Magické slůvko ne aneb Odmítat je zdravé

Magické slůvko ´Ne´ nás může osvobodit od pocitů méněcennosti, podřízenosti, či dokonce depresí z vlastní nedostatečnosti. Vždyť co jiného se může skrývat za neschopností odmítnout to, co je nám nepříjemné, protivné, nebo nás dokonce poškozuje? Je načase změnit svůj život k lepšímu a naučit se říkat Ne! bez pocitů viny!

Známe to všechny. Už zase jsme se nechaly přemluvit k něčemu, co můžeme učinit jen za cenu ztráty soukromí, volného času nebo finanční újmy. Prostě jsme nedokázaly odmítnout, a je jedno co a komu. Pomoc kamarádce, finanční dar neziskové organizaci nebo večeři s někým, koho bytostně nesnášíme. Dobrý pocit z pomoci bližnímu se sice letmo dostaví, ale vystřídá ho vztek a trpkost z vlastní slabosti.

Jak může být našemu zdraví škodlivý setrvalý stav, kdy se permanentně snažíme někomu vyhovět, dokládá studie z kalifornského San Diega. Podle ní jsou ženy v pomáhajících profesích ohroženy cukrovkou, infarktem a mrtvicí téměř o 40 procent víc než ženy manažerky a učitelky.

Překvapivý výsledek vědci interpretují tak, že ohrožená skupina se musí neustále přemáhat, obětovat, sloužit. Naopak druhá skupina, přestože denně zažívá daleko vyšší míru stresu, se může prosadit a do jisté míry vykonávat pracovní úkony dle svého uvážení. Tím pádem mohou, alespoň občas, říct někomu jedno hezké velké NE!

No ano, poslat do příslušných mezí svoje otravné JÁ je vlastně to nejdůležitější. Vždyť kdo nás úkoluje ze všech nejvíc? A kdo je naším největším kritikem? No přece my samy, že. To my si nedovolíme odpočívat, to my se za nic nepochválíme, a to my nedopustíme pocit spokojenosti ze své osoby. Prostě nic nám není dobré a z toho pramení chuť se ukázat v co nejlepším světle. Toužíme po uznání a lásce bližních. Chceme být potřebné, a co víc, i nepostradatelné. Odtud je už jen milimetr k neschopnosti kohokoli odmítnout a říct NE!

Proto je tak důležité začít u sebe a důrazně si poručit: Buď na sebe (konečně) hodná. Nácvik před zrcadlem sice může vypadat lehce bizarně, ale přináší nebývalé úspěchy. Tuhle trochu směšnou metodu na sobě vyzkoušeli studenti psychosociálních studií z Toronta. Jedna třída každé ráno prováděla jednoduchý rituál. Před zrcadlem si každý žák přikazoval, že bude sebevědomý, přímý a důsledný. Druhá třída spokojeně spala a zrcadlu neříkala vůbec nic.

Zajímavý výsledek se dostavil už po půl roce, kdy měli chování žáků hodnotit jejich učitelé, kteří netušili, která třída rituál prováděla a která ne. Žáci promlouvající k zrcadlu byli hodnoceni výrazně lépe než ti druzí. Měli nejen lepší známky, ale svým kantorům připadali dospělejší a inteligentnější. Samotní žáci, přestože rituál prováděli spíš z legrace, přiznávali zlepšení vztahů s rodiči i vrstevníky a sami ze sebe měli lepší pocit než před začátkem pokusu. A vůbec se k tomu nepotřebovali strhat stoprocentním plněním potřeb a přání všech ostatních kolem sebe. To za malou ranní snahu stojí, no ne?

Změnit své vlastní vnitřní nastavení je ale snad to nejtěžší. Proto od sebe nemůžete očekávat, že hned od zítřka půjde všechno snadno a odmítnutí vám nebude činit žádnou potíž. Je dobré mít zpočátku v záloze malý, celkem malinkatý kompromis, který usnadní případné rozpaky. Prostě kývnout můžete vždycky, ale třeba s dodatkem, že jen pro tentokrát! Nebo už opravdu naposled…

A mezitím je třeba začít cvičit NE! To se lehce řekne, ale těžko vykoná. Vždyť jak odmítnout dát nebohému žebráčkovi pár mincí? A jak říct šéfovi, že se firemního večírku nezúčastníte, i když je vlastně povinný? Natož sdělit vlastní matce, že ji tentokrát ke kadeřníkovi neodvezete a s manželem se na nenáviděný hokej taky nezajdete podívat…

Už se vám honí hlavou výmluvy na migrénu, nemoc, zpoždění vlaku nebo úmrtí v rodině? Chyba! Pár správných odpovědí napovíme, zbytek, za domácí úkol, vymyslete samy. Takové odpovědi jako Promiň, prostě nemohu nebo Je mi líto, ale opravdu nepřijdu nebo Dnes se mi to nehodí mají společného jmenovatele. Že nevíte jakého? Tím jmenovatelem je skutečnost, že odmítací věty nic nevysvětlují!

Nijak se nevymlouváte, neomlouváte, nevytáčíte. Prostě jednoduše, s lehkostí a bez pocitu hanby nebo viny oznamujete to, na co máte právo. Že něco neuděláte nebo někam nepřijdete. To snad není tak strašné provinění, že? Riskujete jen maličkost, že nebudete až taková miss sympatie jako dosud. Získaný čas a trocha sebevědomí za to ale určitě stojí.

