Nutno dodat, že žádným bolístkám, ztuhlým kloubům a chorobám jsme pro tentokrát vůbec nedaly prostor, spíš jsme při našem setkávání hledaly inspiraci, jak se co nejdéle radovat ze života.

Chtěla jsem být pilotkou 
Iva Filková, strojní inženýrka a docentka ČVUT, 82 let, vdaná, dvě děti, čtyři vnoučata 

„Splnila jsem si dávný sen a přihlásila se do kurzu stepu. Vždycky jsem si přála vyzkoušet to. Pořídila jsem si i stepovací boty a trénuji doma před zrcadlem, abych udržela krok,“ vyslechla jsem před časem s pootevřenou pusou paní Filkovou, která se v tu dobu chystala oslavit teprve osmdesátku.

Na naše první setkání se prostě nedá zapomenout, potkaly jsme se na Husově boudě v Krkonoších, kam jezdívá jako já s manželem na dovolenou – v létě na túry a v zimě lyžovat. Běžky, to prý není její parketa, sjezd je mnohem lepší…

Až později jsem zjistila, s kým mám vlastně tu čest. Tahle vitální dáma, která v sobě nosí stále kus dívčí rozvernosti a dokáže bavit společnost vtípky o důchodcích, je doma i ve světě uznávaná kapacita v oboru navýsost mužském: ve stavbě potravinářských strojů a procesů.

Od roku 1960 působila na ČVUT a později sjezdila půl světa – přednášela na univerzitách studentům, s nimiž udržuje čilý kontakt dodnes.

Matematika je dobrodružství

„V dvaapadesátém roce, kdy jsem nastoupila do prvního ročníku strojní fakulty, nás bylo ze šesti set studentů dvacet dívek. Deset nejhezčích se vdalo v prvním semestru, pět v druhém a třetím. Nakonec jsme dostudovaly jen čtyři,“ vzpomíná paní Filková, které byste rozhodně její věk neuhádli.

Se stejným nadšením, jako mluvila o stepu i o tom, jak byly pro ni Krkonoše odjakživa srdeční záležitostí, vypráví i o fyzice a matematice. Obory, které bývají zpravidla pro mladší i starší žactvo strašákem, považuje za obrovské dobrodružství.

„Matematika má naprosto zásadní vliv na logické myšlení, ta ten mozek vycvičí a naučí vás systémovému přístupu. Potřebuje ji každý, ať je později doktor, nebo právník. Záleží však na kantorech, kteří tento předmět vyučují. Pouhé šprtání vzorečků bohužel nestačí. Já měla na gymnáziu obrovské štěstí na profesora matematiky, což mě vlastně ovlivnilo na celý život,“ vysvětluje paní docentka. A co říká o své profesi, o strojařině?

Mužská záležitost

„Tehdy, když jsem začínala, jsem netušila, jaké mi tahle moje úzká specializace přinese výhody. Byla nová a žádaná, u nás jsme byli jediní a ve světě bylo jen pár univerzit, na nichž se tento obor studoval. Navíc jsem vyrostla v pivovaru, takže i to nasměrování k potravinářským procesům bylo nasnadě. Při studiích jsem poznala také svého manžela, pochopitelně ze stejného oboru, je ovšem expert na energetiku. Takže když se doma pohádáme, tak je to o strojařinu,“ usmívá se paní Filková.

To, že pracovala celý život ve výlučně mužských kolektivech, si nemůže vynachválit.

S manželem Pavlem slaví letos šedesátku společného života.

S manželem Pavlem slaví letos šedesátku společného života.

FOTO: Petr Horník,  Právo

„Úžasně jsem si s kolegy rozuměla, ať už to bylo s techniky v Orionce, kde jsem začínala, tak na univerzitách v Kanadě, na Kubě či ve Španělsku. Víte, já nejsem ten typ, co se umí vlísávat do přízně mužů stylem: Miláčku, ty jsi tak úžasný, víš, ale já bych něco potřebovala. Jsem zvyklá říkat věci na rovinu. Vyhovuje mi mužské uvažování. Zato doma jsem si to vynahradila, tam jsme byly my, holky, v převaze, máme dvě dcery. Když nad tím tak přemýšlím, jediné, co jsem musela vždy trpce skousnout, byl nižší plat, než měli moji kolegové na srovnatelných místech. Řekla bych, že to obecně platí dodnes.“

Šedesátka, nejlepší věk

Domluvit si termín setkání s paní Filkovou nebylo jen tak. Koukla do diáře a ten byl plný. V pondělí cvičení, které vystřídalo po třech letech step, v úterý schůze správy bytového domu, jíž předsedá („už mě to ale začíná zmáhat“), ve středu státnice na fakultě (bývá k nim pravidelně přizvána, zejména když probíhají se zahraničními studenty v angličtině), ve čtvrtek plavání („to víte, že se musíme s manželem přemlouvat, kolikrát se nám nechce, ale naštěstí bydlíme kousek od bazénu“). A v pátek? Odjezd na chatu. Pořád se něco děje, jako dříve, když se chodilo do zaměstnání. Jestli si chce člověk udržet svěží mysl i do pozdního věku, musí to tak být.

