Netradiční příjmení Ployhar má v současnosti v Česku jen šest mužů. Jeho nositelé je ovšem dokázali výrazně proslavit, a to v československém, později českém filmovém světě. Táta herce Jiřího Ployhara byl uznávaný dokumentarista. Jeho bratr David slávu rodiny zase šíří za kamerou.

V Praze žije pět Ployharů, v Českých Budějovicích jeden. Ženy tohoto jména jsou čtyři v Praze a jedna v Budějovicích. Toť vše, v celém Česku. Znáte se mezi sebou?

Jsou to členové rodiny, ale všichni se nestýkáme. Bratr má syna. Tak to jsme tři. Pak v Praze žije ještě bratranec táty se svým synem. A to je těch pět pražských Ployharů. Jinak jméno pochází z Budějovic, z česko-rakouského pomezí. Je z němčiny, přes řadu přesmyček označuje běliče.

Jeho tatínek byl slavný cestopisný dokumentarista a fotograf. „Já jsem se odmala učil zpaměti hlavní města států, stejně jako názvy pohoří a řek. Ale abych je viděl na vlastní oči? Mám co dohánět.

Jeho tatínek byl slavný cestopisný dokumentarista a fotograf. „Já jsem se odmala učil zpaměti hlavní města států, stejně jako názvy pohoří a řek. Ale abych je viděl na vlastní oči? Mám co dohánět.”

FOTO: ČTK

Musíte na úřadech říkat: Jsem Ployhar s ypsilonem?

Ani ne. Ale když jsem byl malý, chodíval jsem v Praze na zdravotní středisko a tam se doktorky ptávaly, zda můj dědeček byl ministr. Já, poučený od rodičů, jsem odpovídal: „Ne, to byl Plojhar s j.“

Ke čtyřicátinám jsem dostal od partnerky permanentku do fitka. Nevím, co mi tím chtěla naznačit…

Jen jsem nesměl dodávat: „To byl alkoholik a lidovecký kolaborant, který úřadoval v 50. letech jako ministr zdravotnictví.“ Jak mi doma rodiče také dovysvětlili.

Vím o vás, že jste velmi zdatný ve sportu, určitě teoreticky. Schválně, dáte dohromady třeba sestavu nizozemského národního týmu z 80. let? Můj muž, fotbalový fanatik a slávista, ano.

Já samozřejmě taky! Marco van Basten, Ruud Gullit, Frank Rijkaard, Ronald Koeman, van Breukelen… Mám pokračovat?

Asi ne, já si ověřím, jak se jména dotyčných píšou. A co české kluby?

No, váš manžel je vlastně soused. Jsem od něj necelé dva kilometry, ve stejné čtvrti. Já jsem totiž zarytý bohemák! Nicméně my, bohemáci, proti slávistům nic nemáme. Vždyť loni byli, chudáci, na spadnutí. Já jsem jinak v Bohemce členem družstva…

Počkejte, vy hrajete 1. fotbalovou ligu?

Ale no tak! Jsem členem družstva fanoušků Bohemians 1905, kteří kdysi zachránili zbožňovaný klub před krachem. Sedávám od té doby občas na tribuně poblíž Ivana Trojana, Karla Šípa a dalších hvězd. Fandíme poctivě! A i díky nám naši kluci vyhrávají.

Nicméně kdysi jsem chtěl mezi vrcholové fotbalisty opravdu patřit. Reprezentoval jsem pražské Uhelné sklady, trénoval v Košířích. Jenže mi nebyl seshora nadělen prvoligový talent, tak jsem zůstal u zmíněné fotbalové teorie. Ani rekreačně si už nezakopu, bolí mě koleno.

Pohyb vás tedy zcela míjí?

