„Tuhle sbírku jsem převzala po jednom kolegovi. Teď si s ní občas hraje můj šestiletý vnuk,“ vysvětluje mi Jana Šeblová, předsedkyně České společnosti urgentní medicíny a medicíny katastrof J. E. Purkyně, že autíčka nezačala shromažďovat z vlastní vůle.

Mám tu čest s lékařkou, která už čtvrt století u nás pomáhá rozjíždět obor zachraňující pacienty na pomezí života a smrti.

Vy že jste babička?

Přestože jí v srpnu bude šedesát, drží krok se začínajícími lékaři a kromě nočních směn, na které se už moc necítí a bere si je jen párkrát do měsíce, nepolevuje ani ve službách. Nikdo by nehádal, že tato energická dáma s urostlou sportovní postavou, krátkým sestřihem a nezbytným doplňkem – výraznými náušnicemi – už za rok a půl může odejít do důchodu. Naopak. Když někde promluví o vnoučatech, setkává se s údivem.

„Nedávno mi dva mladší pánové říkali: Teda babičky za našich let vypadaly jinak.
Já na to: Co tím chcete říct, vážení, jako že babičky ve 21. století nemají létat ve vrtulníku?“ vypráví Jana Šeblová se svým typickým, někdy poněkud černým smyslem pro humor.

Kupříkladu její argument, kterým se snaží na kurzech ostatní motivovat, aby se nebáli poskytnout první pomoc, zní: „V případě zástavy oběhu je dotyčný de facto mrtvý, mrtvější být nemůže, může být jen živější, pokud se rozhodnete mu pomoci.“

S dcerami a vnukem. Jeho maminka, třicetiletá Nina (vlevo), studovala publicistiku, literární akademii a nová média. O dva roky mladší Dominika se zabývá vědou ve Stockholmu.

S dcerami a vnukem. Jeho maminka, třicetiletá Nina (vlevo), studovala publicistiku, literární akademii a nová média. O dva roky mladší Dominika se zabývá vědou ve Stockholmu.

FOTO: archív Jany Šeblové

Málokterý lékař prošel v cestě za vysněnou profesí takovou zkouškou vytrvalosti jako ona. A možná i díky tomu má teď větší nadhled a jen tak ji něco nerozhází.

„Je fakt, že krizové situace jsem se naučila zvládat dokonale,“ hořce se pousměje, když se ve vzpomínkách vrátí do roku 1981, kdy ji v pátém ročníku na medicíně odvezla Státní bezpečnost.

U výslechu byla několikrát a nikdy nevěděla, kdy si pro ni přijdou znovu. Pro jistotu s sebou všude nosila kartáček na zuby a sušenky, kdyby náhodou tehdy skončila ve vazbě.

Zákaz na osm let

Na začátku byl celkem nevinný žert ve stylu románu Milana Kundery. Když jí a jejímu kamarádovi ze školy odmítli dát devizový příslib na výlet do Anglie, z legrace si během výuky začali psát na papír fiktivní odvolání.

„Soudruzi, znemožnili jste mi emigraci.“ „Už dlouho jsem neslyšela Hutku a Třešňáka.“ Papíry vyhrabal z koše jiný spolužák, s největší pravděpodobností donašeč, který tím premiantce Janě změnil životní plány na dlouhých osm let.

„Jednou mě StB odvezla, když jsme měli ukládat urnu s popelem babičky. Táta byl nešťastný, že jsem nedorazila. Řekla jsem našim, že mě tlačí ke spolupráci a že já tohle prostě nedám, ačkoli mi bylo jasné, že si zadělávám na velké problémy. Když mě odvezli poprvé rovnou ze školy, vůbec jsem nevěděla, co se děje, a připadala jsem si jako v pitomé detektivce. Dusili mě dlouho, byla jsem pochopitelně vyděšená a zmatená. Jakmile jsem se v situaci trochu zorientovala, došlo mi, že školu nedokončím.“

Pohyb jí udržuje ve formě tělo i duši. Jeden čas se kromě sportu zabývala také africkými tanci.

