„U nás na vesnici se jednou nevěsta ve svatební den udusila tvarohem,“ vyprávěla kolegyně mé mamince. „Šla do komory, a jak měla hlad, popadla jednu tvarohovou homolku a strčila si ji do pusy. Jenže jí zaskočilo a než ji našli, bylo pozdě…“

Podobným příběhům jsem věřila, dokud se mi do ruky nedostala série současných pověstí Černá sanitka.

Všechny historky, které kolují desítky let mezi lidmi, jsou tu uvedené - ovšem žádná z nich se doopravdy nestala.

Například povídání o nevěstě najdete už mezi pohádkami Václava Tilleho z dvacátých let. V nich má ovšem šťastný konec, protože nevěsta se probere poté, co se ji pokusí osahávat hrobník.

Obrovský úspěch knihy Černá sanitka a jiné děsivé příběhy překvapil před deseti lety asi nejvíce samotného autora. „Čekali jsme, že to zaujme odborníky nebo možná studenty, byly tam odborné komentáře, poznámky,“ vypráví Petr Janeček, který se u nás pustil do zkoumání novodobých pověstí jako první. „A ono to zaujalo všechny, od dětí po důchodce.“

Od té doby se Černá sanitka dočkala několika pokračování, divadelního a rozhlasového zpracování i televizního seriálu. Co je tak fascinujícího na světě strašidelných či humorných historek, které se prý zaručeně někde někomu přihodily, jen přesně nevíme, kde a komu?

„Vypadají reálně. Aktérem je obvykle blízká osoba, známá údajného známého vypravěče - je to takový řetězec tří: vypravěč, známý a známý známého. Pověsti se obvykle týkají netypické krizové situace - dějištěm je běžné místo, domácnost, auto, koupaliště, nákupní centrum, dopravní prostředek,“ vypráví Petr Janeček.

„Z nejnovějších je to třeba příběh muže, který v pražském metru najde peněženku a odevzdá ji dozorčímu. Ukáže se, že patřila zahalené ženě, muslimce, která chce nálezce finančně odměnit. Když ten odmítne, poradí mu, aby o Vánocích nechodil do nákupního centra. V Praze jde nejčastěji o Palladium či Letňany, v Brně zase o Galerii Vaňkovka,“ pokračuje etnolog.

Nepijte colu

Obdobný je příběh dívky, která pracovala jako dobrovolnice v uprchlickém centru. Když se jedné z ubytovaných rodin ztratilo dítě, zorganizovala pátrací akci, během níž se dítě našlo. Vděčný táta jí nabídl odměnu. Když odmítla, dal jí radu: „Nejezděte v listopadu do Paříže a nepijte coca-colu!“ A potom byly ve Francii ty teroristické útoky. (Pověst se vykládala už v USA po 11. září 2001. Varování před coca-colou si musí každý přebrat sám).

Petr Janeček vystudoval etnologii na Filozofické fakultě a humanitní studia na Fakultě humanitních studií UK v Praze

Petr Janeček vystudoval etnologii na Filozofické fakultě a humanitní studia na Fakultě humanitních studií UK v Praze

FOTO: Milan Malíček, Právo

Z Polska se k nám zase před lety dostala historka Mise na Mars, která se odehrává na studentské koleji. Policie je povolaná k vysokoškolským kolejím sídlícím ve výškovém domě. Na zemi leží kartonová krabice s nápisem Mise na Mars, z níž vyleze potlučený člověk.

Vyjde najevo, že opilí studenti si během oslavy hrají na kosmonauty. Dotyčného omotali alobalem jako skafandrem, zabalili ho do krabice a vyhodili oknem. V polské verzi je to vlastně tragický příběh, protože oběť legrácku kolegů často nepřežije. V české verzi je mnohem víc legrace. Dům je nižší, oběť vypadne např. z druhého patra a krabice dopadne rovnou do sněhu. Nikomu se nic nestane, opilý student vyleze z krabice a hlásí mobilním telefonem spolužákům nahoru, že mise je splněna.

„Moderní folklor odráží často aktuální společenskou atmosféru, je odrazem toho, co se mezi lidmi děje. Třeba i toho, že společnost vnímá samu sebe jako ohroženou. Ne náhodou se historky o muslimce či otci ztraceného dítěte v uprchlickém táboře objevily v době, kdy lidé začali mít z muslimů a teroristů obavy,“ tvrdí etnolog.

