Máte ještě nějaký moderátorský sen?

Z největších společenských událostí mě láká Český lev. To je výzva. Člověk, který má rád filmy, si při takové příležitosti může vymyslet spoustu cest, jak ji uvádět. Nicméně ve svých pětatřiceti jsem ve fázi, kdy si říkám, že bych se měl ještě něco učit.

Mohl bych se třeba věnovat produkci, vymyslet sám projekt a dotáhnout jej k realizaci. Následující sezónu bych tomu částečně rád věnoval. Tím se nezříkám moderování, je to moje hlavní obživa a práce, kterou miluju. Tempo chci ale zbrzdit. Poslední dobou jsem moderoval hodně, a tak v nadcházející sezóně budu možná méně viděn.

Dvě moderátorská esa. „S Leošem Marešem jsme kamarádi,“ podotýká.

Dvě moderátorská esa. „S Leošem Marešem jsme kamarádi,“ podotýká.

FOTO: ČTK

Když dostanete zajímavou příležitost, často se dočteme, že jste ji vyfoukl Leoši Marešovi. Jak spolu vycházíte?

Normálně. Jsou to jen zaříkávadla, která se opakují. Všude se srovnává, nejen u nás, ale i ve světě. Mně to ani nevadí. S Leošem kamarádím, jedenáct let jsme působili v jednom baráku. Tak nevím, proč bych měl někomu něco vyfouknout.

Jak jste se připravoval na moderování kultovní soutěže Pevnost Boyard?

Nebyla to složitá záležitost. Kdo se na soutěž v dětství díval, ví, že průvodce soutěží má jen jedinou starost, a to aby pregnantně vysvětlil pravidla účastníkům i divákům. Na moderování jsem se těšil, Boyard je moje dětství. Kuba Prachař říkal, že byl jeho sen, moderovat Boyard. Nakonec se to poštěstilo mně. Je to tedy splnění snu, ale není to velkolepé moderátorské umění. Je ale hezké tam být.

Připravoval jsem se tak, že jsem zhlédl různé verze pořadu. Na pevnosti se natáčí už 27 let a vznikla tam například britská, francouzská, marocká či švédská verze. Na ty jsem se podíval, abych věděl, jak to dělají oni. Myslím, že jsem našel polohu, abych jako moderátor nezacláněl tomu, co chtějí diváci vidět. A to je překonávání fobií a fyzických možností padesáti lidí, z nichž se každý chová úplně jinak.

„Jan Rosák byl pro mě vždy zárukou kvality, jsem rád, že jsem s ním mohl pracovat,“ říká o moderování soutěže Pevnost Boyard.

„Jan Rosák byl pro mě vždy zárukou kvality, jsem rád, že jsem s ním mohl pracovat,“ říká o moderování soutěže Pevnost Boyard.

FOTO: archív TV Prima

Zaskočilo vás něco v samotné pevnosti?

Velikost. Díky záběrům vypadá obrovská, ve skutečnosti je malá. Nikoli na výšku, má čtyři patra, ale co se týká šířky a délky. Viděl jsem ji už v roce 2010, kdy jsem tam jel na dovolenou. Tehdy jsem váhal, zda si za 25 eur koupit cestu kolem pevnosti. Řekl jsem si, že se na Boyard ještě podívám. Splnilo se to.

A překvapení stran výkonu soutěžících?

Myslím, že diváci budou překvapeni u všech. Mne nepřekvapil Ondra Brzobohatý, protože jsem ho zažil na podobném projektu Wipe Out, který jsem moderoval před šesti lety. Kromě toho, že je vynikající moderátor, skladatel, hudebník a skvělý kluk, což podtrhuju čtyřikrát, je i úžasný sportovec, který se nikdy nevzdává. Neuvěřitelně motivoval svůj tým a výsledek je vidět. Ondra se projevil jako rytíř.

Pevnost Boyard leží mezi ostrovy Aix a Oléron u západního pobřeží Francie. Od roku 1990 se na ní natáčí populární soutěž.

