Proč jste nechtěl hrát milovníky?

Protože hrát zamilovaného je hrozně těžké. Daleko bližší mi jsou komediální role. Třeba Florizel v Shakespearově Zimní pohádce, kterého hraju v Dejvickém divadle, by snadno mohl vypadat jako hlupák. Mezi tím, hrát tyhle role jako blbce, nebo jako opravdu zamilované, je tenká hranice.

Jaké to je být nováčkem v souboru Dejvického divadla?

Vstoupit do šatny Ivana Trojana, Martina Myšičky, Davida Novotného, Jardy Plesla není jen tak. Humor mají občas drsný. Hodně jsem s tím bojoval, ale naučil jsem se na ně reagovat a v tom duchu komunikovat. Snad jsem obstál, protože mi nabídli další hostování v Maratovi.

Jak na vás přišli?

Znám se s inspicientkou Dejvického divadla Evou Sukovou, na DAMU mě učili Simona Babčáková a Miroslav Krobot. Na natáčení Zločinu v Polné jsem se potkal s Jardou Pleslem a ukázalo se, že máme hodně podobný smysl pro humor. Když tam zjistili, že nemají nikoho, kdo by hrál toho Florizela, několik lidí si tam vzpomnělo na mě.

S věrným společníkem, rok a půl starým boxerem Bešamelem. „Je to už můj třetí boxer, jsou to veselí společníci,“ říká. „Když pracuju, hlídá ho máma. Psy jsme měli vždycky, táta teď má tři.“

S věrným společníkem, rok a půl starým boxerem Bešamelem. „Je to už můj třetí boxer, jsou to veselí společníci,“ říká. „Když pracuju, hlídá ho máma. Psy jsme měli vždycky, táta teď má tři.“

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Kdo si na vás vzpomněl v Národním?

První nabídka přišla ještě na DAMU od režiséra Vladimíra Morávka do hry Dokonalé štěstí aneb 1789. Bylo to hodně provokativní představení. Když nastoupil nový šéf, po několika málo reprízách ho stáhl. Asi jsem se tam uvedl jako fyzicky i psychicky odolný, a tak mě Dan Špinar obsadil do role rytíře Des Grieux v Manon Lescaut.

Každé krásné usměvavé ženské, která si ze sebe umí udělat srandu, bych dokázal neodolat.

Tu hraje vaše kolegyně z hradeckého divadla Pavlína Štorková.

Hrajeme tam spolu i v Puškinově Evženu Oněginovi v režii dua SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský - pozn. red.). V Národním divadle je novou členkou souboru.

Vy v Hradci Králové zůstáváte?

Smlouva mi končí v červnu. V Klicperově divadle jsou fajn lidi a skvělí herci, hodně jsem se tam naučil, ale jezdit pětkrát týdně 200 kilometrů… Ráno jsem jel na zkoušku, odpoledne jsem se vracel, abych v Praze točil nebo zkoušel. Když jedu vlakem, tak se k tomu připočte cesta na nádraží a nervy, když je nějaké zpoždění. Je fakt, že práce je hlavně v Praze.

Za angažmá v Hradci jsem ale moc vděčný. Když ve čtvrtém ročníku na DAMU chodily studentům nabídky do různých divadel, jen málokdo se rozhodl některou přijmout a odjet mimo Prahu. Z našeho dvanáctičlenného ročníku jsme byli dva.

Za roli Lenského v Puškinově Evženu Oněginovi, kterého v hradeckém Klicperově divadle inscenovalo režijní duo SKUTR, byl nominován na Thálii. Titulní roli ztvárnil Miroslav Zavičár.

Za roli Lenského v Puškinově Evženu Oněginovi, kterého v hradeckém Klicperově divadle inscenovalo režijní duo SKUTR, byl nominován na Thálii. Titulní roli ztvárnil Miroslav Zavičár.

FOTO: Pavel Hajný

Co dělá zbytek?

Založili divadelní skupinu Za pět dvanáct, která vystupuje na pražské scéně Jatka 78. V pár představeních s nimi taky hraju, ale celou dobu jsem věděl, že pokud chci jít dál, musím se učit od starších herců.

Radil jste se před rozhodnutím, zda jít na oblast, nebo zůstat v Praze, s otcem?

Já byl tak skálopevně rozhodnutý, že nechci mít divadlo jako hobby, že chci hrát se zkušenějšími herci, že jsem se nepotřeboval radit. Vlastně jsme se o tom moc nebavili. Spíš spolu komunikujeme o psech, o dětech, o divadle, ale ne o tom, které sami děláme.

Co budete dělat po červnu?

