Když jsem o vás hledala informace na serveru pro novináře, vyskočilo na mě pokaždé: error. Nevíte, čím to je?

To opravdu netuším, ale ani v tom nic nehledám, žádné čáry máry, tajemné síly. Takovým věcem raději nepřikládám hlubší význam.

Zajímala jste se někdy o nadpřirozeno, věštby, vykládání karet?

Ne, naopak to nesnáším. Nebyla jsem nikdy u kartářky a nešla bych – jsem ráda překvapovaná a u kamarádek, které to absolvovaly, mám pocit, že se tím pak podvědomě řídí, ovlivňuje je to.

Občas, když v noci nemůžu spát, pustím si televizi s různými věštkyněmi a docela se bavím. Myslím, že bych uměla poradit úplně stejně, stačí být trochu psycholog. Nevolá jim nikdo bez problému, dost poznáte už z hlasu, většina otázek směřuje na partnery…

Jsem zcela nepraktický typ. Nepíšu si papírky s úkoly, špatně řídím auto, nic mi neříkají čísla, nejsem racionální ani spořivá.

Ani astrologii neberete na milost?

Ne, protože jsem se narodila ve znamení Panny – a jsem úplně jiná. Žádná puntičkářka, mám raději chaos, trochu binec, doma chodíme v botách, probíhají tam psi, děti jezdí na koloběžce. Ani se jako Panna nebojím budoucnosti a vše dopředu neorganizuju.

Jsem zcela nepraktický typ. Nepíšu si papírky s úkoly, špatně řídím auto, cokoliv si vzpomenete, to mi nejde. Nic mi neříkají čísla, matematiku jsem se učila po slovech, cifry jsem viděla jako písmena, složenky jsou pro mě čirá abstrakce…

Dřív jsem se za to styděla, ale ve svém věku nebudu předstírat. Nejsem racionální ani spořivá, když dojdou peníze, tak prostě nemáme a dokážeme se uskrovnit. A když máme, pozveme všechny a někam jedeme. Žijeme dost bohémsky, můj muž je precizní stavař, ale v civilu ještě větší bohém než já.

Zachraňujete to psaním. Psala jste si jako holka deník?

Ne, ale strašně moc jsem četla, v devíti letech mi neměli v knihovně co půjčovat a zhltla jsem třeba Římanku. Asi od deseti jsem popisovala sešity vlastními příběhy a povídkami, které jsem ovšem nedávala nikomu číst. A při vyplňování dotazníku, čím chci být, jsem v páté třídě napsala, že chci studovat dramaturgii. Co to znamená, jsem pořádně nevěděla ani později u přijímaček na FAMU.

Soudružka učitelka si zavolala mámu, aby mě z takových nereálných nápadů vyléčila. Ale já si to představovala v podstatě jako Štěpánku Haničincovou, kterou jsem obdivovala – v titulcích dětských pořadů bylo její jméno vždycky v kolonce dramaturgie.

Vaše dětství bylo taky hodně sportovní, že?

Pocházím z Liberce a vyrostla jsem pod skokanským můstkem, otec trénoval reprezentaci, a abychom ho viděly, musely jsme s mámou a sestrou vyrazit na tratě nebo můstky. To mě hodně ovlivnilo – ráda se dívám na sport a donedávna jsem i slušně lyžovala.

Posledních pět let mě trápí přetržené vazy a čeká operace, takže se sportováním je utrum. Musí mi stačit procházky se psy… A jak jsem celé mládí mrzla, nepotřebuju ke štěstí teplo, ale zimu. Pokud teploměr vyšplhá nad pětadvacet, umírám. Když jsme přiletěli za synem do Austrálie, bylo pro mě to vedro utrpení.

Na FAMU jste šla hned po maturitě?

Měla jsem mizerné známky, takže jsem o vysoké neuvažovala. Nejdřív jsem pracovala jako vychovatelka v libereckém Jedličkově ústavu, což se mi líbilo, měla jsem široké pole působnosti, protože s dětmi tam nikdo nic nedělal. Zato když mě vzali do mosteckého divadla jako loutkoherečku, zjistila jsem, že to není moje parketa.

Katastrofou byl taky pokus dělat mzdovou účetní, raději jsem si po týdnu zlomila nohu – ze zoufalství jsem skočila z pařezu. Víckrát bych takovou blbost neudělala. V jiném místě se zase celý den mluvilo o nové sukni, kterou si ušila kolegyně – a já pochopila, že nemůžu pracovat v ženském kolektivu. Takže jsem šla do továrny mezi chlapy rovnat šroubky.

Tomu se říká široký záběr. A co osobní život, lásky?

