Nic bych neměnila

Jitka Štenclová (63), akademická malířka, manželka Cyrila Höschla

Sympatická brunetka tvrdí, že je nesamostatná – neřídí auto ani neovládá jazyky… Přesto tvoří harmonickou dvojici s manželem, renomovaným psychiatrem Cyrilem Höschlem, vychovala s ním čtyři děti, je devítinásobnou babičkou a zároveň se jí povedlo vyšlapat si vlastní cestu životem jako úspěšná malířka (právě probíhá velká výstava v Litoměřicích).

Na tuto pouť se vydala už v patnácti letech, kdy odešla z Liberce do Prahy na uměleckou školu (střední a vysokou UMPRUM). „Malování je pro mě i dnes úžasná relaxace,“ pochvaluje si. Vnoučata hlídá ráda, ale jen občas. „Synové mi je svěřují. Jedna dcera je ještě svobodná, druhá, která porodila šest dětí, tvrdí, že bych byla sedmé,“ směje se.

Smysl pro humor určitě má. A jak se jí žije vedle známého obličeje? „Můj muž je milý člověk, takže dobře. Ztrátu soukromí nijak výrazně nepociťuji. Je fakt, že s ním občas jezdím na besedy a jsem svědkem oslovení neznámými lidmi, kteří mu děkují nebo žádají o radu. Líbí se mi, že dokáže mluvit i o složitých věcech srozumitelně, že ho pochopí i laici. O mne se veřejnost naštěstí moc nezajímá. Jen výjimečně se stane, že někdo přijde s prosbou o radu i za mnou – domnívá se asi, že mě život s psychiatrem vyškolil. Ráda ho vyslechnu, ale nemíním fušovat manželovi do řemesla,“ dodává.

Mít doma vyhlášeného specialistu nepovažuje za výhodu ani za nevýhodu. „Cyril je díkybohu normální a nezatěžuje rodinu odbornými problémy. Pokud potřebuje pracovat, zaleze si do pracovny a je rád, když ho neruším. Ale jinak je velmi společenský, uvolněný, na setkání s přáteli srší fórky. Rozhodně nepsychiatrizuje rodinu ani okolí. Pokud se s ním o něčem radím, týká se to běžného provozu, jako všude jinde.“

Na svém manželství vidí v podstatě jen plusy. „Dostala jsem se do zajímavých okruhů lidí ze světa vědy a hudby. Cyril si zase pochvaluje, že jsem mu rozšířila obzory v oblasti výtvarného umění. Pořád se vzájemně obohacujeme, což je příjemné. Také s ním ráda cestuji, v Řecku máme oblíbené místo u moře…“

Na začátku byl vtip

Jitka ráda malovala a chtěla být ilustrátorkou. Od deseti let žila jen s maminkou, středoškolskou profesorkou, a bývala spíš samotářka, hltající životopisy umělců. Největší radost vždycky měla z nových barev, dodnes si musí v malířských potřebách hlídat peněženku. Počátky života v Praze má spojené s dramatickými událostmi roku 1968, možná i díky tomu se pevně zakousla do studia a nepodlehla svodům velkoměsta.

„Byla jsem dosti pilná. Moje rané výtvory se dostaly do ruky známého textilního výtvarníka Antonína Kybala – a ten prohlásil, že by mě bral jako žačku. Bohužel brzy zemřel, ale zasel ve mně naději, že když se naučím řemeslo, nikdo mi do mé práce nebude mluvit. Neutekla mi tehdy žádná výstava, okouzlili mě Šíma, Zrzavý, Malich, Šimotová, Kolíbal, Anderle…“

S budoucím mužem se poznali roku 1970 v autobuse na trase Liberec–Praha. „Oba jsme jeli do školy, Cyril na medicínu, já na UMPRUM. Bavila jsem se se spolužákem a on přišel s otázkou: Promiňte, nejste slečna Kučerová? Odbyla jsem ho, že si mě s někým plete. Za chvíli poslal kamaráda se stejným dotazem – a já odpověděla: Ano.

S manželem se potkali před 46 lety, stále si však dovedou naslouchat a vzájemně se inspirovat.

S manželem se potkali před 46 lety, stále si však dovedou naslouchat a vzájemně se inspirovat.

FOTO: archív Jitky Štenclové

Načež se zjevil znovu Cyril: Kdo tedy jste? Povídám: Vy vypadáte seriózně, tak jsem vám řekla – na rozdíl od toho druhého – pravdu. Tehdy jsme si ještě kontakt nedali. A asi za měsíc se na mě v tramvaji upřeně díval vysoký povědomý muž. Pokusila jsem se mu utéct, ale snadno mě dohnal, vzal mi tašku, pozval na Lasicu a Satinského – a od té doby jsme spolu. Brali jsme se za šest let, prožila jsem s ním nejhezčí roky a nic bych neměnila. Nechat si své jméno byl jeho nápad: aby byla legrace. A byla.“ V žertu snili, že budou mít sedm dětí a jaguara. Nakonec skončili u čtyř a jezdí škodovkou.

