Máte za sebou premiéru tragikomedie Drahá Mathilda v pražském Divadle U Valšů. Jaké máte pocity?

Nejdřív to vypadalo, že budeme mít spoustu času. Jenže náš kolega Luboš Veselý natáčel, takže jsme se s Ilonou Svobodovou musely podřídit jeho možnostem a čas se krátil. Nakonec jsem ani nevěřila, že to vůbec stihneme. O to intenzivnější bylo zkoušení. Byla to hezká práce a na premiéru přišlo báječné publikum, které akceptovalo všechnu tu hořkost, absurditu a humor Drahé Mathildy.

Mluvíte ve hře i francouzsky…

Naštěstí francouzských vět užíváme malinko. Pomáhala Ilona a pan režisér Otakar Kosek. Z občasných pobytů ve Francii mám trochu naposloucháno, ale rodilí Francouzi by byli určitě nespokojení.

Hrajete velmi přesvědčivě paní, které je 94 let. Připravovala jste se na to nějak?

Mathilda je na svůj věk neobyčejně bystrá. Už při prvním čtení hry mě ohromil způsob jejího myšlení. Až později jsme s režisérem začali uvažovat o fyzickém znázornění. Nechtěli jsme zacházet do naturalistického zobrazování, jenom lehce podpořit představu.

V roce 1971 jste přišla do pražského Divadla na Vinohradech a zůstala jste až do prosince 2015. Jak tuhle svoji dlouhou éru hodnotíte?

Setkala jsem se tam s úžasnou partou kolegů, mnozí už odešli do hereckého a režisérského nebíčka. V divadle všechno, včetně zázemí, fungovalo na vysoké profesionální úrovni, měla jsem se od koho učit. Nemohu však vynechat společenskou realitu, která rámovala naše životy a možnosti či spíše nemožnosti. Dodnes musím obdivovat dramaturgii, která kličkovala mezi cenzurou, povinnými představeními k různým výročím a hledáním hodnotných her.

Ale faktem je, že divadlo fungovalo jako společenský fenomén díky divákům, uměli číst mezi řádky a gesta herců. Po sametové revoluci se divadlo začalo potácet, cenzura už nic nezakazovala, jenže my jsme nebyli připraveni na moderní evropský repertoár. A ukázalo se, že diváci už nepotřebují tajné vzkazy a chtějí se více smát a bavit.

S Divadlem Studio Dva hrajete s Milanem Lasicou představení Půldruhé hodiny zpoždění. Viděla jsem ho v sále, kde bývalo kino Vzlet, v pražských Vršovicích.

Nejdřív jsme ho hráli ve Švandově divadle, potom v Divadle Palace a pak Michal Hrubý získal prostor v Divadle Blaník. V těch Vršovicích šlo o jednorázovou objednanou akci.

 Její poslední představení v pražském vinohradském divadle byla tragikomedie Poslední z Haussmanů. Vpravo přihlíží Ondřej Brousek.

Její poslední představení v pražském vinohradském divadle byla tragikomedie Poslední z Haussmanů. Vpravo přihlíží Ondřej Brousek.

FOTO: Divadlo Na Vinohradech

Tehdy jsme na vás opravdu čekali téměř dvě hodiny, protože jste zaskakovala za nemocnou kolegyni na Vinohradech. Pak vás taxíkem přivezli do Vršovic. Je těžké přeskočit tak rychle z role do role?

No, jsou situace, kdy nesmíte přemýšlet, ale řešit. Zkolabovat můžete, až když je po všem.

Ta hra je o syndromu prázdného hnízda. Také vás to potkalo?

Ano, a nejhorší je, že na to jako matka nejste připravená. Je to paradox: vychováváte děti k samostatnosti a pak, když se osamostatní, vás to zaskočí. Zůstane prázdná náruč a musíte hledat náhradní hodnotový program. Já jsem se vrhla na přírodu, ta je pro mě velice důležitá.

Jednou jsem vás viděla v Divadle Komedie v představení U cíle. Měla jste na sobě vlající šaty a pokaždé, když jste se pohnula, šla z vás nádherná vůně. Seděla jsem v první řadě, tak jsem si to užívala. Co to bylo za parfém?

Cerruti. Používám ho už léta.

Jak se hraje na malých scénách?

Ono je to matoucí. Říkáte si: to je fajn, nebudu muset mluvit tak nahlas a dělat velká gesta. Jenomže každý malý prostor je jiný a moc záleží na jeho akustice a celkovém uspořádání. Ale vnitřní aktivita a nasazení musí být stejné jako ve velkém divadle.

Vnímáte diváky?

Setsakra ano! Po každém představení si herci říkají: dneska byli bezvadní lidi, nebo naopak.

V kinech úspěšně běží Polednice, film šestadvacetiletého režiséra Jiřího Sádka. Obsadil vás do role neupravené, psychicky narušené ženy. Jak se hrála?

