Tenhle rozhovor byl netradiční od začátku. První otázky totiž položil zpovídaný. Kusturica se zájmem zjišťoval, kdo vlastní Právo a jak vůbec funguje v Česku nezávislost médií. „Hledání podob svobody ke mně patří,“ reagoval na mé udivené pohledy. On sám v sobě nese snad všechny myslitelné balkánské stereotypy. Je to vysoký, okouzlující muž s uhrančivým pohledem. Vždyť i herečka Monika Bellucciová se kvůli němu nedávno učila srbsky.

Mezi jeho přátele patří vlivní ruští politici, včetně toho nejmocnějšího, Vladimira Putina. Bojuje za pravoslaví, ale narodil se v Sarajevu do muslimské rodiny. V Praze mi pak vyprávěl, že žije hlavně srdcem. Působil přitom unaveně. „Držím půst. Čistím si jím tělo a mysl,“ vysvětlil mi dokonalou češtinou režisér, jehož film Na mléčné dráze jde v těchto dnech do českých kin.

Je radikální, je svůj, s čímž dráždí (nejen) filmový svět.

Je radikální, je svůj, s čímž dráždí (nejen) filmový svět.

FOTO: ČTK

Česky jste se naučil při studiích pražské FAMU v 70. letech. Vaším profesorem byla legenda československého filmu Otakar Vávra. Jak na něj vzpomínáte?

Všechno, co umím, co znám z filmového řemesla, mě naučil právě on, pan Otakar Vávra. Vždy, když točím, si na něj vzpomenu. Vybaví se mi jeho rady, jak je důležité ještě před začátkem znát a následně kontrolovat stavbu každé scény. Zamýšlím se, co by řekl tomuhle záběru, jak by ho uchopil.

Nikdy také nezapomenu, jak nám, studentům představoval svět velkého filmu, tvorbu Felliniho (legendární italský režisér Federico F. – pozn. red.) a jiných géniů naší branže. Ukázal nám, proč právě oni v ní uspěli. Teoreticky tak pan Vávra ovlivnil každého svého studenta, včetně vašeho Jiřího Menzela. Jenže, co se stane po studiích právě s vámi, to už je jen váš životní příběh.

V osvojení češtiny mi pomohla vaše literatura. Metoda mých spolužáků – učit se v kavárně Slavia u piva s českými děvčaty – je také dobrá, ale Hrabal byl lepší.

Do toho vašeho vstupovali zpočátku i jiní Češi, že?

Mám-li jmenovat jednoho jediného, který ovlivnil celou mou generaci, řeknu: František Vláčil (1924–1999, pozn. red.). Jeho výtvarné vyjadřování ve filmech, grafikách bylo jedinečné. Nikdo ve světě takhle nepracoval, nás studenty přímo uhranul. Vůbec vaše kultura byla a je unikátní...

Vedle filmařů nesmím zapomenout na spisovatele. Jejich výčet je dlouhý: od Bohumila Hrabala, Vladislava Vančury až po lidového Jaroslava Haška. Všechny spojuje určitá filozofie, která Čechům pomohla přebít ty hnusné roky socialismu, v nichž já jsem tady studoval. Dokázala porazit tu odpornou dobu Rusáků, promiňte Sovětů. Hodnota vaší kultury, samizdatové literatury a vašich filmů byla prostě silnější než oni.

Čeština je srbštině blízká. Učila se vám jako čerstvému maturantovi snadno?

Já a čeština? To je opravdu dlouhý příběh. Myslel jsem si, že se ji nikdy nenaučím. Měsíce jsem měl pocit: tohle vážně nedáš. Pak se to nějak zlomilo. Asi mi pomohlo to, že jsem vášnivý čtenář. Propadl jsem právě Hrabalovi. Četl jsem snad všechno, co napsal, a s každým písmenem, slovem se kdesi ve mně usazoval zvuk vaší krásné řeči. Čtení je obecně podle mě nejlepší způsob, jak se cizí jazyk naučit. Samozřejmě že v tom pomáhá i sledování filmů.

Se světem mnohdy opomíjených menšin spojil tvorbu od samého začátku.

Se světem mnohdy opomíjených menšin spojil tvorbu od samého začátku.

FOTO: ČTK

Zmínil jste Hrabala. Kterou knihu či knihy máte?

Těch by bylo! Jsou hezky vyrovnané v mé knihovně. Když je budu po paměti jmenovat, jsou to: Něžný barbar, Příliš hlučná samota…

Stačí. Děkuji. Po dostudování FAMU jste se vrátil v roce 1978 do rodného Sarajeva. Žil jste ale na mnoha jiných místech, včetně USA. Příběhy slavných lidí se v mnohém podobají. Jako by neměli domov. Kde je ten váš?

Teď žiju v domě v národním parku Mokré Hory, na hranicích Kosova, Srbska a Černé Hory. Odpočívám tam i v klidu přemýšlím o práci. Život ve velkých městech mám už za sebou. Teď chci mít hlavně klid. Chci ráno vstávat, vypít si kávu za ptačího zpěvu. Tenhle ráj je odměnou za život, který byl všude a nikde: v letadlech, vlacích, autech, helikoptérách a v hotelích.

Mluvíte teď o vesničce Drvengrad?

Ano, to je to mé milované místo.

Poblíž vzniklo pod vaším dozorem i kamenné město Andričgrad. Tam nebydlíte?