Jitka oceňuje, že se manžel dětem maximálně věnoval: hrál s nimi divadlo, vyprávěl vlastní pohádky, dělal pro ně bojovky. Pomáhá podle možností i dnes. „Párkrát do měsíce se mnou jede na nákup a trpělivě ho přečká. Neumím řídit a musela bych vše odtahat ručně. A jestli má i nějaké špatné vlastnosti nebo mě někdy vytočí?

Nevzpomínám si, je velmi tolerantní. Možná když mi něco vyhodil při stěhování. Jsem chaotický člověk a on potřebuje mít pořádek. Takže se občas překonám a uklidím. Život se neskládá jen z růžových chvil, vidíme to kolem, ale proč bychom si ho měli ještě sami znepříjemňovat!“

Strážkyně krbu

S malými dětmi v dvoupokojovém bytě nešlo dělat zázraky, přesto Jitka už tehdy vytvořila spoustu krásných gobelínů, tapiserií a paličkovaných krajek. „K paličkování mě přitáhla docentka Vaňková, jako úkol jsem musela upaličkovat vzorník. Trvalo to půl roku, ale začalo mě to bavit a vytvořila jsem několik monumentálních prací. Skoro třímetrová čtyřdílná krajka nazvaná Čtvero ročních dob skončila v Belgickém královském muzeu. Poslední paličkovaný objekt nazvaný Fraktál z roku 1990 jsem věnovala Uměleckoprůmyslovému muzeu a pak tuto činnost utlumila. Už se nedalo odolat a vrhla jsem se do víru malby.“

Zaměstnaná byla několikrát: učila na ZDŠ, ZUŠ a na grafické škole. „Ale nezbývalo mi moc energie na vlastní tvorbu, takže jsem přešla na volnou nohu. Párkrát jsem ještě suplovala, ale když měla dcera rizikové těhotenství, zůstala jsem definitivně doma.“

Rozvětvená rodina se schází často, ovšem v takovémto počtu jen při výjimečných oslavách.

Rozvětvená rodina se schází často, ovšem v takovémto počtu jen při výjimečných oslavách.

FOTO: archív Jitky Štenclové

Nejstarší Karolína vystudovala několik vysokých škol a nakonec se věnuje naplno dětem. Mladší Kristina je lékařka, anestezioložka se specializací na urgentní a na horskou medicínu, jezdí s leteckou záchrankou a s Lékaři bez hranic. Cyril absolvoval matfyz a věnuje se informatice. Nejmladší Patrik vystudoval FAMU a vytváří hry do mobilů.

„Všichni jsou nadaní i výtvarně, ale když viděli u maminky, co to obnáší, zvolili si raději jiné profese,“ krčí rameny malířka.

Když mě to popadne…

Přestože potomci dávno vylétli z hnízda, a má tedy víc času, k ilustracím se nakonec nedostala.

„Zkoušela jsem kreslit něco pro děti, ale zjistila jsem, že to opravdu není moje parketa. Nejlíp se cítím s olejovými barvami, akrylem, pastely nebo akvarely. Mám ráda větší plátna, ale i drobnější práce na papíře. Nejsem systematik a plánovač, když mě to popadne, zavřu se do ateliéru a nevidím, neslyším. Ale přiznám se, že občas s chutí i prokrastinuji, v tom jsem mistr. Možná je to dobré pro akumulaci sil, aby člověk mohl jít dál.“

Talent podědila také vnoučata a vědí, že babičce udělají největší radost svým obrázkem. „Miluji společné kreslení. Jinak se na ně snažím působit podobně jako na své děti: aby z nich vyrostli slušní, přirození, citliví a veselí lidé, kteří dokážou pomoci.“

Manžel se jí nedávno zeptal, kam by chtěla jet na dovolenou. „Nevím. Líbí se mi spíš, když se naskytne konkrétní příležitost, výzva, spojená třeba s výstavou, ale jít urputně za něčím mi je cizí. Leccos jsem viděla, leccos si dovedu představit a některá místa uvidím líp ve filmu. Tak jsem to měla třeba se Sixtinskou kaplí – ve snímku Ve službách papeže mě okouzlila, v reálu jsem se tam v davu ztratila…“

Rozhodně přežiju!

Gabriela Hámová (41), scénografka, produkční, designérka, manželka Aleše Hámy

Gabriela Hámová (41), scénografka, produkční, designérka, manželka Aleše Hámy.

