Čtyři děti ve věku od dvou do deseti let vychovává se svým manželem, ekonomem Vladimírem Pikorou, s nímž také vede konzultační a analytickou společnost.

„Moc jsem tomu nerozuměla, ale když se v televizi mluvilo o devalvaci a liberalizaci cen, připadalo mi to zajímavé. (smích) Hospodářská politika mi zkrátka učarovala,“ vzpomíná na dobu těsně po listopadu 1989, kdy jí bylo třináct, ale už měla jasno o své profesi.

„Tehdy jsem chtěla dělat guvernéra centrální banky, jenže teď jsem vděčná za nezávislost.“

Jak při tolika malých dětech zvládáte práci z domova?

Odskakuju si k nim a přes poledne si dám větší pauzu. Uvařím oběd a potěším se s dětmi. Jsou zvyklé se zabavit samy a moc toho nevyžadují. Když se jako miminka učily lézt, zatahaly mě za kalhoty, tak jsem je zvedla na klín, kojila a přitom psala na počítači. Na dvě hodiny mi vytuhly v náručí a já jsem pořád psala. Pak se zavrtěly a šly si zase po svém. Dříve ženské nosily děti v ranci na pole, tak u mě jsou na klíně u počítače.

Má to něco do sebe?

Řekla bych, že děti jsou nebojácné. Díky tomu, že nikdy nepoznaly stres z odloučení a strach z toho, že se třeba pro ně rodiče už nevrátí, jsou taky dost suverénní a od rány.

Paradoxně čím později se osamostatňují, tím je to rychlejší a bezproblémovější.

Jak se vám žije na vesnici?

Manžel si prosadil včely, ačkoli jsem brblala, protože je to na mě moc hmyzu najednou. Med ale dělají výborný! Nakonec jsem je vzala na milost i kvůli tomu, že u našeho domu je starý sad, který teď má díky včelám dvojnásobné výnosy. Roste v něm všechno, od třešní přes višně až po jablka, hrušky, ryngle.

Je příjemné jít po práci relaxovat do sadu, sednout si pod strom a jíst jablka. Ke svému překvapení jsem zjistila, že mě baví i pěstování kytiček. Manžel si chová své bodavé bestie a děti mají psy.

Zatím to ještě není moc vidět, ale už začala přibírat. Na jakou váhu se dostane v pátém těhotenství?

Zatím to ještě není moc vidět, ale už začala přibírat. Na jakou váhu se dostane v pátém těhotenství?

FOTO: Milan Malíček, Právo

Bernardýn u nás není zrovna běžné plemeno.

Mít čivavu, tak ji děti zašlápnou, takže to je ideální pes, taková nerozbitná krabice. Když mu dítě stoupne na ocas, ani si toho nevšimne. Když o něho zakopne a spadne, pes otevře jedno oko a spí dál. Než stihnu doběhnout k nejmladšímu synovi, který se rozbrečí, že si natloukl, už je u něho náš bernardýn, olizuje ho a kontroluje, jestli je v pořádku.

Chystáte se i popáté rodit doma?

To téma si zaslouží, aby bylo otevřeno, ale jinak je to soukromá věc každé ženy, která by měla mít právo rozhodovat o svém těle. Řada z nich si z porodnice nese těžký traumatický zážitek, není schopná následně kojit a postarat se o dítě, protože má poporodní deprese. Otázka tedy stojí, jestli rodit přirozeně, nebo pod nátlakem.

Už dříve jste se vyjádřila, že domácí porod vnesl vašim dětem pohodu do života.

Je pravda, že už ty nejranější okamžiky se člověku vrývají do podvědomí. Když se narodila dcera, byli jsme ještě manuálně nešikovní a při koupání jsme ji ve vaničce vyklopili, až na chvilku zajela pod vodu. Byla v šoku, ale myslela jsem, že pak bude všechno v pohodě. Jenže nebylo.

Pokaždé, když viděla vaničku, spustila řev jak tur a dodneška se bojí vody. Nechce se učit plavat, a když má pocit, že by jí sprcha mohla cáknout do obličeje, dostane hysterický záchvat. Tento zážitek pár hodin po narození ji ovlivnil na celý život. Podobné je to s porodem.

Většina dětí se ale rodí v porodnicích, takže mezi námi musí být drtivá většina negativně poznamenaných jedinců.

A kolik lidí mezi námi jí antidepresiva a chodí ke cvokaři? Tuším, že deset procent, a to jsou jenom ti diagnostikovaní. Další početnou skupinou jsou lidé, kteří sice nepotřebují prášky, ale mají nějaký typ neurózy. Nakonec zjistíme, že čtyřicet procent obyvatel je ve stavu, který není psychicky optimální.

