Příběh o tom, jak dva nemocní - pes a člověk - spojili svůj osud, aby si vzájemně byli oporou, nezačal zrovna vesele. Bez některých chmurných momentů by se však sotva dostal až k uším prezidenta. Malina, jak devítiletou fenku později nazvala její nová majitelka Zdeňka Koldová (40), se totiž nedávno dočkala ocenění Statečné psí srdce a také čestného uznání v rámci Zlatého záchranářského kříže, který si spolu s košíkem psích pamlsků převzala v dubnu na Hradě.

Následky týrání

Toulajícího se voříška, který zjevně nebyl v pohodě, se tehdy několik dní nedařilo odchytit. „Až se to povedlo mojí známé, ta už ale doma jednu fenu měla a obě zvířata se spolu neshodla. Původně jsem si Malinu vzala s tím, že ji dám zdravotně a psychicky dohromady a pak půjde dál. Nechtěla jsem si ji nechat, vždyť už jsem psa měla,“ zavzpomíná na zimu 2012 Zdeňka Koldová, o níž je nejen v Ostravě-Zábřehu, kde celý život bydlí, známo, že se věnuje i problematickým zvířatům.

„Ze strachu dokázala po člověku vyjet a kousnout. Zpočátku mi nedůvěřovala a byla zalezlá, takže jsem s ní komunikovala přes svého Ronečka, vyrovnaného klidného psa, který jí ukázal, že se mě nemusí bát, a předal Malině většinu toho, co dneska umí,“ pokračuje ve svém vyprávění žena, se kterou se také osud nemazlil. Kromě cukrovky jí diagnostikovali roztroušenou sklerózu, prodělala mozkovou mrtvici. Ale o tom až později.

Veterinář zjistil, že nalezená fenka ještě ke všemu trpí poúrazovou epilepsií, což mohlo být spolu s mechanickým poškozením oka, které se už nepodařilo zachránit, následkem týrání. „Krčila se u každého výraznějšího pohybu a pojídala vlastní výkaly. Navíc jsem vypozorovala, že vůbec nemá ráda děti,“ vrací se Zdeňka Koldová do doby, kdy se ještě pomocí letáčků a sociálních sítí snažila najít lidi, kterým kříženec patřil.

Jé, to je naše Ladynka!

Díky trpělivému přístupu a Ronově pomoci se Malina postupně přestávala tolik bát. Jednou při návratu z procházky však došlo k nečekanému setkání, kterým se příběh posunul zase o kus dál. „Naproti nám šla rodina s dětmi, které Malinu oslovily: Jé, to je naše Ladynka! Byl to původně jejich pes, o němž okolí vůbec nevědělo, protože s ním zřejmě nechodili ven, jenom ho doma nechali štěkat. Potvrdili odhad veterináře, že má čtyři a půl roku, a řekli, že ji nechtějí. Ona se k nim taky vůbec neměla.“

Zdeňka Koldová se rozhodla, že fence najde nový domov, zájemců se vyrojila spousta. Během loučení s chlupáčem si to ale rozmyslela. „Ptala jsem se: Tak co, Malčo, zvládneš to? Budeš se v nové rodině chovat hezky, abys mi neudělala ostudu? Tehdy poprvé si na mě lehla a začala mě olizovat. V ten moment mi bylo jasné, že ji nedám a místo toho s ní začnu pořádně trénovat.“

Podstatnou část dospělého života se totiž věnuje výcviku asistenčních, doprovodných nebo vodicích psů a těch, kteří se uplatňují při canisterapii, léčbě, kdy psi lidem se zdravotním handicapem nebo demencí pomáhají stimulovat tělo i mozek. Zdeňka Koldová kdysi toužila po profesi lékařky, ale na medicínu se nedostala. Vystudovala tedy Zdravotně sociální fakultu Ostravské univerzity a deset let pak působila v domově důchodců jako sestra a rehabilitační pracovnice. Psy vodila s sebou.

Moje rodina říká, že jsme si s Malinou byly souzeny,“ tvrdí žena, která svůj život zasvětila psům.

„Moje rodina říká, že jsme si s Malinou byly souzeny,“ tvrdí žena, která svůj život zasvětila psům.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Sen o velkém psu

Prvního psa do rodiny si pořídila její maminka. Šlo o pražského krysaříka, jedno z malých plemen, která Zdeňka zrovna moc nemusí. Snila o tom, že si jednou pořídí vlastní zvíře, až si přes počáteční protest rodičů přivedla domů štěně belgického ovčáka, které si vyhlédla v útulku. „Viděla jsem, jak ho v kotci napadli ostatní psi, a řekla jsem si, že ho tam přece nemůžu nechat, i když byl zjevně problémový, a hlavně k mužům dost agresivní.“

S výcvikem jí nakonec pomohla maminka, která kdysi připravovala psa pro Pohraniční stráž. „Věděla, jak na to, a vtáhla mě do toho světa. Všichni jsme si Denyho zamilovali. Dalším psem, kterého jsem se ujala, byl Roník, černý kříženec labradora. Tak úžasné stvoření už snad nezažiju. Mnohokrát mě zachránil, aniž bych ho to učila. Až do takové míry jsme byli na sebe navázaní.“

Pes, který byl jinak tichý, totiž v určitých situacích spustil povyk. „Poprvé začal vyvádět před mým odchodem do obchodu. Skákal a nechtěl mě pustit ze vchodových dveří. Ani když jsem se vrátila, nepřestal štěkat a nehnul se ode mě. Mamku, která bydlí ve vedlejším vchodě, napadlo, jestli mi náhodou není zle. Mívám skryté hypoglykemie, kdy mi natolik poklesne hladina cukru, že můžu upadnout do bezvědomí,“ popisuje Zdeňka Koldová jednu z mnoha zdravotních komplikací, s nimiž se potýká.

Devět typů štěkotu

Problém je, že tento stav, který se projevuje mimo jiné silnou únavou, lze těžko včas rozpoznat. Když si tehdy změřila hladinu cukru, zjistila, že zvíře skutečně štěkalo na poplach. Opakovanou kontrolou v dalších podobných situacích se navíc přišlo na to, že Rony reaguje na výrazné výkyvy hladiny cukru nejen směrem dolů, ale i nahoru. V prvním případě je třeba vzít si hroznový cukr, v tom druhém léky. Zdeňka Koldová tvrdí, že pes tyto momenty určí z jejího dechu a potu.

Do kómatu se ale i přesto párkrát dostala, když u sebe neměla právě hroznový cukr nebo signály svého čtyřnohého společníka přehlížela. Pro jistotu ho vycvičila, aby ji dokázal položit do stabilizované polohy. „Otočil mě na bok a běžel pro sousedy. Na můj záchvat upozorňoval i na dálku, což si vůbec nedokážu vysvětlit. Jednou, když jsem se účastnila lyžařského výcviku jako zdravotnice, volala mi mamka, která Ronyho hlídala, jestli jsem v pořádku. Zrovna jsem byla na svahu a cítila se mizerně…“

Totéž se snažila naučit i Malinu, u níž prý dneska dovede rozluštit devět typů štěkotu. „Když jsem byla hodně unavená a měla jsem nízkou hladinu cukru, nosila jsem ji 12 hodin na sobě, aby nasávala pachy, a pak jsem ji odměňovala, jakmile na ně reagovala. Organizace, které psy k těmto účelům trénují, nebudou mít nikdy takové výsledky, protože já jsem zároveň pacient.“

Malá, ale snaživá

Než se však nastartovala jejich pomyslná pouť za Zlatým záchranářským křížem, zasáhla Zdeňku Koldovou další rána. „Dostala jsem mrtvičku a rok a půl jsem strávila v nemocnici, kde se můj stav střídavě zlepšoval a zhoršoval. Měla jsem ale štěstí v neštěstí. Jedna z lékařek dokázala zařídit, aby mi na oddělení povolili psa, kterého mi půjčila kamarádka. Malina na to tehdy ještě nebyla připravena a Roník už byl starý.“

Přítomnost čtyřnožce oceňovali všichni, pacienti i personál. „Po tom špatném, co mě potkalo, to byl životní průlom. Objevila jsem canisterapii. V nemocnici jsem se nesetkala s nikým, kdo by se psovi vyhýbal. Dokonce i paní s těžkou alergií na psí chlupy vylezla z pokoje, že si ho musí pohladit.“

Vyznamenaný kříženec pracuje také jako psí terapeut.

Vyznamenaný kříženec pracuje také jako psí terapeut.

FOTO: archív Zdeňky Koldové

Po příchodu z nemocnice ale Zdeňce Koldové nastaly krušné časy. Vlivem roztroušené sklerózy téměř přišla o zrak, takže ke všem ostatním dovednostem musela Malina částečně přebrat i úlohu vodicího psa. „Prošla oficiálním testováním a dostala výborné hodnocení, navzdory tomu, v jak pozdním věku začala a s jakými zdravotními handicapy se potýká. Epileptické záchvaty už naštěstí mívá jen výjimečně, protože se nedostává do stresových situací.“

I přes velkou snahu nemůže Malina plnit všechny úkoly, které by byly třeba. Už tím, že je malá, obtížněji odhaduje vzdálenosti a výšky překážek a není schopna dát paničku do stabilizované polohy. „Aspoň mi otočí hlavu na stranu a štěkáním přivolá pomoc. Dveře ale sama neotevře, protože nedosáhne na kliku a nemá ani potřebnou sílu.“

Následovník s průkazem

Přestože už má devítiletá Malina v „síni slávy“ v obýváku trofeje z různých soutěží voříšků, v nichž se hodnotí poslušnost nebo vzhled, ocenění z Pražského hradu považuje její panička za největší satisfakci. „Jsem šťastná, že tvoreček, který si tolik zkusil a byl na tom hodně špatně, dostal cenu za to, jak je úžasný. Inspirovali jsme další handicapované, kteří pracují se svými psy a kteří se mi ozývají s prosbou o radu.“

Zdeňka Koldová už dnes nemá rozpíchané ruce, jak si dřív musela preventivně několikrát denně měřit hladinu cukru v krvi, a díky Malině může chodit ven bez doprovodu jiné osoby. „Vím, že s ní jsem v bezpečí. Hlásí se mi i v lese, kde má volno, protože je bez pracovního postroje, a vychutnává si běžný psí život včetně pronásledování veverek.“

Ačkoli fenka složila zkoušky, z výše uvedených důvodů nesplňuje mezinárodní kritéria vodicích a asistenčních psů. Jako doprovodné zvíře ale může se svou paničkou všude. „Když napravujete pejska, nikdy nevíte, jak to bude fungovat, ale moje rodina říká, že jsme si byli souzeni. Jediná nevýhoda psů je, že s námi nemůžou žít věčně,“ povzdechne si Zdeňka Koldová, která by si teď ráda pořídila štěně, Malinina následovníka.

Díky Malině, která funguje jako vodicí pes a umí předvídat hypoglykemické záchvaty, může Zdeňka Koldová opouštět domov bez doprovodu druhé osoby.

Díky Malině, která funguje jako vodicí pes a umí předvídat hypoglykemické záchvaty, může Zdeňka Koldová opouštět domov bez doprovodu druhé osoby.

FOTO: Milan Malíček, Právo

„Budu mít svého prvního papírového psa, fenku zlatého retrívra, po kterém jsem celý život toužila. Jenže místo toho jsem vždycky zachraňovala zvířata z útulků, která byla často nemocná, což mi dost zatěžovalo rozpočet. Myslím, že ji toho Malča hodně naučí.“