„Nejhorší je, když odejdete do penze a řeknete si, že si dáte půlrok pauzu. Budete odpočívat, sledovat seriály, prostě úplně vypnete. Jenže to už trochu vyjdete ze cviku. Podle mého by člověk neměl ani ten půlrok zakrnět, naopak naučit se třeba brouzdat po internetu, být ve spojení se světem, a kdyby nic jiného nechtěl dělat, tak by měl aspoň číst knížky, luštit křížovky, sudoku. A hlavně chodit mezi lidi,“ je přesvědčená paní Iva, která právě věk kolem šedesátky považuje za nejlepší léta života.

Nastane prý určité uvolnění, najednou máte víc času pro sebe, otvírají se vám úplně nové možnosti.

Létání, moje droga

Jako mladá holka snila o tom, že se stane pilotkou. Když vzpomíná na své akční mládí, tak se jí vybaví létání na větroni. Nakonec se věnovala strojnímu inženýrství a svého rozhodnutí nelituje. Ale vášeň pro létání se nevytratila. Iva Filková říká, že se létání pro ni stalo drogou.

„Dodnes ráda cestuji a každý let si naplno užívám. Manžel umí vyhledávat výhodné letenky už půlrok dopředu. Dost se v tom vypracoval,“ popisuje radostně. Stále svižná, zvídavá a především celoživotní optimistka. A v čem tkví tajemství její obdivuhodné fyzičky?

„Vždycky jsem cvičila, ať jsme žili kdekoli, léta jsem chodila na aerobic a později na hodiny toho, co prostě zrovna frčelo. Také jsem vsadila na plavání, pokud to jde, plavu od května do září každý den, máme chatu u přehrady. Výborné je, že se přitom zároveň otužujete.“

Když se na závěr vyptávám, co jí vlastně přináší momentálně největší radost a pocit štěstí, odpoví bez zaváhání: „To, že jsme tu oba, s manželem Pavlem, bez jehož podpory bych nikdy svou práci nezvládla. Naučili jsme se radovat z maličkostí. Že pojedeme v pátek zase na chatu, že za chvíli přijde léto a budou prázdniny. Že jsme tu stále spolu, už šedesát let.“

Dáma z billboardu
Hana Novotná, manažerka, obchodní zástupce a modelka, 77 let, rozvedená, jedno dítě

„Jsem už neuvěřitelných jednadvacet let v důchodu, ale nikdy bych nevyšla z domu neupravená, neučesaná, to si vůbec nedovedu představit, ani když jdu se smetím,“ říká fešná paní, lehce nalíčená, vkusně oblečená, decentně navoněná. Zatímco některé její vrstevnice jí oponují slovy: Že se na to, holka, nevykašleš, paní Hana Novotná sleduje módní trendy i kosmetické novinky.

„Miluji módu, těch kabelek a bot, co jsem si v životě nakoupila, akorát z důchodu toho teď moc nepořídím,“ svěřuje se a zavzpomíná na mládí:

„Když jsem začala v patnácti studovat ekonomickou školu a na pořad dne přišly taneční a plesy, toužila jsem po těch nejhezčích šatech, jenže tehdy žádné butiky neexistovaly.“ S problémem si poradila po svém, jako během pozdějších let mnohokrát.

„Naučila jsem se šít. A jak se mi to hodilo později, když jsem pracovala různě v kancelářích. Každý den jsem chodila v jiných šatech. Podle střihů Burdy se dalo po večerech ušít všechno.“

Hana Novotná

Hana Novotná

FOTO: Petr Horník, Právo

Šťastná padesátka

Za nejlepší období života považuje léta těsně po padesátce. To prý byly zlaté časy, podařilo se jí podruhé se úspěšně rozvést a z kancelářské práce se vypracovat na post manažerky kosmetické firmy.

„Konečně jsem si začala život užívat, měla jsem přidělené služební auto, jezdila na zahraniční cesty, navíc jsem si polepšila finančně. Byla jsem na sebe pyšná, protože mi žádný chlap nikdy na nic nevydělal, ani na nový byt, ani na vysněné autíčko. Dřív jsem chodila do kanceláře a po večerech ještě uklízela barák, abych utáhla domácnost i nároky dospívajícího syna,“ vypráví paní Hana a neopomene zavzpomínat i na svou italskou lásku.