Může to být volná noha, angažmá, teď to nedokážu říct. Mám dost nabídek na filmování i divadlo, ale nechci ještě moc mluvit o tom, co to přesně je.

Počítám i s tím, že může přijít období, kdy budu mít práce míň, ale nemám z toho hrůzu. Jsem ve věku, kdy si ještě můžu dovolit žít ze dne na den, nemám děti, nemám hypotéku. Možná to nebude trvat dlouho, ale teď bych si zodpovědnost za rodinu nevzal na triko.

Na scéně Dejvického divadla s Veronikou Kubařovou jako zamilovaný Florizel v Shakespearově Zimní pohádce.

Na scéně Dejvického divadla s Veronikou Kubařovou jako zamilovaný Florizel v Shakespearově Zimní pohádce

FOTO: Hynek Glos

Našel jste už tu pravou? Jste nějaký čas vidět s modelkou Karolinou Krézlovou…

My se známe krátce, takže, jak to na začátku bývá, je teď ta pravá… Uvidíme. To, že jsme spolu, lidi z bulváru, kteří určitě čtou váš Magazín, už vědí a zbytek je naše věc. Musím ale říct, že si mě dost získala.

Vím, že táta se mnou soucítí, sám zažil hodně útoků.

Jaké ženy vás přitahuji?

Každé krásné usměvavé ženské, která si ze sebe umí udělat srandu, bych dokázal neodolat. Mám rád silné baby, ale musí taky umět projevit slabost, aby se muž mohl aspoň občas cítit mužem. Slabosti a omyly jsou na lidech nejlepší.

Jak se mimochodem trápíte, když kritici strhají film, ve kterém jste hrál?

Jsem ve věku, kdy chci sbírat zkušenosti, a nemám šanci si moc vybírat, v čem budu hrát. Taky potřebuju z něčeho žít. Je mi jasné, že z filmů, které jsem natočil, bylo dobrých pramálo. Čím to je, nevím. Přitom lidi, kteří to dělají, jsou inteligentní, profesionálové, já jako herec to dělám, jak nejlíp umím…

Myslím, že český film postrádá dramaturga, což je u divadla nezbytná postava. U filmu si mnohdy producent plete svoji pozici s dramaturgem. Což je omyl. U českého filmu mi prostě chybí člověk, který se ptá, proč se děje tohle a tohle.

V roli Věry Čáslavské: zkoušku komedie Luboše Baláka Jak se Husákovi zdálo, že je Věra Čáslavská si v Divadle Na zábradlí gymnastická legenda nenechala ujít. Vlevo Tomáš Matonoha v roli Gustáva Husáka.

V roli Věry Čáslavské: zkoušku komedie Luboše Baláka Jak se Husákovi zdálo, že je Věra Čáslavská si v Divadle Na zábradlí gymnastická legenda nenechala ujít. Vlevo Tomáš Matonoha v roli Gustáva Husáka

FOTO: Barbora Kunstovná

Ještě se věnujete snowboardingu?

Spíš se snažím udržet se v kondici. Snowboard jde ze všech sportů snad nejvíc dopředu. Co jsme dělali před pár lety jako velcí machři, předvádějí dneska desetileté děti.

Snowboardu jsem se hodně věnoval hlavně proto, že jsem se potřeboval vymanit z vlivů okolí. Vždycky jsem chtěl věci po svém. Urážely mě poznámky, že jsem protekční. Raději jsem si zlomil sedm kostí na snowboardu, než bych dal lidem jakýkoli důvod mě takhle hodnotit. A stejně se našli blbci, kteří tvrdili, že skáču, protože můžu trénovat díky tátovi.

Narážíte na to pořád?

Jo a nechápu to. Jaký důvod by, prosím vás, měli v Dejvickém divadle nebo v Národním, aby mi nabídli tam hrát? Mohou tam mít kohokoli. Určitě nemusí čekat na syna někoho.

Postěžoval jste si rodičům?

Máma (herečka francouzského původu Chantal Poullain - pozn. red.) se mnou vždycky všechno hrozně prožívala. Když o mně někdo napíše něco špatného, říká: Quel débile! Když něco dobrého: Má pravdu! Jako každá matka za mnou prostě stojí.

Táta se to snaží zlehčit a udělat si z toho srandu nebo zmíní nějakou svoji zkušenost. Vím, že se mnou soucítí, sám zažil hodně útoků. S tátou jsme si málokdy museli něco vysvětlovat. Stačí jen krátká věta. Po premiéře Manon mi zavolal: Tak dobrý? Neházeli rajčata, chlapče? Vím, že chtěl říct, že celou dobu věděl, že to zvládnu.

