzivní než víra katolická. Kostely v Dánsku rozhodně nepraskají ve švech, a to dokonce ani v neděli.

Češi jsou hlavně ateisté, víru vyměnili za pověrčivost. Jak jste na tom vy?

Dlouho jsem byla absolutní ateistka. I přes snahy mé zbožné babičky, která mne trpělivě vodila do kostela a učila modlitby. Jediná, kterou jsem si zapamatovala, byla o andělíčku strážníčkovi. Nejsem pověrčivá ani přehnaně důvěřivá, spíš naopak. Vždy jsem jako pragmatik spoléhala na důkazy, smysly a logické argumenty.

Viděla jsem ovšem profesionální práci astrologů s daty, tabulkami a čísly. Viděla jsem práci s energiemi a na vlastní kůži zažila, jak se takto přečtené události skutečně staly, nebo téměř staly. Říkám téměř, protože nemáme život přesně nalinkovaný. Máme dané mantinely a je na nás, jak se mezi nimi budeme pohybovat.

Došlo mi, že existují věci, které nedokážu vysvětlit ani pochopit. Nestal se ze mne pravidelný návštěvník kostela, věřím ale ve vyšší moc, ať už se jí dávají jakákoli jména.

V létě se vracíte do Česka – co by vás lákalo dál?

Vrátíme se, ale jen na pár týdnů. Manžel totiž právě obdržel souhlas prezidenta Mongolské republiky, tzv. agrément, s jeho působením v této zemi v pozici velvyslance. Budu jej tedy i příští 3-4 roky doprovázet.

Na naše další společné pracovní dobrodružství se moc těším a věřím, že si i v Mongolsku najdu vlastní projekty.