Helena Rytířová začala psát, aby se nezbláznila

Asi málokdo čekal, že žena, která se desítky let pohybovala ve stínu slavnějšího manžela, dokáže svými prvními beletristickými počiny čtenáře nejenom zaujmout, ale i dojetím rozplakat. Pravda, začínala kuchařkami, které doprovodila vlastními snímky pokrmů, jež sama připravila.

Další knihy jako Život byl pes nebo Jsem mrtvý, neplačte či Uhnutiny uhnutý už z ní však udělaly spisovatelku se vším všudy.

„Na začátku našeho vztahu se můj muž ujišťoval, že nejsem ambiciózní, což u ženských nemohl vystát. Podřídila jsem se a vydržela to skoro čtyřicet let. Zatímco on psal texty, já jsem dělala všechno ostatní, co se týká domu a dětí. Když pak onemocněl, posílala jsem mu na mobil, ze kterého se mu v záklonu nejlíp četlo, ukázky.

Podivil se: No ale to je literatura! Kde se to v tobě vzalo? Proč jsi někdy neřekla, že to umíš? Na to jsem měla jednoduchou odpověď: No protože bys se mnou nebyl! Měl radost, že stihl přečíst aspoň úryvky,“ vypráví Helena Rytířová (65).

Řeč je o knize Jsem mrtvý, neplačte, která vyšla na jaře 2014, půl roku po textařově smrti. Režisér Viktor Polesný má teď v úmyslu podle ní natočit film. Příběh odehrávající se za první světové války je silný a sepsaný takřka filmově, takže se scénářem by nemělo být moc práce. Koneckonců, jak prozrazuje sama autorka, velká milovnice kinematografie, v krásné literatuře nesnáší balast a nezáživné pasáže jako čtenářka přeskakuje.

„Kniha kvůli malé propagaci téměř zapadla, jenže pak jsem ji dala v audiopodobě svému známému, profesoru Pirkovi, kterého tak pohltila, že v jednom rozhovoru o ní mluvil jako o největším překvapení roku. Pozastavoval se nad tím, jak mohl člověk, který se narodil dlouho po první světové válce, toto období tak fundovaně zachytit,“ říká paní Helena a nepopírá, že právě zjišťování a ověřování reálií jí sebralo nejvíc času a energie.

„Zatím mě nikdo neupozornil na chybu, tak jsem to snad poskládala správně,“ dodává s úsměvem. Po vydání knihy se jí dokonce ozvali bratranci a sestřenice z Ústí nad Labem, jejichž jména v příběhu použila a s nimiž se půl století neviděla.

„Předtím prý měli ostych mě kontaktovat, že žiju v Praze a mám kolem sebe slavný mužský (na počátku 70. let minulého století byla také ženou herce Petra Čepka - pozn. red.). Pozvala jsem je na křest a dodneška jsme v kontaktu. Mám z toho radost.“

„Bojovala jsem se svou nevzdělaností, protože ze školy jsem akorát věděla, kdy válka probíhala, že byla zákopová a ve jménu císaře pána. Inspirovalo mě vyprávění mé babičky, jejíž otec byl malíř ze začátku minulého století, který se kvůli nedostatku jiné práce nechal zaměstnat v nově zřízeném anatomickém ústavu, kde maloval orgány pro studijní účely a podílel se na vytváření anatomického atlasu.

Pracovní podmínky nebyly nic moc, vždyť neexistovaly ani lednice, a tak osazenstvo pitevny každý den fasovalo rum. Z pradědy se stal těžký alkoholik a proutník, který opustil sedm dětí včetně mé babičky. Rodina trpěla podvýživou a babička za to později otce nenáviděla. Poslední zpráva o něm pochází z doby, kdy byl odvelen na východní frontu jako lapiduch. Všechno, co v knize následuje, je už pouze moje fantazie,“ vysvětluje autorka.

Co však zachovala, je skutečné jméno babičky, Boženka, která v knize vystupuje jako malá holčička naivně zbožňující svého tatínka. Válečné hrůzy umocňuje osud fenky německého ovčáka, která pomáhá na bojišti vyhledávat raněné, jenže ve službě sama přijde o nohu.

