Adélka, jak ptáka pojmenovali, patrně vypadla z náklaďáku, který ji vezl na jatka. Mezi krmnými kachnami se délkou života stala raritou a potvrzuje, že i takové zvíře, pokud mu to umožníte, dokáže projevit svou osobitou povahu.

Miláčkem zaměstnanců záchranné stanice v pražských Jinonicích je krmná kachna Adéla, která se náhodou nedostala na pekáč.

Miláčkem zaměstnanců záchranné stanice v pražských Jinonicích je krmná kachna Adéla, která se náhodou nedostala na pekáč.

FOTO: Milan Malíček, Právo

„Ona je náš miláček. Pořád si povídá a zajímá se, co se děje kolem,“ vysvětluje mi Zuzana Pokorná, vedoucí ošetřovatelka největšího zařízení tohoto typu v republice, na koho že jsme to během prohlídky areálu v Jinonicích natrefili. Áďa sice pokulhává, ale při pohledu na ni, zvlášť když znáte její osud, se nemůžete neusmívat.

Zdravá labuť nepřimrzne

Aby bylo jasno, ochočená kachna domácí je jediné zvíře, z něhož si záchranáři udělali mazlíčka. Po vyléčení vracejí své svěřence do přírody a ty handicapované, kteří by se o sebe nedokázali postarat, umisťují do některého ze zookoutků Lesů Praha.

Dvě třetiny zachráněných tvoří ptáci, teď v zimě hlavně labutě, které se ze zamrzlých rybníků stahují na řeku do centra hlavního města, kde mají díky lidem i dostatek potravy. Oznámení, že se opeřenec nemůže odlepit od ledu, je už evergreenem zimních měsíců.

„Většinou jde ale o planý poplach, protože ptáci mají dostatečnou izolaci a na ledě jenom odpočívají. Lidi nabádáme, ať je nejdřív zkusí vyplašit nebo jim hodit housku, a sami uvidí, co se bude dít. Špatné je, když se pták snaží odlepit, plácá křídly, ale nejde mu to. Zdravá labuť nebo kachna nikdy nepřimrzne,“ podotýká Zuzana Pokorná. Podle ní jsou pro labutě ve městech skutečným rizikem dráty tramvajového, trolejbusového či vlakového vedení, které v mlze, silném sněžení nebo tmě nejsou vidět.

Zranění krku si labutě přivodí většinou nárazem do trolejí. V Praze jsou takových úrazů ročně desítky.

Zranění krku si labutě přivodí většinou nárazem do trolejí. V Praze jsou takových úrazů ročně desítky.

FOTO: archív Záchranné stanice hl. m. Prahy pro volně žijící živočichy

Někteří ptáci po nárazu zemřou na místě, jiné se záchranáři pokoušejí dát dohromady. K masakrům dochází během odpalování ohňostrojů o silvestrovské noci. Vyplašené a dezorientované labutě padají lidem doslova před očima. Ptáci, kteří utrpí komplikované zlomeniny či tržné rány, pak na první pohled nemají šanci přežít, ale při včasném a správném zásahu se někdy dějí zázraky. Jako v případě samce s masivně odhaleným jícnem.

„Naše veterinářka mu kůži na krku zašila a nasadila antibiotika, která zabránila infekci,“ říká Zuzana Pokorná.

Přijedou i k holubovi

Nejvíc opeřených pacientů mají na svědomí nárazy do prosklených ploch. Hromadně k nim dochází hlavně v době, kdy ptáci táhnou po svých migračních trasách, což kupříkladu u sluk znamená přelet samotného centra Prahy.

Ukázalo se, že černé siluety dravců nalepené na výškových budovách či protihlukových stěnách nemají žádný význam. Ptáci je vnímají jako fleky, které se snaží obletět, jenže pak do skla stejně narazí o kousek vedle. Účinnější jsou speciální pásky, které zvíře registruje, ale pro člověka jsou takřka neviditelné.

„Polovina ptáků při nárazu umře, ale někdy jim k zotavení stačí pár dnů v klidu a v teple. Je to podobné, jako když má člověk otřes mozku,“ vysvětluje Pokorná. Tvrdí, že vyléčení ptáci si své hejno později najdou nebo se připojí k jinému.

Jako nejvzácnějšího stěhovavého pacienta zmiňuje bukače s trojnásobnou zlomeninou nohy. „Patrně se snažil dostat z drátů, do kterých se zamotal. Měl štěstí, že zranění nepřerušilo prokrvení a naše veterinářka mu mohla nohu zachránit.“

Netopýr – tento létající savec se musí nejdřív pořádně vykrmit, aby ve stavu hibernace dokázal přezimovat. Těm, kteří to nestihnou, pomáhají záchranáři dohnat potřebnou váhu a pak jim poskytnou zimní nocleh ve sklepě.

