Cesta k téhle zářivé bilanci však byla u tohoto šarmantního muže hodně trnitá a svědčí o tom, že patřit k minoritě není ve zdejších krajích zrovna lehké. Zvlášť když jde hned o minority dvě.

Napadlo vás někdy, jak oslavíte sedmdesátku?

Musím říct, že mě představa blížící se sedmdesátky nijak neděsila. Když jsem byl mladý, zajímali mě starší lidé, od kterých bych se něco dozvěděl. Nebyl jsem běžný generační souputník, který zapadne do party a v té je mu nejlíp. To ostatně necítím ani teď, že bych se měl sdružovat s vrstevníky.

Začínal jsem ve třiadvaceti v divadle v Českém Těšíně, už tam mě nejvíce zajímali staří herci. Je to oblastní zájezdové divadlo, tehdy působilo v téměř partyzánských podmínkách. Byla to obrovská škola. Žiji z ní dodnes. Skoro každé představení se odehrávalo v jiném prostoru.

Jaké role jste tam hrál?

Milovníky a komediální postavy. Já přitom toužil hrát Williamse, Čechova, vypjatá dramata. Byl jsem dost herecky ctižádostivý, ale nebylo mi přáno. Jsem poslední, kdo by chtěl skuhrat, ale dnes vím, že v době, kdy jsem začínal kariéru, byly dvě okolnosti, které ke mně patří – židovství a homosexualita – velkým hendikepem.

Dávali vám to otevřeně najevo?

Bylo to nevyřčené. Navíc nevyhledávám kolektiv, takže ani jedna z těch minorit, která má třeba tendenci se vzájemně podporovat, mi nepomohla, nebyl jsem její součástí. Vyrůstal jsem v Hranicích na Moravě. To je jiné než v Praze.

To se teď změnilo.

Neumím se sdružovat ani teď. Nechci být v žádné straně, v žádném spolku. Pociťuji strach z davu, z kolektivu, protože se v něm vytrácí osobní zodpovědnost. V listopadu 1989 jsem se vnitřně radoval, ale s ostatními jsem na náměstích nestál. Až když mě z tehdejší Československé televize oslovili, abych se stal reportérem pořadu Občanské fórum, který přinášel necenzurované informace z revolučních dní, neváhal jsem. Dobře to dopadlo, přišla svoboda a já vyklidil pole.

Došlo mi, že svět politiky mi je vzdálený. Vnímal jsem, jak jde lidem, kteří se v politice chtějí pohybovat, o vliv, o moc.

V době, kdy jsem začínal kariéru, byly dvě okolnosti, které ke mně patří – židovství a homosexualita – velkým hendikepem.

Díky své životní zkušenosti přirozeně respektuji odlišné názory, jiné životní pojetí. Respektuji, koho kdo volí, je mi jedno, kolik má kdo peněz, s kým spí. Určující je pro mě kvalita člověka. Původ ani sexuální zaměření jsme si přece nevybrali, nemohli jsme je ani ovlivnit. Proč tím poměřovat člověka?

Nápomocný však vždycky budu židovské minoritě. Mnoho mých předků skončilo v Osvětimi, a to mě zavazuje, abych byl vstřícný ke každému, kdo měl podobný osud. Pokud jde o sexuální orientaci, tak ta mě opravdu k ničemu nezavazuje.

S Milošem Kopeckým se seznámil v roce 1993 při natáčení třídílného televizního rozhovoru. O dva roky později byl slavný herec hlavním poradcem při budování jeho scény.

S Milošem Kopeckým se seznámil v roce 1993 při natáčení třídílného televizního rozhovoru. O dva roky později byl slavný herec hlavním poradcem při budování jeho scény.

FOTO: archív M. Heina

Vraťme se k vašim hereckým ambicím. Vlastní divadlo jste si tedy otevřel, abyste všem ukázal, jaký jste herec?

Byl bych pokrytec, kdybych tvrdil, že jsem to tak původně nechtěl. Když jsem Ungelt otevíral, měl jsem několik poradců, ten nejdůležitější byl Miloš Kopecký. Ten mi řekl: „Nebudeme zkoumat, proč se tak stalo, ale populární herecká hvězda nejste. Otevřít si divadlo proto, abyste si v něm zahrál, by byla ta největší chyba. Vaší ctižádostí musí být dostat sem ty nejlepší herce a najít pro ně ty nejlepší role a angažovat ty nejlepší režiséry. Pak si s vámi ve vašem divadle rád zahraji.“ K tomu však nedošlo, protože rok po otevření divadla zemřel.

Marta mě vedle sebe na jevišti chce a tvrdí, že zpívám nejlíp ze všech ředitelů.

Jeho rad jste se celá léta držel, o čemž svědčí několik Thálií, zdobících stěny Ungeltu. Jak si herce do svého divadla vybíráte?

U herce je pro mě nejdůležitější, aby byl osobnost. Originální, nezaměnitelná lidská bytost. Aby mu divák věřil. Je-li navíc inteligentní, charismatický a má smysl pro humor, tím líp.

S obdivem pozoruji na jevišti své bardy, jak jim říkám: Alenu Vránovou, Janu Štěpánkovou, Petra Kostku, Františka Němce. S radostí ale sleduji i novou generaci prvotřídních hráčů, jako jsou Lucie Štěpánková nebo Petr Stach. A nemůžu opomenout představitele našeho nejpopulárnějšího titulu Deštivé dny Richarda Krajča a Davida Švehlíka. Oba se v Ungeltu ještě objeví, v jiných divadlech hrát nechtějí.

Vám herecký půst vydržel hodně let.

Až po dvaceti letech a několika Tháliích, které Ungelt dostal, jsem si uvědomil, že mě láká vrátit se na jeviště jako herec. A ten návrat je spojený se splněním jednoho snu.

Jeden ze splněných snů: s Reginou Rázlovou hrají manžele v britské tragikomedii Mezi úterým a pátkem.

Jeden ze splněných snů: s Reginou Rázlovou hrají manžele v britské tragikomedii Mezi úterým a pátkem.

FOTO: Marie Krbová

Sem s ním.

Když jsem byl ještě v Českém Těšíně, měl jsem dva sny: seznámit se s Martou Kubišovou a zahrát si s Reginou Rázlovou, která mě svým herectvím okouzlovala. To se teď splnilo ve hře Mezi úterým a pátkem, kde hrajeme manžele. Strašně mě to s ní baví.

Regina Rázlová je skvostná herečka a originální osobnost s inteligencí, šarmem, smyslem pro humor a neuhasitelnou vášní k životu i k herectví. Prošla si svým peklem a nevzdala to. Smekám před ní. A mám ji rád.

Jak došlo k naplnění toho druhého snu?

Přišel jsem jednoho dne za Martou Kubišovou s tím, že mám malé soukromé divadlo a chtěl bych, aby v něm vystupovala. Marta sem přišla, rozhlédla se a poznamenala, že v malém divadle začínala a že v něm ráda skončí.

Uváděl jsem pak její první recitál. Jezdili jsme často na zájezdy, já jí vždycky pomáhal do kabátu, nosil jsem tašky. Jednoho dne se na mě dost přísně obořila, ať to nedělám, že na to není zvyklá. Omlouval jsem se, že jsem tak vychovaný, ať si to nijak špatně nevysvětluje, že tím nic nesleduji, že jsem homosexuál. Marta se rozzářila, spadl jí kámen ze srdce, bála se totiž, že o ni usiluji.

„Nejlépe zpívající ředitel“, tak ho označila Marta Kubišová v pravidelné talkshow Kdo židli má, bydlí. Zúčastnila se jí i Chantal Poullain.

„Nejlépe zpívající ředitel“, tak ho označila Marta Kubišová v pravidelné talkshow Kdo židli má, bydlí. Zúčastnila se jí i Chantal Poullain.

FOTO: archív divadla Ungelt

Dokonce s ní i zpíváte.

Troufám si. Ale za skutečného pěveckého partnera Marty Kubišové se rozhodně nepovažuju. Marta mě vedle sebe na jevišti chce a tvrdí, že zpívám nejlíp ze všech ředitelů.

Jak to tedy mezi vámi je?

Marta je v divadle už 18 let, když jsme se potkali, byli jsme oba single, vzájemně jsme se doprovázeli na společenské akce. Pak nás napadlo jet spolu na dovolenou, Marta mě zvala ke štědrovečernímu stolu. Vnímáme se jako blízcí příbuzní.

Jsem léta hlavní chlap v jejím životě a to považuju za vyznamenání. Marta je svobodomyslný, prostý, bezelstný člověk. V branži, ve které se pohybuji, zázrak!

„Vnímáme se jako blízcí příbuzní. Jsem léta hlavní chlap v jejím životě a to považuju za vyznamenání,“ říká o 18letém vztahu k Martě Kubišové.

„Vnímáme se jako blízcí příbuzní. Jsem léta hlavní chlap v jejím životě a to považuju za vyznamenání,“ říká o 18letém vztahu k Martě Kubišové.

FOTO: Petr Horník, Právo

Její zásluhou jsem pochopil, že začne-li člověk myslet víc na druhé než na sebe, v životě vyhrál. Kdo se zabývá jen sám sebou, pořád řeší jenom svoje mindráky. Díky tomu žiju poprvé v životě osm let ve stabilním vztahu bez nevěr. To se mi předtím nestalo.

S partnerem Martinem a jeho dvěma dcerami si léto užívají společně.

S partnerem Martinem a jeho dvěma dcerami si léto užívají společně.

FOTO: Jan Malíř, Právo

Takže vzhůru do svatby?

Ano, rozhodli jsme se k mým sedmdesátinám zaregistrovat. Martin je o 30 let mladší, byl ženatý, má dvě dcery. Zatímco já považuji registrované partnerství za neuvěřitelnou šanci, on ho pokládá za diskriminaci.

Kdysi uzavřel manželství s dívkou, s níž má dvě děti, tehdy nevěděl, jak to s ním je. Dnes to ví, tak proč nemůže uzavřít nové manželství? „V čem jsem teď horší?“ ptá se.

Jak jste se seznámili?

Poté co jsem v roce 2008 natočil pro Českou televizi 13. komnatu. On žil na venkově a řešili s manželkou jeho orientaci. Viděl ten pořad a napsal mi. Pak přijel a bylo rozhodnuto. Martin je úžasný člověk, rodinný typ. Skvělý otec, spolehlivý partner, syn, bratr, strýc. A navíc je neuvěřitelně činorodý.

Jak vycházíte s jeho dcerami?

Zpočátku jsem byl pln ostychu, vůbec jsem nevěděl, jak se k nim chovat. Teď si to užívám, vycházíme spolu moc dobře. Jedné je čtrnáct, druhé bude jedenáct, rodiče je mají ve střídavé péči.

Nedávno u nás proběhl mejdan. Starší dcera si pozvala spolužačky z taneční konzervatoře, barák byl plný čtrnáctiletých holek. Fanfáry života. A senior nenadával, těšilo ho to.

Známá televizní hlasatelka a herec divadla v Českém Těšíně (1973). O rok a půl mladší sestra Marta Skarlandtová je autorkou komorního muzikálu o životě Sidonie Nádherné Touha zvaná Einodis, který uvádí Letní scéna Ungeltu.

Známá televizní hlasatelka a herec divadla v Českém Těšíně (1973). O rok a půl mladší sestra Marta Skarlandtová je autorkou komorního muzikálu o životě Sidonie Nádherné Touha zvaná Einodis, který uvádí Letní scéna Ungeltu.

FOTO: archív M. Heina

Na seniora moc nevypadáte.

Snad mladě myslím a rád se obklopuji mladými zvídavými lidmi. A roli hraje možná i to, že nikomu nic nezávidím. Ve svém divadle a ve svém životě jsem dnes obklopen výlučně lidmi, které jsem si vybral a se kterými je mi dobře. A umím se pořád na něco těšit.

Teď třeba na kamenný venkovský dům v bretaňském stylu, který nám ve středočeských Vrchotových Janovicích postavil kamarád Vojta Mrázek s partou zručných místních řemeslníků. Máme tam nádhernou zahradu, což je zase dílo Kuby Teplého, synovce mého Martina, a jeho kamarádů, studentů zahradní architektury v Lednici. Sám se divím, jak pražský kavárenský povaleč začíná na stará kolena k životu potřebovat přírodu.