Když jsem konečně čtyřiačtyřicetiletou „čarodějku z tajgy“ našla, ozvala se z Kosova, kde právě žije. Naštěstí existuje skype a dva šikovní fotografové: český velvyslanec a její manžel.

Co děláte v Kosovu?

Tenhle kousek z mého života je čerstvý… Žiju tu od září i s dětmi, přišla jsme za mým současným manželem, Američanem Jolyonem Naegelem. Je původně novinář – pracoval u Hlasu Ameriky, pak ve Svobodné Evropě a nyní je už třináctým rokem u OSN v Kosovu. Vypadá to, že tu zřejmě ještě rok a kousek zůstaneme, a až mu skončí kontrakt, vrátíme se všichni do Česka.

Takže bydlíte v Prištině. Jak jste se aklimatizovala?

Priština je hodně roztroušená po kopcích – na jednom z nich žijeme a vidíme daleko, až k horám. Město má starou část, ale taky spoustu přístaveb, po válce se rychle rozrůstá.

S aklimatizací je to složitější, protože děti (Viktorce je devět a Ivánkovi bude osm) při vstupu do mezinárodní školy neuměly anglicky. Zároveň se snažím udržovat české vzdělávání – to znamená, že po anglických úkolech se s nimi učím česky. Je zvláštní, že tady mám na děti najednou víc času, víc se jim věnuju a poznávám je. Zatímco bych měla poznávat Kosovo. A taky utužuju přátelství na dálku… Což je téma, které se mi opakuje při všech cestách – díky vzdálenosti si intenzívně uvědomuju vztah k rodné zemi a lidem.

Jak se vůbec protne cesta Češky milující Sibiř a amerického novináře?

Známe se čtrnáct let – od doby, kdy jsem pracovala v Literárních novinách a chodila na veřejné debaty. Pak jsme se vídali při jeho návštěvách Prahy, povídali jsme si u kávy o svých zážitcích. Vzali jsme se vloni na podzim, takže se teprve sžíváme v běžném denním životě. Je to hezké…

Ještě jsem nezmínila, že funguju už deset let jako šéfredaktorka časopisu Regenerace. Díky internetu můžu pokračovat i odtud, stejně tak dál píšu knížky. Zkrátka vyživuju najednou několik světů. Rozhodně nejsem jen „za manželku“.

Pro etnoložku jde o zajímavý terén, že?

Určitě. Začínám se učit albánsky, protože bych ráda poznala i místní lidi, zatím se potkávám spíš s mezinárodní komunitou. Obyčejní kosovští Albánci se mi ale moc líbí, jsou vlídní, vstřícní, otevření. Snažím se využít každou volnou chvíli a jezdit na výlety – k moři, do zoo… Zajímá mě, jak vedle sebe fungují různá náboženství.

Křesťanské kostely jsou v menšině, většinu tvoří mešity a muslimský svět ke mně přichází prostřednictvím modliteb, které slyším pětkrát denně z minaretů. Jejich táhlá melodie ve mně vyvolává vnitřní zastavení. Znám smíšené albánské rodiny, kde muž je křesťan a žena muslimka, přesto tvoří dobré partnerství, v němž neberou jeden druhému jeho víru.

Hlubší zkušenost s islámem mám už z Uzbekistánu, kde jsem žila přímo v rodině a poznala ho zcela jinak, než se dočítáme v tisku.

Jarní rituál ve Škvorci u Prahy

Jarní rituál ve Škvorci u Prahy

FOTO: archív Pavlíny Brzákové

Zkušeností z jiných etnik máte mnoho, právě začalo jaro – vítají ho na celém světě?

U všech národů světa, kde existuje jaro a probouzí se intenzívně příroda, prožívá člověk jakéhokoliv vyznání obrodu, naději, oživení životní energie, zázrak početí, příslib plodnosti. Zároveň se zbavuje starého: tíhy zimy i těžkých myšlenek, pocitu smrti. Což je velký důvod k oslavám v různých podobách. Jednou z nich jsou Velikonoce. Vycházejí z pohanských kořenů a symbolů (pomlázka, vejce) a později byly uchopeny křesťanskou tradicí, která jim vtiskla další smysl – vzkříšení.