To byla zvláštní situace. Můj muž byl tehdy na těžké operaci a já jsem na tom nebyla psychicky moc dobře. Při téhle práci mi vrtalo v hlavě tisíc červíků pochybností. A uvědomila jsem si intenzivně, jaké milimetrové vzdálenosti nás mohou vychýlit z normálního stavu někam, kde rozum nehraje žádnou důležitou roli. Myslela jsem si, že od té postavy dokážu odstoupit, ale nebylo to tak snadné. Nedokázala jsem po natáčení ten pocit tak rychle setřást. Stav vystresovanosti a zoufalství nějaký čas zůstával.

Režisér o vás řekl, že jste britská metodická dáma, která se nebojí s metodou experimentovat. Co tím myslel?

Asi to, že se nechám zohavit a nedělám u toho žádné scény. A také mě zajímal pokus o hororový žánr na tohle téma.

 Když loni natáčela horor Polednice, procházela těžkým obdobím. „Vrtalo mi v hlavě tisíc červíků pochybností,“ říká.

Když loni natáčela horor Polednice, procházela těžkým obdobím. „Vrtalo mi v hlavě tisíc červíků pochybností,“ říká.

FOTO: Falcon

Před natáčením Polednice jste se sešla s britským koučem Jamesem Kempem, který učí herce pomocí nápodoby zvířat. Podobá se snad některé zmatené ženě, která zabila své dítě?

Při tom setkání jsem si připadala jako v prvním ročníku na DAMU, kdy se studenti s pedagogy zabývají etudami na dané téma. V tomto případě jsme zkoušeli úzkostné stavy bez verbálního vyjadřování, snažil se mě nasměrovat k vnitřnímu stavu filmové paní Mrázové. Představovali jsme si, jak se nějaké zvíře krčí strachem, nebo útočí.

Natáčeli jste v děsivém vedru. Vy jste navíc nosila paruku…

No, bylo to nepříjemné, ale to platilo pro všechny a zvládli jsme to.

Měla jste někdy dlouhé vlasy?

V deváté třídě jsem si je nechala narůst, nosila jsem ohon na stranu jako Jana Brejchová ve filmu Probuzení. Ale jeden učitel mě kvůli tomu tak pronásledoval, že jsem se zase ostříhala téměř dohola.

Váš první film byla v roce 1966 Soukromá vichřice. Co si vybavíte?

Některé exteriéry se točily přímo v Ústí nad Labem, takže si vybavuji škaredé, šedivé, smutné ulice. Také to, jak jsem v plavkách a mezi záběry sněžilo, a tak jsme čekali, až sníh roztaje. Bylo to někdy v dubnu, možná v květnu.

Líbil se mi film z roku 1978 Setkání v červenci, kde s vámi hrál Oldřich Kaiser, a slavný snímek Léto s kovbojem s Jaromírem Hanzlíkem. Jste nejspíš specialistka na léto.

Děkuji. Má to praktický důvod: v létě herci mají prázdniny, takže toho filmaři využívají.

Učitelku si zahrála v Setkání v červenci. Ze svého filmového syna Tomáše Holého byla nadšená.

Učitelku si zahrála v Setkání v červenci. Ze svého filmového syna Tomáše Holého byla nadšená.

FOTO: PressData

Jak bude vypadat vaše letošní léto?

Pokud nedojde v rodině k nějaké mimořádné situaci, budu pracovat na zahradě. Něco se mi honí hlavou a ráda bych to realizovala. Zatím jsem byla více v časovém stresu a dělala všechno, když to šlo, a ne kdy by se mělo. Příroda je pro mě nepostradatelná čím dál více. Mám pocit, že plnohodnotně existuji s ní a v ní.

Po maturitě jste se rozhodovala mezi herectvím a studiem tělesné výchovy. Ještě sportujete?

Před třemi lety jsem chodila na pilates, teď cvičím na zahradě. Sousedíme s lesem, chodím na procházky. I v Praze se snažím dostat pěšky, kam jen můžu.

Dětství jste prožila v Karlových Varech. Jak je vidíte teď?

Jsem zaskočená faktem, že je to město ruských podnikatelů a na obchodech jsou nápisy v azbuce. Jistě tam žije několik bývalých spolužáků, ale moc dlouho jsme se neviděli a možná bychom se ani nepoznali. Mám ke Karlovým Varům citový vztah a vždycky jsem trochu nervózní, když tam jedu hrát.

Slavné Léto s kovbojem (1976) s Jaromírem Hanzlíkem.

Slavné Léto s kovbojem (1976) s Jaromírem Hanzlíkem.

FOTO: PressData

Když se tak děje, buší vám srdce?

Nebudu zastírat, že mám k tomu silnou vazbu. Dívám se z hlediště a jsem naměkko. Divadlo je opravdu krásné. O dvě podlaží níž stále bublá říčka Teplá, jak jsem to objevila v dětství.

Vaše maminka byla v tamním divadle účetní. Rozumíte také číslům?

Jsem ignorantka.

Jak na své dětství vzpomínáte?

Vybaví se mi škola, kamarádi, kopce okolo města, kde jsme lyžovali a sáňkovali, na zamrzlé řece jsme bruslili, to byla moje vášeň. Mívali jsme uhelné prázdniny, třeba dva týdny, ty jsme si opravdu užili. Chodila jsem za maminkou občas do divadla, půjčila mě do pohádky. První roli jsem dostala, když mi bylo devět let, v představení Císařovy nové šaty. V první půlce jsem byla kuchtík a ve druhé ta holčička, co křičí, že císař pán je nahatý!

