Marie Drahokoupilová: Žila jsem svojí profesí a všechen čas jsem jí obětovala

Psal se 23. březen roku 1955. Francouzský idol měl jedno ze svých dvou pražských představení v karlínském divadle, protože tam bylo nejvíc sedadel, více než v Národním. Můj strýček byl akademik a měl možnost sehnat lístek na Ruye Blase. A já odpoledne v patnáct třicet zasedla do čtvrté řady. Gérard Philipe měl podivuhodné kouzlo.

Měl přenádherné oči. Bylo za nimi tolik věcí, které jako by spojovaly dvě stě let před námi a sto let po nás. Taková to byla hloubka. Když někam vstoupil, bylo to, jako když se kolem něj rozsvítí. Přitom byl drobounký. Měl však krásný bas. Ve hře Ruy Blas nosil dobový kostým z klasických materiálů, vše historicky věrné, včetně bot.

Když vstoupil na jeviště, nastal frenetický potlesk. Co má v takové chvíli herec dělat? Pár vteřin to nechal a pak se otočil zády k publiku. Věděl, že jinak by potlesk trval hodinu. A představení by se nestihlo.

Gérard Philipe také recitoval verše Paula Éluarda spolu s Miroslavem Horníčkem v pražské Viole. Philipe francouzsky, Horníček česky. Já to neumím, budu to číst, řekl mu Horníček. Philipe se zarazil, on to samozřejmě uměl. Ty verše recitoval už tisíckrát. Ale prohlásil, že je bude číst taky, aby se Horníček necítil špatně. Jsem šťastná, že jsem podobné lidi znala, a dokonce s nimi i hrála. To mi nikdo nemůže sebrat.

Jsem narozená v Praze, kde jsem chodila i do školy, takže v Praze. Bylo mi čtrnáct let.

Ano, už od základní školy. Chodila jsem do Perunovy ulice, kde byla jistá profesorka Königová, nadšená amatérská divadelnice. Vedla divadelní kroužek, do kterého jsem chodila. Tančila jsem tam a vystupovala na představeních. Od dětství mě to bavilo. Naši mi nikdy neříkali, co mám dělat. Pokud jsem se optala na jejich názor, sdělili mi ho, ale netrvali na něm. Ale když jsem prohlásila, že bych chtěla jít na herectví na DAMU, otec řekl, že bych měla vystudovat normální vysokou školu. A pak si můžeš hrát divadlo, dodal.

Ne. Ale často si na něj vzpomenu. V mládí člověka nenapadne, co se může přihodit, protože máme pocit, že se nám vše povede, bude to skvělé a nic zlého se nemůže stát. Ale ono to tak není. Herectví mám ráda, ale racionálně vzato, je to jedno z nejsložitějších povolání na světě, jaké znám. Herec je závislý na všem. Na módě, na době, na režisérovi, repertoáru.

Působila jsem dva roky na oblasti v Kolíně. Potkala jsem tam vynikající herce, kteří nikdy v Praze nenatočili ani klapku. Jak říkal Václav Voska, se kterým jsem taky hrála Oscara Wildea či Františka Hrubína: Jo herectví, to je dvacet procent talentu, třicet procent práce a padesát procent štěstí. A když se nedostaví, je všechno k ničemu.

Měla. Byla jsem obsazována tak lehce, jako tady teď pijeme kávu. Zavolal mi produkční, že mi pan režisér, třeba Jiří Krejčík, chce nabídnout roli. Máte čas přijít do filmového klubu ve středu ve tři? ptal se. A já řekla buď ano, nebo ne. Tady máte scénář, přečtěte si ho a pak nám řeknete, zda to chcete.

Nikdo mi neřekl, ať jdu dělat zkoušky. To neznám. Život mi připadal skvělý. V Kolíně jsem měla nádherné role: Lízu v Pygmalionu, což režíroval Karel Jernek. To bych v Praze ve třiadvaceti jistě hrát nemohla. I v Divadle S. K. Neumanna jsem měla pěkné role, výborné režiséry i kolegy.

Byla to parta prima lidí, s velkým pracovním nasazením i se smyslem pro humor. Myslela jsem si, že je to tak normální. Nenapadlo mě, že mám vlastně velké štěstí.

Moc. Hrát třeba hodnou maminku mi připadalo dost nudné. Ale vražedkyně třeba v takové Chandlerově Dámě v jezeře s Edou Cupákem se mi zdála velmi vzrušující.

Mám ráda psychologické detektivky, kde se může tipovat. U Chandlera to sice nebylo možné, ale jeho romány jsem četla jedním dechem. Půjčoval mi je Jirka Klem. Proč se mi to tak líbí, přemýšlela jsem. Pak jsem si přečetla doslov Josefa Škvoreckého a v něm jsem se dozvěděla, že postava Phila Marlowa je typ muže, který je snem všech žen. Proto se k němu Chandlerovy čtenářky stále rády vracejí.