Gabriela Hámová (41)

FOTO: archív Gabriely Hámové

„Pojďte garáží,“ vítá nás blonďatá manželka herce Aleše Hámy. Navštívili jsme ji v domě ve funkcionalistickém stylu, na jehož návrhu se podílela. Žijí zde se syny Jáchymem (15) a Mikulášem (8) a má tu i svůj malý ateliér. Je dnes hlavně matkou na plný úvazek a designérkou.

„Vždycky jsem chtěla být architekt. Ale úplně nejdřív archeoložkou – tou jsem amatérsky stále, podívejte…,“ ukazuje úlomek sekeromlatu, nalezený u Mikulova. „Já se opravdu rýpu v zemi, máme i detektory a naše rodinné výlety probíhají dost dobrodružně,“ směje se.

Výčet zájmů, škol a profesí, kterými se živila, by vydal na román. Po studiu SUPŠ (obor scénografie) chvíli pracovala v propagaci a pak udělala zkoušky na konzervatoř. „Takže jsem na poslední chvíli šla tančit. Byla jsem gymnastka a tohle byl můj sen. 90. léta jsem protančila v muzikálech a filmech, dnes jen dotancovávám ve Snu čarovné noci v Divadle ABC. To už je nostalgie…“

Brzy si založila i produkční firmu a spolupracovala třeba s bratry Cabany na karlovarském festivalu, měla pod palcem hostesky i taneční choreografie, přehlídky, v ČT produkovala Osudy slavných… Absenci tvoření si léta vyrovnávala navrhováním šperků a občasným kreslením.

Nikdy není pozdě

„Když jsem šla na mateřskou, bála jsem se, že se už nebudu umět vrátit k architektuře, respektive interiéru. A jsem hodně pyšná, že se mi to podařilo.“ Před pěti lety Gábina vystudovala designovou školu Intermezzo, kde dnes funguje i jako lektorka, a otevřela si studio AdHoc Design. „Dodalo mi to sebevědomí a chuť tvořit, razím heslo: Nikdy není pozdě!“

Začínala přes kamarády a známé, dnes běží její studio samospádem. Nejraději navrhuje soukromé byty – např. Báře Špotákové. „Tam se se zákazníky nejvíc poznám a uplatním cit pro psychologii. Často jsem i mediátorem vztahu – hledám kompromis, aby byli všichni spokojení a nešlo o splácaninu. Někdo nakupuje věci dopředu a já je pak musím použít.“

Psycholog je Gábina taky v partnerském vztahu s Alešem. „Žít se známým hercem mi na začátku samozřejmě imponovalo, ale časem jsem si zvykla a beru to jako samozřejmost. Stejně jako děti, které se do toho narodily. Od kočárku jsou v divadle, s Jáchymem jsem ještě tancovala a Aleš mi ho vozil na kojení. A tak jim nepřijde divné, že mají kamaráda třeba Gotta…

Cizí lidi, kteří Aleše na ulici oslovují, jsou většinou milí, naštěstí nevzbuzuje negativní emoce. Jasně, třeba na vodě bývají někdy opilí a všelijak pokřikují…“

Bavič je prý herec i doma. „Když přijde z práce, chce mít klid, dělá si svoje věci, písničky, relaxuje na zahradě nebo vaří. Ale má obrovskou devízu, že mě umí pořád rozesmát. A na tom je náš vztah postavený. Spolu se syny dělá neuvěřitelné šaškárny, zrovna teď o víkendu v Barceloně mě bolelo břicho od smíchu.“

Dovolené si Hámovi užívají hodně dobrodružné, plné sportu i historických památek.

Dovolené si Hámovi užívají hodně dobrodružné, plné sportu i historických památek.

FOTO: archív Gabriely Hámové

Poznali se dávno, ještě když byl Aleš neznámý ušatý student konzervatoře. Pak šly jejich cesty jinudy. Znovu se potkali až u pořadu Eňo Ňůňo, kde Gábina dělala choreografii a Aleš s Kubou Wehrenbergem ho moderovali. Tehdy to zajiskřilo definitivně.

