Známe vás jako Dashu, ale jmenujete se Dagmar Sobková. Jak k tomu došlo a máte ještě další přezdívky?

Asi jsem člověk, který nemá úplně svoje jméno. Doma jsem Kačenka. Přišel na ni tatínek, protože maminka se jmenuje taky Dáša, tak aby nás odlišil. Je nás šest sourozenců a nikdo mi neřekne jinak, ale zdá se mi to roztomilé. Kamarádi na letním táboře na mě volali pro změnu Koňské oko – podle dominanty v drobném obličeji.

Dashu už mám osvojenou v papírech. Šlo o hříčku z pubertálních let: dopisovala jsem si se známými z USA a ti mě oslovovali Dasha. Začala jsem tehdy koketovat se zpěvem a napadlo mě, že pokud se jednou vdám a změním příjmení, mohlo by to zmást posluchače. Zato když budu používat jen křestní jméno, třeba si mě líp zapamatují. A už mi to zůstalo.

No a partner mi říká mámo, mamušo, já jemu táto. Trochu otřepané, ale teď nejpřesnější.

Dasha

Od chvíle, kdy jsem si přečetla charakteristiku Raka, věřím na horoskopy.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Šest sourozenců, to musela být asi divočina!?

Maminka měla z prvního manželství dvě děti, táta tři – a já byla takové jejich pojítko. Vyrůstali jsme víceméně společně, nejnáročnější to bylo pro rodiče, ale zvládli to. Sice dnes nechápu jak, sama vím, jaké to je, být matkou jednoho dítěte, které zatím ani nechodí. Ale obdivuji to, táta měl velký smysl pro řád a nás děti cíleně zaměstnával. Na stole ležel vždy papír s úkoly, abychom se nemohli zabývat hloupostmi. Na mě tak vycházelo třeba mytí koupelny, vytírání podlahy…

Chtěla jste zpívat odjakživa? Načapala bych vás s vařečkou místo mikrofonu?

To ne. Táta byl amatérský trumpetista, ze stejné gardy jako Felix Slováček, který pochází od nás z Malenovic, a vedl mě hodně k muzice. Nejdřív mě učil na piano dědeček Marty Jandové pan Šebesta, nicméně to rodičům rozmluvil jako ne příliš dobrý nápad. Takže mi táta vetkl do ruky housle, které rozvíjejí hudební cit a intonaci. U těch jsem zůstala pět let a zcela vážně jsem uvažovala o kariéře houslistky. V pubertě se mi ale nechtělo moc cvičit a zjistila jsem, že existuje zpěv, který mi šel mnohem snadněji a přirozeně, bez dřiny.

S partou zpěváků ve StarDance.

S partou zpěváků ve StarDance.

FOTO: archív ČT

Ale nikdy mě nenapadlo, že budu zpívat na profesionální úrovni, na to jsem neměla odvahu, byla jsem dost stydlivá. Představa, že bych někde exhibovala, mě děsila.

Jak jste to překonala?

Všichni kolem včetně školy mi dodávali odvahu, takže jsem vystupovala na různých besídkách, zpívala v dětském sboru a později ve swingové kapele… Nikdo další z rodiny se muzice už nevěnoval, maminka dokonce tvrdí, že nemá vůbec hudební sluch, a stydí se přede mnou projevovat. Dodnes vlastně nevím, jak to s ní doopravdy je.

Brala jste pozici nejmladšího dítěte jako výhodu, vyšlapali vám sourozenci cestu?

Nikdy jsem nepřemýšlela, jak mě to formovalo. Ale zpětně vidím, že mi jako benjamínkovi bylo promíjeno mnohem víc věcí než těm starším, měla jsem určitě víc péče a výhod, nemusela jsem o nic bojovat, nic prosazovat. Ale nemyslím, že bych byla přímo rozmazlená. Vlastně jsem toho ani moc nezneužívala, po večerech jsem nikam nevyrážela, jen na zpívání. Na diskotékách jsem od třinácti „pracovala“, místo abych se bavila s vrstevníky na parketu. To mě minulo.