Ne, to je takové společenské centrum, studentské město. S učebnami, ale také s vodní elektrárnou. Jsem jeho architekt a zčásti rovněž investor. Vyrostlo ve městě Višegrad. Místo nese určité poselství celé oblasti. Kdysi šlo o tureckou výspu. Za ní už Srbové chránili Evropu před islámem. Pro mě opravdu hodně znamená. A jsem rád, že Turci tak blízko nejsou...

A jsme u politiky. Zpět k Andričgradu. Vysvětlíte mi jeho jméno?

Připomíná srbského spisovatele, nositele Nobelovy ceny Ivo Andriče (získal ji v roce 1961 – pozn. red.). Trochu nuceně se na něj zapomnělo. Narodil se jako Chorvat a stal se Srbem. Vedle psaní se věnoval diplomacii, a to v komplikované době, kdy nastupoval Adolf Hitler se svým pojetím světa… Pro mě ovšem zůstává Andrič největším literátem, jehož jsme my – Srbové – měli, jedním z největších literátů v Evropě vůbec.

Vraťme se k vám. Jste herec, muzikant, režisér, scenárista, filmový producent. Co z vyjmenovaného ve vás převažuje?

Zapomněla jste na toho architekta a spisovatele…

Promiňte. Ale k tomu psaní se ještě dostaneme, slibuji.

Vždyť já vám to odpouštím. Nicméně to, co jste vyjmenovala, se v čase mění. Spojuje je filmové vidění světa. Když se věnuji architektuře, vidím obrazy. Stejné je to s hudbou. Při psaní musím zase slovy zachytit příběh. Poskládáte-li vše do celku, máte přece skvělý film! Přesně tohle je má osobní svoboda.

S Johny Deepem

S Johny Deepem

FOTO: ČTK

Patří k ní i pravoslavný křest? A co vlastně znamená vaše druhé jméno Nemanja?

Snažím se žít v pravdě, což vám stále opakuji. Proto jsem se nechal i pokřtít, což někteří kolem mě vnímají jako kontroverzní. Jenže já jsem krok udělal po jeho důkladném zvážení, v rámci osobní resocializace. První mé jméno je muslimské, Emir. Ovšem u nás doma nikdo islám nepraktikoval. Chtěl jsem tak, aby – až tady nebudu – bylo jasné: tenhle Kusturica byl pravoslavný. Jinak jméno Nemanja odkazuje ke slavné srbské rodině Nemaničů.

Opakovaně brousíme kolem politiky. Právě vaše výroky a přátelství vám přinášejí v oboru řadu problémů. Neříkal jste si někdy: kdybych byl býval mlčel, udělal bych líp?

Ano. Tohle si v duchu říkávám. Jenže zároveň vím, že by to byl jiný člověk, ne Kusturica. Já mlčet neumím. A když vyslovuji pro mnohé nepopulární myšlenky, vždy myslím na otce. I on chtěl říkat své názory, v mnohém byly podobné jako ty moje, ale nikdo ho neposlouchal. Já jsem díky své profesi dostal možnost „být slyšen“. Říkám tedy to, co může pomoci všem, kteří nesouhlasí se světem kolem sebe. S jeho pravidly.

Možná si vy, Češi, žijete doma dobře. Ale kolem vás to takhle není. Stačí zajet k nám, do Kosova, kusu Evropy zničeného velkou politikou. Nejdříve na něj padaly bomby ve víře: ony to nějak vyřeší. Pak bylo od Srbska dokonce amputováno. A obyčejní lidé kvůli podobným zásahům shora stále umírají. Podívejte se na naše statistiky výskytu rakoviny. Proč tak strmě rostou? Kvůli špinavým bombám, jež nedávno padaly obyčejným lidem na hlavy a domy… A kdo je shazoval?

Západ.

Vidíte!

Chápu, že se zastáváte krajanů. Ale kontroverzní jsou i vaše známosti s politiky. Evidentně vám kazí pověst v branži. Vážně v ní nechcete mít klid?

Klid? Co bych s ním dělal? Já spory k životu potřebuju. Jsou výrazem mého temperamentu. Mám prostě potřebu říkat: tohle není pravda! Smiřte se s tím, nebo ne. Je to vaše věc.

Já jsem smířená, navíc podobné názory těm vašim zní i v Česku. Znáte třeba postoje našeho prezidenta?

Miloše Zemana? Jistě. Ano, je proruský, stejně jako já. Vidí ovšem svět racionálně. Ale co vím, tenhle rozporuplný postoj k Rusku u vás byl vždycky. Podívejte se na Jaroslava Haška. Nebo ti vaši partyzáni za 2. světové války. Sice jste jich neměli v horách tolik jako my, Srbové, ale měli jste je. A i oni byli přeci proruští. Tohle národní smýšlení nezmizí. Vždyť také dnes řada Čechů říká: nebuďme v NATO, protože musíme respektovat jeho příkazy.

S manželkou Majou a dcerou Dunjou v roce 2008 na filmovém festivalu v Cannes.

S manželkou Majou a dcerou Dunjou v roce 2008 na filmovém festivalu v Cannes.

FOTO: Profimedia.cz

No, já si spíš myslím, že Češi mají povahu „ono to nějak dopadne“. A při velkých dějinných zlomech se nás na nic ani ti mocní, velcí moc neptají…

Češi se snaží o kompromis, to jsem taky dávno zjistil. V tomhle se lišíte od Srbů. My bojujeme. A zpět k panu Zemanovi. Mám pocit, že v mnohém má pravdu. Chce, aby Česko bylo vedle Západu otevřené i k Euroasii. Představuje totiž velikou sílu, ať chcete, nebo ne. Musíte s ní nějak vyjít. Právě proto pana Zemana chápu, je to, jak jsem říkal, racionální muž.