Její domovskou scénou je od roku 2002 Švandovo divadlo v Praze, ale známější se stala teprve před dvěma lety, kdy coby záchranářka Andrea Blechová nastoupila do seriálu Ordinace v růžové zahradě. Přitom po rodičích by se měla vydat spíš technickým či přírodovědným směrem, vždyť její otec je fyzikální chemik a matka stavební projektantka.

„Po našich mám sice schopnost analytického myšlení, ale nikdy jsem třeba nepochopila, co vlastně dělá tatínek. Jakmile se mi to snaží objasnit, po chvíli mě začne bolet hlava,“ směje se drobná blondýnka s dobře udržovaným mikádem.

„A když jsem si kdysi sedla k maminčině prknu a začala malovat domeček, puntičkářství v ní vykřiklo: Hlavně tohle ne! Takže jsem se vymkla a šla jinou cestou.“

Krátce po svém příchodu do Švandova divadla byla obsazena do role Agáty v Ženitbě. Podkolatova ztvárnil Kamil Halbich.

Krátce po svém příchodu do Švandova divadla byla obsazena do role Agáty v Ženitbě. Podkolatova ztvárnil Kamil Halbich.

FOTO: ČTK

Musela jste se kvůli školnímu režimu dětí vnitřně překopat?

Mívám spíš problém je po prázdninách donutit k tomu, aby šly v devět spát a v půl sedmé vstaly. Pokaždé mi to dá zabrat a nějakou dobu to trvá. I já ráda spím.

Co vám pomáhá postavit se na nohy?

Ráno se musím protáhnout, což dělám i kvůli problémům se zády. Když si nezacvičím, mám pocit, že tělo není připravené a bolí. Děti už si zvykly, takže mi deset patnáct minut nelezou po hlavě a nechají mě na pokoji. Sestava na způsob Pěti Tibeťanů patří k mým letitým rituálům. Musím se hlídat a udržovat, protože odmalička mám skoliózu.

Víc vás ale baví potápění a lezení, ne?

Od té doby, co mám děti, tak u moře jenom šnorchluju, ale myslím, že za pár let bych mohla pod vodu klidně i se synem (9 let). Když byl mladší, přivedla jsem ho k lezení, což je jeden z mála sportů, který tělu vyloženě prospívá, protože při něm zapojujete svaly, které v životě normálně nepoužíváte. Mám strach, aby se dispozice ke skolióze nedědila, tak se snažím držet děti v pohybu a nabízet jim sporty, které nezatěžují tělo jednostranně.

Pro mě jako pro člověka s dynamickým povoláním je strašná už jenom představa, že musím třeba pět hodin sedět ve škole. Chápu Matese, kterému v první třídě dělalo problém vydržet na místě v lavici. Někteří učitelé to aspoň střídali, chodili si s dětmi sednout na polštářky nebo je v rámci některých předmětů brali ven.

Nově teď do školy nastoupila i vaše dcera.

S ní to asi bude jednodušší. Holčičky bývají svědomitější, a navíc mladší sourozenec od toho staršího hodně pochytí a nechá se táhnout.

V posledních letech přibývá odkladů školní docházky.

Syn je narozený v srpnu, takže jsme to taky řešili. Měla jsem ale pocit, že už by se ve školce nudil. Na druhou stranu v první třídě bylo znát, že je oproti sedmiletým klukům mladší, hlavně v sociální oblasti, v udržení pozornosti.

Čím je starší, tím víc se to srovnává, ale kolem sebe vidím, že schopnost koncentrovat se je obecně největší problém dnešních dětí. Pro učitele není vůbec snadné docílit toho, aby všech 28 žáků ve třídě hodina bavila.

Adinu Mandlovou, která pobývá ve vězeňské cele například s odbojářkou Hanou (Eva Josefíková), si zahrála v představení Pankrác ’45.

Adinu Mandlovou, která pobývá ve vězeňské cele například s odbojářkou Hanou (Eva Josefíková), si zahrála v představení Pankrác ’45.

FOTO: archív Švandova divadla

Podle čeho jste školu vybírali?

Aby to děti měly co nejblíž domovu a mohly chodit samy, aby byly v místě, kde bydlí a mají kamarády, se kterými můžou jít ven, a já si můžu vypomáhat s ostatními matkami. Zrovna předevčírem jsem hlídala čtyři holčičky. Když máte možnost zavolat kamarádce, aby vám vyzvedla dítě ze školy a odvedla ho na kroužek, logistika je najednou jednodušší.

Takže děti vedete k samostatnosti.

Určitě, i když je to na druhou stranu těžké, protože o ně mám strach. Než syn, který se od třetí třídy pohybuje mezi domovem, školou a kroužky sám, pochopil, že mi má zavolat nebo aspoň napsat zprávu, že dorazil, a aby měl vždycky nabitý telefon, byly to velké nervy. Přitom sama jsem ve třetí třídě jezdila do školy na druhý konec města a mobily neexistovaly.