Není už pro vás těhotenství návykové?

Kolikrát, když zavítám třeba někam do obchodu a za mnou se táhnou čtyři cvrčkové, ke mně lidé opatrně přistoupí a zeptají se: A ty jsou všechny vaše? Říkám: Jasně, a tohle je páté. (ukazuje na těhotenské bříško)

Vidím na nich, že si nejsou jistí, jestli mi mají gratulovat, anebo se zeptat: A vy jste v jaké sektě? (smích) Berou nás zkrátka jako kuriozitu.

Slaví třetí narozeniny. O deset let později se rozhodne pro povolání ekonomky.

Slaví třetí narozeniny. O deset let později se rozhodne pro povolání ekonomky.

FOTO: archív Markéty Šichtařové

U nás to ale s žádným náboženstvím nemá nic společného. Ani jeden v podstatě nemáme původní rodinu. Manželovi rodiče umřeli a u mě nejsou vztahy úplně ideální. Tím, jak nemáme moc příbuzných, toužíme po velké rodině.

Paradoxně jsem nikdy nebyla mateřský typ a ve dvaceti jsem mívala noční můry, že se mi narodilo dítě. Jenže když se to pak skutečně stalo, tak se mi to zalíbilo, že jsem chtěla další.

Co se vám na tom tak líbí?

Před několika dny mi holčička, které bude v červenci deset, přinesla ze školy náušnice. Přestože velice složitě dává korunu ke koruně a já jsem zrovna neměla narozeniny ani svátek, tak na školní slavnosti, kde by si mohla sama dopřát spoustu koly a lízátek, mi koupila dáreček. Přišlo mi to dojemné a odzbrojující. Pocítila jsem, že láska u nás funguje vzájemně, že nejsme tlupa jednotlivců, ale jedna velká rodina.

Jenže ne vždycky se to musí povést. Kluci jsou taky takoví?

Mám dojem, že ti jsou někdy i větší mazlíci. Na jednu stranu si říkám, že by bylo hezké mít po čase zase holčičku, ale zároveň, když vidím syny, říkám si, že je to vlastně jedno.

To vypadá jako reklama na rodičovství.

Samozřejmě je to organizačně složitější, už vzhledem k tomu, že všechny děti mají po manželovi celiakii plus nesnášenlivost na mléko a vajíčka, takže nemůžou do školky, kde by jejich stravování nezvládli.

Dceři musím do školy dávat krabičku s obědem. Nehledě na to, že je to náročné i finančně. Asi bychom měli nárok na přídavky na bezlepkovou stravu, ale přišlo by mi potupné chtít po státu nějaké výhody.

Proč?

Vždyť kdyby nebylo mě, ani bychom se nedozvěděli, že děti mají celiakii. Víceméně jsem si tu diagnózu vydupala, protože doktoři nebyli schopni ji identifikovat. Přitom děti byly pořád nemocné, měly průjem, až mě napadlo jim nechat udělat testy.

Státní zařízení je u manžela udělalo špatně a u holky je ztratilo. Až u prvního syna, který měl stejné příznaky, se to prokázalo. Státnímu zdravotnictví nemůžu přijít na jméno už několik let.

Poznáte už na sobě, že jste těhotná?

V podstatě ano. Začne mi být šoufl. (smích) Mám zkrátka pocit, že je něco jinak. U prvního dítěte jsem nabrala třicet kilo, u ostatních pětadvacet. Kdybych se postavila na hlavu, tak s tím nic neudělám. Aniž bych se o cokoliv pokoušela, mám pak za dalších devět měsíců znovu všechno dole. Pokaždé je to ale strašně obtěžující, jak člověk funí a zdá se mu, že se nevejde do dveří.

Vím, že nechcete znát předem pohlaví dítěte. Přemýšlíte aspoň o jménech?

Jasně, starší děti mají poradní hlas, ale většinou to funguje tak, že všechno bojkotují.

I samotné miminko?

Ani moc ne. Dceři jsme slíbili štěně buldoka, pokud se jí narodí zase brácha. Zklidnila se: Když budu mít ségru nebo buldoka, tak to beru. (smích) Kluci jsou dopředu vysmátí a těší se. Holčička totiž žárlí a bojí se, že bude jediná holka a ostatní ji budou obtěžovat zábavou s autíčky.

Funguje to u vás tak jako v mnohých rodinách s více dětmi, že starší se starají o mladší?

