Umíte jednat pod tlakem?

Pracuju jedině pod tlakem, jinak to u mě nejde.

A když nejste pod tlakem?

Sázím kytičky a pěstuju rybičky. (smích) A věnuju se blbostem. Protože jinak denně řeším podobné věci, jako je tahle. Nezblázním se z toho a vím, že řešení se najde.

Je pátek večer a vy jdete hrát do divadla. Co byste dělala, kdybyste měla volno?

To vím úplně přesně, jela bych do svého rodného domu do Kolína. Postavil ho dědeček mojí maminky, řezník. A já se tam pak vrátila. Všichni jezdí na chalupy, ale já se vracím do Kolína.

Nešetřím, neukládám si stranou. Mám teorii, že koruny si to řeknou a vždycky ke mně nějak přijdou.

Potomci řezníků to, zdá se, dotáhnou daleko, třeba Antonín Dvořák. Líbí se vám rovina kolem Kolína?

Vyhovuje mi, protože jsem člověk, který absolutně nesportuje. Jezdím ale ráda na kole, zajedu si klidně až do Poděbrad a pěkně po rovince. Jinak sport a já, to opravdu nejde dohromady.

Dokonce se netajíte ani tím, že kouříte a jíte, na co máte chuť.

Ano. Všichni pořád v životě trpí a různě se omezují. Asi neřeknu žádnou novinku, ale podle mě je všechno hlavně věc psychiky. Ženy často honí diety a cvičení a já nepopírám, že je to zdravé. Raději však volím optimismus a pak si klidně dám i vepřovou nebo svíčkovou. Dnes jsme například měli zkoušku, tak jsem si stihla dát leda tak tři chlebíčky. S majonézou. Miluju je.

Seriál Přístav: Jako bývalá operní pěvkyně žije se svou dcerou (Kristýna Kociánová) v chatové osad. Život jim komplikuje jen bývalý zeť (Václav Jiráček).

Seriál Přístav: Jako bývalá operní pěvkyně žije se svou dcerou (Kristýna Kociánová) v chatové osadě. Život jim komplikuje jen bývalý zeť (Václav Jiráček).

FOTO: archív TV Prima

Byla jste vždy taková?

Asi jo. I když nevím, jak to vidí ostatní. Jsem optimisticky založená, ač mám i propady, jako každý. Umím se z nich však dostat. Mně přijde, že je normální neposrat se ze života. Když vidím, jak se někdy lidi hroutí kvůli absolutním kravinám, nechápu to.

Taky jsem prožila smutné věci. Když mi bylo deset, umřela mi sestra. Maminka mi onemocněla rakovinou prsu a já ji nosila v náručí. Měla jsem tátu, o kterého jsem se starala, když už nemohl chodit, a bylo to u nás jako v eldéence. A všechno to člověk zvládne, protože neví, kam až může zajít.

A když už na vás ty chmury dopadnou?

Deprese jsem neměla ani v mládí. Jo, možná jsem měla depku ve čtrnácti, kdy jsem si myslela, že mám velký zadek. A moje nejlepší kamarádka byla hezčí a tu kluci chtěli. Jinak lituju lidi, co mají deprese, ale mě jimi neobdařili. Já ani nebývám smutná. Jsem někdy k smrti unavená, to jo. A taky jsem cholerik. Měla jsem otce Slováka, mám tedy trochu temperamentnější geny. Takže já vyjedu, pak mě to přejde a je po všem.

A jaká byla vaše maminka?

Moje maminka ráda pozorovala lidi. Když viděla, jak pořád vozí nákupy, kmitají a pobíhají sem a tam, říkala: nechápu, proč se lidi na tom světě tak zabydlujou. A tuhle větu já ráda používám, protože to taky nechápu. Vždyť jsou tady půjčený a jen na chvilku! Mám půlku lidí, co to vidí podobně a mají mě moc rádi, a pak mám půlku, co mě hrozně nenávidí. Nic mezi tím nemám a jsem za to ráda, protože je to velmi přehledné. Žije se mi s tím dobře.

