Dlužno podotknout, že slovo kurva nemělo v minulosti tak hanlivý zvuk jako dnes. Stejnou charakteristiku použil i o více než dvě století později Josef Jungmann. Slovo prostitutka převzala až moderní čeština z francouzštiny.

Právě v 16. století prostituce spojená s kuplířstvím jen kvetla. Neudolala ji ani syfilis, které se také říkalo francouzská nemoc, jež se objevila koncem 15. století v Neapoli.

V českých zemích se provozování nejstaršího řemesla trestalo vcelku mírně – podmíněnými tresty, výpraskem, pokutou, vypovězením. Totéž platilo i pro kuplířky, které braly od holek přinejmenším třetinu výdělku. A také s nimi zacházely prachmizerně.

V domku jejím je hůř než v pekle

V 16. století v Praze jistá Knobloška nevěstky tloukla, plivala na ně a zabavovala jim šaty, aby neutekly. Prostitutky si na ni veřejně stěžovaly a naříkaly, že „v domku jejím je hůř než v pekle, kromě, že nepálí“. Knobloška nakonec skončila bídně – roku 1587 ji za nelidské jednání kat utopil. A lehké děvy pokračovaly v práci vesele dál.

Nejvíce se prostituci dařilo ve městech, kde zvaly k návštěvám veřejné domy, ale i hampejznice a „prázdné ženky“, které lákaly zákazníky např. v Praze na haldy dříví na vltavském břehu.

Nelegální nevěstince pro bohaté vznikly v hlavním městě Na Františku, v Celetné ulici, v Podskalí. Bohuslav Hasištejnský si koncem 15. století nad tím povzdechl: „Všichni téměř současníci vyhledávají nevěstky.“ A to i nevěstky vdané.

Vostudu páchali

V březnu 1603 si sousedé stěžovali na Marušku, manželku Martina Wildernista, z Kaprovy ulice. Ta v bytě přijímala klienty, kteří k ní přijížděli na koních, dělali hluk a „vostudu páchali“. To měšťany popuzovalo, protože: „oni házeli do vokna k Marušce, aby je pustila, a ona zase dolů proti nim házela. Oni jí mluvili, aby je pustila, že jest kurva jejich“. Maruška za rušení klidu dostala pokutu.

Ve veřejném domě bylo veselo.

Ve veřejném domě bylo veselo.

FOTO: Reprofoto z knihy K. L. Kukly, Pražské bahno, Svoboda 1992

Po Praze kvetla prostituce v hornické a mincovní Kutné Hoře, kde po třicetileté válce musely nevěstky zametat ulice a vyvážet na káře nečistoty. V 18. století k tomu přibyly veřejné práce.

V habsburské monarchii se o „vyčištění“ ulice snažila Marie Terezie (problematikou novodobé prostituce se zabývala Milena Lenderová v knize Chytila patrola aneb Prostituce za Rakouska i republiky, Karolinum 2002).

Pranýřovány, mrskány a vypovídány

Marie Terezie zřídila Komisi cudnosti (Keuschheitskomission) v čele s jezuitou Panhammerem. Ta působila u mravnostní policie a měla dvojice přistihnout in flagranti. Nevěstky byly pranýřovány, mrskány a vypovídány. Také jim stříhali vlasy.

Josef II. byl i v tomto ohledu velmi racionálně uvažujícím vládcem – komisi zrušil a počet prostitutek se přitom nijak významně nezvýšil. Ve Vídni jich bylo 15 000.

V roce 1787 podaly Lékařská fakulta Vídeňské univerzity a policejní ředitelství návrh, aby byly všechny oblasti, kde prostitutky pracují, podrobeny policejnímu i lékařskému dohledu. Střízlivý Josef II. o tom prohlásil: „V tom případě bylo by nutno vybudovat střechu nad celým světem.“

Prostitucí se poté zabýval zákon z roku 1803, zaměřený i na ženy „francouzem postižené, a přesto obchod vedoucí“. Ty mohly dostat až tři měsíce žaláře. Ani 19. století prostituci nezabrzdilo.

