Roli sochaře vynikajících kvalit, kterého nemilosrdně semlela doba, považuje Jan Novotný (63) za největší hereckou výzvu své bohaté kariéry: „Když mi režisér Viktor Polesný poslal před časem scénář, složitá a tragická postava Otakara Švece mě nadchla. Byl to jeden z nejlepších českých sochařů, ale doba, v níž žil, ho úplně rozstřelila. Stalinova socha, kterou v podstatě nechtěl dělat, mu zničila život.“

Musel jste se učit nějakým sochařským postupům?

Pracoval jsem jen na hlíně, jiné sochařské technologie jsem nemusel používat. Žádná dláta ani kladiva jsem u toho nedržel, byly to jen prsty nebo dřevěná špachtlička na hlíně.

S tou mě naučil zacházet sochař Kurt Gebauer, můj odborný poradce, který byl u všech „sochařských“ záběrů. Měl jsem radost, že neměl skoro žádné výtky, docela mě chválil, že jsem šikovný.

Jan Novotný

Jan Novotný

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Jak by ve vašich očích dopadlo srovnání dvou odlišných uměleckých profesí – sochařství a herectví?

Sochaři mají oproti hercům výhodu, že nemusejí svoji práci předvádět od tolika do tolika jako my, a dokud dílo nedokončí, nikdo se jim na něj nekouká, nikdo jim do toho nemluví. Jsou u toho sami, jen oni a socha, dělají, když mají nápad a chuť – ráno, v noci, v pátek, svátek. Herectví je na lusknutí prstů. Je sedm večer a jdete na jeviště hrát.

Taky se hraní divadelní postavy na rozdíl od sochařství mnohokrát opakuje, ne?

To u herectví není tak hrozné, protože pokaždé tam jsou jiní lidé. Třeba Sluhu dvou pánů jsme hráli s Mirkem Donutilem šestsetkrát, pokaždé tam byli diváci, kteří to ještě neviděli. To vám dodává na jevišti energii.

V Národním divadle už, pokud vím, nejste. Proč?

V prosinci loňského roku jsem angažmá v Národním divadle ukončil a šel do důchodu. O důvodech se mi moc nechce mluvit. Řekněme, že jsem se nedohodl s novým šéfem činohry a zároveň jsem cítil, že mi skoro čtyřicet let na jevišti stačí. Od té doby v divadle s výjimkou jednoho zájezdového představení, které mám moc rád, nehraju a zatím mi nechybí.

V Bohémě ztělesnil postavu barrandovského filmaře Emila Sirotka (v seriálu Emil Vokolek), odbojáře, pohybujícího se za okupace na velmi tenké hraně, kterému však poválečný vývoj přinesl velké rozčarování. Na snímku s Michalem Balcarem.

V Bohémě ztělesnil postavu barrandovského filmaře Emila Sirotka (v seriálu Emil Vokolek), odbojáře, pohybujícího se za okupace na velmi tenké hraně, kterému však poválečný vývoj přinesl velké rozčarování. Na snímku s Michalem Balcarem.

FOTO: Karel Cudlín, Česká televize

Jak vzpomínáte na své první angažmá v Chebu?

V tom nejlepším. Působil tam režisér Jan Grossman, byli tam i Milan Klíma a Mirek Krobot. Po roce jsme odešli do Hradce Králové, a když odtamtud přešel Jan Grossman do pražského Divadla S. K. Neumanna v Libni, vzal si mě s sebou. Následoval jsem ho i na Zábradlí. Byl jsem s ním u divadla šťastný.

V čem spočívalo jeho charisma?

Měl obrovský intelekt, znalosti – takových lidí je hodně, ale málokdo z nich umí dělat divadlo. Byl to vědec, který uměl svůj intelekt využít cudně a pokorně na tak obyčejnou věc, jako je pohyb po jevišti. Práce s ním byla radost, svátek. Každý jeho výklad hry byl překvapivý, vzrušující.

Dejte příklad.

Zkoušeli jsme v Hradci Molierova Dona Juana, hrál jsem Sganarela, Juanova sluhu. Na první čtené zkoušce mi Grossman řekl, že Juan skončí tak, že ho Sganarel probodne. Moc jsem to nechápal a pořád jsem za ním chodil a vyptával se. Řekl, že až k té scéně dojdeme, popovídáme si o tom. Dokázal mě pak provést při zkouškách tou hrou tak, že už jsem se na nic nemusel ptát a bylo mi jasné, že jinak Juan skončit nemůže.

Sám jste několikrát režíroval. Jakých Grossmanových zásad se držíte?