Ve střední a jižní Evropě probíhá vítání jara už kolem 1. března – na stromy se vážou postavy panenky a panáčka, symboly mužské a ženské plodivé síly. A předvečer 1. máje patří ohňovým slavnostem.

A když se podíváme o kus dál?

Křesťanství nemá jednotnou podobu, způsoby oslav se od sebe liší, záleží na mentalitě toho kterého etnika. Například v Peru jsem zažila svátek Umučeného Ježíšova srdce. Srdce bylo vytvořené z petard, zavřené do skříně. Při oslavě petardy odpálili, skříň se rozletěla na kousky a srdce vybuchlo.

Při jiné slavnosti vytvořili postavu Ježíše větší než kostel, kterou rovněž odpálili. Nejprve do vzduchu vyletěla trnová koruna, opsala kruh a vytvořila nad hlavami věřících ohňostroj. Do toho hrál orchestr a lidi tančili, veselí bylo prosycené hlubokou zbožností a uvolněností. To by v Evropě nebylo možné, prožíváme tu víc utrpení, jsme plni zábran, skepse, pochybností, nevěřícnosti. Možná je to dané i podnebím.

Oslavují jaro i na Sibiři?

Hlavní obživou je tam pastevectví, chovají se sobí stáda… Příchod jara je pro kočovníky časem, kdy se zbavují těžkostí zimy, a to, že se zazelená tráva, je pro ně ještě víc než u nás příslibem nové síly, radosti a hojnosti. Vyjíždějí na lov losů a ryb, střílejí vodní ptáky… Velikonoce s náboženskými obřady se drží jen ve vesnicích, kde mají pravoslavný kostel.

A co patří k Velikonocům v Kosovu?

Znám je zatím jen z vyprávění. V katolických kostelích probíhají mše, Srbové barví vajíčka, nejčastěji s použitím cibule, bývají vidět i vajíčka s kosovskou nebo albánskou vlajkou. V pravoslavných kostelích se Velikonoce slaví v jinou dobu – podle starého kalendáře. Po nedělní mši pop daruje u vchodu všem vařené obarvené vejce.

Ještě před sto lety býval zvyk, že při cestě do katolického kostela Albánci stříleli z pušek do vzduchu a pokřikovali na faráře: „Otče, jsi tam?“ Farář odpovídal: „Ano, jsem!“ A přitom taky vystřelil.

Folklórní festival na Sibiři, kde účinkují vesničané, kteří už nekočují a folklór je pro ně vlastně hledáním identity.

Folklórní festival na Sibiři, kde účinkují vesničané, kteří už nekočují, a folklór je pro ně vlastně hledáním identity.

FOTO: archív Pavlíny Brzákové

Jediný velký svátek, který jsem tu prožila, byly oslavy albánské vlajky. Je hodně živý, protože tu mají k vlajce vřelý vztah. Symbolem Albánie je dvouhlavá orlice, Albánci o sobě hovoří jako o orlích lidech, a dokonce tančí orlí tanec. Na náměstí se objeví stánky s kroji, vyšívanými dečkami, botami a místními specialitami. A kam oko dohlédne, visí červené vlajky.

Co představují Velikonoce pro vás?

Jako malá jsem chodila na koledu po vesnici, tatínek mi upletl pomlázku, maminka obarvila vajíčka… S mými dětmi už to bylo jinak. Přesídlili jsme do Škvorce u Prahy, kde jsme nikoho neznali a neměli kamarády. A tak jsem dělala hnízdečka s vajíčky nebo i s malým legem, což nahradilo koledu. Jde sice o německý zvyk, ale děti jej okamžitě přijaly. Taky zdobíme stromy…

Příchod jara je pro mě vždycky přerodem. Narodila jsem se na jaře a všechny životní změny u mě startují právě tou dobou. Věci se začínají hýbat…

Zmínila jste zdobení stromů, oč jde?

Na Sibiři mě okouzlil svátek svěcení stromů: ozdobí se pentlemi a šaman provede rituál probouzení a krmení ducha stromu. Jde o zvyk rozšířený bez ohledu na náboženství, narazila jsem na něj třeba v Galicii: křesťané chodili do studánky pro léčivou vodu a na blízký strom věšeli jako poděkování bílý šátek. Známý vyfotil hinduisty opentlený posvátný strom na Srí Lance, předislámský zvyk pentlení stromů existuje i v Turecku.

