Prozraďte, jak se vstupuje do ledové vody?

Jako do metra.

Prosím?

Vždy jsem byla ten největší zbabělec, který sice rád plave, ale nikdy nevstoupí do vody naráz. Obvykle už byla celá rodina v teplém moři, ale já stála na břehu po kotníky ve vodě a stříkala na sebe opatrně vodu. Když mi pan režisér Bohdan Sláma dal nabídku, velmi jsem protestovala. Že mě do tak studené vody nikdo nedostane. Vždyť pro mě byla voda studená i ve dvaceti pěti stupních! Ale když na tom trval další rok, řekla jsem si, že to zkusím.

U lékařů jsem si ověřila, že mohu. Nejprve jsem stála na břehu, jako obvykle po kolena. Trenér otužilců Tomáš na mě volal, že asi mám blok. „Musíš do vody vejít jako po schůdkách do metra!“ Tak jsem to zkusila a šlo to.

Jaké to bylo?

Protože jsem na otužování šla postupně, nenásilně a nekrvavě, šlo to. Nejprve jsem si to natrénovala v teplém moři. Pak v jezeře, které mělo 20 stupňů a už se mi zdálo teplé. První šok byla Vltava, která na rozdíl od jezera měla stupňů jen patnáct. Později jsme s manželem byli pod Vysokými Tatrami ve velmi studeném jezeře v Liptovské Maře. Dávám si i studené sprchy, ale teplotu ubírám velmi pozvolna. Nejsem sebevrah.

Kvůli roli začala s otužováním. Hlavní hrdinka totiž po setkání s otužilcem Broňou začíná pozvolna měnit svůj stereotypní život, který se doposud točil kolem jejích synů.

Kvůli roli začala s otužováním. Hlavní hrdinka totiž po setkání s otužilcem Broňou začíná pozvolna měnit svůj stereotypní život, který se doposud točil kolem jejích synů.

FOTO: Falcon

To asi ne, ale do otužileckého oddílu Ľadové medvedě jste chodit začala.

Ano. Otužuji se i nadále. Vždy když vlezu do studené vody, cítím se výborně a jsem šťastná. Chodím tam i s manželem. Když nastane zima a my někam jedeme, manželovi cestou říkám, nechoďme teď k vodě. A on: „Ale ano, ale ano, namočíme se.“ A vždy to dobře dopadne a já to dokážu. Ale v duši jsem ještě stále ten zbabělec.

Přivedla jste manžela k otužování?

Nenutila jsem ho. Když jsem měla za sebou čtyři samostatné ponory a on mě viděl ze břehu, prohlásil, že to taky zkusí. A dnes je vášnivější otužilec než já. V neděli ráno, když se mi nechce, tak mě žene do studené vody. Byli jsme v ní i na Nový rok, kdy Bohdan Sláma rozbil obrovským kladivem led na svém jezírku a my se v něm namočili.

Hlavní roli ve filmu Bába z ledu prý původně měla hrát jiná herečka.

Ano a já měla hrát její kamarádku. No, dopadlo to jinak. Zprvu jsem smlouvala: nešlo by to nakašírovat? Kry z polystyrenu nebo tak něco? Uslyšela jsem jednoznačně, že ne.

Pohádali jste se s Bohdanem Slámou někdy?

Už při Divokých včelách to jiskřilo. Ještě jsme se tak neznali, tak jsme si trochu natřásali peříčka. Ale rychle jsme se sladili. Cítíme podobně svět a máme rádi humor, který vyleze v těch nejneočekávanějších situacích.

Máte příklad?

Třeba moje maminka na pohřbu svého tchána. Moje babička, coby plačka, tedy jedna z žen, co hořekují a pláčou nad mrtvým, spustila: „Jaj, muži, prečo si ma opustil, jaj! Prečo si ma tu nechal! Keby si viděl, aká ja som pekná! Aký mám nový kožuštěk!“ A mezitím, jak plakala, říkala komisně: „Ako to držíte tu truhlu!“ A zase: „Jaj!…“ A v pauze: „Vidíte, už vám skoro spadla.“

Když to viděla moje maminka, jako herečka pochopila, že to je tragikomická absurdní situace, a velmi se jí chtělo smát. Naštěstí měla vysoký límec, do toho se zabalila a tvářila se, že pláče. Pro podobné situace má Bohdan cit. Je to humor, co vychází ze života a jeho pravd, není vykalkulovaný. Ten nemám ráda. Podobně cítí Alice Nellis nebo Jan Hřebejk. A podobný humor je i ve filmu Všechno nebo nic režisérky Marty Ferencové, kde jsem si také zahrála.