Platí to i dnes, kolikrát nás s partnerem napadne, že bychom se rádi na plese odvázali, dali si vínko a zatancovali si. Místo toho tam ale oba – Ondřej je bubeník – pracujeme. I když příjemně.

Hodí se na vás něco ze znamení Raka? Jsou prý konzervativní, drží se zpátky…

Hodně. Od chvíle, kdy jsem si přečetla charakteristiku Raka, věřím na horoskopy. Rak je opatrný, zpátečnický… Jsem to téměř celá já, samozřejmě jde ještě o vliv ascendentu, který mám ve Vahách, což je umělecky založené znamení. Dcera i přítel jsou taky Raci, takže nám to klape pěkně v klidu a bez násilí. Nejsme žádní bojovníci, agrese a ostré lokty jsou nám cizí.

Nechceme rozmazlenou holčičku, ovšem teď je to pusinka láska. A jako správný Ráček leze nejraději pozadu.

Nechceme rozmazlenou holčičku, ovšem teď je to pusinka láska. A jako správný Ráček leze nejraději pozadu.

FOTO: Daniel Šeiner

To není do dnešního šoubyznysu ideální, umíte aspoň bojovat za jiné?

Za sebe tedy určitě ne, průbojnost mi je proti srsti, jdu kupředu pomaličku svým tempem, abych se cítila v pohodě. Upřímně řečeno ani není kam se hnát. A bojovat za druhé? To taky asi ne, ale jsem schopná někoho podpořit, pokud souhlasím s jeho názory, i proti většině. Vím, že existují kurzy asertivity, já se ji však nechci učit, vyhovuje mi to tak, jak to je, nebudu nic měnit.

V muzikálech většinou alternujete a píše se o vás jako o té druhé. Berete to tedy jako úděl?

Každý musí mít nějaký přívlastek, na mně si našli, že jsem druhá. Přitom jsem zpívala v řadě muzikálů hlavní role bez alternace, pravda, nebyly to nejznámější projekty, nicméně mi přinesly krásné příležitosti. Já se ale nepovažuju úplně za muzikálovou zpěvačku, dnes si už dost vybírám, co mě opravdu baví.

Na úplném začátku jste vyhrála Zlín - talent, to vám bylo čtrnáct, že?

To byla nejzásadnější výhybka, která mě nasměrovala k profesionální dráze. A taky setkání s mou dobrou vílou, paní profesorkou Lídou Nopovou, která tehdy zavolala našim a přemluvila je, ať zkusím Pražskou konzervatoř, že mě připraví na zkoušky. Já přitom už měla v kapse přijetí na hotelovku v Rakousku, lákalo mě cestování, učila jsem se jazyky… A tenhle plán se najednou úplně zbortil.

Lída je známá nejen tím, že je úžasná profesorka, ale všechny své studenty i někam směřuje. Mě dohodila jako vokalistku do kapely Karla Gotta. A pak už to šlo samo. Byla to ona, kdo mi volal, že se v Malostranské besedě koná konkurz do muzikálu Hamlet. Nejdřív jsem odmítala s tím, že nemám absolutně žádný herecký talent…

29. března čeká Dashu velký koncert – stejně jako loni v Divadle Hybernia. „Tentokrát nebude Žofinka se mnou na jevišti, ale nejspíš v šatně.

29. března čeká Dashu velký koncert – stejně jako loni v Divadle Hybernia. „Tentokrát nebude Žofinka se mnou na jevišti, ale nejspíš v šatně.

FOTO: Martin J. Polák

A v sedmnácti jste hrála Ofélii, to byl raketový start!