Tradice spojená s probouzením stromů je známá i u nás – hospodář zjara třásl ovocnými stromy, aby dobře plodily. V obecnější rovině šlo o oslavu přírody a života, podobně jako stavění májek. Strom lze brát jako vertikálu procházející světem: kmen jsme my a náš život, květy a větve naši potomci a kořeny předkové…

A tak jsme nechali u Škvorce vysvětit dub svatého Donáta, věšíme na něj pentličky a šestkrát do roka děláme rituály: na jarní rovnodennost, v předvečer 1. máje…

Co vás vlastně přivedlo ke studiu etnografie? Prý jste se narodila s šesti prsty a to napovědělo určitou jinakost?

S těmi šesti prsty žertuju. Ale je fakt, že na Sibiři se často stane šamanem právě člověk, který má šest prstů. Jako dítě jsem byla samotářka. Žila jsem s rodiči a bratrem ve vesnici Osek, měla velkou volnost, po škole popadla svačinu a vracela se za tmy. Hodně se mi věnoval dědeček a moje nejmilejší knížka byly Sibiřské pohádky. Obyčejné věci v nich ožívaly a měly duši: nůž používala žena ve dne na stahování kůží a v noci se proměnil v muže…

Už na základní škole jsem si dopisovala s dívkou z Ruska. Před rokem ’89 jsem se sblížila s naší hospodskou, vdovou po legionáři, který si psal deník. Ponořila jsem se do studia téhle tematiky a Rusko mě lákalo čím dál víc. Na vysněnou archeologii jsem se nedostala, ale objevila jsem obor etnologie. Nasměrování bylo jasné.

FOTO: archív Pavlíny Brzákové

Do divokých oblastí Ruska jste pak jezdila mnoho let…

Vždycky na 4–5 měsíců, nejčastěji na území přítoků řeky Jeniseje, do Evenska. Jezdila jsem sama, jen dvě cesty jsem absolvovala s režisérem Martinem Ryšavým, který zde natočil film Argiš o rozvětvené kočovné rodině Něnců. Pomáhala jsem mu se zvukem. Tento způsob života už vesměs zanikl díky kolektivizaci v minulém století, která kočovníky nutila usadit se.

Později došlo k hledání nových surovinových zdrojů a zabírání pozemků, což dohromady vedlo k závislosti kočovníků na alkoholu. A velmi často k násilné smrti.

Setkala jste se s drsnými příběhy i vy osobně?

Začátkem 90. let jsem pobývala u manželů vlastnících malé sobí stádo. Tehdy měla každá rodina vysílačku, s níž komunikovala s dalšími rodinami vzdálenými stovky kilometrů. Tam jsem sledovala příběh chlapce, který měl nastoupit do armády a odjet bojovat do Čečenska. On ale nechtěl zemřít a utekl k příbuzným do tajgy. Hledali ho a jeho matka měla strach, že bude potrestán. Tak šla za velitelem a ten slíbil, že když syna přivede, nechá ho doma. Syna našla, byl okamžitě poslán do Čečenska a za čtrnáct dnů padl. Matka se zhroutila, za peníze od státu koupila vodku a do dvou dnů byla mrtvá taky. A když jsem se dostala do vesnice, zrovna měli oba pohřeb. Paradoxně v období Velikonoc.

Co vás přimělo k návratu do civilizace?

V roce 2000 jsem odjela s rybáři do tajgy, kde jsme na rozvodněné řece proplouvali peřejemi, což obnáší vyložit věci, přenést je v rukou a jeden člověk sjede v loďce. Rybáři ale byli opilí a plná loď se převrátila, přivázaní psi se utopili. Mě stáhl v těžkém, vodou nasáklém kožichu vír. Povedlo se mi vyškrábat se na břeh, měla jsem utržené nohavice a byla mi strašná zima. Abych se uklidnila, sedla jsem si a začala zpívat. Pak jsem se vydala po proudu.

Byla už tma, když jsem uslyšela zvuky, ale nebyla jsem si jistá, zda nejde o halucinaci. Riskla jsem to, skočila do řeky a narazila na loďku. I tihle rybáři byli opilí a povykovali „rusalka“! Já na ně, že jsem etnografka z České republiky a oni: Áá, u vas vojna! Nakonec mě vytáhli, dali hlt vodky a suché oblečení…

Pavlína s reálnými kočovnými pastevci na Sibiři – 90. léta 20. století.

