Našla jsem v časopisech spoustu moudrých rad a návodů od vás, ale skoro nic o vás: jaká jste, co vás zlobí a co rozesměje? Tím můžeme začít.

V poslední době se objevil nový a celkem velký zdroj mého veselí – směju se sama sobě. Možná trochu ztrácím paměť, koncentraci a bůhvíco ještě z kognitivních funkcí, takže se mi stávají neuvěřitelné věci.

Třeba odcházím z veteriny bez zaplacení, pak se za to začnu omlouvat a oni odpovědí: Klid, stejně jste tu nechala peněženku. Nebo mám jet s atlety do Tater, sedím v sobotu ráno pěkně sbalená na kufru – a když nikdo nikde, volám kamarádům. Jejich reakce? Ne, ne, zase jsi to spletla, jede se až zítra…

To se mi taky stává.

To není všechno. V Tatrách jedeme vláčkem mezi Štrbským plesem a Lomnicí a já zjistím, že nemám jízdenku. Průvodčí nikde, tak si ji při přestupu doběhnu do pokladny koupit. Jenže ji necvaknu. Sice to slovenským drahám zaplatím, ale sama jsem významně neúspěšná.

Takže už jen čekám na své další kousky, nevím přesně, co je to za diagnózu, ale jsem zvědavá, jak se vyvrbí. Nahlížím na to spíš zvesela a bavím se na svůj účet. Možná je to trochu o vyrovnání se s vlastní nedokonalostí, dřív bych byla zděšená.

Máte ráda černý humor?

Ano. Ale hlavně hrátky s jazykem. Čeština je na to úžasná, ráda poslouchám v rozhlase slovní fórky a hříčky. Nepamatuju si jména herců a zpěváků, je takový pán, co dělá na ČRo Dvojka pořad Lenoška… Ivo Šmoldas! A samozřejmě můžu kdykoliv poslouchat cokoliv od Cimrmanů. Veselou náladu mi přináší i modré nebe nad hlavou, fajn lidi kolem, spokojená pejsinka Rozárka…

Na pohled obyčejné drobnosti, až banality, ale pro mě stěžejní. Taky mám kliku, že miluju svoji práci, to je dar nad dary. Pracuju hodně s mladými lidmi, vrcholovými sportovci a to jsou veselá, optimistická koťátka s chutí do života. Z nich si můžu natankovat spoustu čisté radosti.

Rozárka mi pomáhá i zamračené dny vyladit úsměvem

„Rozárka mi pomáhá i zamračené dny vyladit úsměvem.”

FOTO: Milan Malíček, Právo

Co byste doporučila zachmuřeným spoluobčanům, které potkáváte na ulici?

Doporučovat je náplň mého povolání, ale když jdu po ulici, tohle neřeším. Snažím se nepodléhat profesní deformaci a užívat si normálně život. Když se lidi mračí a jsou naštvaní, říkám si, že každý je svého štěstí strůjcem. Ne že bych nad vším jásala, ale snažím se vidět na každé situaci, která je daná a já ji nezměním, nějaké posilující prvky. I déšť může být pěkný. Možná si někdo řekne, že asi nemám skutečné problémy, ale mám, velké. Poslední je, že mě připravila autonehoda o velmi blízkou bytost.

To je mi líto… Když je vám opravdu ouvej, po jakém léku sáhnete?

Mám dvě takové páky – popadnu Rozárku a jdeme do parku na Folimanku, kde si hraje s dalšími psími kamarády. Když vidím jejich radost, krásně si vyčistím hlavu. S páníčky se už taky známe a probíráme věci spíš nevážné, takže nejpozději cestou zpátky se zase usmívám.

Druhý rozjasňovač jsou moje vnučky, sedmiletá dvojčátka Anička a Barunka. Jsou s odpuštěním k sežrání. Když se ke mně rozběhnou a volají Babičko!, jsem úplně na hromadě. Za chvíli je vyzvednu ze školy, odvezu na kroužek a užijeme si kus odpoledne. To se s ničím nedá srovnat.