Češi víc vydrží

Existují nějaké specificky české historky? „Myslím, že čistě česká není žádná, možná jen ta o zhulencích a policistech. Tu jsem jinde nezaznamenal,“ pokračuje Petr Janeček.

„Zfetovaní kluci jedou autem, když v tom je zastaví policie. Kluci jsou vyděšení, ale policisté jen potřebují vzít na lano, protože mají poruchu. Z radosti, že to dobře dopadlo, si mladíci zapálí dalšího jointa, zapomenou, že někoho táhnou a přidají plyn. Policisté v nouzi zapnou majáček, načež kluci v domnění, že jsou pronásledováni, ještě zrychlí, což skončí bouračkou. Přiznávám, že mám tuhle historku hodně rád. Na střední škole jsem jí dokonce i nějaký čas věřil,“ usmívá se ještě dnes.

Podle Petra Janečka je česká společnost tolerantnějším k měkkým drogám, ale i k erotice či vulgaritám. Proto u nás mohou podle jeho slov vzniknout historky, které by např. v USA bez cenzury neprošly. „České podání mezinárodních historek je opravdu humornější a otevřenější než v zahraničí,“ dodává s tím, že sám nic necenzuruje.

A opravdu se žádné z nich nikdy nepřihodily? „Tak to úplně není, třeba se občas stane, že někdo najde myš v limonádě nebo pavouka v banánech, ale ty historky to vždycky přibarvují a tváří se, že se to stává daleko častěji, přitom je to výjimečný případ,“ tvrdí.

Jak často se stane, že taková pověst skončí v seriózním tisku? „Tomu se nevyhnete - prý se to stává dvakrát ročně, ale já se domnívám, že to bývá daleko častěji. Ve Velké Británii se tomu říká „deadcatters“, zprávy o mrtvých kočkách. Je to typ zprávy, která je jakoby autentická, ale těžko k uvěření,“ tvrdí.

„Jako zdroj se uvedou třeba noviny v Maďarsku - nikdo není schopen si to přečíst, vydá to velká agentura, takže tomu lidé uvěří. Tyhle zprávy se otisknou v okurkové sezóně - vysmíval se jim už Jan Neruda. Říkával, že některé se stále opakují: syn zavražděný omylem vlastními rodiči, mlynářova dcera, která se ubrání loupežníkům, lupič ve Slezsku, který uniká už kolik let četníkům,“ vypráví.

Zpravidla se pověst údajně umisťuje do země, která je považovaná za necivilizovanou, u nás dnes nejčastěji do Rumunska nebo do Číny.

Krvavé strašidlo a přízrak s péry

Petr Janeček vydal knižně asi sedm set padesát příběhů, skutečný počet kolujících vyprávění odhaduje na asi dva tisíce. K sérii Černých sanitek přidal navíc ještě knížku Krvavá Máry. Ta už vypráví trochu jiný styl historek - jsou to duchařské příběhy, které často vyprávějí lidé jako vlastní zážitky, jsou osobnější, často se navíc jedná o povídání, která si vyprávějí děti na táborech. Třeba zrovna titulní Krvavá Máry je zlé strašidlo, které se dá vyvolávat v zrcadle kouzelnou formulkou…

Napsal : Černá sanitka a jiné děsivé příběhy, Černá sanitka : Druhá žeň a Černá sanitka: Třikrát a dost

FOTO: archív autorky

V současnosti pracuje autor na knize Mýtus o Pérákovi, legendárním fantomovi českých pověstí z druhé světové války.

Černá sanitka neboli městská pověst

Výraz „městská pověst“ (anglicky urban legend, UL) použili poprvé ve Spojených státech v 50. letech minulého století jako protiklad k tradičním venkovským pověstem.

Jedná se vždy o „zaručeně pravdivý příběh“, který se stal „kamarádovi kamaráda“, zpravidla ne vypravěči samotnému, nebo to prý „psali v novinách“. Bývají to historky humorné, strašidelné, studentské, automobilové… Většinou v nich nenajdeme nadpřirozeno, i když existují i vyprávění o zjevení ducha či UFO. Velká část jich je celosvětových a většinou nelze vypátrat, kde vznikly.

Protože dnes už se podobné historky nevyprávějí jen ve městech, dávají odborníci přednost termínu „současná pověst“. V Česku se v posledních letech mezi lidmi používá termín „černá sanitka“.

Některé z nich najdeme třeba ve filmech Nuda v Brně, Krajinka či Jedna ruka netleská, v Americe ve slavném hororu Candyman.