Jak se stane, že naprostý samouk má delší filmografii než celý ročník FAMU dohromady?

Učil jsem v Náchodě a psal jsem si jen tak pro sebe scénáře. Když zemřeli krátce po sobě profesor Radovan Lukavský a Josef Vinklář, napadlo mě natočit film, kde bych dal legendy, které mohou brzy odejít, dohromady. A pustil jsem se do scénáře o jejich setkání po šedesáti letech od maturity. Bez znalosti toho, jak se píše scénář. Sehnal jsem na film peníze a hrál jsem v něm.

Ve snímku Pamětnice (2009) se sešlo 22 hereckých legend, třeba Zita Kabátová, Josef Somr, Lubomír Kostelka, Libuše Švormová, Stanislav Zindulka, Jan Skopeček, Antonie Hegerlíková, prostě bomba. Jenže ten film propadl, protože ho vidělo jen pár diváků. Nedošlo mi totiž, že bych mu měl udělat nějakou propagaci. Zbyly mi jen dluhy. Později jsem si řekl, že když to všechno platím, musím na to jít jinak a režírovat sám.

A vznikli Bastardi.

První dva díly jsem jen financoval. Režíroval jsem až ten třetí. Byl z nich nejlepší a divácky nejúspěšnější, ale kritiky vyšly hrozné. Nejvíc se mě dotklo, když mně nadávali do rasistů (pachatelé vraždy, z níž děj Bastardů vychází, byli nezletilí romští žáci zvláštní školy pozn. red.). To je nesmysl. S Romy nemám problém, moje žena je napůl Romka. Jenže i po všech těch kritikách vím, že bych Bastardy udělal stejně. A pokaždé, když čtu, jak žáci někoho napadnou, jsem rád, že jsem film natočil.

Kluci z hor Jiří Lábus a Martin Dejdar při natáčení v Orlických horách.

Kluci z hor Jiří Lábus a Martin Dejdar při natáčení v Orlických horách.

FOTO: archív T. Magnuska

Psal jste ty scénáře na základě vlastních zkušeností?

Učil jsem na praktických školách do roku 2010, pak jsem se už věnoval filmování, ale nějaký rok jsem tam ještě suploval. Ne že bych zažil všechno, co je v Bastardech, ale zažil jsem toho dost. Obdivuju učitele, kteří u profese zůstali. Jsou v mlýnici mezi žáky, rodiči, vedením školy. Proplouvat tím vyžaduje velkou statečnost.

Vraťme se k negativním kritikám, které vaše filmy provázejí. Berete si je k srdci?

Beru. Pokud to není něco osobního ve smyslu: Tlustý prase z Náchoda natočilo sr… Zajímají mě, nejsem z těch, kdo říkají: ať si kritici píšou, co chtějí, hlavně že na to chodí diváci. Nutí mě se zamýšlet, jak to dělat lépe. Už ve svých filmech třeba tak často nehraju, není v nich tolik sprostých slov. Ostatně Stopy života (jeho seriál na TV Barrandov pozn. red.) už měly lepší hodnocení. Však tam hráli vynikající herci.

Mnohým vrtá hlavou, že navzdory tomu, co se o vašich filmech píše, v nich hrají kvalitní herci, o nichž se ví, že jen tak do něčeho nejdou.

To je další bomba. Třeba takový Jirka Lábus, jeden z našich nejlepších herců, představitel titulní role v mém posledním filmu Kluci z hor, si ráno koupí všechny noviny a přečte je. A dočíst se o mně něco dobrého, to skoro nejde. Nebylo tedy pro něho jednoduché kývnout na moji nabídku. Stejně jako pro Pepu Abrháma, Lili Šafránkovou nebo Honzu Třísku. Ten kvůli mně přiletěl z Ameriky. Když se ho ptali, co si o Magnuskovi myslí, odpověděl: Já miluju jeho, jeho styl práce, jeho rodiče, jeho tým, akorát nevím, jestli jsem to řekl ve správném pořadí.

Obrovskou školou pro mě bylo natáčení s Petrem Nárožným, který mi hrál ve Stopách života. On je vzděláním technik, má v sobě něco snad z každé filmařské profese.

S drtivou většinou herců budu rád točit znovu a vím, že i oni se mnou. Líbí se jim, že to u nás není uspěchané, spíš takové domácké. Přitom jim nemůžeme zajistit nějaký luxus. Určitě to není tak, že by měl Honza Tříska po příletu z Ameriky přistavený karavan. Na druhou stranu jsou herci, se kterými bych už točit nechtěl, protože se mi nelíbilo jejich chování vůči ostatním. Já nepiju alkohol, dokonce ani kafe, nekouřím. Jen sežeru, co vidím. Takže mi vadí, když někdo přijde ne úplně střízlivý.