Bohdan Sláma vás protáhl různými prostředími. V jeho filmech jste dojila kozy, hrála prostitutku, jezdila na traktoru.

Do traktoru jsem se zamilovala. V každé scéně jsem navrhovala, jestli by nešla točit na traktoru. Až si ze mě dělali srandu, že mi koupí k narozeninám traktor, že bude krásné, až bude parkovat před divadlem.

V novém českém filmu Bohdana Slámy Bába z ledu vytvořila titulní dvojici s Pavlem Novým.

V novém českém filmu Bohdana Slámy Bába z ledu vytvořila titulní dvojici s Pavlem Novým.

FOTO: Falcon

Kde vás Bohdan Sláma našel?

Chodil po Bratislavě a sháněl mladé lidi do rolí ve filmu Divoké včely. Šel kolem divadla, kde visel plakát na Pitínského sociální horor Matka. Náš soubor na něm vypadal jako Adams family. U mojí fotky si vybavil, že jsem podobná paní, podle které psal roli maminky hlavní postavy. Přistoupil blíž a zjistil, že je to ta Kronerová, co ji zná ze starých filmů. Přišli za mnou, oslovili mě, dali mi scénář a mně se moc líbil. Ale nesehnali peníze. Tak mě oslovili znovu za rok a já znovu řekla: samozřejmě ano.

Když už bylo vše domluvené, Bohdan za mnou přišel a všelijak se kroutil. „Já bych chtěl, aby postava maminky měla takové povolání, no jak bych to řekl…“ „Myslíte prostitutka?“ ptala jsem se. „No jo,“ říkal roztřeseně. „Je to nutné pro příběh?“ Řekl, že jo. „Tak jaký problém, pojďme do toho,“ prohlásila jsem. Ještě jsem si vymyslela, že maminku to povolání bavilo. Myslím si, že k Českému lvovi za tuhle roli mi pak pomohly i kostýmy Zuzany Krejzkové, protože byly šílené.

Různých maminek jste hrála věru požehnaně!

To patří k mému věku. Kdybych byla o dvacet třicet let mladší, tak si zahraju možná i milenky.

Hrávala jste i milovnice?

Překvapivě přišly, až když jsem to nečekala. Od mládí jsem věděla, že nebudu hrát princezny, ale služtičky. I když řeknu vám, že ty služtičky někdy byly výborné role, lepší než princezny. A tak jsem si myslela, že milovnice nikdy hrát nebudu. Ale přišla třicítka a hrála jsem je, v krásných inscenacích pod režijní taktovkou Jožka Bednárika, který byl i výborný režisér a kamarád. Před kamerou mě dokonce i vysvlékl.

Na milovnicích jsem ale nikdy netrvala. Jako tříletá jsem se kdysi ptala: „Ocinko, že ty postavy hnusných ježibab jsou lepší postavy než krásné princezny?“ Otec užasl a prohlásil: „Ty máš pravdu, dítě moje, jsi moudrá!“ A tato úvaha se mi stala osudnou.

V Bábě z ledu hrajete maminku, co by se pro rodinu rozkrájela a málem to taky udělá. Rozumíte tomu?

Ano, velmi. Takových žen je určitě v Čechách, ale i na Slovensku požehnaně. A ani si nemyslí, že by to mělo být jinak. To je jejich úděl, identifikují se s ním a s vervou se do něj hrnou. Asi by byly nešťastné, kdyby je rodina a dospělé děti takto netýraly. Je to dobrovolná oběť. Ale pro dospělé děti ani pro vnoučata není dobře, když se matka položí na zem jako rohožka.

Vaše děti s vámi ještě žijí?

Jedno je tak laskavé, že ano. Je to dcera. Syn už je odstěhovaný. S manželem si říkáme, že je dobré, že se s námi ještě baví. Možná je to trochu i naše zásluha, protože my se s nimi vždy taky bavili. Není cesta, když rodiče jen přednášejí, dětem by měli i naslouchat.

Ve filmu Všechno nebo nic si zahrála matku rozvedené třicátnice Lindy (Táňa Pauhofová), s níž řeší vztahové problémy.

Ve filmu Všechno nebo nic si zahrála matku rozvedené třicátnice Lindy (Táňa Pauhofová), s níž řeší vztahové problémy.

FOTO: Bioscop

Kdy jste vylétla z hnízda vy?