Tu jsem milovala. Asi i proto, že jsem byla stejně jako ona mladá a naivní, šlo o tklivý smutný příběh – a já nejsem rozený komik. Ale bavil mě i pravý opak, v postavě jezerní dámy v muzikálu Monty Python’s Spamalot jsem se skvěle vyřádila. Zjistila jsem, že i tahle komediální poloha mi vlastně sedí. Můj nejbližší šálek kávy je ovšem Jesus Christ Superstar, když jsem ho jako puberťačka viděla, říkala jsem si, že bych byla ochotná do takového projektu jít, i kdybych měla dělat šatnářku, a ani náhodou mě nenapadlo, že si v něm jednou zahraju.

Do první ligy patří i Aida, Carmen a momentálně muzikál Bonnie & Clyde v Karlíně. Své volby zpívat jsem nikdy nelitovala, vždycky jsem měla co dělat.

Kdo vás zatím nejvíc naučil?

Každý něco. Po Lídě Nopové zejména Karel Gott, který říkal, že štěstí přeje připraveným, a sám se tím vždycky řídil. Obdivuju jeho působení na jevišti, je velmi empatický k publiku a dovede se k němu krásně chovat. Ovšem jeho kouzlo se nikdo úplně nenaučí, to je prostě Karel! Díky němu jsem taky zpívala třeba v prestižní Carnegie Hall, která mě ale mírně zklamala – jde o obdobu naší Lucerny, jen s lepším sociálním zařízením. Kam se hrabe na Rudolfinum nebo Obecní dům, ani kulturní povědomí vhodně se na koncert obléct v New Yorku moc neexistuje…

Možná jsem se měla ještě vrátit na studia na bostonské Berklee College of Music (největší nezávislá škola soudobé hudby na světě – pozn. red.), která jsem po prvním semestru přerušila. Ta škola mi strašně moc dala, studijní plán byl úplně jiný než na klasické konzervatoři, byl to hudební mikrosvět, soustředěný hlavně na populární muziku a jazz. Jenže jsem tu dostala řadu nabídek…

Jako Bonnie s Václavem Noidem Bártou v roli Clydea.

Jako Bonnie s Václavem Noidem Bártou v roli Clydea.

FOTO: archív ČT

A co pokládáte za svůj největší úspěch?

Asi Thálii za roli Máří Magdalény. Dnes mám největší radost, že můžu jezdit se svou kapelou Pájky Pájk, lidi už nás za ty roky znají a na koncertech míváme plno. To jméno vymyslel trumpetista Radek Němec a tvrdí, že jde o komiksovou postavičku. Nikdy jsem ji neviděla, nicméně ten název se chytil. Kapelu tvoří muzikanti kolem Martina Kumžáka a zpívám s nimi popík s příměsí funky, latiny, soulu, poprocku, oslovuje mě i Sting.

Nemrzí vás, že do obecnějšího povědomí jste vstoupila až se StarDance?

Tak to prostě je, televize je nejsilnější médium. Tam jsem dostala i nejvíc možností si zazpívat, každý týden jsem se musela naučit spoustu písní. Navíc zpívat živě do éteru je výzva a škola – i na nervy. Při prvních ročnících jsem prožívala neskutečnou trému, ale otrkala jsem se. Pokaždé mám svého favorita, naposledy asi až příliš dokonalou Olgu Šípkovou. Taky se mi strašně líbila Jana Plodková – i osobností, je neuvěřitelně usměvavý člověk. Podobně jako Dana Batulková, tu jsem před lety uhodla jako vítězku.

O vlastních písních neuvažujete, nezkoušíte sama něco napsat?

To bude jeden z dalších kroků, po kterém dávno toužím – předat něco za sebe. Ale potřebovala jsem k tomu dozrát. S kamarádem z konzervatoře Davidem Solařem jsme teď začali tvořit nový projekt, desku. Neříkám, že bude zítra, nejde to uspěchat. Na vlastní texty si netroufám, i když básnické střevo asi trochu mám. V muzice se cítím jistější, možná se s ní dovedu vyjádřit líp než slovy. Ale raději to přenechávám zkušenějším. Třeba jednou překvapím sama sebe…

S šéfem kapely Martinem Kumžákem jste dvanáct let žila, jak fungovalo propojení práce a soukromí?