Napsal i režíroval i jiné scénáře. Svatba s podmínkou, Dvanáct, kde jsem také hrála. A co si o něm myslím? Pro mě je to jeden z nejlepších autorů divadelních her, scénářů i románů. Kromě novějších věcí mám ráda i jeho starší hry: Taková láska, Zářijové noci. Ale i ty nové, one man show Sorry, představení ve Viole, kde sám hrál. V Knihovně Václava Havla uvedli divadelní hru Rr, kterou napsali spolu v roce 1973. Kohout tam hraje s Ivanem Havlem. Pavel Kohout je i skvělý herec a já mu závidím, že snad nemá vůbec trému.

Doufám. Velice si vážím jeho pracovitosti, disciplíny, tolerance i smyslu pro humor. To je výčet jen pár vlastností, které u něho obdivuji.

Provdala jsem se. Z lásky. Nemoderní, co? To už se dnes tak často nedělá. (směje se)

Spíš jsem neměla moc času. Byla jsem pořád v divadle nebo jsem zkoušela v televizi. Nebylo neobvyklé, že jsem měla generálku, u divadla na mě čekalo auto a jeli jsme točit. A ráno zase generálka.

To si myslí skoro každá žena. Dokonce i jedna moje blízká známá, kterou nemohu přesvědčit, že to není pravda.

Velmi často potkám ženu na ulici, která mi řekne: Paní Drahokoupilová, můj muž vás velmi miloval. Rozumíte tomu? Mně nic neřekli, a doma se svěřili. Pánové měli často pocit, že jsem jiná, než jsem.

Vůbec ne. To můj spolužák z DAMU Karel Hábl dostával květiny, když jsme spolu hráli v Kolíně, ne já.

Ne, protože byl mimo hru. Věděl o mně jen, že jsem herečka. Nic jiného.

Ano. Můj sňatek nebyl zrovna národnostně vhodný. Maďar nebo Slovák by byl lepší. Ale ona to nebyla idyla. Před sňatkem mě do Vídně nepustili. A tak jsem nevěděla, do čeho jdu. Ani jeho maminku jsem nepoznala. Jinou rodinu neměl, jen maminku. Ta žila se svým přítelem, protože jeho otec už dávno zemřel. Až později jsem pochopila, kam jsem se přivdala.

Když jsem žádala o sňatek a odevzdávala na úřadě vyplněné papíry, úřednice mi sdělila, že se už můžu vdát. Ale až za tři měsíce. Proč, ptala jsem se. Dáváme českým ženám šanci, aby si to ještě rozmyslely, uslyšela jsem. Jak často jsem si na ni vzpomněla! Tenkrát mi to ovšem přišlo hrozné. Ale znám horší případy. Děvčata, co se provdala do Itálie. A pak se vracela přes Červený kříž. Rozvod v Itálii nebyla legrace. Moji spolužačku z DAMU její manžel, italský hoteliér, uvrhl nikoli na recepci, ale přímo na pole.

Rozmýšlení bylo k ničemu, protože mě tam zpočátku nepustili, takže jsem stejně nevěděla, do čeho jdu. A on tam byl jiný. Až pozdě jsem pochopila, jakou roli hraje prostředí, kamarádi, výchova. To jsem odtud nemohla poznat.

Nebylo. Zjistila jsem, že Ervina vlastně velmi málo znám.

Protože jsem věděla, že řešit to mohu zase jen já. Že já budu vyřizovat rozvodové papíry. Vdaná jsem byla třináct let, do roku 1993. Tehdy jsem podala žádost o rozvod.

Kdosi rozšířil fámu, že můj muž je hoteliér. A on to byl úředník jedné německé firmy, takže hodně pracovně cestoval. Například do Wiesbadenu, do Stuttgartu. A tak jsem střídala třeba Prahu se Stuttgartem. Tak dvakrát do roka. Nikdy jsem se nevystěhovala. Ale v Praze na mě čekal převážně už jen dabing. Zaplaťpánbůh za něj. Díky němu jsem herectví nepřerušila úplně.

Jak říkám, filmové role už nebyly. Ale na tom se stejnou měrou podílela nepravdivá fáma, že jsem si vzala hoteliéra. V povědomí režisérů jsem byla takzvaně za vodou. Asi proto jsem přehnaně neobjektivně naladěná na bulvár. Vím, jak jedna věta, která není pravdivá, může ovlivnit celý váš další život.

Vůbec. To já neznám. Nikdy jsem vůči žádné kolegyni neměla pocit rivality. Na kurzy francouzštiny vzpomínám ráda. Jejich příběh byl opravdový. Irena opravdu uměla francouzsky, já opravdu neuměla a Paul byl opravdu rodilý Pařížan, který tady pracoval v časopise La Vie. Po dokončení tohoto seriálu se do Paříže navždy odstěhoval.

Scénáře k němu mi přivezli v červnu a začít točit se mělo v září. Byl to pro mě veliký šok. Byla jsem rozčílená a chtěla jsem francouzštinu vzdát. Jaká by to byla chyba! Na celé léto jsem zůstala v Praze a učila se. Žádní pánové nepřipadali v úvahu.

Naši odjeli do domku, který si pronajali v pohraničí. Otec měl rád myslivost a bridž. Neměl pro moje herectví velké pochopení. Celé léto jsem se tedy učila scénáře a chodila na francouzštinu k madam Balzarové. Byla to rodilá Francouzka. Učila mě výslovnost. Kurz francouzštiny patřil přes tuto velkou práci k mým nejšťastnějším věcem.

Hlavně věty, co jsem měla ve scénáři. Ale pak Paul odjel a já jsem ztratila kontakt s jazykem. Do Francie jsem se bohužel nepodívala. Domluvím se. Toť vše.

Vtipná, krásná, vzdělaná. Žila sama. Měla sice dceru, ale ta se poměrně brzy odstěhovala. Osobní život neměla nic moc. Pánové ji v kočáře se šampaňským nevozili. Řeknu vám příklad. Mám v Brně příbuzné a jeden z nich se mě ptal na Irenu. Tak jsem začala: Irena byla velmi hezká, chytrá, vtipná. A on jen udělal takové zvláštní gesto. Ptám se ho, o co jde. A on řekl: No, to je moc. To by žádný chlap nevydržel. Tolik pozitiv u jedné ženy! Na to jeho gesto nezapomenu. Irenka to zkrátka neměla jednoduché.

Když jsem se narodila, tatínek chtěl, abych se jmenovala Marie po mamince. A matka chtěla Magdalenu. Tak mě pokřtili Marie a říkali mi Madlo. Oba dosáhli svého. Ostatně jako pokaždé, tak to u nás chodilo, vše vždycky nějak vyřešili.

Žila jsem svojí profesí a všechen čas jsem jí obětovala. Bavilo mě to, měla jsem krásné role, nemohu si stěžovat. Navíc jsem měla pocit, že mám ještě spoustu času. O dětech jsem tedy vůbec nepřemýšlela.

Ano.

Pravý opak mého manžela. Gentleman s vlastnostmi, které dnes ne tak často potkáváme. Sen všech žen myslících i na svou budoucnost. Ale já jsem nechtěla měnit styl svého dosavadního života. Žila jsem s rodiči a byla jsem spokojená, a hlavně absolutně svobodná. Měla jsem krásné rodinné prostředí. Někdo je s rodiči nešťastný a snaží se, aby od nich co nejdříve odešel. Ale jak víme, každé pozitivum má své negativum.

Začátek mého prvního setkání s Jurajem Kukurou byl poznamenán takzvanými zaručenými zprávami mých kolegů. O jeho uzavřenosti a neobvyklém pracovním nasazení. Ovšem já vzpomínám na dny strávené s výborným kolegou, naprosto zaujatým svou rolí a vždy ochotným pomoci kolegům. Šťastné setkání, šťastný čas natáčení.

A moje role? Perfektní text, tedy scénář Jeleny a Pavla Kohoutových. Bála jsem se, abych tu zajímavou roli nepokazila. Text Pavla Kohouta není nic jednoduchého. Přesné řazení slov, dosažení absolutního významu. Nesmí se přehodit ani slovíčko. Vzpomínám na tu práci s láskou a s radostí.

Chodívala jsem do restaurace, kde Čirina skvěle vařila a stejně tak se starala o přátelskou atmosféru. A ještě jsem v tom milém prostředí potkávala své herecké kolegy, přátele. Velký rozdíl od anonymních pražských restaurací! Čirina mi slíbila, že mě vezme do Budapešti, kde jsem nikdy nebyla, a svůj slib splnila. Tak jsem poznala půvab tohoto města, atmosférou připomínající mou milovanou Vídeň. Včetně krásného operetního představení.

Kdysi ano. V časech naplněných divadlem, televizí a filmem to pro mě byla relaxace. Vymýšlela jsem ráda recepty. Ale teď? Pro jednoho se nevyplatí vařit. Už nemám ani takovou radost z jídla. Všude se jen vaří, v každém čase a na každém kanále. Mám pocit, že čeho je moc, toho je opravdu příliš.

Ano. Snažím se, abych nepřestala být šťastná a zamilovaná a nepřestala se těšit z maličkostí. Jsem šťastná, že mi osud dopřál poznat úžasné osobnosti v soukromí i v práci.