Váš život nebyl vždy jen procházka růžovým sadem, stalo se vám, že byste nevěděla, jak dál?

Vždycky vím, jak dál. Víte, lidi si třeba stěžují, že nemají peníze. Já furt peníze mám. Na cigára, na jídlo, na nájem. Nešetřím, neukládám si stranou. Mám teorii, že ty koruny si to řeknou a vždycky ke mně nějak přijdou. K té půjdeme, protože ona nás nezavře do klece do banky, ale pustí nás dál.

Jste velkorysá?

Asi jo. Hlavně vůči lidem. Jinak bych asi nemohla vést maňáskárnu, jak říká můj muž. Můj muž je lékař, a když odjíždím na zájezd s divadlem, ptá se mě, kam zase jedu s tou maňáskárnou.

S Martinem Zounarem v komedii Do ložnice vstupujte jednotlivě, kterou uvádí Divadelní společnost Háta.

S Martinem Zounarem v komedii Do ložnice vstupujte jednotlivě, kterou uvádí Divadelní společnost Háta.

FOTO: Pavel Průcha - Divadelní společnost Háta

Hodí se mít v rodině lékaře?

Je ortoped. A myslím, že za pár let se to bude opravdu hodit. Už k němu chodí spousta mých přátel.

Vy jste spolužáci z gymnázia. A seznámili jste se díky dvacce, je to tak?

Ne přesně. Dvacku jsem dostala k naší svatbě od Andrlové, mojí kamarádky a spolužačky z konzervatoře. Spolu jsme chodily balit damáky k Hadovi v Karlově ulici. Jak říká Andrlová, zůstaly tam všechny naše honoráře z Majora Zemana. Jednou jsme tam seděly a už jsme neměly na víno.

A šel kolem Jiří, který studoval medicínu, a já ho znala z gymplu, kam jsem rok chodila. Už tehdy byl hodný člověk a půjčil nám. Když jsme se před šesti lety brali, a já ho do té svatby dotlačila, tak Ivana sehnala dvacku z té doby. Dala ji zarámovat a napsala k ní, aby manželství vydrželo déle než tahle dvacka, kterou jsem Jirkovi nikdy nevrátila.

Jak se nutí chlap do svatby?

Jednoduše. Řekla jsem, že už nemáme moc času a on že má na rozmyšlenou dvacet čtyři hodin. On je prochodil zelenožlutý a pak přišel asi minutu před koncem lhůty a řekl, že si mě tedy vezme, protože si život beze mě neumí představit. Takže jsem ho donutila, jinak bychom nebyli svoji.

Proč je pro vás svatba důležitá? Prošla jste i vztahy bez ní.

Moje první svatba s biologickým otcem mé dcery (29), to byl velký pochod Angolou. Ale u Jiřího jsem věděla, že to je chlap, se kterým chci, abychom byli svoji. On je tedy taky pěkný prevít, jak říkala jeho maminka. Buď na něj hodná, je pěkný prevít, říkala a já jí to na smrtelné posteli slíbila. Takže když mě štve, tak si vzpomenu na tchyni. Jinak si ale myslím, že lidi by se měli brát.

Jim se líbilo, že se o sebe postarám a že před ničím nepadnu na zadek. To, co obdivovali, je pak začalo štvát.

Není to ale úplně obvyklé.

Není a pak slyšíme: to není moje manželka, to je moje přítelkyně. A mají spolu šest dětí. Ale je to věc názoru. Já to mám takhle.

Když tak vidím váš temperament, napadá mě, že váš manžel asi bude spíš kliďas, ne?

No, někdo musí být.

Podvodné dámy na úrovni hraje spolu s Monikou Absolonovou v komedii Světáci.

Podvodné dámy na úrovni hraje spolu s Monikou Absolonovou v komedii Světáci.

FOTO: Pavel Průcha - Divadelní společnost Háta

Proto jste si ho vybrala?

Znala jsem ho od patnácti let. Byl vždycky slušný a rovný. Když jsme se potkali na mejdanu, vždycky jsem mu říkala, že si dáme posledních 26 piv a jdeme domů. No a pak jsme se po 26 letech potkali. Ve chvíli, kdy jsem šla za maminkou do nemocnice a doktor mi řekl, že umírá. Potkala jsem spolužačku, ta mě pozvala na panáka do gymnazijní hospody a on tam seděl.