Pavlína s reálnými kočovnými pastevci na Sibiři – 90. léta 20. století

FOTO: archív Pavlíny Brzákové

A vy jste sedla do prvního letadla na Prahu!?

Ještě ne. Sblížila jsem se s jedním lovcem a váhala, že na Sibiři zůstanu. Dali jsme si čas na rozmyšlenou, nevěděla jsem, zda to dokážu říct své rodině. Bylo mi jasné, že vztahy mají různé fáze, a navíc jsou tu kulturní rozdíly. Jako host jsem byla vítaná, vyšla mi tam i knížka, ale kdybych zůstala trvale, přišla bych o tuto devízu a byla na tom kvůli své jinakosti hůř. Můj přítel studoval v Petrohradu výtvarné umění, jenže nedokázal žít bez tajgy. Taky míval, jako ostatní, potíže s alkoholem. Odjela jsem domů a on na lov.

V Česku jsem došla k rozhodnutí, že se rozejdeme a napsala mu vysvětlující dopis. A on se z tajgy nevrátil. Našli po něm jen krabičku cigaret a bundu. Byla jsem zoufalá, že jsem zavinila jeho smrt. Možná si vzal život? Po dvou měsících se vrátil můj dopis jako nedoručitelný…

To je síla! Jak se vám podařilo zklidnit a založit rodinu v Česku?

Pokoušela jsem se o vztahy, ale z různých důvodů to nešlo. Jezdila jsem po republice a přednášela a přitom zažívala pocit prázdna. Hodně mi pomáhalo psaní, byla to taková osobní terapie – zvlášť knihy Modřínová duše a Dědeček Oge. První vychází z mých vzpomínek, druhá je příběh sibiřského šamana propletený s útržky dalších osudů. Zrovna dokončuji překlad Ogeho do ruštiny a hledám možnost, jak knihu transportovat zpátky, aby si ji užili i ti, kterým patří.

Vraťme se k vaší rodině…

V momentu, kdy jsem si řekla, že už žádný vztah nechci, se objevil můj první manžel – architekt. Tenhle princip u mě funguje pořád, když něco po dlouhém hledání vzdám, nějak se to vyřeší. Velmi rychle přišly na svět děti, což mi změnilo život.

Na Sibiř jsem už nemohla, ale byla jsem obklopená lidmi, které zajímali šamani. Založili jsme tedy občanské sdružení Šamanská jurta a začali je sem zvát. Bydleli u nás doma, sblížili jsme se, ale logicky docházelo i ke konfliktům…

Jak to nesl manžel?

Má otevřenou mysl a vše, co jsem dělala, se mu líbilo. Asi málokdo by to zvládl! Režim rodiny se totálně podřídil hostům, chodila k nám spousta lidí, nestíhala jsem ani uložit děti do postele. A konflikty? Třeba jsem nechávala kvůli vlhku otevřené šuplíky a šamanka Anisija je stále naštvanější zavírala. Tvrdila, že otevřené přitahují zlé duchy. Nebo jsem jí dala čaj do hrnečku po prababičce, který si předáváme po ženské linii – a ona se urazila, že je naprasklý, což přitahuje negativní energii.

Poslední šamanka byla zase posedlá představou, že ji chceme okrást. Proto jsem se zvaním skončila a věnovala se jinému nápadu: s pár dalšími rodiči jsme ve Škvorci založili soukromou školu. A po těžkém rozhodování skončilo i moje manželství…

Splnil experiment s šamany aspoň nějaká očekávání?

Naivně jsem si myslela, že nás společné prožívání vzájemně obohatí. Ale většinu zajímaly jen peníze. Naši lidi za šamany přicházeli s velkými nadějemi, že jim pomůžou hlavně ve vztazích získat zpět partnera… Věštění probíhalo z kamenů a resumé bylo velmi obecné a předvídatelné: že nemá cenu zadržovat člověka, který chce odejít, že jim vstoupí do života někdo jiný… Ovšem zvláštní atmosféra obřadů vykonala své, lidi měli pocit výjimečného spirituálního zážitku.

Rodina: s manželem Jolyonem a dětmi Viktorkou a Ivánkem.

Rodina: s manželem Jolyonem a dětmi Viktorkou a Ivánkem

FOTO: archív Pavlíny Brzákové

Pomohli šamani v něčem konkrétně vám?

