Misha Čadková: Vlasy dělají člověka, jsou korunou krásy

Přihnala se (přesněji prokličkovala autem) z pražských Ďáblic i s půlročním miminkem a nejdřív omrkla chod svého kadeřnického podniku. Sestra (manažerka) i kolegyně kadeřnice byly v pilné práci, a tak se spokojeně uvelebila v křesílku.

Určitě. Zrovna nedávno, když dcerka přinesla ze školky vši. Naštěstí jsem ji nemusela ostříhat na ježka, ale snad padesátkrát jsme si vzájemně myly hlavu. Já vši sice asi neměla, ovšem jakmile o nich slyším, začne mě hned všechno svědit.

Vy to říkáte jako metaforu, ale skutečně se při velkém leknutí stává, že se vlasy postaví hrůzou. V dětství jsem ten pocit zažila víckrát – stály mi jistě minimálně centimetr od hlavy! Hlavně při detektivkách v televizi anebo jednou na táboře při bojovce, kde jsem se polekala nějakého stromu, zdálo se mi, že tam kdosi divný stojí. To byl úprk!

Věřím, že ne. Soudím tak aspoň z toho, že se vracejí…

Líbí se mi, že v porotě nejsou jen úspěšní a zkušení světoví kadeřníci, ale i módní návrháři, stylisté… zkrátka lidi zabývající se vizáží. Soutěž probíhá zcela anonymně, na základě fotografií, a musím říct, že konkurence je opravdu velká, v řádu několika tisíc adeptů. Vládne mezi nimi rivalita obdobná jiným oblastem, ovšem já ji moc nevnímám.

Ráda soutěžím, ale spíš ve smyslu, že mě baví vymýšlet a vytvářet nové účesy. Zároveň miluju svůj soukromý život, který je na prvním místě. Od dětí přes grilování s přáteli po cestování. Česání beru jako koníček, znamená pro mě hodně, ale ne všechno.

Asi ano. V podmínkách třeba je, že se nesmějí používat paruky ani retušovat fotky, ovšem občas se takový pokus objeví, což zkušená kadeřnice pozná. Dojde pak samozřejmě k diskvalifikaci. Ale já to neřeším, to si musí každý vnitřně ustát.

Zvládám to dobře, mám totiž bezvadného a tolerantního partnera, který mě podporuje a moc mi pomáhá. Nikdy neřekne ne. Je to, jako bych měla jen jedno dítě, o tři a půlletou Elišku se umí kompletně postarat sám, vaří, uklízí...

Do práce jsem se vrátila před koncem šestinedělí – aspoň na jeden den v týdnu. Je to o psychice: po prvním porodu jsem byla hodně rozhozená a úzkostná, probudily se ve mně zvláštní pocity, které mě paralyzovaly. Teď to bylo v pohodě.

Být členkou Haute Coiffure Francaise (francouzské asociace nejlepších kadeřníků) je pro mě velká pocta, v Česku nás tam vzali patnáct. Obnáší to dvakrát do roka pracovní cestu do Paříže, kde si prohlédneme čerstvé střihy i vlasové prostředky a vzájemně se inspirujeme. V Praze pak pod tímto dojmem vytvářím své kolekce…

Ale největší inspirací jsou stejně vždycky živé, konkrétní ženy. Zákaznice, jejich přání, to, v čem se cítí nejlépe. A taky mé vnitřní naladění, letos to byly emoce, které mě doprovázely v průběhu těhotenství.

Nové trendy jsou hlavně o barvách, což vidíme i u designérů. Do vlasů se vrátilo tónování a pastely, nejde tolik o tradiční blond, ale spíš dorůžova, domodra, dozelena… Místo dlouho oblíbeného melíru je žádaný contouring, který vychází z tvaru obličeje a podle potřeby ho zesvětlením rozšiřuje a ztmavením zužuje.

Frčí ofiny, různě spletené copy, zvlnění, větší objemy (čili jsou trochu zpátky 60. a 70. léta s tupírováním) a nedbalá elegance. Jasně, že něco jiného jsou předváděcí mola a běžné účesy v ulicích. Kdo si dá hlavu dozelena? Možná patnáctiletá holka! Řekla bych ale, že Praha je už na podobné úrovni jako Paříž. O té stále platí, že je centrem elegantní módy a stylu, zatímco například Londýn je mnohem extravagantnější. A pro nás je typické, že hodně napodobujeme.

Ano, to je hipster styl, k němuž patří vousy a delší vlasy na vršku hlavy. Pro mě je jich už moc, zase všichni najeli na jeden mustr a jsou nerozeznatelní, nevíte, jestli mluvíte s Petrem nebo Pavlem, snad jen podle košile.

Já se moc neřeším, volím praktičnost. Akorát v pubertě jsem experimentovala, přišel ke slovu strojek a vyholené strany – číro, divoké barvy. Procházela jsem i v oblékání rockovým a punkovým obdobím… Kolikrát jsem to vážně přepískla a maminka omdlévala.

Většinu života jsem pak nosila kratší mikáda, až poslední tři roky jsem si nechala narůst delší vlasy. Sebe nestříhám a nečešu zrovna ráda, spíš se odflinkávám, během pár minut hlavu umyju, vysuším a běžím. Pouze na společenské příležitosti si dám záležet, ale jde to taky rychle, vím, který vlas kde vzít a co upravit... Zato přímo miluju starat se o cizí vlasy.

Ano. Jsem z kadeřnické rodiny, mamka i babička jsou kadeřnice, další příbuzné dělají vizážistky nebo maskérky, takže jsem v tom prostředí vyrůstala a hrát si s vlasy pro mě bylo přirozené. Česala jsem nejdřív panenky, pak jsem okukovala u mamky v práci – podobně jako dnes bývá se mnou moje dcera a chtěla by všechny česat a foukat.

Do střihů kamarádek jsem se začala pouštět až na škole, jsem u druhých dodnes opatrná, radikálně jsem šmikala jen svoji osobu. A vlastně taky sestru, co ta se mnou vytrpěla! Možná i proto šla na jiný obor – ekonomii.

Asi dělat radost druhým a posunovat je aspoň o chlup dál. Vlasy dělají člověka, jsou korunou krásy, jak se říká. Není to jen o tom stříhat konečky, což mě zajímalo na začátku (a je to jistě taky důležité – správný střih je základ rychlé úpravy).

Nejvíc mě baví radit druhým, jak se na sebe dívat, být tak trochu psycholog. Hodně lidí má menší sebevědomí a vizáž jim může pomoct nalézt svou osobnost. Nemusí jít ani o velkou změnu, ale jen o popovídání, proč se ta která slečna vidí a hodnotí jinak, než ji vidím já. Stačí připomenout, že je hezká a co je na ní pěkného, že se nemusí schovávat za vlasy, naopak když otevře obličej, rozkvete, pookřeje...

Většinou v nevhodných barvách, často myslí, že by měla být tmavší, protože mají tmavé obočí. Působí tak ale strašně tvrdě, proto jim doporučím světlejší, která je zjemní a omladí. Nebo ustrnuly na délce zbytečně rozšiřující tvář nebo zakrývající něco zajímavého, ale z jejich pohledu nehezkého, třeba větší nos.

Nasadí dlouhou ofinu a rozpuštěné vlasy, leckdy nekvalitní. Jak jsem zmínila, často jim slouží jako záclona před světem. Obecně bývá problém přesvědčit je o prospěšnosti změny, lpějí na stejném účesu celá desetiletí, přestože se jinak změnily.

Jsem pro, abyste nosila polodlouhé vlasy, což máte. Možná bych je nechala o dva centimetry kratší. Ovšem zapracovala bych na tom, aby vypadaly zdravěji, zdají se mi vysušené a lámavé, což je vidět zejména ve světlejší, vyšisované barvě. Navíc zkombinované s melírem. Takže bych je doladila přelivem (ne barvou!) do přirozenějšího medového tónu. A používala bych intenzívní výživné masky.

Pěkný účes je hodně o správných produktech, je dobré vědět, které konkrétně vám pomůžou, když se rozhodnete mít vlasy rovné nebo zvlněné.

Přiznám se, že nejsem člověk, který by kritizoval spolucestující v metru, zda mají hezké nebo špatné vlasy. Nechávám je žít, jak jsou spokojení. Samozřejmě, že když se pak dotyčný ocitne v mém kadeřnickém křesle, tak ho zhodnotím, to už je moje práce. Jinak vypouštím. Jen občas mě někdo vyloženě zaujme, pokud má na hlavě hnízdo nebo něco jinak šíleného. To se pousměju...

Naopak obrovskou změnou k dobrému prošla třeba Simona Stašová, její současný vzhled se mi velmi líbí, sedí k její osobnosti. Je dokladem toho, že ani ve vyšším věku není nutné vzdát se dlouhých vlasů, pokud jsou vhodně upravené.

Nespecializuju se na VIP obličeje, ale občas ke mně chodí některé modelky, redaktorky, moderátorky, herečky. Obvykle s nimi moc neexperimentuju, protože se musí držet původní barvy, ve které jsou už známé a natočené. Ráda pracuju s Jolanou Voldánovou, její nevýhodou jsou ale jemné vlasy, jako mám já, které neumožňují tolik variací. Zaměřuji se u ní proto hlavně na ošetřující kúry. Se složitějšími kreacemi si vyhraju na přehlídkách.

Určitě. Dřív bývalo normální, že si zákaznice hlavu nemyly doma, ale chodily ke kadeřníkovi. Přijde mi to fajn, vlasy vydrží déle upravené. Ale pokud člověk neřeší nic jiného, je to nezdravé. Chodila ke mně obden paní, která si přála „udělat hlavu“, přitom nedbala o oblečení ani o linii, určitě by jí víc prospěla trocha pohybu.

Dnes mám dvě zákaznice, které stále vymýšlejí změny, abnormálně je zajímají nové barvy a střihy, licitují o každém milimetru, mnohokrát jim musím ukázat zástřih zezadu v zrcadle... Podle mne se zbytečně upínají k nepodstatným detailům. Ale každý to má jinak.

Musím zaklepat, že ne. Ještě jedu na pohodové vlně mateřství. Obecně jsem typ, který se nehrne do nepříjemných řešení, nechávám dost věcí na poslední chvíli a starosti mi naběhnou až těsně před samotnou akcí. Záměrně pracuju pod tlakem, to zvládnu nejvíc. Jsem takový vnitřní nervák, nikdo z okolí obvykle netuší, že se ve mně něco odehrává. Pro ně působím stále pozitivně. Vím, že to není ideální, občas by člověk měl dát průchod emocím, nedusit stres v sobě, vyřvat ho.

Měla jsem patnáct let praxe, nabrala jsem zkušenosti a v hlavě si nastavila, co chci. Na počátku byl můj osobní příběh. Trápily mě kožní problémy a nechtěla jsem jít cestou kortikoidů. Potřebovala jsem přehodnotit svůj životní styl a zklidnit se, být fyzicky i duševně víc v souladu s přírodou. Přitom jsem objevila raw food – živou stravu. Chytlo mě to a brzy jsem se začala cítit dobře – pokožka se zahojila.

I své studio jsem chtěla vytvořit v souladu s přírodou, aby se stalo jakousi oázou ve velkoměstě a přispívalo k celkové harmonii. S relaxační hudbou, raw snídaněmi, přirozenými barvami a designem, šungitovou vodou, která zlepšuje imunitu a odstraňuje napětí. A pochopitelně s kvalitními kadeřnickými službami. Tomu jsem věřila a nepřipouštěla si pochyby, přestože mě okolí varovalo: Bacha, může se stát to a to, budeš sama…

Mockrát jsem si říkala, že to zabalím, krizí byla spousta. Jednou jste nahoře, jednou dole, jde o periodu dvou tří let. Zpočátku jsem skutečně sama byla, než jsem našla správné kolegy, prostřídalo se dost lidí. Až jsem pochopila, že potřebuju podobné, jako jsem já, jinak to nebude fungovat.

Když jste víc kamarádka než šéfová a nemáte správný odstup, snadno se ocitnete na cestě do pekla. Dnes už to vím a odděluju práci a soukromí, netrávím s kolegy víkendy…

To si netroufám říct, v osobním životě mě nepotkávají situace, které bych musela nějak důmyslně řešit a myslet přitom za tři rohy. Tam už mám své konstanty dané. Ale určitě mě baví rozebírat s kamarádkami psychologické záležitosti druhých. (Honzík se budí a Misha se ptá, zda mi nebude vadit, když ho nakojí. Povídáme si dál, jen měníme téma.)

Určitě mě zajímá móda – a je jedno, zda jsem v Paříži nebo v Londýně. Památky jsem už všechny viděla. Prohlédnu si novinky a občas něco koupím, jsem maniak na všechno, co je jiné než v Praze – boty, kabelky, bundy… Teď jsem si řekla, že se už musím víc hlídat.

Ne. Profesionálně sportoval, jezdil na snowboardu a skatu – a mě k tomu taky přivedl. U sportu jsme se i poznali – hrála jsem patnáct let vrcholově ping-pong…

Dnes pracuje pro různé sportovní značky, zabývá se třeba distribucí batohů atd. A já se přiznám, že sport momentálně šidím, nechci si ubírat čas tím, že bych se zavřela do posilovny. Raději vezmu kolo a někam všichni vyjedeme.