Stejně jako on nemám rád, když režiséři obrátí hru úplně naruby, když jejich fantazie běží mimo autora, nevychází z textu. Fantazie má být samozřejmě bohatá, ale musí mít nějaký rámec. Vždy jsem se proto snažil, aby nápady a fantazie prýštily ze hry. Pakliže tomu tak není, celé se to rozpadne a je z toho klipová show.

Coby prezident Edvard Beneš prožíval v roce 1948 v historickém seriálu České století svou politickou i osobní prohru.

Coby prezident Edvard Beneš prožíval v roce 1948 v historickém seriálu České století svou politickou i osobní prohru.

FOTO: Zuzana Páchová, Česká televize

Dvanáct let jste učil na Pražské konzervatoři. Nevrátíte se k tomu?

Učení mě bavilo, ale nepohodl jsem se s vedením, nelíbí se mi, jak to tam v současné době funguje, jak se učí, komunikuje.

Jak se studenti lišili od vaší generace?

Vnitřně jsou stejní, ale v přístupech ke studiu a profesi jsou jiní. My jsme byli disciplinovanější. Svůj ročník jsem ovšem k disciplinovanosti vychoval. Třeba při výuce něco pojídat nebo se dívat do mobilu, to neexistovalo.

Jak jste se vůbec stal studentem herectví vy?

I když jsem od mládí hrál ochotnické divadlo, nebyl to můj cíl, považoval jsem DAMU za natolik výběrovou školu, že nemám vůbec šanci. V Sezimově Ústí, odkud pocházím, byl naším sousedem František Němec, od něho jsem se dozvěděl, že taková škola existuje. Neměl jsem ale odvahu se přihlásit.

Vystudoval jsem stavební průmyslovku v Táboře a šel na dva roky na vojnu. K dělostřeleckému útvaru v Brezně nad Hronom. Víc nemusím dodávat. Na té vojně mi přišlo všechno úplně jedno, ztratil jsem respekt k jakékoli autoritě a s tím se přestal bát i té školy a přihlásil se. Vojna mě vlastně osvobodila.

Takže jste zkoušky skládal ve vojenském.

Připravil jsem si monolog Romea a vydal jsem se vlakem do Prahy. Bylo to v lednu, všude sníh, vystoupil jsem na smíchovském nádraží, aniž bych tušil, jak se na DAMU dostanu. Vyrazil jsem tedy pěšky a vyptával se lidí na cestu. Dost jsem bloudil a doběhl tam v okamžiku, kdy volali moje jméno. Vrazil jsem v tom dlouhém vojenském kabátě do učebny a spustil: Však ticho! Jaká záře prosvítá tím oknem tam? … A ozval se potlesk. To jsem teda dobrej, pomyslel jsem si. To mě ale jen chtěl přerušit profesor Spáčil, aby se zeptal, zda bych si aspoň nesundal ten kabát. Každopádně jsem asi porotu zaujal, protože mě vzali.

S Petrou Špalkovou v zájezdové komedii britského autora Johna Godbera Romantický víkend představují manžele, nečekaně vytržené z nudného stereotypu výhrou v podobě zájezdu do Paříže.

S Petrou Špalkovou v zájezdové komedii britského autora Johna Godbera Romantický víkend představují manžele, nečekaně vytržené z nudného stereotypu výhrou v podobě zájezdu do Paříže.

FOTO: Divadelní a filmová agentura Balcer-Schauerová

S vaším rodným Sezimovým Ústím je spojena významná postava našich moderních dějin, kterou jste hrál v Českém století…

Role Edvarda Beneše mi byla hodně blízká, protože dům, který na okraji Sezimova Ústí postavil můj dědeček, později sousedil s jeho vilou. Tatínek k němu chodil sbírat míčky na tenisový kurt, kde hrával s Janem Masarykem, potkával se tam i s Karlem Čapkem.

V Benešově vile neměla kde spát hradní stráž, která prezidenta musela pořád doprovázet, a tak měla pronajatou místnost u nás doma. Já prezidenta Beneše nezažil, ale paní Hanu, která tam dožila, jsem znal velmi dobře. Jako malý jsem kamarádil se synem zahradníka, který bydlel v domku u vily. Často jsem tam chodil, paní Benešová mi říkala Jeníčku.

Prezident Beneš se v Českém století neukázal jako příliš statečný politik.

V roce 1948 byl už slabý, nemocný, vyhaslý. Snažil jsem se zvýraznit okamžiky, kdy probleskával zbytek jeho dřívější pevnosti. Těžko soudit, zda měl být odvážnější. V tom byl jeho osud podobný s Otakarem Švecem. Je, myslím, nad lidské síly, odolávat osamocený soukolí hrozné doby. Zvlášť když stojíte tváří v tvář soupeřům, kteří se nezastaví před ničím.