Děvka se zákalem na oku

„Franta nás zavedl do veřejného domu, kde mne takřka v horečce se chvějícího uvítala přestárlá děvka se zákalem na oku,“ líčil budoucí historik Josef Šusta svou první návštěvu v nevěstinci v roce 1887. Čtrnáctiletý chlapec byl otřesen: „Jakmile mne chtěla k sobě přitisknout, zachvátilo mne takové nechutenství, že jsem nejen z brlohu utekl, klobouk tam nechávaje, nýbrž na ulici mi žaludek překypěl zcela jako při prvním kouření.“ Takto poučený Šusta se poté zdařile bordelům vyhýbal.

Nevěstince důsledně odsuzoval spisovatel, novinář a politik Josef Václav Frič, který mladým mužům doporučoval najít „východisko jiné než to, které nabízejí nevěstince, a to nalezení stálé milenky“. Sám se o vlastní zmínil ve svých Pamětech – byla to mladá londýnská vdova.

Když spisovatelka Teréza Nováková, mimo jiné také příznivkyně ženského emancipačního hnutí, četla právě citované dílo, pasáž o milence ji tak rozčilila, že knihu odložila.

Poloobnažená nevěstka svádí postaršího gentlemana.

Poloobnažená nevěstka svádí postaršího gentlemana.

FOTO: Reprofoto z časopisu Kopřivy, 1909

Prostituce v 19. století ovšem kvetla stejně dobře jako v dobách dřívějších. A to se všemi příbuznými nešvary.

Bily všechny do řeznického mistra

V roce 1856 udělal jistý řeznický mistr v bordelu Adolfa Grolla v Praze velkou chybu. Po svém uspokojení prohlásil o jedné z holek, že je stará maškara a škatule, zkrátka obnošená kurva a sedřená kabela. A to neměl dělat.

Nevěstky se na něj vrhly a včetně spolumajitelky podniku Matyldy Grollové „bily všechny do řeznického mistra jen což. Mistr utrpěl lehké zranění, oháněv se kolem sebe pivní rourou“. Záhadou zůstalo, jak se do bordelu, kde se nesměl oficiálně podávat žádný alkohol, dostala pivní roura.

Podobných excesů bylo mnoho. Od středověku až do roku 1922, kdy vyšel zákon o potírání pohlavních chorob, se prostituce dělila na šenkovní, bordelní a potulnou. Potulná podléhala výkyvům ročních období. V zimě se na ulicích těžko postávalo, ale jaro bylo pro prostituci jako dělané. To potvrzoval i Jan Neruda, neboť „v tom čase také doba bohatých nebo nových šatů nastává a holky se rodí právě z marnivosti“. I marnivost ovšem stála námahu.

Pojď si ohřát nožičky!

V teplém červnu už byly holek plné ulice a jejich výkřiky typu „Fešáku, pojď si ohřát nožičky!“ a „Máte cigaretu?“ se vesele rozléhaly nad chodníky. Nejvíce děvčat šlapalo v Praze v židovské čtvrti, v ulici Kožné a Železné, v Kamzíkové, okolo Staroměstského náměstí, na Malé Straně, u kostela sv. Haštala a Na Františku. Tam se také nacházely nejubožejší hampejzy – např. v Kožné Mastný drdol, pojmenovaný podle nevábného účesu majitelky, a tamtéž smrdutá světnička – bordel nazvaný příznačně V prdeli.

V podobných podnicích, na ulici a v šencích pracovaly zpravidla poměrně starší lehké děvy, které měly už leccos za sebou. Mnohé se chlubily svými obchodními znalostmi jako vídeňská nevěstka Josefina Mutzenbacherová: „Lehkou holkou jsem se stala velmi brzy a dělala jsem všechno, co může žena dělat v posteli, na stole, na židli, na lavici, v trávě, ve vlaku nebo ve vězení.“

Holky milovaly také hodinové hotely a pronajaté byty. Pěknější a mladší se stahovaly do veřejných domů, kde se žilo pohodlněji. A také dráž.