Pevnost Boyard leží mezi ostrovy Aix a Oléron u západního pobřeží Francie. Od roku 1990 se na ní natáčí populární soutěž.

FOTO: archív TV Prima

Vendula Svobodová zase překonávala věci, které by za normálních okolností neudělala. Lidé ji uvidí v jiné pozici, než jsou zvyklí. Sagvan Tofi byl taky skvělý. Kdybych měl zmínit ještě dva muže, jsou to Janové. Honza Čenský byl neuvěřitelný. Jeho srdce, charisma, síla a čeho je schopný ve svém věku dokazuje, že lidé, co se drží na výsluní, musí něco umět.

Druhý Jan je Jan Rosák. Tam, kde se předtím objevil, byl garantem kvality a moderátorského kumštu. A najednou je to můj kolega. Nedávno jsme se potkali a objali se. On mi tyká a já mu můžu taky. Nikdy jsem si nemyslel, že s ním budu dělat na jedné věci. To jsou lidské momenty, na které se nezapomíná.

Musel jste taky nasadit fyzičku?

Ano, však pevnost je čtyřpatrová! Pokud se točí tři epizody za den, je to znát. Během jedné uběhnu 3,7 km nahoru do schodů. Tohle zvládnout vyžaduje fyzické předpoklady. Energie, kterou člověk při moderování vydává, je i fyzická, je to tak trochu běh.

Jak se udržuje moderátor v dobré kondici?

V první řadě si musí neustále udržovat všeobecný přehled. Musí vědět, že Martina Sáblíková nepojede na olympiádě, měl by vědět, kolik korun je za euro, a znát některé z padesáti republikánů, co vystoupili proti Trumpovi. Prostě být v obraze.

Měl by chodit do práce včas, umytý a střízlivý. To jsou tři důležitá pravidla. Neměl by moc jíst sladké a dbát na to, aby nějak vypadal. Co je nejdůležitější, měl by být pokorný ke své práci.

Jak se vám daří udržovat pokoru?

Těžko říct, zda se mi to daří, to může posoudit jedině okolí. Když člověk vyrazí ven a je v cizí zemi, mizí možnost být namyšlený. Zároveň se snažím o pravidelnou práci, což je u mě rádio, kterým se udržuji v pravidelném rytmu, a nedá se tam moc opájet slávou. No a pak mám kamarády, na jejichž názory dám.

Koho například?

Třeba Kubu Prachaře. Jednou za rok za dva spolu jezdíme na větší dovolenou, kde si povídáme o tom, jaká byla sezóna a jak člověk může působit. Od něj slyším zajímavé postřehy.

S hercem Jakubem Prachařem ho pojí kamarádství, občas spolu vyrazí i na dovolenou.

S hercem Jakubem Prachařem ho pojí kamarádství, občas spolu vyrazí i na dovolenou.

FOTO: Michaela Feuereislová

Které pracovní příležitosti odmítáte?

Ty, co nedávají smysl. Odmítám chodit na večírky, kde bych měl být jako host. To pro mě není práce, jsem raději doma. Mám obavu z rozhovorů, ne z těch připravených, ale z takových, kdy přijdou kluci a holky s kamerami a mikrofonem, ptají se dokola na to samé a nemá to žádný obsah. Ty odmítám.

Myslím si, že bych neměl každý rok dělat všechny velké události, které jsem v poslední době uváděl. Miss i Slavíky jsem už moderoval mnohokrát za sebou, tak přemýšlím, zda toho nebylo moc. Nechci se opakovat. Člověk to pak bere jako rutinu, často má dopředu jasnou představu.

A pak přijde někdo, kdo ji má taky, já mu oponuju, načež vznikne image arogantního chlápka. Chci si dát pozor, protože za poslední rok se mi to málem párkrát stalo.

Politiku odmítáte taky. Proč?