Kvůli lepšímu vyžití svých dětí jste s ostatními rodiči v pražských Holešovicích dokonce založila spolek.

S partou rodičů se nám ve spolupráci s Prahou 7 podařilo otevřít veřejnosti poměrně velké, ale dost zanedbané hřiště u základní školy, kam se děti naučily odpoledne chodit. Sehnali jsme správce, kteří půjčují balóny, pálky, míčky a nechali navézt antuku. Dvakrát jsme pro děti a rodiče z okolí uspořádali fotbalový a volejbalový turnaj.

Občas jsem taky trénovala, ale jednak to nedělalo dobře zádům a pak jsem nestíhala, takže jsem to ostatním spíš kazila. Máme ještě plán hřiště zrekonstruovat, aby děti v tělocviku nemusely běhat šedesátku od vrat ke stromu v parku. Vypracovali jsme studii a teď chceme požádat o dotaci.

Jako doktorka Andrea Blechová v seriálu Ordinace v růžové zahradě.

Jako doktorka Andrea Blechová v seriálu Ordinace v růžové zahradě

FOTO: archív TV Nova

To by člověk neřekl, jaké má herečka starosti.

(smích) Musím říct, že mi to připadá smysluplné. Navíc to nedělám sama, v našem spolku je spousta inspirativních lidí. Když jsme se loni rozhodli, že seženeme peníze aspoň na něco, třeba na horolezeckou stěnu, tak jedna maminka vymyslela, že uspořádáme Běh pro hřiště ve Stromovce. Udělali jsme kampaň přes sociální sítě a vydělali asi sedm tisíc.

Dolní Holešovice konečně začínají žít spolu. Lidé si snad začali uvědomovat, že to, co si neudělají sami, mít nebudou. Současná radnice je v tomto směru vstřícná a chce znát potřeby obyvatel.

Byla jste vždycky tak akční?

Zvedlo mě až zjištění, že syn si nemá kde hrát. Pustit dítě k vodě, blízko které bydlíme, a kde tehdy byla navíc bezdomovecká zóna, jsem nechtěla, a aby chodil jenom z kroužku do kroužku? Toužil si taky normálně hrát podle sebe.

Pak už je to jenom krůček do komunální politiky, ne?

Mně se nechtělo zakládat spolek, ale manžel (herec Tomáš Pavelka - pozn. red.) tvrdil, že když hodlám něco dokázat, bude lepší činnost formálně zastřešit. Samozřejmě to s sebou nese zodpovědnost a agendu a já zrovna nesnáším papírování, ale nakonec jsem se naučila psát žádosti o grant a další věci, vstoupila jsem do školské rady.

Baví mě být spíš prostředníkem, komunikátorem než člověkem, který někde sedí a pro něco zvedá ruku. Úřednické postupy by mě svazovaly. Když se dohodneme v rámci naší party, funguje to daleko pružněji.

Viděla jsem klip s názvem Jak reaguje politik při odhalení nevěry, v němž vystupujete a který měl před posledními sněmovními volbami zesměšnit politickou reprezentaci. Patrně si o ní nemyslíte nic dobrého.

Nejvíc mě mrzí, že se vytrácí základní hodnoty a morálka, nemám ráda neslušnost a agresivitu. Vím, že politik musí umět svým způsobem lhát, kličkovat, musí být diplomat a stratég, jenže u většiny z nich v tom postrádám úroveň, znalosti a schopnost nenechat se semlít mocí. Například k úřadu prezidenta mám obrovskou úctu, ale to, co dneska sedí na Hradě…

Magdalenu a o tři roky staršího Matyáše vede k samostatnosti.

Magdalenu a o tři roky staršího Matyáše vede k samostatnosti.

FOTO: Profimedia.cz

Není v rámci duševního zdraví lepší přestat politiku sledovat?

Myslím, že ne, že to je cesta do pekel. Pokud vám začne být jedno, co se děje, pak nemáte nárok si stěžovat. Když má člověk aspoň elementární přehled, může výsledek voleb skutečně ovlivnit, ale jestliže se politiků nebudete ptát a hnát je k zodpovědnosti, nezjistíte, komu dát hlas. Já na radnici taky chodím furt otravovat. Vždycky se ale snažím přijít s řešením, ne jenom s nataženou rukou. Buď o svém návrhu druhou stranu přesvědčím, nebo ne.

Mám zkušenost, že když někdo rezignuje, přestává přemýšlet a dělat si názor, dostanou volné pole působnosti všichni populisti a samozvaní mesiáši, kteří chtějí čistit republiku. Jenže hledat informace a přemýšlet o nich bolí. Vím, že doba není úplně ideální, že to, co se děje ve světě i poměrně blízko nás, je znervózňující, ale to, že se budu bát nebo přijmu radikální názor někoho jiného, není řešení.

Vy se nebojíte?