Víte, odsuzovat někoho po mnoha letech, bez znalosti doby, to nemám rád. Kdo se neocitl v té situaci, nemůže soudit. To se týká i životních peripetií českých filmařů v Bohémě, kde jsem hrál velmi statečného člověka, který naoko sloužil Němcům, ale ve skutečnosti pracoval v odboji a každodenně riskoval život. Kolik nedůstojných kompromisů dělali lidé ještě docela nedávno, když nešlo o život jako třeba za okupace, ale jen o klid a dobré bydlo… Pokud jsem v té době a v té situaci nežil, netroufal bych si soudit.

600 hereckých koncertů v Národním divadle: jako dobromyslný hostinský Brighella s Miroslavem Donutilem v titulní roli Goldoniho komedie Sluha dvou pánů na snímku z premiéry v roce 1994.

600 hereckých koncertů v Národním divadle: jako dobromyslný hostinský Brighella s Miroslavem Donutilem v titulní roli Goldoniho komedie Sluha dvou pánů na snímku z premiéry v roce 1994.

FOTO: Oldřich Pernica, Národní divadlo

Stál jste vy před nějakým těžkým dilematem?

Stál jsem samozřejmě před mnohými těžkými rozhodnutími v divadle, ale nešlo o život. Když jsem dostal nabídku do Prahy, hrála manželka v Hradci. Měli jsme dvě malé děti, v Praze nebyla šance sehnat byt. Musel jsem se rozhodnout, zda jít do Prahy a vidět rodinu jen občas a nakrátko, protože herci víkendy nemají, nebo to odmítnout. Dva a půl roku jsem za nimi dojížděl, než se přistěhovali za mnou. Třetí dítě se nám narodilo už v Praze.

Co vaše děti dělají?

Andulka vystudovala režii, učí na herecké škole. Od ní máme vnučku Karličku. Václav je poštovní doručovatel a nejmladší Maruška studuje v Olomouci teorii divadla a filmu.

Jak jste se seznámil se svou ženou Markétou, dcerou slavného herce Václava Vosky?

V Hradci Králové, kde jsme byli oba v angažmá. S kamarádem Ivanem Pokorným jsme jednou k ránu táhli Hradcem, on zaťukal na Markétu, která bydlela na náměstí, aby nás u sebe nechala vyspat. Ráno se jí Ivan omlouval, že jsme rozbili skleničku, ale že jí tam za to něco nechal. A byl jsem to já. Od té doby jsme spolu.

S Danou Batulkovou jako manželé Benešovi ve společnosti nezdárného syna Martina v seriálu Ohnivý kuře.

S Danou Batulkovou jako manželé Benešovi ve společnosti nezdárného syna Martina v seriálu Ohnivý kuře.

FOTO: archív FTV Prima

Setkali jste se někdy na jevišti?

Dvakrát, shodou okolností v mém prvním a posledním představení v Hradci: v muzikálu Na skle malované a v Donu Juanovi. Nijak jsme po tom netoužili a bylo to dost složité.

Jestli dobře počítám, jste manželé 36 let. To je dnes docela vzácné, zvlášť ve vaší profesi.

Pod manželstvím musí být pevný základ, něco, co vás pořád drží pohromadě. Taky jsme byli párkrát na rozvod, ale to, co nás spojovalo, bylo vždycky silnější. Zásadní roli v tom u nás hrála nesmírná manželčina tolerance. Další věc je, že za nás nebylo normální, když lidé spolu žili bez svatby. To, že je teď uzavření manželství na vedlejší koleji, není dobré.

V krimiseriálu Temný kraj hrál otce vyšetřovatelky v podání Kristýny Fuitové Novákové a zároveň nepříliš spolehlivého dědečka jejího syna.

V krimiseriálu Temný kraj hrál otce vyšetřovatelky v podání Kristýny Fuitové Novákové a zároveň nepříliš spolehlivého dědečka jejího syna.

FOTO: archív FTV Prima

Často jste hrál postavy na obou stranách zákona: kriminalisty, právníky, vrahy… Věříte ve spravedlnost?

Toužím po ní. Myslím, že jakási spravedlnost existuje, ale má velké mezery, které by chtěly zaplnit. Po spravedlivém světě hodně lidí touží a bylo by dobré, kdyby sami jednali spravedlivě. Bylo by jí pak víc. Ve společnosti se pořád řeší nějaké globální problémy a zapomíná se na malé, drobné věci, bez kterých ta globální spravedlnost není možná.