Netopýr – tento létající savec se musí nejdřív pořádně vykrmit, aby ve stavu hibernace dokázal přezimovat. Těm, kteří to nestihnou, pomáhají záchranáři dohnat potřebnou váhu a pak jim poskytnou zimní nocleh ve sklepě.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Mezi osazenstvo záchranné stanice však zdaleka nepatří jen vznešení či vzácní opeřenci.

„Abychom k němu přijeli, si zaslouží každý, kdo pomoc potřebuje. Nemůžeme přece říct, že třeba takový holub nás nezajímá. Pokud někdo zavolá a my dorazíme, člověk si tak ověří, že má smysl pomáhat, a ani příště nebude lhostejný. Chceme v lidech podporovat to dobré,“ podotýká mluvčí Lesů Praha Petra Fišerová.

Ohořelý kosák

Takový přístup se líbí jednomu z pravidelných oznamovatelů ptačích nehod, Janu Čermákovi, který poprvé zavolal pomoc v roce 2000, když v Havlíčkově Brodě na nádraží našel kosa s ohořelými křídly.

„Pravděpodobně se popálil o trolej, ale jinak byl zdravý. Víkend strávil v krabici u mých přátel na vsi, za velkého zájmu jejich psů a koček. V Praze jsem pak sehnal číslo na zvířecí záchranku. Od té doby jim nedám pokoj a volám nejmíň jednou ročně.“

Snad všude, kde jako korektor pracoval, už jeho kolegové měli možnost potkat se s opeřeným lazarem, který čekal, než si pro něho přijedou. Už ale také zažil, že na tom pacient byl tak bídně, že se pomoci nedočkal. Jindy se zase ukázalo, že ptákovi není tak zle, jak to zpočátku vypadalo.

Káně, které po srážce s autem přišlo o pravé křídlo.

Káně, které po srážce s autem přišlo o pravé křídlo.

FOTO: Milan Malíček, Právo

„Se dvěma záchranáři jsme naháněli kosáka, který se tvářil být na umření, a když viděl, že o něj máme zájem, pořádně nás prohnal, jen aby nemusel do nemocnice. Tak jsme jej, úplně vyčerpaní, nakonec prohlásili za zdravého,“ usmívá se muž a zmíní dalšího „nevděčného“ opeřence, od něhož dostal za vyučenou. Šlo o lysku, kterou jako amatérský ornitolog vždycky toužil poznat blíž.

Taková možnost se mu naskytla, když ji našel zraněnou, pravděpodobně po srážce s autem. „Lyska to ale viděla jinak a při záchraně mě výchovně poštípala.“

Naposledy číslo záchranky vytočil koncem listopadu po neúspěšném pokusu zahnat labuť vykračující si po tramvajových kolejích v centru Prahy zpátky do Vltavy.

ednooký včelojed se už do přírody nevrátí.

Jednooký včelojed se už do přírody nevrátí.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Přežili, ale s následky

Při nálezu zbědovaného ptáka dokáže zachovat chladnou hlavu. „Emoce se příliš nedostavují. Navíc by mě odváděly od nutnosti jednat. Po otci mám vlastnost nebýt lhostejný k dění kolem sebe, a navíc jsem milovník zvířat,“ říká. Pokud by zákon nezakazoval nalezené divoké zvíře si ponechat, zvažoval by to v případě dravce či krkavcovitého ptáka. „Jenže na zdravotní pomoc zvířatům laik často stejně nestačí,“ uvědomuje si Jan.

Že nálezce může napáchat pomalu víc škody než užitku, potvrzuje i ošetřovatelka Zuzana Pokorná. „Lidé například většinou nevědí, že ptáčata se musejí krmit po 15 minutách, a pak se diví, když jim doma umřou hlady. Navíc, pokud je přece jen úspěšně odchovají, nemůžou je už nikdy vypustit zpátky do přírody, protože nejsou zvyklá se o sebe postarat. U nás máme zásadu, že zvířata umisťujeme do skupin a při pečování o ně se střídáme tak, aby nedostala šanci nechat se ochočit.“

Něco jiného jsou ptáci handicapovaní, kteří po úrazu už nikdy nebudou samostatní. V Jinonicích teď mají třeba včelojeda, dravce, který se sice vylízal z těžké rány na zádech, ale už z dřívějška mu chybí jedno oko. Anebo káně, které se ve stanici ocitlo po srážce s autem s natolik polámaným křídlem, že bylo nutné je amputovat. Teď pták stráví zbytek života ve voliéře.

„Rozhodnutí, jestli jej raději utratit, anebo nechat žít v nuceném zajetí, vždycky patří mezi ta nejtěžší,“ přiznává Zuzana Pokorná.