Stojí jistě za zmínku, že váš film Modelky s. r. o. nastartoval herecký návrat Reginy Rázlové.

Je to prímová baba, jenže už nechtěla točit. Ta role pro ni přitom byla jako šitá. Pořád odmítala, tak jsem sedl do auta a jel za ní do Strančic. Tam po mně vystartovali dva buldoci, co vypadali jako Winston Churchill. Seděl jsem pak s ní dvě hodiny a úplně jsme se do sebe zamilovali.

Režisér si spolu s herečkami Dagmar Patrasovou a Veronikou Žilkovou prohlíží čerstvé záběry z komedie Jedlíci aneb Sto kilo lásky (2013).

Režisér si spolu s herečkami Dagmar Patrasovou a Veronikou Žilkovou prohlíží čerstvé záběry z komedie Jedlíci aneb Sto kilo lásky (2013).

FOTO: archív T. Magnuska

V kinech Modelky propadly, protože je multikina nevzala. Zato na internetu, kde se na to teď můžou lidi podívat legálně zadarmo, už mám za tři měsíce 310 tisíc diváků.

V Klucích z hor hraje druhou titulní postavu Martin Dejdar, s nímž vás pojí osobní přátelství i společný projekt.

Před šesti lety jsme spolu točili poprvé, ale postupně jsme se dali dohromady na projektu hereckého muzea. On je stejný blázen a stejný riskér jako já. Jde do všeho po hlavě a často se spálí. Plní si ale sny. Já taky. Seženu peníze a podstupuju riziko, že to nevyjde. Mně fond kinematografie nikdy nic nedal a nejspíš to tak zůstane, i kdybych tam přišel s tím nejlepším námětem. Třeba Kluci z hor jsou naprosto nekomerční film, a stejně jsem nedostal ani korunu.

Jak tedy sháníte na své projekty peníze?

Obcházím, koho můžu, a snažím se ho umluvit. Už jak se objevím ve dveřích, kamarádi se mě ptají, s čím mně můžou pomoct tentokrát. Oslovuju víc lidí a žádám menší částky, spíš než bych našel někoho, kdo dá rovnou pět miliónů. Něco získám ze skryté reklamy. Pomáhá mi, že mám na kontě deset filmů, mezi kterými Bastardi a Modelky trhají rekordy ve sledovanosti na internetu.

Nedávno jste se pustil do financování nadmíru ambiciózního projektu Hereckého muzea Viktorka. Jak jste objekt v Babiččině údolí v Ratibořicích získal?

Chodil jsem kolem té zchátralé secesní vily z roku 1901 tři roky. Stála tehdy hodně peněz. Pak šel majitel s cenou dolů. Něco jsem měl naspořeno, něco mi půjčila maminka a budovu jsme koupili. Musel jsem obejít hodně úřadů, protože to je kulturní památka. Pár kroků od ní začíná chráněné pásmo, z posledního patra budovy se dívám na sochu Babičky s dětmi.

Na přípravě Hereckého muzea Viktorka se podíleli i pamětníci Lubomír Kostelka (90) a Stanislav Zindulka (85).

Na přípravě Hereckého muzea Viktorka se podíleli i pamětníci Lubomír Kostelka (90) a Stanislav Zindulka (85).

FOTO: archív T. Magnuska

Na zřízení hereckého domu jsme si s manželkou Gábinou vzali 18 miliónů úvěr, dali jsme do toho všechny naše peníze, veškerý čas i nervy. Naštěstí nás hodně lidí i firem podpořilo. Místní chodí na brigády, zadarmo v objektu uklízejí. Moje maminka s kolegyněmi učitelkami tam chodí pomáhat pravidelně. V přízemí je herecká restaurace, kde bude každý týden vařit jiný herec. Máme pět pokojů na ubytování, vlastně rodinný penzión. V podzemí je sauna, vířivka, wellness. Teď bude záležet na tom, jak často lidé do Viktorky zavítají, zda nás nějak podpoří, dají si aspoň kafe…

Na co je tam můžete nalákat?

Dostali jsme od herců spoustu věcí. Oslovujeme další a další. Návštěvníci uvidí například rekvizity, se kterými herec pracoval v různých filmech, i velmi osobní předměty, které mu byly celý život drahé.

I love Magnusek“ mu píše na ruku v přestávce natáčení seriálu Stopy života Jan Tříska, který kvůli němu přiletěl až z Los Angeles.

I love Magnusek mu píše na ruku v přestávce natáčení seriálu Stopy života Jan Tříska, který kvůli němu přiletěl až z Los Angeles.