Poznali jsme se už při Hamletovi, kde dělal hudební nastudování a aranže pro Janka Ledeckého. Pak jsme se různě potkávali, ale až po třech letech, kdy jsem byla sama a Martin rozešlý s přítelkyní, jsme se dali dohromady. Propojení fungovalo výborně, jenže časem přišla „únava materiálu“. Oba jsme workoholici, stále velmi vytížení, takže jsme se doma bavili už jen o práci. Vymizelo původní kouzlo a schopnost se přeladit, odpoutat k něčemu jinému. Sice nás spojovala vášeň pro cestování, ale osobní partnerství se vyčerpalo.

Nepoznamenal rozchod vaši pracovní spolupráci?

Je pravda, že jsme se trochu báli, jak to bude dál, zda se podaří převést náš vztah jen do pracovní roviny. Ale jakýmsi zázrakem se to povedlo, rozešli jsme se jako dobří přátelé. Samozřejmě to po tolika letech bolelo, ale máme se pořád rádi. V muzice nám to dál funguje, máme stejné názory, nedovedu si představit na tom místě nikoho jiného. Martin je neskutečný profík.

Od chvíle, kdy jsem si přečetla charakteristiku Raka, věřím na horoskopy. Je opatrný, zpátečnický… Dcera i přítel jsou taky Raci, takže nám to klape

Jste typ schopný žít single, nebo vedle sebe potřebujete blízkou duši?

Spíš to druhé, pro mne je hodně důležité sdílet zážitky. Samoty se trochu bojím. Jsem ten Rak, který se rád přimkne. Však jsem taky dlouho sama nezůstala.

Potkala jste bubeníka Ondřeje Sluku a skoro hned jste otěhotněla. Byl to záměr?

Ondra hrál v kapele Nightwork a pak s Honzou Smigmatorem, s jehož kapelou občas hostuji – díky němu jsme se poznali. Je fakt, že když jsme se dali dohromady, velmi rychle jsme se domluvili na miminku. Bylo plánované. Možná sehrál roli i můj věk, bylo mi čtyřiatřicet a Ondrovi o rok víc. Zjistila jsem, že je nesmírně rodinně založený, což mi imponovalo. Bez váhání přiznal, že dítě chce. Že ho chtěl už dlouho, ale z různých důvodů to odkládal.

Stejně jako já. Chtěla jsem strašně miminko už ve dvaceti, ale pak s Martinem jsme se o tom vlastně nebavili a čas běžel, vítězila práce a kariéra. Teď už nebylo na co čekat, rozuměli jsme si a oba jsme to cítili stejně. Jak vztah dopadne, stejně nevíte ani po dvanácti letech, nikdy…

Ondřej je nejen šikovný bubeník, ale i vynikající kuchař. Snad si mě jednou takhle nevykrmí...

Ondřej je nejen šikovný bubeník, ale i vynikající kuchař. Snad si mě jednou takhle nevykrmí...

FOTO: Daniel Šeiner

Takže vše je zalité sluncem?

Nechci to zakřiknout, ale všechno si krásně sedlo. Dnes nejvíc oceňuji, že je Ondra báječný táta! Velmi mi pomáhá, je aktivní, praktický a zábavný. Pro mě bezvadný parťák do života. Na všem se dokážeme domluvit. Náš vztah je vyvážený, nikdo nejsme výš, nežijeme ani podle rytmu bubnů, ani podle mého zpívání.

Vaše dcera Žofinka se narodila ve stejný den jako Karel Gott, je tedy kmotrem?