Máma mi ho poslala, napadlo mě okamžitě. Měly jsme silnou citovou vazbu a to mám i s dcerou. A co mě na něm zaujalo? Je chytrý, čte. Já ne, jen divadelní hry a SMS. Jinak mě číst nebaví. Když jdu k vodě, beru si štos novin. A on čte všechno. Máme obrovskou knihovnu, ze které jsem nepřečetla ani jednu knížku a on všechny. Takže je chytrý, vtipný a sexy v mém věku je i to, že je čestný.

Je o hodně jiný než ti předchozí?

Je, protože to byl kretén vedle kreténa. Já je asi přitahuju. Když jsem se rozešla s posledním, řekla jsem si, že asi nemám dar k tomu, abych s někým žila. Mám jen ten, aby se na mě lepili kreténi. Bylo mi dvaačtyřicet, Karolína měla těžkou pubertu, dredy na hlavě a všude piercingy, tak jsem si řekla, že zůstanu sama, vychovám ji a postarám se o rodiče. A když jsem si tohle řekla, přišel Jirka.

Neměla jste tendence muže zachraňovat?

To ani ne, ale jim se líbilo, že se o sebe postarám a že před ničím nepadnu na zadek. To, co obdivovali, je pak začalo štvát.

Jste už osmnáct let principálkou divadelního spolku Háta. Nelezete si za tu dobu se souborem na nervy?

Lezeme. Ale jsme už jako rodina. Už víme, kdo přijde s jakým fórkem, a i krize jsme prožívali spolu. Někdy jich mám plné zuby. To když zkoušíme každý den, hrajeme každý den, to je pak dost vysilující. Já pořád nevím, jestli mám být víc herečka nebo ředitelka. A tak si nejvíc odpočinu, když točím, protože to se o nic nestarám. Oni mě hezky namalují a moje povinnost je naučit se text. Jinak jsem opečovávaná jako královna.

Má roli také v chystaném velkolepém muzikálu Mefisto, který bude k vidění v divadle Hybernia.

Má roli také v chystaném velkolepém muzikálu Mefisto, který bude k vidění v divadle Hybernia.

FOTO: archív Divadla Hybernia

A říkají vám v divadle pořád Háto?

Ano, jsem křtěná Háta, což byla moje teta z Kolína, sestra toho řezníka. A byla mi za kmotru. A další jméno mám Karolína a tak se jmenuje moje dcera.

Jaká je? Vyrostla v divadelní šatně?

Ano, ale herečka není. Byla jsem s ní asi od čtyř let sama. Povahově je po mně. Je hodná a spravedlivá až tak, že se někdy i zastydím, neboť mě život okoral. Někdy lidem zalžu, abych jim neublížila, ale ona je rovná. Má moje geny, ale i geny svého otce. Občas jí to i řeknu. Vidíme se málo, pracuje jako produkční na Barrandově. Pro mě občas dělá plakáty, vystudovala grafiku, ale to ji neuživí.

Vás divadlo uživí, ale šla byste do toho znova?

Jasně že šla. V angažmá už být nechci. Ředitelé divadel se berou často vážně a honí si ega. Ale pořád říkám, že jsme tady půjčený, a tak spoustu věcí tak neprožívám. Když už někdy musím být ostrá, tak si neberu servítky. Je fakt, že naše publikum se směje na každém představení dvě hodiny, a ukažte mi někoho, kdo to taky tak umí.

Musela jste někdy někoho vyrazit?

Jo. Většinou intrikány. Většinou se vyšachovali sami. Postupně se s nimi už nikdo nebavil.

Jste herečka, ale nebojíte se říct, že i obchodnice.

Jsem a nestydím se za to. Složenky se platit musí. Můj dědek Drahoš Želenský byl ředitel Národního divadla, založil novou scénu v Bratislavě i ostravské divadlo a já jsem na to pyšná. Tak snad mám i něco v genech.