Ve filmu Vratné láhve z roku 2007 se po letech sešla se Zdeňkem Svěrákem, tentokrát v koši a na vodě.

Ve filmu Vratné láhve z roku 2007 se po letech sešla se Zdeňkem Svěrákem, tentokrát v koši a na vodě.

FOTO: Profimedia.cz

Zastavme se u roku 1968, kdy jste dokončila studia DAMU a nastoupila do Divadla S. K. Neumanna v pražské Libni, dnešní Palmovky.

Ráda na to vzpomínám, všichni na mě byli hodní, pan ředitel Jan Strejček se staral, abych pořád hrála a co nejvíc se otrkala. Ale v srpnu jsem v Praze zažila bratrskou pomoc spřátelených vojsk Varšavské smlouvy. Trvala jednadvacet let.

Na DAMU jste prožila studentskou lásku a spolu jste dodnes. Čím vás Jiří Ornest zaujal?

Sarkasmem například, mimo jiné.

Ve svých osmadvaceti jste se musela vdávat, pokud dobře počítám.

Ano, tehdy se tomu tak říkalo.

O rok později jste už točila slavný film Na samotě u lesa. Měla jste chůvu?

Domluvila jsem se s produkcí, že chci mít chlapečka u sebe. Bydleli jsme v prázdném paneláku v Petrovicích, štáb sídlil v Sedlčanech. Se Šimonem mi nejprve pomáhal manžel a pak ho přijela vystřídat tchyně.

V tragikomedii Drahá Mathilda hraje 94letou ženu. Její dcerou je Ilona Svobodová.

V tragikomedii Drahá Mathilda hraje 94letou ženu. Její dcerou je Ilona Svobodová.

FOTO: Divadlo U Valšů

Dnes je Šimonovi dvaačtyřicet a je manažerem a dirigentem kapely The Tap Tap. Váš druhý syn Matěj, o tři roky mladší, je počítačový expert. Jste ráda, že nejdou ve stopách svých rodičů?

Ano, jsem ráda, že si vybrali jiné obory.

Neměla jste chuť si s nimi někdy zahrát?

Se souborem The Tap Tap asi dvakrát vystupoval můj muž. Teď psal texty písní a se Šimonem se významně podílel na podobě scénáře divadelního představení Nefňuka. U Matěje to dlouho vypadalo, že bude hrát na bicí, ale pak z toho sešlo. Když sem po revoluci vtrhly počítače, začal se o ně zajímat a s uměním byl konec.

Máte dvě vnoučata. Co vám jde hlavou, když je vidíte?

Andulce bude šest a Vojtovi tři roky. Nevídám se s nimi, bohužel, tak často, jak bych si přála, ale jsou to zdravě sebevědomé děti, jejich maminka se jim hodně věnuje. V létě za námi jezdí na zahradu. Andulka půjde v září do první třídy.

Z mnoha seriálů, kde jste hrála, chci zmínit ten poslední, a to Život a doba soudce A. K., kterého představuje David Švehlík. Vy máte roli jeho matky. Chladné, bezcitné advokátky, až z toho jde mráz po zádech.

Znám takové ženy. Od podzimu budeme točit pokračování, zrovna pročítám stoh scénářů.

Daniela Kolářová

Daniela Kolářová

FOTO: Petr Horník, Právo

A jaká jste máma? Udělala byste s odstupem ve výchově synů něco jinak?

Tohle je už nevratné. To bych nesměla mít profesi, kterou jsem si zvolila. Nemáme žádný řád, často improvizujeme a nutně potřebujeme někoho, kdo nám spolehlivě pomáhá. Takže to bylo se syny docela náročné. Ale snažila jsem se být dobrá máma. Kdybych mohla, zůstala bych alespoň rok nebo dva doma. Tehdy mateřská trvala šest měsíců.

V září oslavíte 70. narozeniny. Lze srovnat dvacetiletou Danielu s tou letošní?

Já nevím, jaký máte důvod sdělovat, že mi bude sedmdesát let. Ale bude. A jistěže se nemůžete srovnávat v sedmdesáti s někým, komu je dvacet. Fakt je, že mi ubývají fyzické síly. Co jsem stihla tehdy, na to teď nemám. Udělat za den generální úklid, to nezvládnu. A taky uvažte padesát let radostí, zklamání, bolestí a proher, podrazů, které nemůžete škrtnout. Také si uvědomíte skutečnou cenu zdraví, o ní ve dvaceti nepřemýšlíte.

Ve dvaceti jsem měla iluze o síle divadla, která má šanci měnit lidi k lepšímu. Za každou ztracenou iluzi zaplatíte vystřízlivěním a kocovinou. Pochopila jsem, že nepohnu světem, nemůžu udělat žádný zázrak. Ale jak říkal pan Werich: Boj s lidskou blbostí je nekonečný, ale nikdy se nesmí vzdávat!