To jsem neřekl. Ke čtyřicátinám jsem od partnerky dostal permanentku do fitka. Nevím, co mi tím chtěla naznačit… Před prázdninami pak padlo plánované natáčení a já si řekl, že volna využiju k práci na postavě. Začal jsem dřít v posilovně. Po zhruba třech měsících jsem před zrcadlem zjistil, že se se mnou nic moc neděje. Zeptal jsem se na to jednoho trenéra, který mi vysvětlil, že až 85 procent cesty ke krásnému tělu je strava. A na tu samozřejmě jako herec nedbám. Tak na tom zkusím zapracovat. Do roka očekávejte velké výsledky!

Přeberete role českým svalovcům?

To jsem si zpočátku myslel, že bych mohl… Ale asi je nenahradím. Ono to není ve svalech, je to v typologii. Já nikdy nebudu hrát sladké prince, s čímž jsem smířený. Cvičím pro své zdraví a kondici, a kdyby to přineslo i nějaké další role, nevadilo by mi to.

A teď jste v herecké branži v jaké kategorii?

To by mě také zajímalo. Často si říkám, že hraju buď hajzlíky, nebo agresivní jedince. Líbila by se mi role chlapáka, co vskočí do děje, všechno rozmetá, vezme do náručí princeznu a zachrání svět. To by nebylo špatné, ne?

V divadelní adaptaci Šíleně smutné princezny hraje postavu Kata. Představení se podle kritiků velmi povedlo.

V divadelní adaptaci Šíleně smutné princezny hraje postavu Kata. Představení se podle kritiků velmi povedlo.

FOTO: Václav Beran, Studio DVA

Hm, ale to jste v Hollywoodu či Bollywoodu. Zkoušel jste vůbec někdy prorazit v cizině?

Já bohužel neumím anglicky. Stydím se chodit i na castingy organizované zahraničními produkcemi. Troufnu si pouze na nějakou pidiroličku v němčině, v níž se jakžtakž domluvím.

Jazyky jsem zazdil někde na konzervatoři, z mladické blbosti. Vždy jsem si našel důvod, proč do hodin nejít. Podobně jsem to měl bohužel s hudebními nástroji, čehož také teď moc lituji.

Natočil jste přes 30 filmů a deset seriálů, což je na čtyřicátníka dost. Vedete si statistiky?

Jenže musíte říct i to další. Opravdu hlavních rolí je ve výčtu minimum. Říkejme těm mým výrazné epizody… A ke statistikám: vedl jsem si je před nástupem internetu. Pak jsem propadl všeobecné iluzi, že si vše dohledám. A následně jsem zjistil, že na webu jsou občas nesmysly.

Ale já mám o svém životě přece jen přehled! Vedu si diář, který po skončení daného roku ukládám do skříně k těm starším. Mám obecně statistiky rád. Takové to jedna plus jedna, plus jedna. Už jako malý fotbalista jsem si psával, kolik hlaviček a nožiček jsem daný den udělal. Pak to přešlo s pubertou na jiné věci…

Stop, to už jsme někde po 22. hodině. Jaký diář je ve vaší skříni nejstarší?

Ze šestnácti let, z roku 1992. Studoval jsem tehdy konzervatoř a přišly první dabingy. Měl jsem zhruba tři v jednom měsíci, což jsem nestíhal udržet v hlavě. Psaní na papír jsem zůstal dodnes věrný. Schůzky, hraní a jiné povinnosti pěkně zanáším do milovaného diáře.

Kde skončí ten z roku 2016?

V poličce ve skříni. Občas k ní zajdu, dohledávám v balíku konkrétní událost, v konkrétním sešitku. Diářové vzpomínky jsou občas nostalgické.

Které konkrétně?

Takové ty typu: ááách, tehdy. Kolem sedmnácti jsou v určitých dnech například speciální značky: hvězdičky a srdíčka. I dnes díky nim asi tuším, co jsem tehdy dělával. V diáři z roku 1993 mám mimo jiné u 17. dubna poznámku: „Zítra mi bude sedmnáct. Život končí. Ach jo. Co budu dělat.“ Nedávno jsem si nad ní říkal: chci to zpět!

Co jste si řekl při letošní čtyřicítce?