„Vím, že lidi mají soucit s utrpením zvířat, a to, co jsem se o válečných psech dozvěděla, mě úplně šokovalo. V Německu cvičili většinou feny, které méně štěkají,“ nakusuje další linii příběhu Helena Rytířová.

Psi běhali v zákopech, a jakmile narazili na raněného, urvali mu kus rukávu nebo vzali čepici, aby udrželi stopu, a donesli to psovodovi, který pak s lapiduchy a nosítky šel vojáka zachránit. To je sakra úctyhodná práce! Jenže jak válka pokračovala, nebylo na krmení, takže byl vydán příkaz každého zraněného psa zastřelit. Po válce takhle zabili všechny, asi třináct set vycvičených zvířat, protože zkrátka nebyly peníze. To mě tak dojalo, že jsem o psovi napsala víc, než jsem chtěla.“

Helena Rytířová přiznává, že těžkým tématem potřebovala zaměstnat hlavu, aby si udržela zdravou mysl, když kromě každodenní dvouhodinové pauzy nepřetržitě pečovala o nemocného manžela napojeného na umělé plíce.

„Nemohla jsem se od něho hnout a celou knihu jsem napsala v křesle u něho v místnosti. Potřebnou literaturu jsem si kupovala přes internet, a dokonce jsem se stala členkou Klubu přátel Pardubicka, kde mi poskytli i úryvky z deníků účastníků první světové války,“ vzpomíná na proces tvorby.

„Dozvěděla jsem se také o pardubické nemocnici pro 12 tisíc vojáků, do které díky strategické poloze města a dopravní dostupnosti po železnici sváželi raněné z východní i západní fronty. Za komunistů tento areál, téměř soběstačné městečko, zbořili a na jeho místě postavili sídliště. Psaly mi dívky z Pardubic, že se o tom dozvěděly až z mé knihy, jejíž konec jsem do nemocnice zvané Karanténa zasadila.“

Sama přitom doma několik let fungovala jako zdravotní sestra. Skutečná profesionálka z ARO přicházela dopoledne od desíti do dvanácti, kdy paní Helena stihla alespoň nakoupit a uvařit. I v noci vstávala ke svému muži trpícímu chronickou obstrukční plicní nemocí.

„Každou vteřinu mu šlo o život, protože nebyl schopný odkašlat si ani vydechnout kysličník uhličitý. Jakmile se začal dusit, musela jsem okamžitě reagovat. Měla jsem i generátor, abych byla energeticky soběstačná. Poslední rok mi pomáhala dcera, která se vrátila z Ameriky a na střídačku se mnou v noci vstávala. Dodnes se po třech hodinách automaticky budím, takže musím brát prášky.“

Vzhledem k tomu, že prognóza, s jakou manžela propouštěli do domácího ošetřování, byla velmi skeptická, považovala každý den navíc za zázrak. „Hřálo mě u srdce, že mu život prodlužuju, že je s námi doma, i když na přístrojích. Nakonec dostal infarkt, což si vlastně přál. Hlavně se nechtěl udusit. Lékařka mu píchla adrenalin a zavolala, ať za ním přijedeme do nemocnice. Měli jsme všichni dost času smířit se s tím, že až adrenalin vyprchá, Zdeněk odejde,“ vzpomíná na smutné události z podzimu 2013.

V domě v Řevnicích, kde s manželem bydleli, jí zůstalo dokonale zařízené nahrávací studio, v němž se poslední léta věnuje především režírování audioknih. „Asi už mám profesní deformaci, protože mi vadí, když se kniha nečte dobře, když je text kostrbatý a bez melodiky. Snažila jsem se psát tak, aby věty nedrhly, jak jsem to poznala u skvělých autorů, jejichž díla u nás načítáme.“

Jakmile se před časem sblížila s rockovým zpěvákem a skladatelem Pavlem Sedláčkem (75), rozhodla se nechat dům dětem a přesídlit do Prahy. „Svůj původní domov miluju, protože jsem ho stvořila podle sebe - zařídila starožitným nábytkem, dřevem, kamenem, zkrátka vším přírodním. Naproti tomu jsem se teď nastěhovala do prostředí, kde je všechno přesně naopak, ale říkám si, že doma je pro mě Pavel a je přitom jedno kde.“