Pohyb jí udržuje ve formě tělo i duši. Jeden čas se kromě sportu zabývala také africkými tanci.

FOTO: archív Jany Šeblové

Protože už tehdy měla kontakty s undergroundem a chodila na bigbeatové koncerty, znala se s hudebním publicistou Jiřím Černým, který jí vysvětlil, jak se věci mají a s čím musí počítat, pokud se rozhodne nevyjít StB vstříc.

„V klidu si to rozmyslete, jde o vaši budoucnost,“ nabádal ji. Jenže ona se rozhodla raději pro konflikt s vnějším světem než sama se sebou. Formálně ji vyhodili až na začátku posledního, šestého ročníku. Osm let opakovaně žádala, zda by se mohla vrátit, až si nakonec, rovněž však marně, dopisovala s Husákovou kanceláří.

Po udavači nepátrala

„Nemám ráda nedodělané věci,“ znovu se usměje, ačkoli je řeč o 80. letech, období, kdy sice našla naplnění coby matka a manželka, ale něco přece jen chybělo. Živila se tehdy jako ošetřovatelka, později zdravotní sestra, příležitostně také jako uklízečka. Sen o dokončení školy byl nereálný, ale trochu ji držel nad vodou. Nechtěla dopadnout jako řada známých, kterým totalitní režim zastavil slibně se rozvíjející kariéru a které po hospodách slyšela naříkat, kde by bývali byli, kdyby je bolševici nechali…

Satisfakce se vlastním přičiněním dočkala až v roce 1990, kdy se na fakultu vrátila a s červeným diplomem studia medicíny dokončila. „Nejdřív mě chtěli dát znovu do prvního ročníku, protože od poslední zkoušky uplynulo více než pět let, jenže to jsem protestovala: Buď šesťák, nebo nic. Argumentovala jsem při tom stohem papírů, že chyba není na mé straně, a tím, že mám skoro samé jedničky. Netvrdím, že s malými dcerami byly přípravy na státnice jednoduché, ale nakonec jsem to zvládla.“

Přestože ke konci vynucené studijní pauzy se zaběhla i jako původně „samizdatová“ hudební publicistka a měla nabídky na stálé místo, věděla, že obor, u něhož vydrží až do důchodu, je medicína.

„Vždycky jsem si říkala, že je to docela užitečné a slušné řemeslo.“ Křivdu za těch profesně plně nevyužitých osm let prý necítí, protože se na začátku rozhodla sama.

Před osmi lety obdržela od tehdejšího prezidenta Václava Klause Zlatý záchranářský kříž za výjimečný přínos pro záchranářství.

Před osmi lety obdržela od tehdejšího prezidenta Václava Klause Zlatý záchranářský kříž za výjimečný přínos pro záchranářství.

FOTO: ČTK

„Ale otevírá se mi kudla v kapse, když dneska slyším: Tenkrát byla taková doba, vždyť režimu pomáhal každej. Nemusel. Vondráčková někde prozpěvovala, zatímco Kubišová dělala u pásu. Volbu jsme měli, ale cena byla vyšší než dnes.“

Pídit se v archívech, zda to byl skutečně onen spolužák, kdo je udal, nechce. „Vím, že spousta lidí odchází zničená, když zjistí, že na ně donášeli přátelé nebo příbuzní. Nemusím vědět všechno.“

Zase jsi byla na pitevně!

