Odkud pocházíte? Jaké jsou vaše kořeny?

Jsem napůl Slovenka, můj otec měl rodiče Maďary, maminka je Češka. Narodila jsem se v Karviné. Ale tam už se moc nevracím, naši se rozvedli, maminka šla do Prahy, poté, co byla tři roky v Americe. Táta zůstal na Moravě, přesunul se ale do Havířova. Na Moravě zůstala i moje mladší sestra.

Máte dobrodružnou povahu po mamince?

Je to možné. Po rozvodu potřebovala změnu, a tak odjela za moře. Našla si tam práci i kamarády. Oba rodiče mi dali hodně, ale dost brzy jsem se začala tvarovat sama. Od šestnácti let pracuju a hodně cestuju.

Působilo na mě mnoho zážitků v různých prostředích. Co se týče vzhledu, jsem stoprocentně po tátovi. Po mamince mám jen pihy, které mi naskáčou v létě. A možná světlejší barvu vlasů.

Možná je to tou písničkou od Yo Yo Bandu, která mě napadá, ale nebylo dětství v Karviné tak trochu smutné?

Když mám teď možnost srovnávat, tak možná trochu ano, ale tehdy mi nic nechybělo. Měla jsem mámu, tátu, kamarády a byla jsem šťastné dítě. Žili jsme sice v paneláku, a to by asi byla jediná věc, kterou bych změnila. Chtěla bych žít spíš na vesnici, v přírodě, v domě se zahradou, kde dítě může poznávat přírodu přirozeně a samo.

Máte mladší sestru Terezu, musela jste se o ni starat?

Nemusela, ale mohla jsem. Měla jsem ji ráda. Když jsme byly děti, hodně jsme si spolu hrály, je mezi námi jen dva a půl roku rozdíl. V pozdějších letech jsme se trochu vzdálily. Jsme každá jiná, jedna černá a druhá bílá, a trvalo nějakou dobu, než jsme přišly na to, že existuje i šedá. Tu jsme ale našly a teď jsem za to vděčná.

Vylétla jste do světa v šestnácti letech, přiměla vás k tomu finanční situace. Na co jste potřebovala peníze?

Na školu. Chodila jsem tehdy na nejlepší školu v okolí, bylo to ekonomické lyceum na obchodní a bankovní akademii. Ta škola byla soukromá, stála 1200 korun měsíčně. Pro tátu, se kterým jsme zůstaly po rozvodu, to bylo na naše poměry strašně moc.

Jednou jsem přišla do školy a bylo mi řečeno, že asi budu muset odejít, protože tam mám dluh. Tátovi jsem ale nic za vinu nedávala. Bylo mi jasné, že když se lidi rozejdou po dvaceti letech manželství a všechno, co budovali společně, se rozdělí, je to problém.

Foto soukromý archív Zuzany Jandové

FOTO: soukromý archiv Zuzany Jandové

Chtěla jsem tedy udělat něco, co by zamezilo mému odchodu ze školy. Že bych měla jen základní vzdělání, jsem nechtěla připustit. A tak jsem vzala první nabídku, co mi přišla, a nepřemýšlela jsem nad ní.

Dělat modeling nikdy nebylo mým snem ani záměrem. Nicméně jsem si řekla, že to zkusím, když mi chtějí dát peníze. A tak jsem letěla na tři měsíce pracovat do Turecka.

Bála jste se?

Hodně. Ale jsem znamením Lev, a tak jsem odvážná a přemýšlivá. Nejsem ztřeštěný blázen, co nemá hranice. Vnitřně jsem věděla, že se mi nic nestane. Prověřila jsem si například svou angličtinu, o které jsem si myslela, že když ji dělám od třetí třídy, jsem asi skvělý řečník.

Jaká byla realita?

Vtipná. Měla jsem neustále otevřené oči i pusu a dýchala snad i ušima. Byla jsem prostě vykulená, abych pobrala všechno, co se po mně chtělo. Zlomilo se to asi po šesti nedělích, kdy jsem začala anglicky nejen mluvit, ale i nadávat. To už bylo dobré, později se mi to stalo i s italštinou.

Pokud v tom jazyce nadáváte, už je to v pořádku. Naučila jsem se moc věcí, ale hlavně mi spadly růžové brýle. Staly se mi tam dost šílené věci.

Povídejte!

Bydlela jsem na pokoji ještě s jinými modelkami. Od začátku jsem měla velký úspěch. Přitom jsem neuměla ani stát na podpatcích, ale přesto jsem pracovala od rána do večera. V Turecku se pracuje nonstop, nezajímá je, jestli jíte, spíte, nebo ne. Bylo mi líto, že ostatní holky mají méně práce, jsem přející člověk. Ale nedopadlo to dobře.

