Neobyčejné příběhy obyčejných lidí

Díky blogu jsem si uvědomil, jak velký problém je pro staré lidi samota. Kolika z nich se to týká a jak těžké to pro ně je. Největší radost mají právě z toho, když je oslovím a vyslechnu,“ vypráví Tomáš Princ.

Se starými lidmi prý Tomáš mluví nejčastěji. Jednoduše proto, že na ně v dopoledních hodinách, kdy bloumá městem, naráží nejvíce. Ale přečíst si na jeho stránkách můžete i příběhy, postřehy a prohlédnout fotografie nejrůznějších lidí od dětí až po dospělé.

Většinou mluví o prvních láskách, o svatbě, dětech, rozvodu a o samotě. Témata, která se neustále opakují. A přesto, když se do blogu začtete, objevíte tisíce jedinečných a neopakovatelných postav.

„Okolnosti příběhů se často liší a i já se v nich pokaždé snažím objevit něco nového. Pak se doptávám na konkrétní moment, který mě zaujme. Často je to tak, že lidé nejprve odpoví stručně, ale pak o jejich zkušenosti mluvíme dál a více do detailu. Proto někdy výsledný článek působí hodně osobně,“ odpovídá Tomáš Princ na otázku, jak se dokáže k lidem tak přiblížit a získat jejich často velmi osobní zpověď.

Blog mu prý pomohl také v tom, že dnes víc rozumí svému domovu - Praze. „Když jsem v mládí jezdil do školy, díval jsem se z tramvaje na lidi a přemýšlel, co jsou zač. Teď to víc chápu. Byť jsem se tady narodil, až teď je mi to město bližší. Také jsem si uvědomil, jak důležité je udržovat dobré vztahy. Většina starých lidí tvrdí, že vztahy jsou důležitější než profesní úspěchy nebo hromadění majetku. Více dnes myslím na to, že chci pečovat o vztahy v rodině i s kamarády. Asi to souvisí s tím, že jsem poznal, kolik lidí dožívá ve velké samotě.“

Všechny příběhy, které na Humans of Prague zveřejňuje, překládá zároveň do angličtiny. Můžou se tak dostat ke čtenářům ze všech koutů světa. A taky se k nim úspěšně dostávají. Počet fanoušků na Facebooku nedávno překročil sto tisíc. Velká část z nich je podle Tomáše ze zahraničí. „Občas mi napíšou lidi z Indie, Chorvatska nebo různých zemí světa, že moje stránky sledují. Například proto, že se chystají přijet do Prahy a prostřednictvím blogu se sbližují s místní kulturou.“

Vůbec nejtěžší bylo podle Tomáše najít cestu, jak lidi oslovovat. „Vidím to na příbězích z prvního roku. Často jsou složené jen z několika vět. První fotografii jsem pořídil na železničním mostě na Výtoni. Stál tam pán, koukal na řeku, a já se ho zeptal, o čem přemýšlí. A on řekl: O tom, co budu dělat zítra. A já jsem byl rád už jenom za to, že mi takhle někdo odpověděl a nechal se vyfotit,“ vzpomíná na své začátky.

Dnes je blog jedna z jeho hlavních náplní. Nové články se na blogu objevují téměř denně. „Někdy chodím celé odpoledne a nemám nic, co bych publikoval. Průměrně za jedním článkem stojí čtyři až pět hodin práce,“ tvrdí.

Lidi, které na ulici osloví, si vybírá náhodně. „Někdy mě někdo zaujme na rušné ulici svým zevnějškem. Ale často se stane, že než takového člověka oslovím, je deset metrů za mnou. Více vstřícní bývají lidé v parku, kde je na všechno víc času. Jako první se zeptám, jestli je můžu vyfotit. Víc než polovina lidí mě odmítne nebo úplně ignoruje. Na některých vidím, že se v druhých už natolik zklamali, že nemají k neznámému člověku na ulici důvěru. Natož aby s ním mluvili o svých zkušenostech.“

Tomáš pracuje jako fotograf a filmař na volné noze, spolupracuje především s neziskovými organizacemi v oblasti vzdělání, vědy a kultury. Vystudoval publicistiku a vizuální antropologii. Vizuální média ho ale fascinovala už od dětství, fotit a natáčet začal ve dvanácti letech.

Během studia ho ovlivnil jeho učitel, dokumentarista Jan Špáta (+ 2006). „Měl mimořádně humanistický přístup, jeho dokumenty jsou hodně o lidech a jejich příbězích. Už v 60. letech chodil po ulicích a ptal se lidí, jaké je jejich největší přání. Tato metoda ptát se obyčejných lidí se mi líbila.“

Inspiraci našel Tomáš také v různých internetových fotografických projektech ze zahraničí. Například projekt Jeden z osmi miliónů v deníku New York Times nebo blog Humans of New York, jehož autor spojuje fotky s citacemi lidí.

Tento rok začal Tomáš na blogu zveřejňovat i tematické série. „Na jaře to bylo o bezdomovectví. Snad se trochu podařilo ukázat, že důvody, proč se někdo ocitne na ulici, jsou rozmanité. Byl tam např. příběh kluka, který se nepohodl s pěstouny a v osmnácti začal žít na ulici.“ V srpnu se zaměřil na pamětníky a mluvil s nimi o srpnu 1968. Na leden pak připravuje další sérii, kterou ale zatím prozradit nechce.

Ocenění Magnesia Litera 2016 za nejlepší blog roku Tomáš nepovažuje ve své práci za velký milník. Přesto díky tomu získal padesát tisíc na knižní vydání blogu, což by se mohlo podařit v příštím roce. On sám se chce lidskými příběhy zabývat i v budoucnu. „Po třech letech cítím, že mě to pořád baví. Pořád se mi chce vyjít do ulic a oslovovat lidi. To považuju za největší úspěch.“