Po promoci měla na výběr: kožní, rentgen, soudní a ARO. Z dalšího směřování Jany Šeblové je jasné, pro co se tehdy rozhodla. „Pupínky mi moc neříkají, rentgen mi připadá zajímavý, ale neustálým pobytem ve tmě by se ze mě stal macarát jeskynní. Soudní lékařství by mě taky lákalo, i když prostředí kolem není zrovna estetické, jenže tady by mi zase vadily pachy. Stačilo, že mi někdejší přítel, vždycky když jsme měli rande, přičichl k ruce a povídal: Zase jsi byla na pitevně!“

Urgentní medicína byla na počátku 90. let u nás ještě v plenkách, a tak Jana netušila, co ji přesně čeká. Brzy však z nemocničního oddělení začala čím dál častěji vyjíždět do terénu. Práce na záchrance, v současnosti na té středočeské v Kladně, se jí už léta prolíná s úvazkem na urgentním příjmu, s funkcemi v odborných společnostech a výukou. Laik, který má tendenci vnímat záchranáře tak trochu jako altruisty, se musí divit jejímu tvrzení, že služba na výjezdech je pro ni svým způsobem relax.

„Můžu se soustředit na jednoho pacienta, na jednu nehodu, kdežto na urgentních příjmech je často nárazově blázinec, kdy musíte licitovat o každé volné lůžko. Práce na záchrance je postavená na zdravém selském rozumu, je pestrá a člověk nikdy neví, co ho čeká. Ale pro lidi, kteří touží po jistotě, tohle opravdu není,“ dodává realisticky a nezapomene zdůraznit, že záchranářský tým, lékaře nevyjímaje, by měl mít i přiměřenou fyzičku a být schopný svižně vyjít do čtvrtého patra, aniž by následně padl vedle pacienta.

A co třeba švédština?

V případě Jany Šeblové není pochyb o její akčnosti, takže asi nikoho nepřekvapí, že se celý život věnuje sportu, ať už lyžování, běhu, nebo různým typům cvičení či tancování.

Donedávna si čistila hlavu a protahovala tělo i při venčení svého psa, který však před rokem v požehnaném věku zemřel. Nově si ale s vnukem, kterého ráda bere do zoo, pořídili morčata. Baví ji také zvířata fotit, víc než lidi, u nichž má kolikrát sebekriticky pocit, že jim svými snímky spíš ubližuje.

Láska ke zvířatům přiměla Janu Šeblovou k tomu, aby si mimořádně vyzkoušela práci veterinářky.

Láska ke zvířatům přiměla Janu Šeblovou k tomu, aby si mimořádně vyzkoušela práci veterinářky.

FOTO: archív Jany Šeblové

Známé obdarovává osobně nafocenými novoročenkami či kalendáři, pro tento rok se rozhodla po měsících seřadit záběry islandské krajiny, kde byla v létě s mladší dcerou na dovolené a kam by se chtěla ještě jednou vrátit.

Sever je vůbec její srdeční záležitost. A nejenom proto, že se ve Stockholmu usadila její osmadvacetiletá dcera Dominika, která se na lékařské univerzitě Karolinska Institutet zabývá širokým oborem zvaným veřejné zdravotnictví. Jana za ní jezdí dvakrát do roka, a na letošní léto si navíc zaplatila dvoutýdenní jazykový kurz v Uppsale.

„Odjakživa mě bavily jazyky. Angličtinu jsem se učila od třetí třídy a v době, kdy jsem zvažovala emigraci, jsem začala i s němčinou. Rozhodnutí věnovat se nějaké další řeči jsem jenom trochu urychlila,“ vysvětluje, proč se před necelými čtyřmi lety vrhla na švédštinu. „Není to primárně tak, že se švédsky učím, abych se jednou domluvila s budoucími vnoučaty, ale proč bych se učila třeba španělsky, když mě nebaví moře a nemám ráda vedro? Naopak sever se mi líbí, tak jsem se rozhodla to zkusit.“

Co na tom, že občas na hodinu dorazí rovnou z nádraží nebo z letiště po návratu z nějaké konference? Studijní povinnosti si nikdy nezapomene splnit a dodneška se na každý test učí. Jazyk trénuje poslechem zpráv a četbou švédských pohádek, které dostala od dcery. „Když si v metru přeříkávám slovíčka, Dominika si ze mě dělá legraci, ale já se chci opravdu naučit mluvit, i když Švédové často ze slušnosti přecházejí do angličtiny.“

Kolego, takhle ne!