Samozřejmě nejsem úplně bez obav, ale nezastaví mě to. Nepostavím kolem sebe stěnu a neřeknu si: „Tak, a sem to za mnou nepřijde.“ Zaráží mě, že tenhle národ, jehož země byla obsazena a spousta obyvatel z ní v několika vlnách emigrovala, se najednou brání jakékoli pomoci lidem zvenčí. Myslím si, že se musí pečlivě kontrolovat, kdo sem přichází, ale totální izolaci nerozumím. Snad to má aspoň dobrý vliv na naši ekonomiku, že ti, kteří se bojí cestovat, nechají peníze doma a konečně objeví svoji zem. (smích)

O prázdninách jsem dost jezdila po republice a byla například čtrnáct dní v lázních na severní Moravě. Vesnice a města ohromně rozkvetly a je v nich vidět příliv peněz taky z Evropské unie. Vůbec nejsem nadšená z byrokracie EU, která je s tím spojená, ale systém jako takový funguje dobře, takže nechápu, proč si pořád stěžujeme.

V lázních? To jste si musela luxusně odpočinout.

Potřebovala jsem úplně vypnout, tak jsem bez dětí i bez manžela vyrazila do Čeladné za doktorem Urbišem, který vede celostní terapie. Přes den jsem chodila na procedury, courala po horách a četla, na což jinak nemám čas. Dalších čtrnáct dnů jsme všichni strávili u tchyně v Brandýse nad Labem. Pracovala jsem na zahradě, natírala včelín a jezdila s dětmi na kole koupat se do Labe. Během roku se moc neužijeme, takže vůči nim cítím velký dluh. Loni už moje pracovní vytížení dosáhlo takové míry, že jsem měla volno jen dva dny v měsíci.

Co na to děti?

Prošly si obdobím, kdy nás zahrnovaly otázkami typu, proč nejsme doma a kdo je zase bude hlídat. S tím se fakt neodchází snadno… Poslední tři roky jsem byla jako veverka v kole, což mě začalo ničit i fyzicky. Loni před Vánocemi se mi poprvé v životě do divadla nechtělo. Když jsem stála na jevišti, věděla jsem, že je to ode mě pokrytecké vůči divákům, ale nemohla jsem si pomoct.

Začala jsem se bát, protože vím o dost lidech, kteří to pracovně přepískli a ve čtyřiceti měli infarkt nebo mrtvici. Stav vyčerpání a zvláštní hysterie mě nakonec dohnaly k tomu, že jsem musela vysadit, abych nedělala pod tlakem unáhlená rozhodnutí. V divadle mi v druhé části loňské sezóny vyšli vstříc a dali mi půl roku volno. Večer jsem chodila hrát, ale nezkoušela jsem nic nového. Teď už zvažuju, co pracovního mi opravdu stojí za to, protože peníze nejsou všechno, děti rostou strašně rychle.

S manželem, hercem Tomášem Pavelkou, jezdí rádi na dovolenou k moři.

S manželem, hercem Tomášem Pavelkou, jezdí rádi na dovolenou k moři.

FOTO: archív Kláry Cibulkové

Od září už zase zkoušíte, konkrétně inscenaci Krysař. Jaká to je práce?

Zajímavá, i když ne zrovna jednoduchá, vzhledem k tomu, že jsem dostala roli Krysaře. Myslím si, že hledání mesiáše je velmi dobře zvolené téma pro tuhle dobu, paradoxně, i když hlavní postava krysy odvede a ostatní tak zbaví problému, lidem zůstanou jejich osobní starosti, které už nemají na koho svést. Nejtěžší úkol pro mě bude zahrát Krysaře tak, aby divák vůbec nemusel řešit, zda je to muž, nebo žena.

Nemůžu se vás nezeptat na Ordinaci v růžové zahradě, kde dva roky hrajete doktorku Blechovou. Máte pochopení pro fanoušky tohoto nekonečného seriálu?

Mám, samotnou mě bavily třeba detektivní seriály, ale vždycky mě zarazí, jak diváci dokážou příběhy z obrazovky prožívat. Říkám si, jaký asi mají vlastní soukromý život, když s tím seriálovým se ztotožní do takové míry, že to mají potřebu řešit se mnou na ulici.

Povídejte.

Do Ordinace jsem nastupovala jako postava, která rozbíjí manželství. V té době mě slovně napadla jedna prodavačka, která na mě málem poštvala psa: „Tu si klidně sežer,“ řekla mu, jakmile jsem vešla do obchodu. Pak zavolala kolegyni: „Pojď sem, tady je ta ženská!“ Když jsem se zeptala, jestli by mi mohla něco prodat, byla hodně nepříjemná.

Pak jsem se naštěstí stala kladnou postavou, kterou diváci zbožňují, jenže ani v téhle roli nemůžu vydržet věčně. Občas si musím připomenout, že jsem hlavně Klára Cibulková a umím i jiné věci než hrát paní doktorku.