Co jste zažívala vy v jejich věku?

Sice jsem se narodila v Praze, ale celé dětství jsem strávila u babičky v Petrovicích u Blanska. A moravskou náturu i cítění mám v sobě pořád. Náš rod, jehož historie sahá do začátku 18. století, byl mlynářský a vlastnil mlýn na ponorné řece Punkvě v Moravském krasu. Dochovala se ještě bible, do níž si dělali předci poznámky. Je psaná švabachem a já jsem poslední, kdo ho umí číst. Rodiče už řemeslo nepřevzali, maminka byla učitelka a výtvarnice, otec chemický inženýr. To, že se stanu psycholožkou, jsem si rozhodla sama – a ne úplně se souhlasem rodičů.

Kdo chodil k psychologovi, byl považován za blázna. Na rozdíl třeba od USA, kde to bylo zcela samozřejmé, viz filmy Woodyho Allena…

Zdejší systém nestál o to, aby lidi byli silní, a úmyslně bral té profesi její význam. Ideálem bylo, aby nikdo neměl vlastní názor a šlo s ním manipulovat. Do lidské hlavy lze snadno něco vložit, sama víte, jaká je síla médií – mohou zburcovat celé národy. Proto se zdůrazňovalo, že se každý musí se svými problémy vypořádat sám. A kdo to neumí, je divný a měl by se stydět.

Podobně se schovávaly i handicapované děti. Ta doba byla pokřivená a psychologie neměla žádnou hodnotu. Teprve po roce 1989 se tohle téma otevřelo, ale stejně existuje dost lidí, pro něž by bylo ponížením jít se poradit s psychologem.

Proč jste si tedy své povolání zvolila?

Protože jsem byla strašně zamindrákovaná. Měla jsem tak obrovské komplexy méněcennosti, že jsem to pomalu nemohla přežít. Takže když jsem na gymnáziu zjistila, že existuje psychologie a mohla by mi možná pomoct, jednoznačně jsem si za tím šla. Vůbec bych řekla, že psychologie baví hodně dospívajících, všichni hledají sami sebe, nejen já.

Cestovatelské sny už nemám, dost jsem sjezdila se sportovci, letos jsem byla v Riu na olympiádě. Nádhera! Přesto vždy po návratu domů opakuju, že naše země je nejhezčí ze všech. Praotec Čech by měl dostat Nobelovku!

Cestovatelské sny už nemám, dost jsem sjezdila se sportovci, letos jsem byla v Riu na olympiádě. Nádhera! Přesto vždy po návratu domů opakuju, že naše země je nejhezčí ze všech. Praotec Čech by měl dostat Nobelovku!

FOTO: archív Zdeňky Sládečkové

Můžete prozradit své konkrétní trable, komplexy – a jak se vám je povedlo odbourat?

Měla jsem pocit, že jsem tlustá, nejšerednější ze šeredince, neschopná, hloupá… Prostě to, co standardně napadá průměrně chytré lidi. Méně inteligentní to neřeší. Já toho byla plná, pěkný vzorek nejisté osobnosti. Odbourat mindráky mi nepomohla škola, tam do člověka nalijí jen teorii. Trochu pomohlo přirozené dozrávání.

Ale teprve až když jsem začala pracovat s lidmi, musela jsem si hledat odborné zdroje, řešit jejich otázky. A tím jsem se dopracovávala i k řešení svých problémů. Říkala jsem si: Lidi k tobě chodí, aby si posílili sebevědomí – a ty sama jsi s ním na štíru, tak s tím koukej něco udělat!

Povedlo se.

Komplexy jsem ztratila, smířila jsem se s tím, jaká jsem, začala jsem si sebe trošku vážit. A dnes si myslím, že nějakou mrňavou lidskou cenu mám. Tím pádem, s vlastní zkušeností, mohu tu zvěst předávat i druhým a naslouchat jim daleko lépe, než kdybych byla odjakživa suverén.

Jaké otázky řešíte nejčastěji?

