„Takhle to zní impozantně,“ směje se jedna z nejsympatičtějších tváří FTV Prima a miss, která proslula jako „ta s krátkými vlasy“.

Jejím pracovním parťákem je přes dva roky Roman Šebrle. Ještě o rok déle žije se svým Filipem, jehož si v červnu vzala. Z Kratochvílové se tak stala Laškovou a účes na kluka nechala kvůli svatebním fotkám drobet poporůst.

Četla jsem, že diváci komentují vaše účesy. Chválí nynější delší verzi?

Řekla bych, že více než polovina je spokojená. Bývají to většinou muži, kteří obecně mají raději dlouhovlásky. Druhá polovina volá po krátkovlásce, zpravidla ženy, které nosí krátké vlasy. Vždy ovšem záleží na tom, jak mě na kameru učešou. Televizní úprava je totiž jiná než civilní. Při vysílání se nesmí pohnout ani vlásek, takže jsou vlasy vždy silně ztužené a uhlazené. Účes pak na dotek připomíná helmu, tu doma okamžitě důkladně smývám.

Já sama mám zlozvyk si do vlasů přes obličej neustále sahat. Vy ne?

Právě na tohle ten velmi silný lak funguje dokonale! Samozřejmě že se občas neudržím a pak utíkám do maskérny s omluvou a prosbou o nápravu. Musím být dokonalá. Před kamerou mě třeba silně znervózňují prameny padající do čela. Nejlepší pro mě je, když jsou vlasy jakkoli stažené dozadu, upevněné za uši, do culíku nebo drdolu.

Všimla jsem si, že živě gestikulujete. To je ve studiu asi také problém.

Musela jsme se naučit být klidná. V začátcích jsem gestikulovala celým tělem. U stolu sice sedíte na vysoké stoličce, na nějaké velké cvičení to moc není, ale ruce hlídat musíte. A ony v mém podání? Jeden velký cirkus! Pro jejich zklidnění jsem proto držela například tužku. Prozradím, že v levé ruce, i když jsem pravák. Právě levá mi dělávala větší problém.

Probraly jsme vlasy, ruce, co oblečení? Můžete do něj vizážistům mluvit?

Můžu, ale nedělám to. Můj civilní styl se omezuje na černou, bílou, šedivou. Když se odvážu, vezmu si modrou košili či barevnou sukni. Jsem prostě minimalistka. Nelibuji si ani v upnutých věcech, které jsou před kamerou nezbytné. Kostymér v televizi mě naštěstí vidí jinak. Vybírá mi jasnější barvy, dodává mi sebevědomí. Díky bohu za něj!

Odmítla jste někdy jeho volbu?

Ale ano, růžové šaty s tylem byly nepohodlné, trochu moc i pro oko kostyméra. Jinak jsem přístupná dohodě. Vyjasňujeme si před vysíláním, v čem budu dobře vypadat, v čem se mi dobře dýchá. Oblečení zabírá celou tyč. Každý kus má cedulku s daty, aby se zachoval přehled, co a kdy se použilo. Zatím obléknu vše. Váha mi nekolísá, což je skvělé! Nerada se v jídle omezuji.

Máte v práci stejně bot jako šatů?

Ne, ty stačí dvoje. Musí být hlavně pohodlné. Jedny jsou tělové, druhé tmavé. V jednom okamžiku se dokonce ve studiu zouvám. Stojím na pódiu nad Romanem, a kdybych ty podpatky měla, budu nad ním čnít jako žirafa. V reálu je samozřejmě vyšší on.

Zmínila jste kolegu. Proč vás diváci hned přijali dobře, a jeho ne?

On je slavný olympijský vítěz, jenž ze dne na den diametrálně změnil obor. Logicky se na něj soustředila neuvěřitelná pozornost. Já jsem měla dle ohlasu okolí pro moderování vlohy, což jsem si ovšem nikdy nemyslela… Ale možná proto byl pro mě začátek lehčí. Stejně jsme měli tak či tak oba fůru práce. A makáme na sobě doteď. Už jsem schopná se na sebe občas podívat. Dodnes však říkám: „Jsem moderátorka juniorka, začátečnice.“

A co společné cvičení, vyrazili jste s panem Šebrlem někam?