Její současný partner patřil k průkopníkům rokenrolového a bigbítového zpěvu v Československu, jenže minulý režim mu vystavil stopku. Nemohl se uplatnit ani jako elektrotechnický inženýr, a tak si dodělal hotelovou školu, začal vařit a později podnikat v pohostinství. S Helenou v pozici fotografky momentálně připravují publikaci o exotickém koření, za kterým se spolu vypravili do Indie. Na základě této spolupráce se vlastně dali dohromady.

Když si v mládí přivydělávala jako modelka, záviděla lidem na druhé straně fotoaparátu a také toužila mít takový přístroj. Musela si však chvíli počkat.

„Všechny peníze jsme cpali do nahrávacího studia, takže jsem s tím neotravovala. Jednou k nám ale přišel soused, tatínek Martiny Navrátilové, kterému dcera poslala foťák, a on byl celý nešťastný, protože chtěl automat, jenže dostal přístroj, kde se musí nastavovat clona a čas, měnit objektiv. Tím, že mi ho za dobrou cenu prodal, mi vlastně Martina splnila sen, aniž by o tom věděla,“ usmívá se Helena Rytířová.

Pořídila si fotokomoru, učebnice a zkoušela fotit děti a sousedovy slepice. Do doby, než její druhý muž vážně onemocněl, se věnovala i reportážní fotografii a pořizovala snímky na přebaly desek. Když pak nemohla coby pečovatelka z domu, přeorientovala se na jídlo, které odjakživa ráda připravovala, a vydala několik kuchařek. Prozrazuje však, že její prvotní vášní, kterou jí kádrový profil (velká část její rodiny emigrovala - pozn. red.) znemožnil realizovat, byla architektura.

„Ve škole jsem slušně malovala a spolužákům dělala úkoly z geometrie, jenže jsem nemohla na vysokou. Teď mě pánbůh odměnil a můj dvaadvacetiletý vnuk tento obor studuje. Touhu má možná po mně, ale nadání má daleko větší.“ To, že se odborně nevyprofilovala, dnes vnímá jako výhodu. „Svým způsobem jsem byla svobodnější. Mohla jsem začít tu s tím, tu s oním, protože do studia jednoho oboru jsem nedala žádnou investici.“

Většinu fotografického archívu jí v roce 2002 vzala povodeň. „Než si Berounka našla jiné koryto, tekla prý někdy v 17. století místem naší zahrady. A já se vždycky divila, jak je možné, že máme tak úrodnou půdu, tak gigantické mrkve,“ ukáže paní Helena rozpětí snad půl metru a pokračuje ve vyprávění. „Jenže když se řeka před čtrnácti lety nevešla do Vltavy, vzpomněla si na starou trasu a ve výšce dvou metrů prošla naším domem.“

Přestože během dlouholetého manželství se Zdeňkem Rytířem nakoukla hluboko pod pokličku hudebního byznysu, co se týká tohoto talentu, sama zůstala nepolíbená. „Mám strašně ráda muziku, ale neumím ani zazpívat. Pamatuju si, jak jednou nikdo muzikální, kdo by tím trpěl, zrovna nebyl doma a já vystřihla ukolébavku, při které malinký syn z postýlky dával znamení, ať přestanu. Pozitivní na tom je, že mě neznervózňují falešné tóny,“ říká s humorem sobě vlastním.

„Strádala bych vedle někoho, s kým není legrace,“ naráží na své životní partnery, o nichž mluví zároveň jako o inspirativních mužích. „Ale to neznamená, že nebyli sebestřední a jinak nesnesitelní,“ dodává maminka výtvarnice Petry z prvního manželství, bubeníka Zdeňka a textařky Aleny.

To, že jednou začne naplno rozvíjet svou vlastní kariéru, nečekala a ohlas na knihy ji v dobrém zaskočil.

„Říkám si, že jestli se to povede natočit, můžu klidně umřít, protože to je asi vrchol, na který jsem svou kapacitou schopna dosáhnout.“