Vdala jsem se v devatenácti za školní lásku, chodili jsme spolu dlouho a tenkrát to bylo normální. Pak jsem začala trochu podnikat, otevřela jsem si videopůjčovnu, narodil se syn – a já zjistila, že se v manželství nudím. Ne že bych neměla muže a dítě ráda, ale ten styl života…

Přemýšlela jsem tedy, co by šlo studovat dálkově. Nejvíc se mi líbil dokument, jenže jsem neměla natočené žádné filmy. Další variantou byla scenáristika spojená právě s dramaturgií. A k mému překvapení mě v šestadvaceti vzali. Měla jsem dost odžito, a tudíž i o čem psát.

Lucie Konečná

Lucie Konečná

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Scenáristiku lze studovat dálkově?

Právě že ne, to jsem si na začátku pořádně nepřečetla. Tak jsem přemluvila muže, abychom se přestěhovali z Liberce do Prahy – a on to kupodivu udělal. Povedlo se nám vyměnit byt za byt, nevídaná věc. Kompletní změna všeho.

Na FAMU mě varovali, že při první omluvě, že mám nemocné dítě, dostanu padáka, takže jsem měla na rozdíl od spolužáků stoprocentní účast. Syn byl naštěstí zdravý a manžel ho vozil do školky na druhý konec města, kde já byla jen dvakrát. Prostě to nějak všechno vyšlo. Po škole jsem spolupracovala na Noci s Andělem a pak se rozjely seriály…

Dnes ale v Praze nebydlíte?

Ne, my jsme hodně stěhovaví. Když máme krizi nebo se manželsky nudíme, stěhujeme se, zatím asi desetkrát. Po Liberci, po Praze, pak do Kokořína, kde se nám ale přestala líbit vesnice, tak jsme si postavili domek u Říčan, kde má pobočku stavební firma, pro niž manžel pracuje. Tady jsme zatím jedenáct let, ale mezitím jsme koupili chalupu, kterou teď zřejmě prodáme.

A jednou chceme prodat i náš současný dům a postavit si jiný přímo v Kokoříně. Měla jsem tam i pronajatý byt, kam jsem jezdila psát – vždycky jsem tři dny drtila scénář a pak se věnovala rodině, která se rozrostla o dceru. V tom objektu přebývali lesní dělníci a občas jsem se v noci šíleně bála, že se ožerou, vykopnou dveře… a já se nedovolám, protože tam nebyl signál.

Manžel se o vás nebál?

Vůbec. My jsme rádi spolu, je u nás hodně srandy, ale víme, že je dobré a zdravé se někdy rozdělit. Třeba teď je celý týden pryč s firmou, taky sportuje a vyráží na různé akce. Nestalo se, že by jeden z nás druhému něco zakazoval, řekneme svůj názor, ale nic to stejně neovlivní.

Momentálně píšete scénář pro seriál Přístav, kde vám zemřel jeden z herců – Boris Hybner. Jak takové situace řešíte?

Složitě, stalo se mi to poprvé. A pořádně mě to zaskočilo. Různě jsme čarovali, ale vše, co s tím provedete, je špatně. Boris byl navíc výjimečná osobnost, přivedla ho jeho dcera Vanda a on se ve své roli funebráka tak zabydlel, že prosil o její rozšíření, aby se neflákal, chtěl příběh. Vyhověli jsme mu – a ve chvíli, kdy měl hrát v půlce dílů, a byla roztočená řada scén, dostal infarkt.

V podstatě je to tak, že v televizi běží třeba 42. díl, točí se 52. a píše se 60. Neprozradím, jak jsme to vyřešili, ale u nás rozhodně neumře, to by bylo morbidní. Včera mě vezl řidič na poradu a vezl i oblek z čistírny, ve kterém pan Hybner hrál – a na mě to zase spadlo, bylo mi šíleně. Už jen gumovat jeho postavu ze scénáře bylo těžké.

Stává se často, že vyhovíte herci a změníte jeho roli?

Pokud se točí dlouhé seriály, snažíme se vždy dohodnout. Prošla jsem různými týmy, někde vládla úplná krutovláda, kde scenáristi ani herci nemohli ani ceknout. U Přístavu je to v pohodě, chodím občas i na natáčení a jednou za dva týdny míváme poradu – tzv. linkování, přímo v ateliéru v kulisách, třeba v kuchyni. A můžou přijít i herci…

Už při psaní většinou mívám představu, na koho by která role pasovala. Podobně u lokací. Musím taky upřesnit, že píšu už léta v tandemu s Magdalénou Turnovskou, což je báječné. Když nemůže jedna, táhne automaticky druhá. Navíc máme odlišný přístup k životu, k dětem…, což se hodí, každá přinášíme trochu jiný pohled. Příběhově se ale shodneme a netrpíme ponorkou.