Našemu konání buď boží požehnání

„V Platnéřské ulici býval nevěstinec, v jehož místnosti visela nade dveřmi tabulka s průpovědí Našemu konání buď boží požehnání, na okně pak byla tabulka se slovy Sodová voda dra Zátky,“ vzpomínal novinář Karel Ladislav Kukla.

Podle pražské policie bylo v Praze v roce 1866 třicet koncesovaných nevěstinců s 82 prostitutkami. V roce 1920 to už bylo 305 nevěstinců se 706 „chovankami“. Lepší se nacházely v domech důstojných pražských měšťanů – mezi jinými v tom patřícím rodině obchodníka Rotta.

V Kamzíkové ulici v Praze vyhlíží bývalý známý bordel sešle.

V Kamzíkové ulici v Praze vyhlíží bývalý známý bordel sešle.

FOTO: Vasil Bobík

Měly své kategorie – v Praze ke známým přepychovým náležel bordel u Goldschmiedů v Kamzíkové ulici, u Kautského v Platnéřské nebo u Radeckého v Rybné. Život v nich se řídil přesnými pravidly a vést je nebyla žádná legrace.

Majitel musel mít koncesi a respektovat podle zákona z roku 1885 živnostenský zákon. Podle něj bylo podávání lihovin ve veřejném domě zakázáno, ale řada nevěstinců díky dobrým stykům s policií dostala hostinskou koncesi. Každodennost v nich byla téměř nudná.

Život téměř rodinný

„Dům byl celý pro rozkoš velmi pěkně a chutně upraven. Ona v něm měla soukromě jakýsi kabinetek nebo pokojík samými zrcadly tak špacírovaný,“ popisoval pamětník veřejný dům paní Fleklové v Kaprově ulici v Praze.

V luxusních bordelech bývalo umyvadlo a toaletní stolek. Ráno v jedenáct se ženy vykoupaly, pak se v negližé nasnídaly. Teprve poté se upravily, kouřily, hrály karty, četly. Obědvalo se pozdě, většinou ve tři, a společně. „U každého místa byl na stole prostřen dvojmo talíř, v kroužku ležel ubrousek a vedle zářil stříbrný příbor.“ Tak například vypadalo stolování u Goldschmiedů.

Obědu předsedala madame. „Šichta“ začínala v osm. Holky tak vedly téměř rodinný život. Měly zajištění a dostávaly dárky k Vánocům. Denně obsloužily tři až pět zákazníků. Ročně si mohly vydělat 1000 až 1100 zlatých, z toho platily za jídlo, otop, úklid a prádlo. Navíc dostávaly peníze do punčochy.

Pro srovnání – úředník měl ročně 600 zlatých, profesor na reálce 950, industriální učitelka 200 zlatých. I když výdělky byly slušné, běda jakmile prostitutka zestárla, ztloustla či zhubla. Skončila na ulici, v šenku nebo jako žebračka.

Tanečnice i vychovatelky

Nevěstky pocházely z nejrůznějších vrstev. Fotografie prostitutek z 19. století nic nevypovídaly o jejich povolání. Bílé halenky s krajkami až ke krku, klobouky, drobné šperky. Dívky tlusté, hubené, štíhlé. Plavé, černovlasé, zrzavé, jak si kdo přál. V oblibě byly baculaté. Řadily se k nim číšnice, vychovatelky, úřednice, služky. Často se „daly na řemeslo“ dívky z dobrých rodin, aby „nemusely pracovat, jen tancovat, mít hezké šaty a zlaté prstýnky“.

Lapidárně to vyjádřila jedna z „děvenek“. Prohlásila: „No, vždyť naše ústavy nejsou ty nejhorší, ba lepšími se býti zdají nežli to poddanství ve fabrice.“

Tak či tak, po velké válce zákon z roku 1922 zakázal v českých zemích zřizování a udržování nevěstinců. Život nočňátek se tak stáhl do barů, tančíren a hodinových hotelů.