Stůl sklepní místnosti v centru Prahy zdobí lahvičky, dózy, ampulky, rukavice, metlička a mušličky. Před nimi stojí váha. Na plotýnce klokotá v hrnci voda, do níž je vložená další nádoba. Připadám si, jako bych právě připravovala složitější dezert.

Ostatně výroba tuhého parfému v lecčems kuchtění skutečně připomíná. Suroviny se při ní pečlivě váží, odměřují po kouscích, nejvýraznější či nejdražší jen přikapávají. Poté se vše vytrvale míchá. Výsledek procesu může ohrozit pár nepříjemných hrudek. A hlavně, nic se nesmí v kastrolu spálit.

U moře i hor

„To jsou nervy, že?“ konstatuje Angela. Dodává, že stejné pocity zažívá pravidelně. Nejčastěji ji přepadávají ve městečku Atri v oblasti Abruzzo ve střední Itálii, kde od roku 2011 sídlí její dílna, v níž pod značkou Angela Ciampagna připravuje vyhlášené parfémy.

Ingredience do nich dováží z celého světa. Nicméně ty nezaměnitelné pocházejí z jejího bezprostředního okolí. „Máme to kousek k moři. Za námi se tyčí hory. Obklopuje nás krásná příroda, obdělávaná pole. Lidé stále chodí na mše do kostelů, které specificky voní. Všechny tyhle vjemy: z půdy, kadidla, potu, kvetoucích růží, pryskyřice, bylinek vkládám do parfémů. Jsem nosem společnosti,“ přibližuje sympatická rusovláska. O obchodní stránku značky se stará její životní partner Enrico Maraffino.

„Jsme spolu denně. Výslednou podobu našeho zboží tak určuje i to, jakou mám zrovna náladu. Někdy mě Enrico naštve. Cítím pak věci jinak, díky čemuž se naše jednotlivé řady od sebe tolik odlišují,“ směje se.

Mušle s podpisem

Nápadů na nové produkty mívá v hlavě obvykle spousty, ovšem jejich převtělení do flakónů je dlouhé.

„Myšlenka trvá vteřinu. Pak se roky snažím o to, abych ji důstojně zhmotnila. Třeba vtěsnat do flakónu čichovou podobu krásné noci v Atri věru není snadné. Času mám ale dost. Rozptýlení v městečku příliš není. V legraci s Enricem říkáme, že bychom mohli skončit dvěma způsoby: pít alkohol, nebo jej využívat při práci.“

Pusa se jí nezastaví. V proudu řeči se však neztratí, pečlivě mi nad probublávající hmotou radí, jak postupovat dál, co do hrnce přidávat. Zjišťuji přitom, že příprava téměř podomácku dělaného tuhého parfému kupodivu složitá není. Základ tvoří poměrně dostupné suroviny: včelí vosk, bambucké máslo, olivový a ricinový olej.

Voňavá směs se nalije do mušliček, kde ztuhne.

Voňavá směs se nalije do mušliček, kde ztuhne.

FOTO: Petr Horník, Právo

„Bambucké máslo je dobré pro pleť. Zkus si ho namazat na ruce,“ vyzývá mě a podává příslušnou dózu s ním. Neodolám a bílá hmota se mi záhy vstřebává do dlaní. Mezitím se složky v horké lázni dokonale spojily.

Teď přichází jiná důležitá etapa. Rychle tuhnoucí směs se musí nalít do mušlí na stole. Jednu po druhé plním s obavou, zda to stihnu. Podařilo se! Netradiční parfém teď postačí nechat vychladnout a může se používat. Domů si ho po hodině kurzu odnáším v dárkové krabičce.

Rusko není Belgie

„Podobné kurzy, jako je tenhle v Praze, děláme rádi. Chceme lidem ukázat, že parfumářství není jen věda, ale také zábava,“ shrnuje Enrico a záhy mě zasvěcuje do tajů branže: „V Beneluxu letí lehčí, až gotické vůně. V Japonsku a Rusku se dobře prodávají ty těžší. My je nabízíme, proto se nám tam daří. Od září míříme nově do Íránu, kde je velká poptávka po parfémech s příměsí tabáku.“

Flakóny jejich značky teď zdobí police nejluxusnějších podniků v deseti státech, od Kanady po výše zmíněné Japonsko. Cíleně míří opravdu jen do vybraných obchodů sídlících v metropolích. Životní partneři říkají, že prosadit se v nabité světové konkurenci snadné není.

„Zatím se nám to daří. Nabízíme totiž malé série, řemeslnou tradici. Vůně mícháme roky. Každou naši lahvičku navíc vyrobil italský mistr. Vkládáme ji do očíslované krabičky. A když mám pocit, že se pro mě, jako nos značky, nějak zboží vyčerpalo, zkouším ho drobnou změnou v přísadách, jejich poměru oživit,“ popisuje Angela.

O dokonalost za každou cenu ovšem neusiluje. „Právě v netypičnosti je krása. Největším parfumérem všech dob je přece příroda. Podívejte se, tenhle náš parfém mi připomíná rolníka, jehož jsem potkala při cestě z pole. A tenhle kostelní kadidlo,“ podává mi vzorky k očichání.

Sto litrů ročně

Pochvaluje si, že život v Atri, kontakt s vesnicí a s čarokrásnou krajinou přidává do jejich zboží tradice, historii, křesťanskou posvátnost i pohanské vášně. Do filozofie značky tak zcela zapadá už samotné logo značky. Stalo se jím okno s motivem růže, které zdobí tamní katedrálu. Autentičnost jednotlivých kusů navíc podtrhují jejich latinské názvy.

„Máte-li rádi lehkou vanilku, po našem flakónu v obchodě určitě hned nesáhnete. Stejné je to, když hledáte módní, punkové značky. Nejsme ani levní. Za menší, padesátimililitrový flakón zaplatíte sto eur, za větší až 240 (100 eur, cca 2700 Kč - pozn. red.),“ říká Angela. Na dotaz, kolik toho ročně prodají, reaguje: „Něco přes sto litrů. Stále ovšem rosteme. V cizině jsme slavnější než doma, kde letí lehčí přístup k životu.“

Právě komplikovanost, preciznost otevřely zboží z Atri cestu do světa. „Jsme u výroby od začátku. Vytváříme receptury, macerujeme a filtrujeme tinktury, mícháme je, hlídáme, jak se jim daří... Když jsem spokojená, začínám s nimi pracovat,“ podotýká s pohledem na partnera Angela. Dodává, že v prvotní výrobě se dobře uplatňuje jeho vzdělání, vystudoval chemii a fyziku. „To je pro parfumářství praktické, že? Tyto předměty rád také stále učím,“ uzavírá Enrico.