Že by to chtělo rodinu, abych se někam posunul. Že ji mají vrstevnice, mi přijde normální. Jenže oni ji mají i mladší kluci. Hlídával jsem si v tomhle směru Martina Písaříka. Namlouval jsem si: tohle dítě nikdy nemůže dospět, a vidíte, nedospěl, ale má taky dítě. Začínám být trochu nervózní.

Váš otec byl uznávaný dokumentarista. Vy se po něm jmenujete. Co jste po něm zdědil?

Smysl pro pořádek. Roky působil v armádním filmu. Já naopak, jako teenager, jsem měl k zelenému suknu odpor. Jednou jsem takhle ve schránce našel pozvánku k odvodu. Já se nad ní skoro rozplakal. To nedokázal pochopit. Vykládal mi, jak sám byl v armádě za Čepičky a jak vojna dělá z kluků chlapy. A dodával: „Když budou povodně, tak to maj dělat ženský?“ K mému odvodu nakonec nikdy nedošlo. Dlouho jsem studoval.

S bratrem Davidem (vlevo) se při filmování téměř nepotkávají. Oba však se jménem Ployhar v branži uspěli. David získal za kameru ve filmu Fotograf v roce 2015 Českého lva.

S bratrem Davidem (vlevo) se při filmování téměř nepotkávají. Oba však se jménem Ployhar v branži uspěli.

FOTO: ČTK

V době normalizace opustil váš otec režisérskou profesi a stal se z něj fotograf. Netrpěl?

Opustil? Ne, vyhodili ho! Tatínek nesouhlasil s pomocí bratrských spřátelených vojsk v roce 1968. Na schůzích na Barrandově to dával najevo. Následně ho vyloučili ze strany, což se v jeho oboru rovnalo konečné stanici.

Myslím si ovšem, že na ten vyhazov byl patřičně hrdý. Místo stání za kamerou pak začal fotit. Například pro Karlovu univerzitu nebo Floru Olomouc, ale také součástky do fabrik na různé kalendáře, což ho asi moc nebavilo…

Vrátil se po roce 1989 k filmování?

Nabídky dostal, jenže se už cítil starý na to, aby znovu do oboru naskočil. Technika se změnila. Naštěstí jeho syn, můj bratr David, velmi úspěšně na jeho vavříny za kamerou navázal. Protekci u něj ale nemám. Ani bych to nechtěl. Nesnáším podobné nátlaky. Navíc on pracuje většinou s lidmi, kteří mě neobsazují.

Váš táta byl v 60. letech velikou hvězdou československého dokumentu. Pobýval namátkou v Tibetu, Afghánistánu, Íránu a v Koreji. Nezahořkl přece jen, že ho vyhodili?

To si nemyslím. Věnoval se rodině. Hodně jsme cestovali. Byli jsme například v Arménii a Gruzii. Peníze nám taky nechyběly.

Zdědil jste tátovy toulavé boty?

Táta hned po revoluci vyrazil do Spojených států, do Izraele, jen aby ty země viděl. Já nejezdil nikam, což on nechápal. Jenže já to v sobě nemám. Jsem rád doma. Čímž trpí moje partnerka, která moc ráda do světa jezdí. Většinou vyráží s maminkou. Já jedu maximálně do Itálie, kde žije má nevlastní sestra z prvního tatínkova manželství.

Protekci u bratra Davida nemám. Ani bych to nechtěl. Nesnáším podobné nátlaky.

Ale v Chorvatsku jste už byl, ne?

Byl, i když k němu jsem měl vždy vyhraněný postoj. Když lidé srovnávali mou milovanou Itálii s Chorvatskem, zlobíval jsem se. Považoval jsem ho za masovou záležitost, které se nikdy nebudu zúčastňovat, protože je to pod moji úroveň. Až loni jsme se neplánovaně vydali na ostrov Brač. A já zjistil, že tamní čisté moře se vůbec nedá srovnat s italským. Nádherné azuro! Už rok tedy nedám na Chorvatsko dopustit. Loni jsme se tam ale bohužel nedostali. Mája dělala atestaci z ortodoncie, takže pojedeme až v zimě, možná někam dál.