Až když jsem byla už stará panna. Bylo mi skoro třicet dva let, když jsem se vdávala. Fyzická zralost nebyla v přímé úměře s tou psychickou. Nedošlo mi, že už mám nějaký věk. Sňatek jsem i ve dvaatřiceti považovala málem za mladickou nerozvážnost. A navíc můj nastávající nebyl viditelný a nablízku, protože byl dobře schovaný. A i kdyby nebyl, mně by to stejně nedošlo.

Neříkejte, že jste žila jen divadlem!

Ale samozřejmě, že byla i jedna dlouhá studentská láska, která vyšuměla do ztracena. Trvala sedm let a byl to můj spolužák. Navrhl mi dokonce i manželství. Ale po jeho nabídce nastoupilo patnáctiminutové rozpačité mlčení. Asi nebyl ten pravý pro mě a já pro něj.

K seznámení se svým mužem jste se probrodila sněhem. Bylo to opravdu tak romantické?

Ne, příšerné! A kromě toho, ani jsem netušila, že tam je. Ale nakonec to asi přece byl osud. Asi jsem si ho zasloužila, když jsem se za ním tak vypravila.

Kam?

Dostala jsem pozvání na lyžovačku na Roháče. Moc se mi tam nechtělo, trávila jsem raději Vánoce pohodlně na gauči. Kamarád mě tedy pozval jinam, do Slovenského rudohoří. Chalupa tisíc metrů nad mořem, bez elektřiny, no romantika. Vydali jsme se tam. Jako správní bohémové a kavárenští týpci jsme pod kopec dorazili o půlnoci.

Sněhu bylo skoro do pasu, baterka se nám vybila. Tak jsme si vyrobili fakuli. Kamarád namočil hadr do oleje, omotal ho kolem nějaké hůlky, zafixoval strunou, kterou vytrhl ze své kytary, a tím jsme si svítili. Mlha byla jako mléko, boty se mi vyzouvaly na každém kroku. Spadla jsem snad tisíckrát, když jsme asi osm hodin kráčeli sněhem. Skoro jsme zahynuli.

Co vás zachránilo?

Štěkot psů. Stavení tam jsou nejméně kilometr od sebe, takže jsme měli opravdu štěstí, že nás ti psi slyšeli. Podle štěkotu jsme došli ke stavení a zabouchali na něj. Majitel do nás nalil asi litr čaje, smradlavého jako staré ponožky, ale tím nás zachránil. Ráno jsme už došli na chalupu, kam jsme měli namířeno. V jejích dveřích stál můj budoucí muž v montérkách a tvářil se dost rozpačitě. Velmi jsem nadávala a prohlašovala, že už na žádnou takovou chalupu nepůjdu, a když už jsem sem vylezla, týden se ani nehnu.

A dopadlo to tak?

Ani náhodou. Můj budoucí drahý na Silvestra udělal nápoj, který se jmenuje hriatô. Je to pálenka, do níž se přidá slivovice a pak se to zapálí. Ale jemu se to nějak zvrhlo, začal hořet sporák, pak jeho ruka, tu si hasil, ale chytly mu i kšandy. Výsledek? Popáleniny druhého stupně na ruce. Místo ležení na chalupě jsem ten kopec tisíc metrů nad mořem šlapala každý den k autu, abych toho mého, se kterým jsme na sebe skoro ani nekoukli, odvezla na převaz do nemocnice. Pak jsme si ale začali v autě zpívat písničky Voskovce a Wericha. Později se mi ozval v Bratislavě a už to jelo.

Svéráznou matku populární hvězdy televizního pořadu Eriky (Ivana Chýlková) hrála ve filmu Alice Nellis Perfect Days - I ženy mají své dny.

Svéráznou matku populární hvězdy televizního pořadu Eriky (Ivana Chýlková) hrála ve filmu Alice Nellis Perfect Days - I ženy mají své dny.

FOTO: Bontonfilm

Byl váš život podobně dramatický jako vaše seznámení?

Myslím, že stačí, že můj muž žije s herečkou. Je matematik a pracoval v akademii věd. Nosil bílý plášť a brýle. Na muže v brýlích já vždy trpěla. Když jsme spolu chodili a schylovalo se ke svatbě, říkala jsem si: budeme mít děti a ty se narodí v bílých pláštících a brýlích. Ale nic dramatického se nedělo a děti máme vydařené. Mají smysl pro humor.

Možná mají i umělecký talent, ale šly jinou cestou. Naše Tereza studovala anglistiku a divadelní vědu na Univerzitě Karlově. Je vnímavý divák i recenzent. Je muzikantka, skládá, píše texty a zpívá. Syn Adam má podle mě komický talent, což potvrdili i profesoři na gymnáziu, protože kvůli němu mu hrozily i zlé známky. Studoval čistou filozofii a je i bubeníkem v několika kapelách.