Nechci se postavit za nějakou stranu nebo osobnost a podpořit ji. Neznám politické hnutí, o kterém bych byl přesvědčen, že bychom spolu mohli krást koně. Tím ale nevyvracím možnost politických debat. Daně platím v plné výši, nedělám žádnou optimalizaci, což znamená, že přispívám nějakou částí do rozpočtu státu, města či obce, takže se o politiku zajímám.

Roste tréma úměrně s tím, když se jedná o velkou událost?

Určitě, ale já mám trému vždycky. I když jdu moderovat křest nového auta. Nejsem si nikdy jistý, zda to, co říkám, je dobré a jestli lidi pobavím. Strach je dobrý, protože se člověk snaží co nejlépe připravit. A kdy tréma roste? Míra je daná přípravou, když jdu „z voleje“, je to horší.

Dá se srovnat připravenost našich a světových celebrit?

U lidí venku panuje totální připravenost. Připraví si každou minutu, každé slovo.

Každý vtip?

Taky. Prostor pro spontaneitu vzniká ve chvíli, kdy jsem připraven. To je svoboda. Vím, co se odehraje, pak mě něco napadne, já to tam vsunu a zase se vrátím. Nedávno jsem se byl po letech podívat v Las Vegas na Davida Copperfielda. On nic nenechá náhodě. U nás se občas vytratí řemeslo a spoléhá se na náhodu. Pak ale potkám Karla Gotta, Jiřího Korna, Hanu Zagorovou nebo Helenu Vondráčkovou a je to stejné jako venku. Všechno mají perfektně připravené.

Karel Gott se vždy ukázal na každé zkoušce Českého slavíka. Přitom by nemusel nikam, když zazpívá, je to skvělé. Ale on přijde, práce pro takové lidi znamená vášeň. Nejde jim jen o to, neudělat trapas, nechtějí zklamat publikum.

Zmiňujete Karla Gotta, velmi jste prožíval jeho nemoc. Jaký k němu máte vztah?

Tím, že jsem s ním od roku 2010 dělal pořad, který je skoro jeho, a já ho moderoval mnohokrát, často jsme se setkávali. Myslím tím Českého slavíka. Nevím, zda mohu použít termín přátelství, ale kamarádství vzniklo určitě. Moc si ho vážím a rád mu naslouchám. Jakékoliv minuty s ním strávené při konverzaci si strašně cením. Jeho pracovní tempo, vztah k práci a názory jsou mi velmi blízké.

Soutěž Český slavík uváděl již mnohokrát. „Je načase zvolnit,“ tvrdí. Na snímku s Lucií Bílou.

Soutěž Český slavík uváděl již mnohokrát. „Je načase zvolnit,“ tvrdí. Na snímku s Lucií Bílou.

FOTO: ČTK

Moderátor Patrik Hezucký o vás tvrdí, že jste znalec šampaňského. Je to pravda?

Znalec ne. Spíš milovník, protože mi chutná. Už devět let spolupracuji s Ondřejem Balíkem, největším propagátorem šampaňského u nás, takže jsem se od něj ledacos dozvěděl. Když něco člověku chutná, měl by vědět, co si pořídit, aby ušetřil a zároveň pil to nejlepší.

Kolik nejvíc jste dal za láhev?

Nejdražší jsem dostal. Tady mají všichni pocit, že jde o závratné částky, ale šampaňské se dá koupit v podobné ceně jako prosecco nebo jiná perlivá vína. Když člověk vyrazí do kraje kolem Remeše, zjistí, že je tam spousta šampaňských domů, jako u nás na Moravě domů s vínem. Dá se pořídit za pár stovek a máte jedinečný zážitek.

Jste velmi pohotový, pomáhá vám to v soukromých vztazích?

Nevím, snad jo. V nich jsem na stabilní vlně. Teď to vypadá dobře a nikdo si doma nestěžuje. Spíš je horší, že jsem zvyklý pracovat sám, nikoli ve dvojici, a partnera prostě převálcuju. To musí být strašné. Obě bývalé manželky by vám nejspíš řekly, že tohle byla jedna z náročnějších záležitostí ve společném životě.