FOTO: archív T. Magnuska

Josef Somr nám třeba věnoval svoji Thálii, Jaromír Hanzlík nos, ve kterém hrál Cyrana, Arnošt Goldflam zase nos z filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntág. Máme poslední diář Heleny Růžičkové. Předměty budou vystaveny ve skleněných vitrínách, ale návštěvníci si je budou moct detailně prohlédnout na tabletu. V něm si mohou listovat filmovými scénáři, třeba s autentickými poznámkami Radka Brzobohatého.

Bude tam nějaký průvodce?

Jednáme s Yvettou Kornovou (nejmladší sestra Jiřího Korna, bývalá dětská hvězda, později propadla alkoholu a drogám - pozn. red.), herečkou pohnutého osudu, která už dlouho nehrála. Bude tam nějakou dobu s námi. Je v dobré kondici, chci s ní točit film. Půjde o její velký návrat.

Jaký film?

Moderní Viktorku. Točili bychom v Babiččině údolí, ale odehrával by se v současnosti. Viktorka neskončila jako v Babičce, ve skutečnosti přežila Boženu Němcovou asi o 15 let. Zemřela v osmdesáti letech.

Herecké muzeum Viktorka se v Babiččině údolí v Ratibořicích za několik dnů otevře návštěvníkům.

Herecké muzeum Viktorka se v Babiččině údolí v Ratibořicích za několik dnů otevře návštěvníkům.

FOTO: archív T. Magnuska

Vedle režie, hraní, produkce filmů a provozování hereckého muzea jste ještě předseda Obce spisovatelů.

To je taky neuvěřitelná historie. V roce 2011 mě Honza Cimický (psychiatr, autor mnoha knih - pozn. red.) navrhl do rady Obce. Bylo to v době, kdy došly peníze a rozhodovalo se o tom, zda ji zrušit. Přitom tam sedělo 80 autorů z celé České republiky, pro které Obec něco znamenala.

Všichni byli naštvaní, já taky. Pronesl jsem plamennou řeč, po které mě předchozí předseda profesor Vladimír Křivánek navrhl jako svého nástupce. Dostal jsem nejvíc hlasů. Obec neměla ani korunu, byla zadlužená, teď, v roce 2017, funguje, přijímáme nové autory, vydáváme svoje noviny a almanachy. Do toho posledního přispěla Eva Kantůrková, Iva Pekárková, Jiří Žáček a další. Tiskovou mluvčí je bývalá ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová, renomovaná autorka. Mám z toho radost.

To všechno děláte z Náchoda, kde jste ke všemu zastupitel?

Jsem náchodský patriot, nechtěl bych žít nikde jinde. Už vůbec ne v Praze, která je strašně rychlá, věčně uspěchaná. My jsme jinak nastavení. Z pracovního hlediska je ale bydlení v Náchodě velmi nepraktické. Když jedu do Prahy, kde mám poskládané schůzky, trnu hrůzou, kde zaparkuju. Na druhou stranu máme s Gabčou ty cesty autem rádi, protože jsme pár hodin spolu v klidu.

Jak jste se s manželkou Gábinou seznámili?

Vyhlídl jsem si ji, když jsem byl malý kluk. Vypadá jako moje dcera, ale je mezi námi pouhý rok. Hrozně se mi líbila. Ona se mi jen posmívala a dělala na mě ksichty. Tím víc mě přitahovala. Když mi bylo osmnáct, svěřil jsem se kamarádovi: „Tuhle holku si vezmu.“ O rok později jsme spolu bydleli. Já ji ukecal na to, že jsem režisér. Až mi jednou řekla: „Hele, já jsem s tebou pět let, a kameru jsem dodneška neviděla.“ Dneska to už neříká.

S manželkou Gábinou, která je pro něho i nepostradatelnou spolupracovnicí, jsou třináct let.

S manželkou Gábinou, která je pro něho i nepostradatelnou spolupracovnicí, jsou třináct let.

FOTO: archív T. Magnuska

Vzhledem k tomu, že máte dvanáctiletého syna a sedmiletou dceru, jste rodinu založili brzy.

To ano. Tenkrát mi zrovna přišlo z Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, že mě berou na základy společenských věd a historii. O tom jsem snil. V tentýž den přišla Gabča s takovým podlouhlým papírkem, na jehož konci byly čárky, prostě mi ukázala těhotenský test. Když jsem to řekl našim, skoro je trefil šlak. Slíbil jsem jim, že vejšku přesto dostuduju, což se i stalo (vystudoval speciální pedagogiku - pozn. red.). A Gabču miluju dodnes. Všechno děláme spolu, filmy, muzeum… Život je krásný!