Manželství bez humoru se vydržet nedá, i když můj muž je velmi dobrý a moudrý člověk. Kdybychom se spolu nesmáli a nežertovali, tak by to nešlo. Je velmi vtipný a jeho humor mě vždy pobaví.

Vladimír Polívka prohlásil, že horší než on už to má jen Simona Stašová. Narážel na skutečnost být herecké dítě velkých hereckých rodičů. Jaká je vaše zkušenost?

Chápu ho, i svoje děti chápu. Někdy je otravuje, že matka je známá. I mě otravovalo, že je otec známý. I mamička byla slavná, ještě když žila v Martině (herečka Terezie Hurbanová - pozn. red.). V divadle byla hvězda a otec (Jozef Kroner - pozn. red.) tam přišel jako elév. Otcova hvězda pak stoupala vzhůru, ale rub jsem nikdy nepocítila. Měla jsem štěstí, že můj otec byl muž, a tak porovnávání se mnou nebylo přímé.

„Byl skvělý. Vždy mi dopřál, ale neváhal mě i kritizovat,“ vzpomíná na svého otce, herce Jozefa Kronera.

„Byl skvělý. Vždy mi dopřál, ale neváhal mě i kritizovat,“ vzpomíná na svého otce, herce Jozefa Kronera.

FOTO: archív Zuzany Kronerové

Byl skvělý otec. Vždy mi dopřál, ale také mě kritizoval. Neměla jsem pocit, že s ním musím soutěžit. Když mu jednou moje učitelka řekla, že jsem lepší než on, aby ho podráždila, zasmál se a řekl, že je rád. Moc se mi věnoval, skotačili jsme spolu a později, když jsem byla dospělá, jsme proseděli mnoho času do noci u červeného vínka a povídali si.

Vyprávěl mi mnoho o divadle i o životě. Byl to skromný člověk a byl by asi i dobrý pedagog, ale nikdy neměl takovou ambici. Mnoha mladším kolegům pomohl, povzbuzoval je. Mohla jsem snad mít při takovém otci nějaké negativní pocity? Jasně že mě naštval, když mě po mé první premiéře kritizoval. Tak jsem ho přestala zvát. Nešetřil mě, ale ani já jeho.

Měl smysl pro humor?

Měl, i maminka. I když už sláva ustoupila a ona se víc věnovala rodině, zůstala věčná optimistka. A byla skvělá manželka, matka i herečka. Mám to zděděné z obou stran.

Váš tatínek měl bratra k nerozeznání podobného, že?

Ano, Ludvíka. Byl mu tak podobný, že když otec nemohl vzít roli, dali ji Ludvíkovi. A on ji zahrál dobře.

Tatínek byl z dvanácti sourozenců, maminka z šesti. To máte všude příbuzné, ne?

Už z nich nikdo nežije, ale byli skvělí. Jedna teta, co měla stejné jméno jako já, Zuzana, byla výborná malířka, gymnastka, herečka. Byli všichni bohem požehnaní různými talenty. Dva bratři a starší otcova sestra měli sice svá civilní povolání, ale hráli ve všech slovenských filmech. Talentovaná rodina, ale i z maminčiny strany jsou umělecké geny.

S Táňou Vilhelmovou a Alenou Mihulovou se sešla v úspěšném filmu Domácí péče. Představovala v něm alternativní léčitelku Miriam.

S Táňou Vilhelmovou a Alenou Mihulovou se sešla v úspěšném filmu Domácí péče. Představovala v něm alternativní léčitelku Miriam.

FOTO: Tvorba films

To po mamince jste pojmenovala svou dceru Terezku?

Ano, je už třetí. Ale maminka byla Terezie a její máma též. Moje dcera je Tereza, což jsem si vyřídila v jazykovém ústavu Ľudovíta Štúra. Zaonačila jsem to tak, že Terezie zní moc cizokrajně, ale Tereza je ryze slovenské. Kdybych řekla, že to je česká forma jména, asi by to neprošlo.

Když jste byla malá, prý jste s rodiči bydlela v divadelní šatně. Jak dlouho?

Dva roky určitě. Přestěhovali jsme se z Martina do Bratislavy a neměli jsme tam byt. Byly mi čtyři roky, v divadle to vonělo a byl to čarovný svět. Tam jsem se nakazila divadelním bacilem, což mi zůstalo dodnes.