Tři čtvrtiny mé práce se točí kolem sportovců, což je speciální a radostná oblast. Nemají žádné děsné diagnózy, ale potřebují naprogramovat, aby jim hlava, která rozhoduje úplně všechno, pomáhala k co nejlepším výkonům. Aby byli výrazně psychicky odolní, odbourali trému a strach před závody, uměli se srovnat s neúspěchem.

Před vámi jsem tu měla dvojici špičkových tanečníků. Po pár návštěvách mi hlásili, že se lidi diví, že tancují úplně jinak, skvěle. Přitom jejich sestava je pořád stejná, jen je vede jiná hlava. Už to tady nadýchali.

A poslední čtvrtina?

Tu tvoří lidi, kteří si mě najdou na internetu a seznají, že bych jim mohla poradit. Pracovala jsem v manželské poradně, takže umím partnerské vztahy, z dětské nemocnice v Motole rozumím i dětem, poradím s výchovou…

Celkově ke mně chodí lidi s lehčími psychickými problémy, malým sebevědomím, různými fobiemi a úzkostmi, které lze vyřešit slovně. Někdy probíráme i pracovní otázky, zkrátka celý život. Ale těžké deprese už vyžadují psychiatra a psychofarmaka.

Co je hlavní problém dneška, mladé generace? Závislost na sociálních sítích, odcizení?

Asi ano. Obecně myslím, že mladí směřují víc od sebe než k sobě, spíš k nepřímé komunikaci než tváří v tvář. Dobře se domlouvají přes sociální sítě, ale mívají strach prezentovat se naživo. Což souvisí celkově s dnešním světem, nálevem, ve kterém žijí, nejistotami.

Vypadá to, že žijeme svobodněji, ale není to jednoznačné. Jsme v době zahlcené informacemi a materiální omáčkou bezradnější než dřív.

Současný model stojí na kultuře síly a úspěchu, a kdo do něj vstupuje, je konfrontován s tím, že bude buď úspěšný, nebo nic. Černá a bílá. Kdo žije v průměru, je vlastně neúspěšný. Jenže na špičku se všichni nevejdou. Co ti ostatní?

Není divu, že se schovávají, mají vyhýbavé poruchy chování, prokrastinují. Je třeba jim vysvětlit, že i s určitými slabostmi a nedokonalostmi mohou být hodnotnými a kvalitními lidmi.

Dřív se řešila závislost na alkoholu a drogách, dnes je jich mnohem víc: dokonce na zdravém životním stylu, na jídle, cvičení…

To jsou složitá témata a vypovídají o stavu společnosti. Pokud někdo podlehne mediálnímu tlaku, co je správné a zdravé, vznikají nové strachy vedoucí k přehánění. Jídlo může být kompenzací za radost.

Já když byla malá, před každým jídlem jsme se pomodlili a poděkovali, obyčejný chleba se sádlem a cibulí byl úžasná dobrota. Nezažila jsem nedostatek, ale dnes máme mnohem větší výběr. Byznys ví, jak toho využít a manipulovat s námi. A někdo to nezvládne, často se najde v opaku svého dosavadního stylu života: materiálno překlopí do duchovna.

Vypadá to, že žijeme svobodněji, ale není to jednoznačné. Jsme v době zahlcené informacemi a materiální omáčkou bezradnější než dřív. Být spokojený a šťastný je čím dál těžší. Jen pomalu zjišťujeme, že potřebujeme taky to druhé: povídat si, objímat, snažit se porozumět, pomoct. A vzít na milost sami sebe, mít se rádi.

Vyrojily se desítky koučů – radících, jak žít. Pořádají se různé kurzy a hry typu rodinné konstelace. Jak se na to díváte?

Já to úplně neuznávám. Jsem psycholog jdoucí do hloubky duší a nemyslím, že by se všechno dalo nacvičit. Je důležité, aby trénink zatřásl psychikou tak, že se bude chtít proměnit. Jistě, některé věci se konkrétně na rodinných konstelacích mohou dobře pořešit, jedná se o odnož vycházející z psychoterapie a pracuje s názorným přehráváním situací. Tyto i jiné kurzy se staly módní na nejednom pracovišti, ale aby byly k užitku, musí je vést zkušení koučové.