„Měla jsem v tu dobu přítele, s nímž jsem žila rok a půl v Itálii, ale za čas jsem si uvědomila, že život v cizině není pro mě, tak jsem se vrátila zpět domů a přes Zlaté stránky zase hledala novou práci. Jako obchodní zástupce jsem prodávala reklamu – nikdy předtím jsem to nedělala, ale za čas jsem se vypracovala. Prostě se nesmíte bát nových věcí. Pro mě to bylo výnosné místo, navíc se sešla fajn parta lidí.“

Nakonec prošla několika profesemi. V seniorském věku se pro změnu rozhodla, že bude učit. Přihlásila se na inzerát, když se hledali lektoři pro výuku práce na počítači pro seniory. „Musela jsem si předem nastudovat manuál, podle kterého hodiny povedu. Jsem spíš technický typ, tak mi to nedělalo problém. A nakonec jsem u toho zůstala sedm let. Hodně mě to naplňovalo, hlavně jsem byla mezi lidmi.“

Komu se tohle přihodí?

V sedmasedmdesáti modelkou? Zdá se vám to přitažené za vlasy? Paní Hana je živým důkazem, že i takové zázraky se dějí. Sama to také tak nazývá. Možná připadá její tvář někomu z vás povědomá. Mohli jste ji vloni na podzim vidět na billboardech po celé republice.

„Jela jsem autem a koukám na sebe: Proboha to jsem vážně já? Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Málem jsem narazila,“ směje se potutelně paní Hana, která vystoupila v kampani kosmetické firmy Avon, jež se nesla v duchu motta Prý bych měla.

Šlo o ženy, které se v životě zachovaly nějakým nevšedním způsobem, bez ohledu na věk i na to, co od nich společnost očekává. Co by tedy měla dělat žena v sedmasedmdesáti? Plést bačkory a pečovat o vnoučata? A proč nebýt modelkou?

„Pracoval na mně tým vizážistů, i to byl obrovský zážitek,“ vzpomíná na proměnu v modelku.

„Pracoval na mně tým vizážistů, i to byl obrovský zážitek,“ vzpomíná na proměnu v modelku.

FOTO: Avon

„Pracoval na mně tým vizážistů, i to samotné byl obrovský zážitek. Žehličkou mi narovnali vlasy, takže jsem se skoro nepoznala. Dokonce jsem pak jela jako modelka do Itálie. No řekněte, komu se tohle přihodí?“ usmívá se tahle milá paní.

Když se vyptávám, jak si udržuje jako správná modelka svou postavu, nabízí speciální recept: „Nikdy jsem necvičila, nebaví mě to. Pohybu mám dost, když jezdím na zahradu a musím posekat trávu nebo vyvézt sedm koleček kompostu. A abych nezapomněla, vlastně mám výborný trénink každý den, bydlím ve čtvrtém patře bez výtahu.“

A co muži? Dejte pokoj!

Paní Novotná žije sama, trvalou společnost jí dělá roztomilá čivava Keny. Se synem, který žije v zahraničí, je v kontaktu přes Skype. Pracuje stále s kosmetikou, pro Avon jako sales leader neboli koordinátorka, začala také psát články a povídky pro internetový magazín pro seniory i60. Díky němu si našla nové kamarádky, s nimiž se jednou týdně schází.

Přes spoustu aktivit, které má, mě zajímá, zda se necítí někdy osamělá. Co třeba muži?

„Dejte pokoj, když vidím některé ty nevrlé dědky, hrůza. Mám už ráda svoje soukromí. Měla jsem čtyři roky přítele, seznámili jsme se na chatu. Dlouho jsme si jen tak psali, ale pak jsme se začali scházet. Byl mladší, velmi společenský, navíc sečtělý. Vyráželi jsme do divadel, na nákupy, prostě úžasné. Ale vloni jsme se rozešli. Takže si teď zvykám žít jako předtím, zase sama.“

Měla jsem dlouhé mládí
Hana Francová, varhanice, ředitelka studia HaF, principálka, rozvedená, 66 let, tři děti, osm vnoučat

„Jsem spíš bohémský typ, který se pořád vznáší. Celý život se pohybuji v umělecké branži, i moje maminka byla varhanice,“ uvádí mě do svého světa hudby a umění. Od mládí, kdy dokončila AMU, koncertovala doma i v zahraničí a sklízela také úspěchy se svými varhanními nahrávkami. Dodnes má tolik aktivit, že o nějaké penzi, tedy o poklidném odpočinku, nemůže být řeč.

Jestli bych tedy od někoho neočekávala, že bude nakonec mluvit s takovým nadšením o vnoučatech, tak je to právě Hana Francová. V tomto ohledu byla pro mě trochu překvapením.

Hana Francová

Hana Francová

FOTO: Alan Pajer

Zatímco se dnešní mladé babičky snaží, aby příliš nezbabičkovatěly, nehodlají se uvázat hlídáním malých ratolestí (takový je koneckonců trend), paní Francová jde proti proudu.

