Dvorské štěstí ale netrvalo dlouho ani pro manžele, ani pro jejich syna, známého později jako Karel IV. Eliška, dcera Přemyslovce Václava II. a Guty Habsburské, se provdala za Jana Lucemburského v září 1310 a přinesla mu věnem dědický nárok na českou korunu. Bylo jí osmnáct, Janovi čtrnáct. Eliška jej jednoznačně převyšovala svou cílevědomostí a vyspělostí. S Janovým dospíváním se ale stále více ukazovalo, jak rozdílné mají povahy i vladařské koncepce.

Hrdá Přemyslovna nenáviděla panské předáky v čele s Jindřichem z Lipé, které považovala za hlavní překážku silné královské moci. A Jan Lucemburský, odchovaný pařížským dvorem a ochotný ke kompromisům, se s panem z Lipé postupně sbližoval.

Eliška se naproti tomu obklopila svými přívrženci z okolí Viléma Zajíce z Valdeka. Vytvořil se tak začarovaný kruh zájmů dvou šlechtických seskupení, plný zvratů a neklidu. Pro budoucího dědice království, malého Václava, to byla ovšem velká tragédie.

Spiknutí na hradu Lokti

Už koncem roku 1318 se Jindřich z Lipé pokoušel vzbudit u krále podezření, že ho chce manželka s některými ze svých přátel, zejména s Vilémem z Valdeka, zbavit trůnu. Svého skoro tříletého synka Václava potom prohlásí za jediného pravého přemyslovského dědice.

Jindřichovi z Lipé napomohla i skutečnost, že se Eliška, v lednu 1319, usadila s dětmi na svém hradu Loket. To podpořilo panovníkovo přesvědčení, že chystá spiknutí. Následovala rychlá odveta – už v polovině ledna stanul král Jan se svým vojskem pod hradem, žádal o vstup a o úplnou kapitulaci.

A království jsme našli tak zpustošené, že jsme neměli kde bydlet, leda v městských domech jako jiný měšťan.z Vlastního životopisu Karla IV.

Došlo sice ke krátké přestřelce a poté k boji, ale nakonec královna rozkázala vydat hradní věže. Začaly výslechy o údajném spiknutí, tři osoby, včetně Eliščiny společnice Gertrudy, podrobil Jan právu útrpnému. Všichni z pochopitelných důvodů potvrdili vše, co si král a jeho průvodci přáli slyšet. Zkompromitovali celé okolí královny Elišky. Vilém Zajíc z Valdeka byl poté zbaven úřadu nejvyššího maršálka ve prospěch Jindřicha z Lipé. A pozornost se obrátila i k princi Václavovi.

Dva měsíce ve sklepním vězení

Po dobytí Lokte odtrhli malého Václava od matky a zavřeli jej tam na dva měsíce do vězení, poté strávil ještě nějaký čas na témže hradě, aniž ho směl opustit. Událost se nezapomenutelně vryla do dětské mysli a nevymizela ani po letech, kdy na císařském trůně líčil král Karel dětství svému nejoblíbenějšímu kronikáři Benešovi Krabici z Weitmile.

Beneš neopomněl zvýraznit hrůzy krutého věznění, kdy světlo vydávala jen štěrbina u stropu a chlapec měl šatečky obnošené, ubohé.

Jan Lucemburský patřil k velkým bojovníkům (Gelnhausenův rukopis jihlavské právní knihy).

Jan Lucemburský patřil k velkým bojovníkům (Gelnhausenův rukopis jihlavské právní knihy).

FOTO: Reprofoto Kronika českých zemí, Fortuna Print 1999

Zároveň ale dodával, že hoch byl vzpurný a rozpustilý. Z kronikářského zápisu se navíc dá vyčíst, že vydání prince do královy moci se neobešlo bez výstupu, a snad i fyzického odporu královny. Eliška se sice ještě pokusila o znovuzískání vlivu, ale marně. Načas se dokonce manželé v roce 1322 sblížili. Nakonec ji král stejně vypudil do Mělníka a odejmul jí všechny děti (kromě Karlova mladšího bratra Jana Jindřicha, narozeného v únoru 1322).

Eliška posléze odešla do Bavor do vyhnanství, kde žila její nejstarší dcera Markéta. Tam také porodila dvojčata Annu a Elišku. Nakonec se sice z vyhnanství vrátila, ale zemřela v pouhých devětatřiceti letech.

Václav měl jiný osud – v říjnu 1319 jej nechal otec převézt na Křivoklát, kde zůstal bez kontaktu s příbuznými tři roky až do jara 1323. Bylo to prostředí nenormální a neútulné – ve společnosti chův a stráží, bez dětských her a rámusení. Kupodivu nezahořkl, snad kvůli životnímu zvratu, který jej potkal.

Biřmování mu dalo nové jméno

V dubnu 1323 nechal Jan Lucemburský převézt svého synka do Francie – hodlal jej oženit s dcerou Karla z Valois, Blankou. A to se také v květnu stalo, oběma dětem bylo sedm let a Blanka se stala později Karlovou nejmilejší ženou. Sňatek se pochopitelně konzumoval (kdy spolu začali žít, nejen intimně) mnohem později.

Malého Václava, štíhlého a hnědookého, také biřmovali – kmotrem mu byl sám francouzský král a strýc Karel IV. Sličný, podle něj rovněž obdržel nové jméno, které pak užíval do konce svých dnů – Karel.

Českému princi se nyní všechno obrátilo naruby – atmosféra francouzského dvora jej uchvátila. Sice byl na čas odloučen podle zvyku od manželky, ale sám s chutí mezi cizími lidmi vstřebával jedinečnost prostředí. Zpočátku zamlklý chlapec se brzy rozveselil. Vždyť si ho oblíbil i sám král Karel IV. Sličný. Ten také hradil prostředky na domácnost malého prince. Král ale zemřel v roce 1328 a jeho nástupce, Filip VI., nevlastní bratr Blanky z Valois, tak vstřícný nebyl.

Snížil peníze pro budoucího českého krále a ten jej ve své autobiografii charakterizoval jako „člověka, který se oddal lakotě“. Výhodu to mělo – Karel se vrhl na učení. Studoval svobodná umění, rozšířil si politický rozhled, osvojil si racionalitu. Sblížil se s jedním z rádců francouzského krále Pierrem de Rosieres, pozdějším papežem Klimentem VI., který jej zasvětil do tajů evropské diplomacie.

Karlův pobyt v Paříži se protáhl na sedm let – poté byl v roce 1330 otcem povolán do Lucemburska, do svého rodového panství, kde se naučil německy. O rok později jej opět vyslal do další země, tentokrát do severní Itálie, z níž Jan hodlal stvořit další vlastní území. Tamější pobyt Karla zocelil.

Nezodpovědný hazardér

V naší historiografii nepatřil král Jan k nejoslavovanějším postavám. Získal i mezi současníky pověst nezodpovědného hazardéra a bludného rytíře, a to právě kvůli dvouletému italskému dobrodružství, do kterého zatáhl i syna. Z neznámých důvodů se rozhodl v bohaté severní Itálii vybudovat rodové panství. Slovy historika Zdeňka Fialy „to byl výsledek okamžitého nápadu“. Historik Jiří Spěváček se naproti tomu domníval, že Jan „hodlal vybudovat další lucemburské centrum moci“.

Kralevic Karel v čase, kdy spravoval Moravu.

Kralevic Karel v čase, kdy spravoval Moravu.

FOTO: Reprofoto Kronika českých zemí, Fortuna Print 1999

Tak či tak, Jan k tomu využíval slibů na všechny strany a v roce 1331 získal vrchní či dědičné panství nad mnohými státy – např. nad Milánem, Cremonou, Parmou, Brescií. Mladičký Karel mu měl panství nad signorií zajišťovat. Zřídil si proto vlastní kancelář v Parmě. Zatímco otec Jan cestoval za rozličnými politickými záležitostmi, Karel čelil v červnu 1332 otevřenému protilucemburskému povstání v čele s Milánem a Veronou.

Karel se prokázal jako dobrý rytíř a válečník, statečně bojoval v prvních řadách v listopadové bitvě roku 1332 u San Felice, kde zvítězil. Poranil si tam rameno a své vítězství přičítal modlitbám ke sv. Kateřině – stal se jejím celoživotním ctitelem. Přesto se lucemburské panství postupně hroutilo a Lucemburkové je opustili v říjnu 1333. Právě v Itálii Karel dospěl.

Strašlivý sen

Karel získal typickou rytířskou výchovu. Viděl mnohé turnaje, v Itálii se těšil jistě i pozornosti tamních krásek. Přesto se otevřeně distancoval od života svého otce, který podle českých kronikářů podléhal prostopášnosti a zhýralosti. Tento morální odstup zaujal kvůli snu či vidění o smrti dauphina Quida z Vienne, který popsal ve Vita Caroli.

Zdál se mu při přenocování ve vsi Terenzo, poblíž Parmy, z neděle 15. srpna na pondělí. Ve snu se mu zjevil anděl, popadl jej za vlasy a přenesl nad veliký šik rytířů, připravených k boji před jakýmsi hradem. Vzápětí Karla vyzval, aby se pozorně díval.

A: „Druhý anděl sestupující z nebe držel v ruce ohnivý meč, udeřil jednoho muže uprostřed šiku a uťal mu tím mečem pohlavní úd.“ Na Karlův dotaz, kdo je ten nešťastník, odvětil anděl, že je to Quido z Vienne a „pro hřích smilstva je od Boha takto raněn“. Nabádal Karla, aby „se varoval podobných hříchů, stejně jako otec“, nebo jej „postihnou věci ještě horší“.

Později se český princ dozvěděl, že dauphin skutečně zemřel v boji. Výstrahy se ale držel i po svém návratu do Čech v říjnu 1333, kam jej pozvala část českých šlechticů.

V zemi bez titulu

„A království jsme našli tak zpustošené – že jsme neměli kde bydlet, leda v městských domech jako jiný měšťan,“ líčil Karel IV. ve Vlastním životopise svůj návrat do Čech. Přišel tam bez jakékoli titulární moci, neměl s sebou ani vlastního notáře. Spoléhal na pomoc těch, kteří jej pozvali. Brzy se stal markrabětem moravským – tak trochu proti vůli Jana Lucemburského, který se obával sílícího Karlova vlivu.

Jeho úspěchy v upevňování královského majetku navíc vedly některé představitele panstva k tomu, aby beztak nedůvěřivého Jana zahrnovali klevetami a pomluvami. Karel ale vždy respektoval otcovu suverenitu a úměrně se podílel na jeho vládě. Navíc se, na rozdíl od otce, nepokoušel vytlačit domácí šlechtu z úřadů a nahrazovat ji cizinci. Jeho markrabský dvůr sídlil v Brně a jeho duší se stala Blanka z Valois.

Dům U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí v Praze – půvabná ukázka umění za vlády krále Jana.

Dům U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí v Praze – půvabná ukázka umění za vlády krále Jana.

FOTO: Vasil Bobík

Rozpory s podezíravým otcem přesto pokračovaly – v roce 1336 Jan dokonce svému prvorozenci odňal na čas titul markraběte. Od roku 1339 se otec a syn sblížili. Mělo to své důvody.

Ranhojiče nechal hodit do řeky

Jan Lucemburský byl od mládí silně krátkozraký, ve druhé polovině 30. let se prudce zhoršila jeho schopnost vidění. V roce 1337 se sice podrobil chirurgickému zákroku, ale na pravé oko oslepl a neúspěšného francouzského ranhojiče nechal hodit zašitého do pytle do řeky Odry. V roce 1340 ztratil zrak úplně. Propadl zoufalství a trápily jej myšlenky na smrt – o to víc pomáhal svému synovi.

A výsledky se dostavily. V červenci 1346 byl právě markrabě Karel zvolen římským králem – vyslovilo se pro něj pět kurfiřtů včetně vlastního otce Jana. V témže roce se zběhla ještě jedna událost, která změnila Karlovo postavení – zemřel král Jan. Byl to velký bojovník.

Říkalo se, že „bez jeho účastenství nikdo nemohl vyřídit svou záležitost“. V srpnu 1346 se spolu se synem Karlem účastnil střetnutí v tzv. stoleté válce, konfliktu mezi Francií a Anglií na straně Francouzů. Byl už sedm let slepý. V bitvě u Kresčaku 26. srpna se nechal přivázat ke dvěma průvodcům, aby mohl bojovat. Francouzi v bitvě prohráli, král Jan padl na bojišti s nedoloženým výrokem na rtech: „Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal.“ Syn Karel byl tehdy lehce raněn – zřejmě anglickým šípem.

Smrtí otce se stal českým králem. Jeho první starostí byl Janův pohřeb. Následovala v listopadu slavná korunovace v Bonnu, kde přijal římskou korunu. Začal se titulovat jako římský král a český král. V heraldické mluvě stavěl zásadně českého lva vedle římské orlice. V té době ještě na něj čekaly těžké úkoly, které splnil.

Položil základy pevnějšího státoprávního uspořádání českého státu do rámce „svazku zemí České koruny“ a rozšířil státní území s cílem upevnit dědičné postavení českých zemí.

Tvrdohlavě razil svou politiku až do smrti – do 29. listopadu 1378, kdy ve věku 62 a půl roku utrpěl zlomeninu stehenní kosti, po níž následoval zápal plic. Byl to nejznámější český panovník a první, jehož podobu známe z řady portrétů.