Jak pracujete vy? Je jiné mít před sebou muže a ženu? A třeba kadeřnici nebo vědkyni?

Určitě. Psycholog musí nejdřív trochu oťukat, o jakého člověka jde – ne ani z hlediska profese, ale celkového nastavení. Aby se na něj mohl napojit a správně ho vést. Občas tu i skáču radostí, brečím, občas mluvím závažně…, abych našla tu správnou rovinu. Mezi pohlavími je ale rozdíl skutečně zásadní. Jistě ne všichni muži jsou „natvrdlí“, existují individuální rozdíly, ale často je to tak.

Ženská psychika je výrazně sycena emocionalitou, mužská je spíš racionální. Může jít o chytrého, laskavého chlapa, ale opravdu netuší, co jeho partnerka chce. Potřebuje přesné konkrétní instrukce, kam jít, co koupit, jak to zabalit a odevzdat. Zatímco žena doufá, že mu to dojde samo.

Takže pokud chci mužskému mozku pomoct, musím s ním komunikovat podle toho. Muži psychologové to mají s ženskými klientkami asi těžké, protože některé prožitky jsou jim nesdělitelné.

Naše generace byla vychovaná k tomu, být hodná holka. Pomáháte ženám trochu zlobit?

Ano. Pár mužů mě za to rádo nemá, takže asi efektivně. Je dobré, když ve vztahu existuje kousek neznámý – žena zůstane malinko obestřená tajemstvím. Učím dívky, aby se neservírovaly na stříbrném tácku. Muži jsou bojovníci, dobyvatelé a jejich psychiku neláká, aby získali úlovek bez boje. Čím víc úsilí musí vynaložit, tím víc si váží kořisti.

Jenže my se takzvaně zmodernizovaly, opustily jsme tajuplnost, chodíme skoro nahaté, snažíme se plnit všechny „správné“ role a dáváme se všanc: tady mě máš. Měly bychom dát mužům najevo, že jsme bytosti s vlastním rozhodováním i náladami a nejsme na nich stoprocentně závislé. Trochu s nimi zkrátka musíme točit. Jakmile stojíme s bačkorami u dveří, přestává je to bavit.

Mému muži jsem nikdy radit nemusela, pro mě byl naopak vždycky rádcem on. Je psycholog od přírody.

Mému muži jsem nikdy radit nemusela, pro mě byl naopak vždycky rádcem on. Je psycholog od přírody.

FOTO: archív Zdeňky Sládečkové

Vedete sportovce, vy taky sportujete?

Sportovala jsem celý život, hrála jsem volejbal, tenis a pravidelně běhala. Jsem Kozoroh a kozy rády běhají. Běh je fajn, bohužel jen pro mladé… Taky už čtvrt století vedu ženský klub Diana, v jehož rámci i cvičíme. Jde o pohyb přizpůsobený vyššímu věku, mix jógy, pilatesu a bodystylingu, ale přesto si dáváme do těla. Sama nepředcvičuju, na to mám šikovné odbornice, navíc si celý život pletu pravou a levou ruku, takže bych to nezvládla, ale snažím se chodit jednou dvakrát týdně.

V kondici mě udržuje i bydlení ve čtvrtém patře bez výtahu. Já a moje třiadevadesátiletá sousedka, která to taky statečně zvládá, přežijeme všechno!

Jak využíváte psychologii v běžném životě? Na úřadech, v obchodech…

Ani nevím. Prostě se chovám, jak mě napadne, ale v podvědomí fungují jistě moje zkušenosti a znalosti. Třeba s protivnými prodavačkami nebo úřednicemi se mi osvědčuje teorie zrcadlových neuronů. Jsem na ně milá a usměvavá, protože očekávám, že jejich mozek to začne zrcadlit. Mají šanci se chytit a začít se taky usmívat. Někdy to nevyjde, nerudnost může mít hlubší důvody a jeden úsměv to nezmění. Ale obecně platí, že pokud šíříte pohodu, tak se vám vrací.