Je pravda, že ti starší, aniž bych jim to dávala jako úkol, berou mladší sourozence do party. Když je má člověk krátce po sobě, je to opravdu banda, která se na půl dne dokáže zdejchnout do svého pokoje, že o nich vůbec nevíme.

S manželem Vladimírem Pikorou a dvěma staršími dětmi. Aktuální snímky rodiny zveřejňovat nechce.

S manželem Vladimírem Pikorou a dvěma staršími dětmi. Aktuální snímky rodiny zveřejňovat nechce.

FOTO: archív Markéty Šichtařové

Potřebujete výpomoc?

Jednou za týden si pozvu holčinu ze sousedství, která jde s dětmi na hřiště, ale chůvu nemám. Největší tíha je vaření, protože jídlo musím chystat třikrát denně. Pokud neseženeme bezlepkové chlebíčky, tak ještě večer připravuju snídani.

Přitom k vaření jsem se dostala až pod nátlakem manžela, který prohlásil, že si mě vezme, až se naučím sto různých jídel. Myslel si, že je to natolik likvidační, že má na deset let vystaráno.

Jenže když jsme pak zjistili, že máme v rodině zdravotní problém, mohla jsem začít nanovo. Napsala jsem o tom kuchařku s názvem Citlivá kuchyně, která je o vaření bez hlavních alergenů, jako jsou mléko, vejce, ryby. Potěšily mě ohlasy lidí, jejichž dětem díky tomu zmizel ekzém.

Jak jste dávala dohromady recepty?

České kuchařky jsou k ničemu, protože používají například sójovou omáčku, ve které je lepek, a neberou v úvahu, že spousta celiaků může trpět nesnášenlivostí laktózy a dalších látek. Nakoupila jsem proto americké a britské knihy, kde jsem ale narazila na jiný problém. Počítají totiž se surovinami jako kokosový kefír, který u nás není běžně k dostání. Tak jsem zahraniční kuchařky přizpůsobila tomu, co u nás máme. Zjistila jsem, že dost věcí včetně svíčkové se dá vyrobit s pomocí kokosového mléka, které je téměř hypoalergenní.

V čem vás děti ještě vyškolily?

Možná nás navedly na téma finanční gramotnosti. Manžel jim vždycky vyprávěl pohádky, které si vymýšlel, a jak fantazíroval, pletl do toho svou profesi, takže jim víc a víc vysvětloval finance. Jednoho dne prohlásil: Smějí se tomu, tak já to sepíšu. Nebýt našich dětí, nejspíš by kniha pohádek Zlatý poklad nevznikla.

Nejsou profesí svých rodičů až příliš poznamenané?

Pravda, už jsme je načapali, jak se baví o platební kartě nebo o kontokorentu. Taky mě překvapil dceřin obchodní duch. Přišla s tím, že si chce vydělat peníze a že chápe, že nemůže jen tak natáhnout ruku. Vymyslela, že na svých kroužcích zkusí prodávat naši knihu. Vyrobila si plakáty, udělala propagaci a prodala dvacet kusů, ze kterých dostala marži. Hrozně se mi líbí, že se učí nebýt závislé na milodarech.

Na druhou stranu, nebudou roli peněz přeceňovat?

Takový pocit mám spíš z jejich spolužáků, kteří se baví jenom s těmi, kteří mají nejnovější model telefonu. Kult značek, který pozoruju u dětí od deseti do patnácti let, mě děsí. Je to dost špatný start do života. Pořád se za něčím poženou, protože vždycky bude někdo, kdo má lepší značku, kdo je aspoň o trošku bohatší. Je to základ pro věčnou nespokojenost v životě.

Je o vás známo, že zavrhujete výběrové školy.

Nejsem nadšená z toho, že dítě se po páté třídě dostane do společnosti vrstevníků, kteří jsou sice velice talentovaní, ale je mezi nimi podporována enormní soutěživost. Ve věku, kdy by si ještě všichni měli hrát venku na hřišti, sedí za počítačem a vytvářejí projekty do školy, aby trumfli svého spolužáka.

Jenže když se dostanou do běžného života, zjistí, že nejsou schopni vyjít se servírkou v hospodě nebo s popelářem, že nejsou vlastně schopni komunikovat s devadesáti procenty obyvatelstva, protože jsou naladěni na jinou vlnovou délku. Vzdělání jim neuteče, ale socializace ano. Co pak s bandou velice sobeckých jedinců, kteří si budou myslet, že jsou lepší než ostatní?

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: