Jako u soudu aneb Když frčí televizní pořady ze soudních síní

Televizní trendy přicházejí ve vlnách. Měli jsme tu pěvecké a talentové soutěže, telenovely, reality show nebo třeba aktuálně kriminálky. Kromě nich teď frčí pořady ze soudních síní, které si šikovně pohrávají s realitou. Vyhne se jim jen ten, kdo doma televizi nemá.

Posuďte sami: před čtvrtou odpolední přichází na TV Barrandov jako první Soudce Alexandr, krátce nato Prima vysílá pořad Soudní síň. Po páté hodině je na kanálu Nova 2 čas na Soudy Kláry Slámové, těsně následované Soudkyní Barbarou opět na Barrandově. A kdo „chytá Slováky“, může si užít Súdnu sieň i na TV JOJ. Názvy epizod jako Týraná dcera, Oklamaná láska, Uhání mě s děckem nebo Ukradený hrob dávají tušit, o co v nich půjde. Takový je trend a vkus diváků. Nejen ten český, i celosvětový.

„Nevymysleli jsme nic převratného. Je to formát, který funguje řadu let, ale v Česku se rozmohl až na základě úspěchu Soudkyně Barbary,“ říká Vítek Pokorný, kreativní producent. Na Barrandově stál u zrodu Soudkyně Barbary, která se ve svých nejsilnějších dnech vyhoupla ve sledovanosti až nad 400 000 diváků, aby následně rozjel stejný typ pořadu na Nově pod názvem Soudy Kláry Slámové.

„V Americe se takových show vysílá deset zároveň. Jedna třeba stojí jen na testech DNA, další na nevěrách. Střetnou se tam obě strany, začnou na sebe řvát, mlátit se a válet po zemi. Takové jsou velmi oblíbené, podobná mimochodem běží i v Maďarsku, ale tou jsme se rozhodně nechtěli inspirovat,“ domnívá se, že to už by bylo na českého diváka moc. A teď už tiše, za chvíli se točí…

V ateliérech v pražské Hostivaři, kde vznikají Soudy Kláry Slámové, si nejdříve podávám ruku s režisérem Dušanem Domanským. Hned mě upozorní, že moje kostkovaná košile „interferuje“, a musím se jít převléknout. Kostymérka Simona mě zkušeným zrakem přeměří, neomylně vytáhne z věšáku tmavě zelenou košili s dlouhým rukávem a v rychlosti ji přežehlí. Na zapnutí knoflíčků na zápěstí není čas, poslední volné místo v hledišti už čeká jen na mě.

Křeslo soudkyně, nad nímž visí cedulka Obvodní soud, je ještě prázdné, zato navrhovatelka, odpůrce i jejich právní zástupci už zasedli na svá místa. „Tak poprosím, paní navrhovatelko, pane odpůrce, zabereme vaše tváře,“ ozývají se odkudsi režisérské pokyny pro účinkující i kameramany. „Podívejte se na sebe a říkejte si v duchu, že ten druhý je idiot. To snad není možné, jak tohle může plácat? To není možné, tohle že on říká? A kroutíme hlavami.“

Pak přichází soudkyně, tedy vlastně advokátka Klára Slámová v roli soudkyně. „Dobrý den, posaďte se. Soud zahajuje jednání mezi navrhovatelkou Beatou Rýzmanovou o návrhu matky na zvýšení výživného pro nezletilé děti podle zákona číslo 89/2012 sbírky občanského zákoníku. Pane doktore, prosím předneste svůj návrh,“ vyzve právního zástupce navrhovatelky.

Karty jsou rozdány jasně. Matce zůstaly po rozvodu obě děti a bydlí spolu v malém bytě, jenž obývá ještě jejich teta v invalidním důchodu. Zato otec si žije na vysoké noze díky prosperujícímu autobazaru, našel si novou, marnivou partnerku (což dokážou facebookové fotky z exotické dovolené a s drahou kabelkou) a čeká s ní potomka. Návrh zvýšit výživné z 3000 korun na 4500 korun za jedno dítě se zdá být předem vyřízenou věcí. Přítomní se k ní však budou muset prokousat hodinkou plnou silných slov, křiku a urážek.

Diváci, tedy i já, dostali pokyn být živí, což mě trochu znervózňuje. Zpočátku jsem spíš zaražený a trvá mi, než začnu emoce v soudní síni náležitě „prožívat“. Což znamená v podstatě to, že sem tam zakroutím hlavou, cosi nezřetelně zahučím nebo si významně založím ruce, kdykoli zazní nějaká překvapivá informace. Uklidňuje mě, že někteří z osazenstva kolem mě se celým natáčením v podstatě prosedí a promlčí.

Zjistil jsem, že v jednom konkurenčním pořadu honorují diváky pěti sty korunami za celodenní, tedy asi dvanáctihodinové natáčení. Tak dlouho bych tedy kroutit hlavou nevydržel. V hledišti převládají starší lidé, takže jako přilepšení k důchodu, pro někoho možná i nemalý příspěvek do rodinného rozpočtu, to však může být zajímavé.

Vedle mě sedí žena kolem 40 let, před ní podobně starý muž, kteří si i během natáčení špitají a při každé pauze se pustí do hovoru. „Já zítra nepřijdu. Já ještě nevím,“ vyslechnu jejich konverzaci, z níž usuzuju, že i oni patří k „profesionálním“ divákům. Přestože se na obrazovce ve výsledku mihnou přinejlepším na několik vteřin v krátkých záběrech na hlediště, svůj výkon pojímají zodpovědně. On pokaždé, když v soudní síni zazní nějaký výpad vůči protistraně, vypustí z úst překvapené polohlasné „óóó“.