To přenechávám jemu. Já si nadšeně doma tančím, chodím na procházky se psem, běhám. Ale kolektivní setkávání se v posilovně? To ne! Mívám v nich pocit, že mě všichni pozorují.

S kolegou Romanem Šebrlem vyjíždějí se zprávami i do terénu.

S kolegou Romanem Šebrlem vyjíždějí se zprávami i do terénu.

FOTO: FTV Prima

Jakou rasu chováte?

Máme ročního křížence z útulku, z pražské Troji. Prý je to kokršpaněl smíchaný s jezevčíkem. Možná trochu, povahou. Je tvrdohlavý, má lehce lovecké pudy. Prostě miláček, jemuž začíná puberta. Byl úplně poslední, kterého jsme tehdy v Troji viděli.

Řeknu vám, jen návštěva podobného zařízení byla pro mě, citlivou duši, úděsný zážitek. Tolik krásných, nešťastných psů! U každé klece jsem stála a tvrdila Filipovi: „Toho chci.“ Až vyhrál Hugo.

Pár měsíců jste také manželkou. Proč zrovna váš vztah s Filipem, na rozdíl od jiných missek, přežil i vaši korunovaci na nejkrásnější Češku?

Nebuďte na holky přísná! O trvalých vztazích se jen málo píše. Podívejte se na Terezu Fajksovou nebo Moniku Leovou, ale je jich mnohem víc. V době vítězství mi bylo 23 let, neobvyklých osmnáct. Neprožívala jsem s Filipem první lásku. Neřešila jsem zároveň s ní i střet s jiným světem. Chlapi žárlívají. U nás to taky nebylo zadarmo.

Povídejte.

Otevřeně? První rok po soutěži nastalo naše soukromé peklo. Ale my to nevzdali, řekli jsme si: „Zvládneme to. Chceme být spolu.“ Nakonec jsme se vzali.

Ta žárlivost partnera již přešla?

Ustoupila. V začátcích náš vztah hodně komplikovala, i když jaksi pochopitelně. Byli jsme spolu necelé čtyři měsíce, když jsem soutěž vyhrála. Ani jsme se pořádně neznali, nerandili jsme, a najednou jsme spolu bydleli. Vše bylo hrozně hrrr. Já do toho pořád někde pryč, on měl z minulosti špatné zkušenosti se ženami… Byla jsem z těch vypjatých situací hrozně naštvaná.

Nechápala jste je?

Rozhodně ne. Jsem věrný člověk. Nemám potřebu partnerovi ubližovat. Filip musel uvěřit, že mi může věřit. Že chozením do společnosti dělám jen svou práci. Že jsem jeho a že mu žádné nebezpečí nevěry z mé strany prostě nehrozí.

V létě jste se vzali. Jak se sžíváte s paní Laškovou?

Představila jsem se vám jako Kratochvílová, že? Občas mi to ještě nevyjde. Jako Lašková se ale cítím. Hezké jméno, co myslíte?

Je pěkné. Váš recept na krásu zní: dobře se vyspat, dlouho se sprchovat, pak dobře posnídat, vše zapít černou kávou. Jste připravená na to, že s dětmi tohle na čas zmizí?

Jsem teta od tří neteří a tří synovců. Dokážu si zhruba představit, co po narození potomka nastane. Můžu si říkat: Budu jiná, o svůj život nepřijdu, pak přijde realita. Jinak na téma já a těhotenství jsem slyšela tolik spekulací! Občas jsem kvůli tomu i mívala pocit, že jsem skutečně těhotná.

Shodli jsme se nicméně s manželem na jednom: máme čas. Právě řešíme jiné věci, stěhování do vlastního bytu, kariéry. Netlačíme obecně na pilu. Nechceme dítě ve vteřině.

Tu kávu vás prý naučil pít táta. Co vám ještě rodiče do života dali?