„Jsme absolutní protiklady, a abychom spolu byli schopni žít, museli jsme se hodně přizpůsobit. I v horoskopu stojíme přímo proti sobě (Štír a Býk). Je to jako s hrníčkem na stole mezi námi – podle mě je ouško vlevo, podle něj vpravo. Už jsem si zvykla, že mě nechce naštvat, že fakt vidí věci z druhé strany, a snažím se podívat jeho očima.“

Ve výchově se ale shodnou. „Oba jsme měli stejné základy, se mnou rodiče jezdili po hradech a zámcích, jeho zase tahali po přírodě, což jsme propojili. On mě vláčí po horách, já ho naučila navštěvovat galerie a muzea. Vyrážíme i na vodu a lyže a Aleš s kluky rybaří, což mě baví jen chvíli. A teď si udělal lovecký lístek a stal se nimrodem, ani ne kvůli lovu, ale kvůli péči o přírodu.“

Gábina se zamyslí… „Ale vlastně i já najdu prapočátky lásky k přírodě už v dětství. Milovala jsem indiány a s partou se snažila žít jako oni – vyšívala jsem oblečky korálky, stavěla týpí. Byla jsem Sedící býk. Umím se celkem dobře orientovat v terénu, jsem vášnivá stopařka a rozhodně přežiju! I když bych ráda předala pomalu štafetu synům, ať se stará taky někdo o mne…“

Jako na gynekologii

Běh rodiny zatím logicky leží hlavně na ní, ovšem se svou akčností nikdy nebyla na plný úvazek v domácnosti. „To by mě zabilo, potřebuju seberealizaci. Extrémně aktivní jsem po mamince, která má v sedmdesáti letech každý den něco! Ale Aleš mi moc pomáhá tím, že vaří. Jáchym je po něm, takže zrovna dneska peče kuře. Studuje gymnázium a teprve uvidíme, kam ho osud zavane. Mikuláš je po Alešovi pro změnu velmi múzický, hraje na klavír, je v dobrém smyslu šašek, umí si dělat legraci i ze sebe.“

Aleš občas vezme kytaru a celá rodina zpívá, třeba u ohně nebo na chalupě. Gábina přiznává, že pro ni je hudba umění nejvzdálenější, přestože v tomto směru utrpěla jisté vzdělání. Jí se zase nepovedlo nadchnout Aleše pro tanec. „Mně se nepodařilo potkat s hudbou, jemu s tancem. Ale snaží se a společenské tance zvládá, musím ho jen nenápadně narovnávat. Vede on.“

V zařízení domu nechávají „chlapi“ Gábině volnou ruku. Při pohledu na útulný obývák se mi zdá, že kovářova kobyla nechodí bosa – zajímavý současný nábytek doplňují starožitné kousky. Gábina mě vyvádí z omylu. „Spíš to připomíná muzeum. Miluju zachraňování starožitností, skupuju je na Aukru nebo je mi líto těch, které se povalují u kontejneru – takže je dám zrestaurovat a většinu využívám ve svých realizacích.

Aleš trpí, že se pod schodištěm hromadí fůra stolů, židlí, lustrů, je tu sklad křížený se vzorkovnou, fundus. Ale nese to statečně, občas i pochválí nový doplněk. Akorát tuhle se zeptal: Není už těch židlí příliš? Vypadá to jako v čekárně na gynekologii! Klukům v pokojíčcích do výzdoby nemluvím, jen občas zasáhnu, když chtějí nějakou příšernost, třeba aby v jídelně visela fotka Ovečkina.“

A jaký má Gábina recept na dobře fungující vztah? „Základem je důvěra, důležité je druhého neomezovat a hlavně udělat si na sebe čas. Snažíme se proto občas předat děti rodičům a vyrazit jen sami dva, naposledy jsme si byli oddychnout pár dnů v lázních. Už ani nejde o nějaké extrémně romantické zážitky, jako o to být spolu, mít klid, povídat si, plánovat. Mít společné plány je důležité. V tuhle chvíli máme rozjednané tři varianty dovolené, nejspíš vyhraje Skotsko, toužím vidět Orknejské ostrovy…“

Moment objevování

Do té doby ale ještě zbývá pár měsíců práce. Ve škole Intermezzo Gábina vyučuje historický vývoj stylů a moderní designéry. „Obvykle mám víkendové kurzy nebo tři dny v kuse. Osobně mi je nejbližší art deco, secese a gotika, ale velmi mě oslovuje i moderní design,“ vypočítává. Teď má rozběhnuté čtyři projekty.

„Zvlášť jeden mě moc baví. V jižních Čechách se přestavuje původní pionýrský tábor a vzniká objekt pro klasické bydlení. S kolegyní taky připravuju kavárnu, prostor na setkávání designérů a architektů s běžnou klientelou. Základ tvoří kavárna plus volná pracovna, tzv. hub, kam lze přijít s notebookem a pracovat, seženete tam i řemeslníky a ověřené firmy. Už máme vyhlédnutý prostor a název Designfriendly Cup&Hub vymyslel Aleš.“

Je jasné, že nudit se Gábina nebude nikdy. Až děti odrostou, chce se vrátit k malování a víc se věnovat vykopávkám. „Nepotřebuju je vlastnit, ráda je předám do muzea. Jde hlavně o ten moment objevování.“