Holky mi ukradly všechny věci, co jsem měla. Jednoho dne jsem přišla na pokoj a neměla jsem vůbec nic. Žádné peníze, oblečení, zkrátka nic. Jen prázdný kufr. To byla moje první práce a první zkušenost.

Jak reagujete na takové situace?

Byla jsem v šoku. Druhá reakce byla lítost. Nelitovala jsem sebe, ale je. Bolelo mě za ně, že v sobě mají takovou bolest, která způsobila tenhle čin.

„Tahle holčička za mnou přišla na ulici v Thajsku a vůbec nechtěla odejít,“ vzpomíná top modelka.Foto soukromý archív Zuzany Jandové

„Tahle holčička za mnou přišla na ulici v Thajsku a vůbec nechtěla odejít,“ vzpomíná top modelka.

FOTO: soukromý archiv Zuzany Jandové

Máte stále více pochopení pro ostatní než pro sebe?

Prošla jsem si různými obdobími. Tohle byl začátek a teď už je to zase tak. Mezi tím bylo období výbuchů zlosti, nepochopení a otázek: proč já. Teď už nic takového nedělám. Každému pomůžu, podporuju vše, co jde. Když se mi pak něco zlého přihodilo, byla jsem nešťastná a zklamaná.

Cítila jste křivdu?

To byl můj největší problém. A největší lekce byla zvládnout ji. Nic těžšího za sebou nemám. A že jsem měla různé věci, včetně zdravotních problémů. Ale na zvládnutí pocitu křivdy nemám nic. Je to tak půl roku, co jsem si to vyřešila. Když mi někdo teď křivdí, už mě to nebolí.

Co vám pomohlo?

Byla to tak nesnesitelná bolest, jako nic v mém životě, a trvalo to dlouho, několik let. Jsem dobrý člověk, to vím každou svou buňkou. Ale když tohle cítím, asi mi ten život dává nějaké znamení, říkala jsem si. Co mi to může ukazovat? Když někoho bolí křivda, znamená to, že člověka, který vám křivdí, máte raději než sebe. Dáváte mu větší důležitost než sobě. Takže jsem zjistila, že mám problém se sebeláskou a začala jsem na ní pracovat.

Mnozí se mohou podivit, že krásná a úspěšná topmodelka má podobné starosti.

To jsou domněnky a předsudky. Soudy vůbec náš život dost deformují. Svět se podobá ráji a tohle ho kazí. Soudit někoho podle toho, jak vypadá? To přece neovlivním. Mohu ovlivnit chování, tvar těla, ale tvář? Tu ne.

Kdy jste se začala vidět jako krásná?

Až nedávno jsem prozřela sama před sebou. Dlouho jsem nechápala, proč bych měla dělat modelku, ale říkala jsem si, že jsem vysoká, což je žádané, takže asi proto. Připadala jsem si normální. Nejsem ale povrchní, spíš koukám dovnitř.

Posledních pár měsíců se koukám do zrcadla a konečně vidím svou tvář. Teď už vím, že jsem krásná, ale vím taky, že skutečná krása jde zevnitř. Krásný může být každý. Jako holka jsem byla spíš ošklivé káčátko.

Dlouhé vlasy mám od pěti let, ale jinak jsem byla vtipné dítě. Nosila jsem brýle a culík, a za ušima jsem měla i čelenku, takže mi uši dost trčely. A samozřejmě jsem byla nejvyšší ze třídy.

„Příprava na to, abych na fotce vypadala přirozeně, zabere tři hodiny,“ prozrazuje.

„Příprava na to, abych na fotce vypadala přirozeně, zabere tři hodiny,“ prozrazuje.

FOTO: soukromý archiv Zuzany Jandové

V tělocviku první v řadě?

Jo, takže se mi děti dost smály. Navíc mám každé oko jiné. Jedno je tmavší a zornička v něm podlouhlá, jako mívají kočky. Bylo to pro ostatní dost divné, takže mi říkali, že jsem z jiné planety, ufon. To mě bolelo. Kvůli tomu jsem se začala líčit už od třinácti let, řasenkou a černou linkou, aby se to skrylo.

Když jsem vyrazila do světa, všichni to naopak obdivovali, že jsem zvláštní, a chtěli si to fotit zblízka. Jsi jedinečná, říkali mi. To mi změnilo moje vnímání. Na to oko vidím, je to jen kosmetická vada. Lékaři mi dokonce tvrdili, že jsem na něj slepá. Musela jsem jim dokazovat, že na to oko vidím.