Měla jsem termín o den později, ale vyšlo to takhle neuvěřitelně. Jsme skutečně tak spjatí, že i dítě se mi narodilo jako on. O křtu jsme zatím neuvažovali, ale je to dobrá myšlenka, všichni zvou Karla na křty knížek, cédéček, kalendářů atd. – a tady se to přímo nabízí.

Hned po šestinedělí jste naskočila do práce, jak řešíte hlídání?

Naštěstí vše zvládáme po rodinné linii. Ondřej je regulérně na otcovské dovolené, role se chytily i jeho sestra a maminka. Velmi pomáhá taky moje máma. I když má svoji práci, pomáhá s dětmi sestře a bydlí ve Zlíně, dojíždí podle potřeby k nám do Prahy. Je bezvadná. V době mého těhotenství přišla o manžela, mého tátu, takže je to pro ni i určité rozptýlení.

Zpívat živě do éteru je výzva a škola – i na nervy. Při prvních ročnících StarDance jsem prožívala neskutečnou trému, ale otrkala jsem se

To, že jsem hned naskočila do muzikálu Bonnie & Clyde, jsem si jednu chvíli trochu vyčítala. Ale je to krásný projekt a nehraje se zase moc často. Přiznám se, že mi během šestinedělí už trošku hrabalo, že jsem čtyřiadvacet hodin jen s miminkem, takže odchod z domu na tři hodiny jsem uvítala. Možná mě za to některé maminky ukamenují, ale o to víc jsem si pak malou užívala.

Projevuje Žofinka hudební geny?

Je zajímavé, že nejvíc reaguje na písničky s anglickým textem. Miluje jednu starou jazzovou od Colea Portera Too Darn Hot – vždycky, když ji zpívám, začne se šíleně smát. Možná si ji pamatuje z těhotenství… S bubínkem je to horší, s tím zatím nekamarádí, Ondřej proto většinou zkouší, když nejsme doma. Žofince jsme pro jistotu pořídili sluchátka.

Bydlíte v centru nebo někde v klidu za Prahou?

Z centra jsme se odsunuli, momentálně žijeme v bytě ve větším rodinném domě blízko lesa. Takže máme klid, možnost chodit na procházky. A stavíme kousek za Prahou vlastní domek, těším se na zahradu, kde budu pěstovat všechno možné… Dojíždění autem mi nevadí, jsem od osmnácti zvyklá poměrně dost řídit.

Jak se vám povedlo, že jste zpět na své váze, cvičíte?

Možná je to tím, že stále kojím. Pravidelně cvičit rozhodně nestíhám. Nebyla jsem nikdy velký sportovec, ne že bych byla líná, ale raději jsem pracovala. Rekreačně mám ráda lyžování, tanec, plavání, jízdu na kole – s novým bydlením se určitě naskytne příležitost. Dřív pro mě byl nejlepší relax cestování, ideálně kombinace evropské kultury a historie s přírodou. Hodně mě okouzlila Skandinávie, miluju Alpy, hory v Bulharsku, metropole jako Řím, Paříž… Ale láká mě i Asie.

Karel je prostě jen jeden – moc si vážím jeho přátelství.

Karel je prostě jen jeden – moc si vážím jeho přátelství.

FOTO: archív ČT

Jaké máte další plány, představy?

Určitě chci vydat zmíněnou desku s vlastním repertoárem. Pracuju už zase skoro na sto procent, ale víc si vybírám a přizpůsobuji se malé. Moc plánů si nedávám, ten hlavní je Žofinka. Jezdí často s námi, pokud jsem si jistá, že na místě je slušné zázemí a přespíme v hotelu. Chci ve výchově postupovat podobně jako táta, protože vím, že to fungovalo, rozhodně nechci rozmazlenou holčičku. Ale teď je to pusinka a láska, tak jen doufám, že to ukočírujeme. A za čas bych jí ráda pořídila sourozence, velká rodina je můj sen…