Obrací se na vás okolí o radu, nebo dáváte i nevyžádané rady, protože do toho „vidíte“?

Vždycky říkám, že nakonec se všichni sejdeme u mě! Kamarádi vědí, že jsem nasbírala už hodně zkušeností, a věří mi, takže nemají problém se na cokoliv zeptat. Do rodiny se ale snažím nezasahovat.

Syn s manželkou a dětmi si žijí svým vlastním životem. Je fakt, že mě občas napadá, že by některé věci mohly být jinak. Jenže pokud zasáhnu, vyvolám pravý opak. Spoléhám na to, že dotyčný dojde k obdobnému závěru sám, ovšem obtížně a za delší dobu.

Ještě jste nezmínila manžela.

Je anglista a živil se jako překladatel a tlumočník. Poznali jsme se tak, že mne měl učit angličtinu – a místo toho jsme začali chodit na rande! Inklinoval trochu k východním filozofiím, je to hluboký, moudrý, vnímavý a přemýšlivý člověk. Trochu starší než já, čili dnes už hodný dědeček v důchodu.

Osobně bojuju s váhou celý život, mám to v chromozomech, předkové se museli fotit na šířku, aby se vešli na fotku.

Radit jsem mu nikdy nemusela, pro mě byl naopak vždycky rádcem on. Psycholog od přírody. Velmi dobře odhadne situace a lidi – kolikrát líp než já. O zásadnějších věcech se s ním odjakživa radím, abych získala další aspekt.

Váš syn Petr s vámi částečně pracuje, že?

Je lékař a zaštiťuje odbornou stránku v klubu Diana. Jinak se ale odklonil, jeho specializací je chirurgie, takže pokud by chtěl někdo něco uříznout… Toho taky obdivuju, já bych to nezvládla.

Snažím se v Dianě působit nejen přes hubnutí a cvičení. Chci, aby se ženy cítily dobře, byly v harmonii, měly zdravé sebevědomí. Patří tam i tvorba vzhledu… Osobně ale bojuju s váhou celý život, mám to v chromozomech, předkové se museli fotit na šířku, aby se vešli na fotku.

Máte pevnou vůli, nebo taky hřešíte, například o Vánocích?

Nejsem dokonalá. Jakmile přijde stres nebo svátky, víc jím. Kdysi jsem vyhlásila, že nebudu péct žádné cukroví, jenže syn a muž ze sebe udělali takové chudáčky, téměř týrané osoby, že se doma sešla fůra cukroví od přátel. Takže dnes trochu peču, ale s minimem cukru. Už si nehlídám každý snědený kousek, nemá cenu se trápit, vím, že když po Novém roce přibrzdím, budu opět na svém. Každý má svůj systém, jak se k tomu dopracovat. Samozřejmě základem je odlehčit jídelníček a hýbat se.

Dáváte si novoroční předsevzetí?

Víte, jsem věřící a už mi ani tak nejde o sebe. Prožila jsem krásný život, mám pocit jeho smyslu a naplněnosti. Moje prosba, modlitba, proto je, aby se dařilo a bylo dobře těm, které miluju. Do toho zahrnuju vedle rodiny i své klienty, jejichž duše občas držím v dlaních. Možná na přelomu roku trochu rekapituluju, co hezkého mi bylo za mých šedesát pět let dáno a že bych opravdu chtěla jen štěstí pro „moje“ lidi. Aby si taky jednou řekli, že na jejich životě bylo něco pěkného!

O někom se říká, že je smolař, o jiném, že je dítě Štěstěny? Lze to ovlivnit?

To stoprocentně souvisí s přístupem k životu, s rozhodnutím, jak budeme věci vnímat, zda vidíme sklenici poloprázdnou, nebo poloplnou. Jistě, nějak se narodíme a jsme vychováni v určitém prostředí. To nás formuje k optimismu nebo pesimismu.

Ale leccos lze ovlivnit i později, vědomě se přeprogramovat do radosti. Jsem toho živoucím důkazem. Dnes se pokládám za dítě Štěstěny.