„Manželství s tebou bylo peklo!“

„Óóó.“

„Šíří jenom negativní energii. Býval bych skončil v blázinci.“

„Óóó.“

„Tak si najdi práci!“

„Óóó.“

Když je to asi podvacáté, stěží potlačuju smích. Dáma za ním se však nenechá zahanbit a výpady komentuje celými větami, třeba: „No jo, to jsou typický chlapi!“ Nebo: „Já bych mu dala platit patnáct tisíc, zmetkovi!“

Kdo si do téhle chvíle myslel, že pořady ze soudních síní jsou záznamem skutečného jednání a že se každý den najde dostatek lidí, kteří jsou ochotni před celým národem prát špinavé prádlo, tak ho musím vyvést z omylu. Je to fikce, show, zábava, prostě tak, jak se na televizní pořad sluší. Stanice přitom nijak zvlášť nezdůrazňují, že nejde o realitu, a ani v závěrečných titulcích si „pro jistotu“ nepřečtete jména herců.

O profíky jde přitom jen zčásti. Advokáty hrají vesměs herci z oblastních divadel, navrhovatele a odpůrce pak sice neherci, ale zaregistrovaní v castingových agenturách, takže zkušenosti z natáčení třeba reklam obvykle mají.

Z facebookové stránky agentury, která dodává účinkující do pořadu Soudce Alexandr, vyplývá, že je shání často na poslední chvíli. Třeba jen den předem. „Dobrý den, pro natáčení v úterý 18. 4. hledáme do malé role muže ve věku cca 22-28 let, musí mít sportovní postavu, v příběhu se bude mluvit o tom, že vystupuje jako striptér. Honorář 2300 Kč,“ dočetl jsem se v příspěvku ze 17. dubna.

Spotřeba lidí, ať už herců, či neherců, je logicky značná. „Ze začátku jsme z toho obavu neměli. Máme ji teď,“ říká upřímně Vítek Pokorný a naráží na to, že se nikdy nedá stoprocentně uhlídat, aby se nějaký účinkující neobjevil dnes u nich a nazítří v konkurenčním pořadu, jen v jiné roli.

Přidanou hodnotou Soudů Kláry Slámové je fakt, že v roli soudkyně vystupuje člověk z oboru. Advokátka Klára Slámová je médii „ošlehaná“ už z doby, kdy zastupovala třeba Jiřího Kajínka. Svoji advokátní praxi neopustila a tímhle vedlejšákem se chce podle svých slov hlavně bavit. „V kanceláři mě zastupují kolegové. Stejně jsem už předtím práci omezila kvůli šestnáctiměsíční dceři. Když jsem tuhle nabídku dostala, ani jsem se nerozmýšlela. Nemůžu říct, že je to herectví, protože já nehraju, neumím to, nemám na to školu, ale natáčení beru jako zábavu a hodně jsem se na ně těšila.“

Reakcí soudců, že jim fušuje do řemesla, se nebojí. „Ne, ne, já už k soudům chodím tolik let a se spoustou z nich se znám, že jsem tohle vůbec nezvažovala. Někteří mi dokonce hlásili, že se na mě dívají.“

„Dá se s ní řešit cokoliv,“ pochvaluje si Vítek Pokorný. „Tím, že je Klára ze soudního prostředí, několikrát se nám stalo, že jsme po dohodě s ní přepsali scénář a změnili rozsudek, který se jí nezdál úplně správný vzhledem k tomu, co se v soudní síni odehrálo. Rozsudky jsou často odrazem toho, co se při natáčení děje, a protože Klára se v tom vyzná, zareaguje.“

„Víte, co je na tom nejhezčí? Že se může stát cokoli, protože všechno závisí na lidech, kteří se s těmi postavami ztotožňují,“ souhlasí režisér Dušan Domanský.

„Náš hlavní scenárista, který studoval v Americe, má kolem sebe tým lidí, kteří mu dodávají náměty. Ty pak posoudí společně s právničkou a příběh dál rozvíjí,“ objasňuje Vítek Pokorný, jak scénáře jednotlivých epizod vznikají.

Jde o televizní zábavu, takže emoce v soudní síni jsou často vyhrocené, nicméně tak to někdy podle Kláry Slámové bývá i ve skutečnosti. „A jindy je to naopak nuda. Vlastně často,“ dodává advokátka.

V televizních soudních show se na přetřes dostávají i malicherné sousedské spory. Třeba o studnu nebo o větev přečnívající přes plot. Také ty nejsou v reálu žádnou výjimkou, ačkoli advokátka se jim vyhýbá. „Jak se někdo může o takové hlouposti soudit, když ho to ve finále stojí mnohonásobně víc? Tvrdí, že jim jde o princip. Lidi jsou někdy tak zaseklí a já se upřímně divím kolegům advokátům, že do toho jdou.“

Návrh na zvýšení výživného na dítě je podle ní klasika. Epizoda, kterou jsem sledoval jako divák, měla očekávané rozuzlení. „Já bych dala i víc, kdybych případ doopravdy soudila, ale oni navrhli jenom 4500 Kč,“ komentuje Klára Slámová verdikt, který byl příznivý pro navrhovatelku.

Ačkoli případy z televizních soudních síní vycházejí ze života, scénář jim pomůže, aby měly spád, gradovaly, vířily v nich emoce, zkrátka aby se v nich něco dělo. Jinak to ani nejde. Dívat se v televizi na skutečné jednání u soudu, často mnohahodinové, by možná nevydržel ani ten, kdo sleduje záznamy z jednání Poslanecké sněmovny.