Píšete každá jeden díl?

Ne, jde o týmovou práci. Nejdřív se sejdeme a vymýšlíme příběhy, co by se mohlo s našimi postavami dít. Vítězí lepší nápad, ale pokud trvá každá na něčem jiném, vyhovíme si. Považuju to za obrovský zázrak. Když píše jen jeden člověk, je tam málo fantazie, my si pinkáme jako páni Svěrák se Smoljakem. Chlapi jsou na tom ještě líp, můžou odjet na delší dobu, třeba Petr Jarchovský. Zmizí někam s Honzou Hřebejkem – a doma jim to funguje.

Na výletě v Sidney

Na výletě v Sydney

FOTO: archív Lucie Konečné

Kam chodíte na nápady, máte notes na lapání situací ze života?

Vždycky u sebe nějaký mám a píšu tam paralelně různé nápady. Některé skoro nepublikovatelné. Zrovna včera můj muž řekl: Už je zase jaro, tak kdy bude nějaký sex? Balil se přitom na cestu a hledal neúspěšně brufen. Nabídla jsem mu pro změnu bílé prášky na bolest a asi půl hodiny jsme se na to téma bavili. A já už přesně vím, do jaké situace to použiju, bude z toho výborná erotická scéna.

Ovšem žádný zážitek se nedá překlopit do scénáře doslova, musíte ho dovtipnit. Hodně mě inspirují lidi ve vlaku, kterým jezdím do Prahy. Pro mě je úplně nepochopitelné, jak se odkrývají, co všechno řeší do mobilu: nejužší soukromí od miluje mě po nemiluje mě, účty… Zrovna dnes jeden starý pán diktoval nahlas číslo svého konta.

Do které postavy jste uplatnila nejvíc sama ze sebe?

V Přístavu asi nejsem. Mně se teď nejlíp píšou mužské figury. Přitom moje celoživotní téma je ženské přátelství, jenže pro seriál komerčních televizí to není příliš nosné. I u Přístavu jsme upozorňovaní, že je náš seriál moc chytrý, humor není prvoplánový a diváci musejí přemýšlet…

Komerční televize se logicky řídí jen sledovaností. Veřejnoprávní je na tom líp. Ale teď jsem smutná. Oslovila mě totiž Kateřina Ondřejková s cyklem o ženách, které překonaly samy sebe, nějaké trápení, drogy. Já psala o domácím násilí, což bylo těžké, ženy se mi svěřovaly…

Na poslední programové radě však bylo naše téma zamítnuté, chystají se jen série kriminálek! A protože jsem dostala zálohu, mají autorská práva. A já s tím scénářem nemůžu jít jinam. Podobně je zapikolovaná další věc na Nově.

Když to jde, ráda a hodně chválím, ale pokud mě někdo štve, řeknu mu to bez obalu do očí.

Před lety jste tam opustila prestižní Ordinaci v růžové zahradě. Proč?

Nebojím se opouštět projekty i za cenu nejistoty. Byla jsem hrozně vyčerpaná, až na kapačkách. Tehdy tu ještě nebyl zabydlený styl nekonečného seriálu a já myslela, že musím zkontrolovat každou větu, což je nesmysl, tak se dostanete do pekla. Navíc se nám s Magdalénou zdálo, že jsme to téma vytěžily a začaly se opakovat. Tak jsme to stoply.

Odběhly jsme od otázky, jaká postava jste nejvíc vy. Novinářka z Ententýky?

Taky úplně ne. Myslím, že jsem byla nejvíc doktorka Páleníková právě z Ordinace. Aspoň na začátku, od té doby je postava, kterou hraje Zlata Adamovská, stokrát otočená. Když jsme ji přiváděly na svět, hodně jsem ji přepisovala, aby mi sedla. Svou energií a tím, že se nebojí a říká věci na rovinu, třeba drsně. Jako já. Když to jde, ráda a hodně chválím, ale pokud mě někdo štve, řeknu mu to bez obalu do očí. I za cenu, že si už neškrtnu. Je to riziko, ale taky svoboda.

Prozradíte fígle a pravidla úspěšného seriálu?

Psaní seriálů je alchymie, úspěch nelze předem vypočítat, i když se o to televize snaží. Je to šlápnutí do neznáma. Za prvé je třeba znát řemeslo. Každý díl a poskládání scén mají určité zákonitosti, musíte se rozhodnout, zda tam budou všechny postavy nebo to potáhne jeden příběh. Většinou volíme jednu hlavní a dvě vedlejší linky. Figury mohou procházet různými peripetiemi, ale ne změnit základní charakter…

A do téhle technické konstrukce musíte nastrkat věci, které budou diváka zajímat a bavit, život. Před lety jsme s kolegy přednášeli na FAMU o seriálu a studenti k nám byli hodně přezíraví, což někoho urazilo. Ale kdy jindy si mají začínající režiséři připadat jako Fellini? Mnohý si říká, že u seriálu skončí jen při nejhorším, jenže tenhle žánr opravdu není žádná legrace.