„Vůz, ve kterém se postavím, je na práci v pohodě,“ ukazuje nám Jana Šeblová v garážích kladenské záchranky vnitřek sanitky. Vzpomene přitom na okamžiky, kdy se sama ocitla na místě převáženého pacienta.

„V roce 1997 mě srazila tramvaj, když jsem pospíchala k člověku, kterého bylo třeba resuscitovat. Řidič asi zrovna koukal dozadu a já najednou viděla, jak se na mě tramvaj řítí. Už jsem si říkala, že spadnu pod zadní kola a bude konec, ale naštěstí jsem skončila jenom potlučená.“

Ke druhému neštěstí, po němž hodně zvažovala, zda u záchranky zůstat, došlo asi o dva roky později a bylo mnohem vážnější. „Když jsme jeli k dopravní nehodě na dálnici u Středokluk, dostali jsme smyk na zledovatělé vozovce a čelně se střetli s avií. Nejhůř jsem to odnesla já s řidičem. Ze stáže v Americe jsem si pamatovala, že tam na bezpečnou jízdu záchranářů hodně dbají, ale u nás se to v té době ještě podceňovalo. Po návratu do práce jsem však odložila jakoukoli shovívavost k ostřejší jízdě, a když je potřeba, ozvu se: Kolego, tak takhle ne!“

Přestože práci miluje, dokud má ještě sílu, ráda by se věnovala i svým zájmům. „Dělat do doby, než padnu ve službě, se mi nechce.“

Přestože práci miluje, dokud má ještě sílu, ráda by se věnovala i svým zájmům. „Dělat do doby, než padnu ve službě, se mi nechce.“

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Co se s ní tehdy po nehodě dělo, zná jenom z vyprávění a ani se nesnaží jednotlivé útržky poskládat dohromady. Kromě pohmožděnin a středně těžkého otřesu mozku měla i zlomenou lopatku. Nějakou dobu žila s ochrnutou půlkou obličeje a dodnes nemá pár nervů na bradě v pořádku.

„Každému lékaři, a zvlášť těm, kteří jsou na pacienty protivnější, říkám, ať si to jdou zkusit na druhou stranu. Ke mně se sice chovali vstřícně, protože věděli, že jsem kolegyně, ale stejně jsem se v jejich očích stala nesvéprávným tvorem, který do diagnostiky a léčby nemá co mluvit.“

Aby mě dcery nenašly v márnici

Poprvé v kariéře se tehdy rozhodovala, co dál. Jako rozvedená matka měla doma dvě dcery, které ji stále potřebovaly, kromě tehdy dvanáctileté Dominiky ještě o dva roky starší Ninu, a nechtěla, aby ji dcery do třetice místo na JIP našly v márnici.

„Jenže jsem si uvědomila, že bez rizika neexistujeme. Už jenom pohyb po přechodu pro chodce může být adrenalin.“

Kromě kolene, které ji občas bolí, protože si ho zničila sportováním, žádný handicap daný věkem necítí a ještě donedávna si nedokázala představit, že by se v nejbližších letech měla s prací rozloučit.

„Postupně však zjišťuji, že mě baví i jiné věci než medicína, ale potřebuji na ně nejen peníze, nýbrž i čas a trochu i fyzickou kondici, takže dělat až do doby, než padnu ve službě, se mi nechce.“

Ráda by se vrátila na Island, chodila víc za kulturou a věnovala se šestiletému vnukovi a roční vnučce, než vyrostou. Až tedy důchod zaklepe na dveře, pustí ho dovnitř, ale zároveň by ráda na částečný úvazek pokračovala v práci. „Když jsem ještě lítala kolem malých dětí a začínala po promoci v nemocnici, byla jsem unavenější daleko víc než teď,“ odpovídá na otázku, jestli si neukousla příliš velké sousto.

A aby nebylo pochyb o tom, že nepatří do starého železa, ačkoli průměrný věk lékařů na záchrance je o deset let méně, se smíchem dodává: „Už jsem si koupila tričko s nápisem: Život začíná v šedesáti. 1957: Zrození legend.“