Jako rytíř Des Grieux v poetické Nezvalově adaptaci románu abbého Prévosta Manon Lescaut. Titulní roli s ním hraje na scéně pražského Národního divadla Pavlína Štorková.

Jako rytíř Des Grieux v poetické Nezvalově adaptaci románu abbého Prévosta Manon Lescaut. Titulní roli s ním hraje na scéně pražského Národního divadla Pavlína Štorková.

FOTO: ND Patrik Borecký

Zúročil jste sportovní zkušenosti třeba v roli naší nejslavnější gymnastky v Divadle Na zábradlí ve hře Jak se Husákovi zdálo, že je Věra Čáslavská?

V první půlce je na jevišti stůl a bedna, ve druhé kladina, tak tam pár hupů předvedu. Tzv. lotosový květ mě učila sama paní Čáslavská, která přišla na zkoušku. Moc se jí to představení líbilo.

Kdy vás herectví, navzdory všem předsevzetím, vlastně vcuclo?

Když jsem v osmnácti odcestoval sám na několik měsíců do Kanady. To bych doporučoval každému, kdo se nemůže rozhodnout, co bude dělat. Jsem rodičům moc vděčný, že mi to umožnili, a je mi jasné, že každý nemůže odjet za oceán. Na to vyvětrat si bez rušivých vlivů hlavu ale klidně stačí třeba Krušné hory.

V garsonce uprostřed Montrealu mi postupně došlo, že nechci sport jako profesi, že mě zajímá jiná cesta. Uvědomil jsem si, jak divadelní prostředí, které jsem odmalička díky rodičům i sestrám znal, může být hezké.

Vrátil jsem se a přihlásil na DAMU na katedru alternativního a loutkového divadla, obor herectví. V Montrealu jsem totiž několik měsíců studoval pantomimu. Nakonec jsem skončil u klasické činohry.

Nebojácný advokát a jeho koncipient: s Jaroslavem Pleslem ve dvoudílném televizním filmu Zločin v Polné.

Nebojácný advokát a jeho koncipient: s Jaroslavem Pleslem ve dvoudílném televizním filmu Zločin v Polné

FOTO: ČT Pavla Černá

Váš otec taky hraje Shakespeara i alternativní divadlo.

Tátovi je šestašedesát, mně šestadvacet. V mém věku dělal comedii de’ll arte v Huse na provázku. Jezdili na to lidi z celého Československa a to, co dělali, se dneska učí na školách, už to je standardizované.

On k tomu, co dělá, došel dlouhým vývojem. Dělal třeba happeningy na ulici, jako mim dosáhl světové úrovně a teprve pak se z mima stal interpretem. U mě to jde jiným tempem i směrem. Ale třeba v šestašedesáti budu geniální mim! (smích) 

Husa na provázku byl i generační vzdor vůči režimu. Jaká by byla vaše generační výpověď?

Štvou mě úředníci, policajti, vrátní a divadelní hasiči, kteří se, když po nich člověk něco chce, projeví jako kreténi. Nemůžu nejspíš soudit poměry, ve kterých jsem nežil, ale nějak cítím, že postrádáme vzor. Možná hrdinu, který se umí postavit svému strachu.

Vidím kolem sebe nejen hodně neochoty, ale taky závisti. Stačí se podívat na nějakou diskusi pod články na internetu. Tolik špíny a nenávisti, kterou jsou lidi schopní nakydat do počítače! To dřív nebylo možné, mohli to vyřvávat tak někde v hospodě nebo doma mlátit hlavou do stěny.

Myslím, že tu chybí skupina, která by dělala subtilní noblesní binec, jak to uměli moji rodiče. Naše generace má tendenci se vyjadřovat, sdílet a lajkovat, aniž by se někdo zvedl a šel něco udělat.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Plánujete nějaký společný projekt s otcem nebo se sestrou Annou?

S námi to je těžký. S tátou něco už dlouho chystáme, ale sladit se časově se zatím nedaří. Totéž s Aničkou. Pokaždé když se potkáme, tak něco začneme plánovat, ale oba toho máme tolik, že nevím, kdy bychom to stihli.

Ona je fantastická, našla si skvělou uměleckou cestu. Obdivuju i starší sestru Kamilu, která pracuje na významných evropských scénách, včetně vídeňského Národního divadla a je držitelkou několika evropských cen za scénografii a divadelní režii.

Vyrůstal jste v Brně. Cítíte, že tam stále máte kořeny?

V Brně mám hlavně kamarády ze základky, se kterými pořád držíme spolu. Líbí se mi, že tam, když vystoupím z auta nebo vlaku a projdu pár míst, potkám víc známých, než kdybych se v Praze domlouval týden dopředu.

V Brně je všechno snadnější. A jsou tam nejlepší mejdany!