Stalo se někdy, že jste šlápla vedle?

Můj nejoblíbenější seriál byl jednoznačně Ententýky, věřila jsem, že to ženské téma je velké. Ale nemělo sledovanost a ČT zatípla pokračování. Roli možná hrálo i to, že jsme neměli žádnou reklamu a šli jsme proti silným projektům dalších televizí. Ale stále mi k tomu lidi píšou…

Naopak jsme nečekali, jakou bouři udělají v Přístavu Kateřina Hrachovcová a Petr Čtvrtníček. Původně fungovali jen jako doplňková dvojice. Ještě mám od pana Čtvrtníčka zprávu, že takového čuryfuka klidně vezme. A pak jsme museli rozšiřovat jejich part ve scénáři a hledat v ateliéru kousek místa, kde jsme jim na poslední chvíli postavili chatu.

Nejvíc jsem doktorka Páleníková z Ordinace. Energií a tím, že se nebojí a říká věci na rovinu. I za cenu, že si už neškrtne.

„Nejvíc jsem doktorka Páleníková z Ordinace. Energií a tím, že se nebojí a říká věci na rovinu. I za cenu, že si už neškrtne.”

FOTO: archív Lucie Konečné

Podle vašeho blogu dáváte v životě přednost alternativnímu umění před komercí. Jak tomu mám rozumět?

Je fakt, že existuje velký rozpor mezi tím, co dělám profesionálně, a tím, o co dalšího se zajímám, co čtu, sleduju, baví mě netradiční výstavy a performance… Když píšete komerci, musíte ji něčím vyrovnávat. Ten blog jsem začala psát jen pro sebe, rodinu a kamarády, aby se pořád neptali, co dělám. Nemám ho ani propojený s Facebookem. Chtěla jsem glosovat i zákulisí seriálů, ale nesmím, jsem vázaná smlouvou. Nebere se to jako propagace, ale zneužití informací.

Vidím, že psaní pořád nemáte dost?!

Šíleně mě baví. Ale kdybych nepsala, věnovala bych se designu, protože jak jsem zmínila naše časté stěhování, probíhalo to tak, že jsme s mužem vždycky zrekonstruovali nějaký byt třetí kategorie – a pak ho bez lítosti vyměnili za větší, který jsme zase vylepšili. Šlo nám to pěkně…

Jak vůbec reaguje na vaši profesi rodina?

Dcera Stela je v osmé třídě a je mou prací nadšená, půjde asi na filmovou školu. Ráda by i hrála, ale já nejsem matka, která všude strká děti, musí mě přemlouvat, abych ji vzala na natáčení. Byla bych raději, kdyby se vydala jinudy, obrovskou roli totiž hraje štěstí. Má talentovaná spolužačka, které se říkalo Hrabal v sukních, dnes prodává v Globusu. Proto si vážím toho, že se uživím tím, co mě baví. Naučilo mě to velké pokoře. Sedět u kasy bych nezvládla.

A co dělá syn v Austrálii?

Kryštof se dlouho všelijak potácel, chodili jsme za něj orodovat do školy. Byl naprostý solitér, mysleli jsme, že nám zůstane ležet doma na gauči. V patnácti se odstěhoval ke slečně, za rok se vrátil a pak u nás bydlelo pár dalších přítelkyň. Ale to k tomu věku patří, jen jsme ráno nakoukli do předsíně, jaké tam jsou boty.

Pak se zamiloval a odjel za slečnou do Kanady. Poslední tři roky jsou v Austrálii, Kryštof ve dne studuje a v noci šéfuje v úklidové firmě, což mě při rodinném smyslu pro pořádek překvapuje. Žije se tam dost odlišně, lidi tráví volný čas jinak než my.

Jak trávíte volný čas vy tady?

Chodím ráda do kina, teď se mi líbila Teorie tygra, akorát bych ustřihla falešný happy end. A jak jsem někdy činorodá, v milovaném Kokoříně se dokážu tři dny jen povalovat v posteli a koukat do stropu. Hned mi naskakují příběhy…

Některé ženy mají pocit, že musí stále něco dělat, mají v sobě zabudovaný motorek. K tomu jsem naštěstí nebyla vychovaná, u nás byl velký režimák táta – a když odjel, maminka se nám snažila dát volný prostor. Myši měly pré…