Teď už se snažím všechno brát s nadsázkou a humorem. Zapomínáme, že každá situace má mnoho úhlů pohledu, ne jen jeden.

Jak vypadá denní režim topmodelky?

Hodně cestuju, nejsem na jednom místě. Dělám jednu práci za den. Bývají to obrovské produkce, na kterých pracuje i dvě stě lidí, bývá tam hudba, vrtulníky, kdyby se něco stalo. Vstávám kolem šesté, umyju si vlasy, ty musejí být čisté, stejně tak pleť. A celá musím být oholená jako holátko. Když bych si zapomněla žiletku, je to průšvih. To je můj pracovní nástroj, stejně jako tělové spodní prádlo. A dobrá nálada a pevné nervy.

Pak následuje proces líčení a česání. Standard je hodinu a půl make-up, stejně tak úprava vlasů. Abych na fotce vypadala přirozeně, trvá to tři hodiny. Světla berou barvu, takže sebekrásnější člověk pod světly bude zelený. Jednou jsem zažila extrém. Aby to vypadalo, že mám krátké vlasy, dělali mi takové vlny a to trvalo šest hodin.

Pak mi řeknou, co by z té fotky mělo jít, jestli má být romantická, sexy, inspirativní nebo jestli jde jen o to, abych tam byla já. To se pak vyjadřuje výrazem i pohybem. Není to tak, že stojím, usměju se a je to. Kamera i foťák berou emoce. Aby člověk působil šťastně, musí lítat štěstím.

Máte nějaké speciální požadavky?

Ani ne. Snad že nechci nic umělého, nehty ani řasy. A vlasy jsem si taky nikdy nenabarvila.

Pro modelku je také nezbytný dostatek spánku. Potvrzujete to?

Celoživotně jsem měla spánkový problém. Nemohla jsem usnout, usínala jsem kolem třetí ráno a v šest vstávala na focení. Co jsem se ale zbavila strašáků, stačí mi spánku míň. A přitom spím víc. Nejvíc přísunu energie mám ale z meditace. To dělám každé ráno, tolik minut, jaký je věk. Takže já bych měla meditovat 28 minut.

O tanečníkovi Filipu Jankovičovi tvrdí, že ji vždy rozesměje a pohladí na duši!

O tanečníkovi Filipu Jankovičovi tvrdí, že ji vždy rozesměje a pohladí na duši!

FOTO: soukromý archiv Zuzany Jandové

Jak tyhle změny snáší vás přítel?

Nemám už přítele. Jsem poprvé v životě single a je to skvělé. Byla jsem v tom vztahu nespokojená, přítele jsem dávala na první místo. Snažila jsem se ze všech sil, ale bylo to pro mě utrpení. Musela jsem to skončit a jsem za to šťastná.

Od té doby, co jsem se s ním rozešla, létám. Lidi mě zastavují na ulici, přátelé mi říkají, že ze mě jde energie. Za to jsem mu vděčná. Děkuji, něco jsi mě naučil, odcházím v míru, tak to cítím.

Zní to idylicky. Bylo to opravdu tak?

Z mé strany ano. Z jeho strany ne, nemá otevřené vědomí. U něj to probíhalo opačně, ale tak to bylo celou dobu, takže mě to nepřekvapilo.

Hodně cestujete. Jakou máte frekvenci letů?

Byly doby, kdy jsem dělala 280 letů ročně. Byl to neustálý kolotoč: letadlo, studio, taxík, hotel. I to je modeling. Ale potkala jsem jiné národy, kultury, prostředí a to mě zase nabíjí. Nejvíc asi miluju Itálii, protože jsem tam čtyři roky žila. Italové mi dali hrozně moc.

V čem?

Úřadující miss jsem byla dva roky, protože v té době soutěž měnila majitele a byly s tím problémy. Ale zvykla jsem si, jak se se mnou lidi baví, jak mě berou, jak se ptají, jestli je všechno v pořádku. Až jsem zjistila, že už to není pro mě, a odjela jsem do Itálie, kde mě nikdo neznal. Pěkně jsem zase dopadla na nohy. Jsi znova na startovní čáře, tak makej, a nezapomeň pokoru, holčičko, říkala jsem si.

Za co ráda utrácíte?

Na hmotné rovině je to cestování. Baví mě navštívit nové místo a vzít s sebou někoho, s kým mohu radost sdílet.

S kým to bývá?

S kamarádkou, kamarádem, rodičem, se sestrou. Podle toho, jak to cítím. Mám radost, když si na cestu najdeme čas a z toho, že na ni mám peníze, abych to mohla zaplatit. To si moc užívám!