Všechno, lásku, krásné dětství. A kávu mě opravdu naučil pít táta, máma má raději čaje. Začínal asi jako každý nejdřív s rozpustným kafem. Teď si užívá, že si zrnka namele, vloží do nejrůznějších přístrojů. Lásku ke kávě mi ale tak trochu vnutil seriál Gilmorova děvčata, svého času můj druhý svět. Kofein byl jejich všechno. Já pak začala s bílou kávou a cukrem, postupně jsem došla až k černočerné, mé lásce.

Gurmet jste i v jiných oblastech. Prý si do práce připravujete svačiny.

Většinou si namažu pečivo, jindy dojídám oběd, zpravidla těstovinové a jiné saláty, jež dělávám vždy pro celou rodinu. Nebo si pro jídlo skočím do obchodu či bistra. Svačinu prostě potřebuju.

Když usednu hladová do studia, nastává problém. Jsem unavená, nesoustředím se, kručí mi v břiše. Mám pocit, že ty nepříjemné zvuky zaznamenává i mikrofon.

V civilu se nejraději obléká jednoduše. Když se chce odvázat, vezme si modrou košili nebo barevnou sukni.

V civilu se nejraději obléká jednoduše. Když se chce odvázat, vezme si modrou košili nebo barevnou sukni.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

To si vezmete luxusní kabelku a do ní vložíte igeliťák s jídlem?

Já luxusní kabelky nevlastním. Stačí mi jakákoliv, do níž se vejde spousta „nezbytností“: knížka, pití, diář, telefon, klíče, dezinfekční gel, nabíječka na mobil, sluchátka… Jsem typická ženská. V kabelce si nosím celý svůj svět.

Máte o dva roky starší sestru a o rok a půl mladšího bratra. Jak to rodiče stihli?

Jsou šikovní, že? Nevím, jak mamka vše dělala. V mém věku měla tři děti, vystudovala vysokou a začínala kariéru. Já vlastně nevím, na co si teď mladé holky a ženy stěžují.

Nelitujete zpětně, že jste neudělala díru do světového modelingu?

Já ho milovala, hlavně focení. Před fotografem jsem se vyblbla, fotogenická část mého já hrála v můj prospěch. Ale zahraniční trh je velmi náročný a já pro něj nemám ideální tělesné proporce. Nejsem dost vysoká, dost hubená. Měřím 177 centimetrů, což by ještě šlo, ale mám tendence být víc krev a mléko než velmi hubená. A jsem veliká milovnice jídla!

V Asii jste ale uspěla, že? Kdy jste vlastně poprvé vyjela do světa jako modelka?

V patnácti. Letěla jsem přes Paříž do Šanghaje. V šestnácti pak na Tchaj-wan. První štace byla úžasná. Uspěla jsem jako sezónní typ, roztomilá panenka s dlouhými vlasy a ofinou.

Rodiče vás pustili s klidem?

Táta měl podmínku, že vyrazím se svou krásnou sestrou, která mě ve všem inspirovala. Když ona byla modelka, já taky. To první léto o mě však pečovala jen pár dnů. Pak letěla do Koreje. Já zůstala, což mě ovšem donutilo k naprosté samostatnosti.

Chodila jsem na castingy, pracovala jsem až šestnáct hodin denně. Když jsem usedala do taxíku, dávala jsem řidiči předpřipravenou čínskou cedulku s adresou a doufala, že mě tam skutečně doveze. V Šanghaji to byla má nejlepší, zároveň nejtěžší brigáda.

Výnosná?

Velmi. Tolik si patnáctileté dítě jen tak nevydělá. Peníze mi vydržely na dlouhé roky. Druhá sezóna už tak úspěšná nebyla. Trh hledal jiné typy. Já se navíc díky opožděné pubertě začala zaoblovat. Chuť být modelkou se vytratila.

Jste krásná, výborně malujete, vynikáte ve sportu. Je něco, co vám příroda nenadělila?

Nemyslím si, že umím vše. Jen se snažím dělat hodně věcí. Mám i negativa. Jsem tvrdohlavá, zapomínám, neumím hned všechno dotáhnout do konce. Od toho jsem si ale vzala Filipa. On je ten, co mě motivuje. Bez něj bych si říkala: „Mám dost času, udělám to až, až, až…“