No právě, poslední slovo mívá přece žena.

S moderátorem to nejde. Když se potkáme s Leošem Marešem a jeho partnerkou Monikou, ženy jen mlčí a kroutí hlavami, protože to je opravdu velký a nezastavitelný vodopád slov. Jedna historka trumfuje druhou. Neříkám, že jsou nutně všechny dobré.

Nejšílenější bylo, když jsme dovolenou strávili ve trojici ještě s Prachařem, 48 hodin mluvení bez pauzy. Partnerky se nedostaly ke slovu. Musel to být zdrcující zážitek, ale přežily ho, protože se v téhle sestavě scházíme dál.

S přítelkyní Gábinou Bendovou, finalistkou České Miss 2014. „Vybírám si stále stejný typ žen,“ říká.

S přítelkyní Gábinou Bendovou, finalistkou České Miss 2014. „Vybírám si stále stejný typ žen,“ říká.

FOTO: Michaela Feuereislová

Vaše přítelkyně se jmenuje Gábina Bendová a je to finalistka České Miss z roku 2014. Prý jste ji poslal do práce, je to pravda?

O tom, zda půjde žena do práce, se musí rozhodnout ona sama. Žádný muž nemá právo něco nakazovat. Ale když jsme se o tom bavili, vyjádřil jsem názor, že by měla mít vlastní svět a náplň, protože závislost na druhém nemůže dělat dobrotu. Našla si dobrou práci.

U milionáře Křetínského, kterého vám pak dohodila do pořadu.

Jo, to je pravda. To klaplo skvěle. Všechny moje partnerky pracovaly, a docela dost. Táta i máma jsou spolu bez problémů 42 let a pracovali oba celý život, asi i to u mě hraje roli. Takhle já vnímám rodinu, co drží pohromadě.

Dobře situovaný muž ale někdy nesnese emancipovanou partnerku.

Vždyť by se doma nudila! Nemáme děti a starost o domácnost ji nevytíží. Gábina se stala inženýrkou, co by dělala doma? Až přibydou děti, asi to bude jiné.

Vybíráte si stejné typy žen?

Určitě. O tom jsem přesvědčen. Nedávno jsem narazil na fotku spolužačky ze střední, jednu z mých prvních dívek. Ukazoval jsem ji doma a Gábi říkala, že jsou vlastně všechny docela podobné.

 Co mají stejného?

To by ona popsala lépe. Pohled, asi.

Jste v nejlepším věku, mluvíte o dětech. Chystáte se založit rodinu?

Nejlepší věk máme pořád a pořád ho suneme před sebou. Pocit, že to nejlepší teprve přijde, je důležitý. Kdybych si řekl, že teď je to nejlepší a za pět let už to bude na prd, není to nic moc. Založení rodiny dlužím rodičům i sobě, ale nejde o věc, o které se rozhodnu a doma ji oznámím. To by bylo jako zapnout mikrovlnku. Vše má svůj čas a to nejlepší teprve přijde.

Rozumíte víc ženám po dvou manželstvích?

Ne. Je to horší a horší. Když jsem mluvil o tom, co by měl člověk znát, zapomněl jsem dodat, že jediné, čemu nerozumím, jsou ženy. Neporozumím jim nikdy, ale taky se nikdy nevzdám snahy jim porozumět. Což je v životě vedle práce jedna z nejhezčích věcí.

Kromě moderování dabujete, třeba komiksovou postavičku kapitána Ameriky.

To je zajímavá záležitost. Od devíti let jsem prošel Dismanovým dětským rozhlasovým souborem. Od té doby taky dabuju. Takže ve svých pětatřiceti dělám dabing čtyřiadvacet let a v rádiu jsem jen o dva roky méně, dvaadvacet.

Až vám bude padesát, budete házet naprosto neuvěřitelná čísla.

A to bude ten nejlepší věk.