V loňském roce provedli v Izraeli rozsáhlý výzkum zdravotního stavu žen, které ovdověly. Celkový klinický stav respondentek se prudce zlepšil po třech a více letech od úmrtí manžela. Jejich klinické hodnoty byly nakonec výrazně lepší než u žen žijících v dlouholetém, někdy dokonce i spokojeném manželství. Nebojte, nenavádíme ke zločinu ani k rozvodu. Samotné ženy v souladu s výzkumem připustily, že život singl jim přinesl nečekaná pozitiva – hlavně svobodu a možnost věnovat se sobě bez nutnosti kompromisů. Taková dovolená bez partnera by mohla mít také něco do sebe, ne?

Zde je určitě namístě dodat, že je samozřejmě nutné rozlišovat, kdy odmítnout můžeme, a kdy to opravdu nejde. Při troše soudnosti to pozná každá z nás sama. Nepráskneme babičce telefonem, když náhle potřebuje odvézt k lékaři, nebo nepošleme manžela někam, když nás tahá na otravnou firemní akci, která je ale důležitá pro jeho kariéru…

Jak už bylo řečeno, k tomu, abychom někomu řekli NE, potřebujeme zdravou sebedůvěru. Kde ji ale vzít? No řekněte – kdo z nás si bez divných pocitů umí říct o zvýšení platu? Kdo se umí pochválit a kdo umí přijmout pomoc bez pocitu studu? To vše je samozřejmostí jen pro člověka se zdravým, nikoli ale přebujelým sebevědomím.

Odpusťme rodičům jejich věčné napomínání a srovnávání s našimi úspěšnějšími vrstevníky. Zkusme se každý den pochválit a odměnit za něco, co se nám povedlo, byť by to byla úplná prkotina. Na upevňování sebevědomí není nikdy pozdě, dokonce ani v důchodovém věku.

Zajímavý experiment podnikli v jednom švédském domově pro seniory. Personál řešil neustálé hádky, a dokonce i drobné potyčky mezi obyvateli tohoto zařízení. Potom jednoho ze zaměstnanců napadlo pozvat psychologa, který by se seniory intenzivně pracoval. Ten po několika sezeních zjistil, že babičky i dědečkové trpí pocity méněcennosti, úzkostmi a z toho plynoucí depresí. Svoje frustrace si vybíjeli na svých kolezích důchodcích.

Psycholog proto začal s intenzivním posilováním sebevědomí, které spočívalo ve zvyšování tělesné kondice i v rozvíjení intelektových schopností pomocí kurzů. Každého takticky nechal v něčem zvítězit, aby mohl zažít pocit úspěchu. Po roce se stali z obyvatel domova úplně jiní lidé. Veselí, kamarádští, a hlavně srovnaní sami se sebou. Zlepšil se nejen jejich zdravotní stav, ale zmírnily se i příznaky demence. Po dřívějších hádkách ani památka! Tak neotálejte, začít se dá už od školky!

A na závěr – je jasné, že vše půjde snáz, pokud budete samy sebou a všechny dobře míněné rady prosejete sítem vlastního zdravého rozumu. Stačí trochu popřemýšlet a najít si vlastní cestu ke spokojenosti a dobrému pocitu. Jen tak můžeme úspěšně čelit všem nástrahám, které nám život nachystal. Poslouchat všechny, kteří nám říkají, co máme dělat, je možné jen za cenu ztráty sama sebe. Vyhovět každému navíc ani nejde! Ale ti, kteří nás podpoří v tom, o čem jsme přesvědčení, že je pro nás dobré, nás posunou dál…

Říci ano či ne? To je oč tu běží… Navzdory všem dobře míněným radám je pro nás stále lehčí kývnout než odmítnout. Tak tedy, co nás konečně osvobodí od věčného dilematu, zda otočit hlavou zleva doprava či shora dolů? Tím kouzlem je umění kvalitní komunikace. Pokud se naučíme zřetelně, jasně a konkrétně dávat najevo své pocity, přání a myšlenky, nejenže nebudeme mít takový problém říci ne, ale vyhneme se v mnoha, možná ve většině případů, nutnosti někoho odmítat. Prostě budeme naladěni na stejnou vlnu a dohady si ušetříme. Předejdeme nedorozumění.

Takže – jak komunikovat? Jde především o jasné a vlídné sdělení, co je ve vašich možnostech a silách… Zajímavý výsledek přineslo roční sledování manželských párů, které se obrátily se svými problémy na Poradnu pro mezilidské vztahy v kanadském Hamiltonu. Jednalo se o poruchy v komunikaci a dlouhodobé neshody. Terapeut jim doporučil komunikovat výhradně písemně. Tedy, žádné ústní dohady, hádky, odmítnutí… Jen stručné a jasné vzkazy na kusu papíru. Přestože se zpočátku zdálo, že psaní kusých příkazů a přání povede k ještě většímu odcizení, opak byl pravdou.

Vlastně je to jednoduché: do vzkazu se těžko vejde několik jinotajů, polopravd nebo neurčitostí, že. Díky jednoznačným a stručným větám se už po několika měsících zmírnily či zcela vymizely problémy, které páry trápily. Odborné zdůvodnění tak dobrých výsledků tkvělo ve zlepšení komunikace, tedy umění prosadit si svou. Prostě říct ne, nebo komunikovat tak, abychom NE říkat vůbec nemuseli. A to je cílem nás všech. Snad. Pokud si nepotrpíme na italskou domácnost…