„Já se furt doprošuju, žadoním, jen ať mi je svěřují, pohlídám je ráda. Víte, asi jsem z toho ještě nevyšla, jsem rozený vůdce smečky, potřebuji pořád někoho opečovávat. Můj první vnuk se narodil, když mému nejmladšímu synovi bylo teprve osm. U nás v rodině není prostě všechno podle šablony. Většinou jsou to rodiče, kdo napomínají své děti, moje děti umravňují mě. Měla bych už být trochu usedlejší, prý ať se konečně uklidním, ať už přijdu k rozumu,“ vypráví s úsměvem na tváři lehce výstřední babička.

Starý, krásný, nadaný

Když založila v devadesátých letech jako mladá matka populární studio HaF, stalo se tak hlavně kvůli dětem. Velká písmena značí nejen iniciály jejího jména, ale vyjadřují také hlavní motto studia: Hra a Fantazie, které jsou nezbytné pro šťastný život. Už druhá generace dětí i dospělých si ve zdejších učebnách může vybrat z široké škály uměleckých kurzů a workshopů.

Dnes sem docházejí vnoučata paní Francové. Během našeho rozhovoru prošla HaFem na různé kroužky hned tři – Theodora, Lota, Fany. Čtvrtá vnučka přijde později.

„V autě mám trvale dětské sedačky a holky pak rozvážím nebo si je beru k sobě,“ popisuje paní Francová, která zatím v pracovním nasazení nestačila zvolnit. Jak sama ovšem přiznává, důvodem je finanční stránka. Peníze chybí, peníze jsou zapotřebí.

Stále vede studio, příležitostně vystupuje, natáčí desky. Se svými kamarády, profesionálními muzikanty, založila před časem kapelu s příznačným názvem Starý, krásný, nadaný, na jejímž repertoáru je swing, džez.

„Já hraju v kapele na klávesy. Všechny nás potěšilo, jak velké množství lajků jsme obdrželi od mladých lidí,“ popisuje s jistým zadostiučiněním umělkyně, která je nejen vystudovanou varhanicí, ale také cembalistkou.

Každý chlap je vzácný

Vloni se rozhodla splnit si jeden ze svých snů – vést ochotnické Divadlo třetího věku, otevřené pro všechny humoristy, veselé kopy a nenapravitelné snílky. Prostě podnikat konečně něco, co by vysloveně bavilo ji i její vrstevníky. Jen tak pro radost.

„Zpočátku se nikdo nehlásil, pověsila jsem to na Facebook, rozeslala všem známým. A pak se to docela rozjelo, zhruba ze dvou třetin se přihlásili úplně cizí lidé, většinou dámy. Kolik je nejstarší herečce? Kolem pětasedmdesáti,“ popisuje sympatická principálka a režisérka v jedné osobě.

Hana Francová (s mikrofonem) si splnila jeden ze svých snů, vede ochotnické Divadlo třetího věku.

Hana Francová (s mikrofonem) si splnila jeden ze svých snů, vede ochotnické Divadlo třetího věku.

FOTO: archív studia HaF

Nově vzniklý soubor s názvem Poslední vlastenecká divadelní uvedl vloni Jiráskovu Lucernu, v této sezóně chystá autorské dílo členů souboru. Jde o napínavý příběh s detektivní zápletkou.

„Jediné, co nás mrzí, je nedostatek pánů, nehlásí se. Každý chlap je vzácný.“ Některé dámy tak musí zaskočit za pány, například paní Marie si vystřihla v Lucerně dokonce mužskou dvojroli – vodníka a mušketýra.

Největší láska? Po čtyřicítce

Když mluvíme zrovna o mužích, ptám se také paní Francové, která má za sebou dvě manželství, zda se necítí nyní bez manžela osamělá. Pokud vím, žije single.

„Největší lásku svého života jsem prožila až po čtyřicítce, bylo to neuvěřitelně krásných šestnáct let se senzačním chlapíkem, ale pak jsme se rozešli. Bohužel mám tak vysoko postavenou laťku, že najít někoho, s kým bych byla šťastná, je těžké. Než nanicovatý vztah, tak raději žádný,“ zastává názor.

A má tato energická dáma, které nechybí notná dávka humoru, nějaký recept, jak si ve zralém věku nepřidělávat zbytečně další vrásky? Jak příliš rychle nezestárnout?

„Měla jsem strašně dlouhé mládí, téměř do šedesáti. Pořád mi bylo divné, že nekončí, až teď, v posledních letech, začínám mít pocit, že už je definitivně pryč. Uvědomila jsem si to třeba, když mám kocovinu – trvá najednou déle než dříve. Jsem realista, chápu, že jsem holt ženská v poměrně přezrálém věku, ale netrápím se tím. Neubírám si léta, jak radí některé kamarádky. Jdu s tím na trh.“