Jeden mě upozornil na určité vážné nebezpečí. Uvedl přesné detaily i čas. Nevěřila jsem mu – a nakonec se to stalo. Ale tím, že se jedná o soukromí jiné osoby, nemohu říct víc… Zajímavou zkušenost jsem měla s věštkyní v Jeruzalémě. Z kávové sedliny vyvěštila, že se musím do konce roku zbavit tehdejšího vztahu, do něhož jsem vkládala velké naděje. Až pak budu připravená potkat otce svých dětí. Ještě řekla, že brzy pojedu s jednou ženou do země, kde „lidi žijí venku“. Nevěřila jsem jí, neměla jsem ani peníze… A za čtrnáct dnů se ozvala Jana Hradilková z občanského sdružení Berkat, že jede na hranici s Čečenskem zakládat ženský spolek, abych jela s ní, že cestu zaplatí. Takže jsem se ocitla v táboře běženců na hranici Čečenska a Ingušska.

To jistě nebylo klidné místo.

Neměly jsme ochranku a zažily jsme spoustu nepříjemných incidentů – třeba se k nám v noci v opuštěném hotelu dobývali do pokoje podivní muži. Musely jsme být maximálně opatrné a já se dostala až do roviny instinktů, kdy jsem větřila jako zvíře.

Po návratu jsem se potkala s tehdejším partnerem a udělalo se mi z něj nevolno, hmatatelně jsem cítila faleš. Pochopila jsem nutnost rozchodu. A vzápětí jsem potkala otce svých dětí.

Kdy jste se nejvíc bála o život?

Asi v těch peřejích. Cítila jsem v puse pach smrti, podobný chuti olova. Měla jsem strach kvůli rodičům, užili si se mnou opravdu hodně. Tehdy jsem si uvědomila, jakou bolest by cítili, kdybych kvůli pár opilcům přišla o život. A zmobilizovala jsem v sobě energii se zachránit.

Podruhé jsem se bála v jedné vesnici, kde se mi do domu dobýval chlap se sekyrou. Utekla jsem po okolních střechách, v minus padesáti stupních… Občas se mi ten pocit vrací, nesnesu zatemněná okna ani rolety, vzbuzuje to ve mně úzkost. Potřebuju světlo.

Jak po tom všem vychováváte své děti, aby byly šťastné a uměly žít v dnešním světě?

To je kapitola sama pro sebe. Moje děti jsou někdy příliš divoké a nezvladatelné. Což ovlivnilo i to, že jsem kdysi nesnášela ve škole stres a absenci kreativity – a chtěla svým potomkům dopřát opak. A zanedbala jsem hranice, mantinely. Teď se to snažím napravit a mantinely jim pozdě, ale přece, vytvářím. Musela jsem začít u sebe, abych šla příkladem. Takže žádný binec na stole, hory papírů na počítači. Narážím na pojmy jako kázeň a důslednost, které jsem dřív nesnášela…

Ale hlavní je, myslím, stejně pocit bezpečí, důvěra a nabídka možností, z nichž si děti vyberou vlastní cestu. Jen doufám, že útěk, který mi jednou provedou, nebude tak drastický jako u mne.

Poznala jste řadu etnik, co mají všechna společné a v čem jsou jiná, nekompatibilní?

Po první cestě na Sibiř jsem na katedře etnologie tvrdila, že lidi jiní nejsou, mají stejné emoce, prožívají radost, bolest. Pouze jinak vypadají, jiným způsobem se živí… Jenže to není úplně pravda. Časem jsem poznala nepřekonatelné rozpory a možné zdroje konfliktů.

Myslím ale, že jinakosti se není třeba bát, pokud je člověk sám ve své pozici silný a nemá strach, že by něco ztratil. Zkušenosti z odlišných kultur vedou člověka k toleranci a respektu, což neznamená, že musí na všechno jiné přistoupit. Ale dozví se i něco víc sám o sobě a to je velký zisk.

Ptám se kvůli současnému přílivu běženců do Evropy…

Dost Čechů je striktně proti islámu. Ano, existuje určitá agresívní forma, ovšem není vizitkou tohoto vyznání jako celku. Lidi utíkající před válkou hledají pomoc a my nesmíme být hluší. Přináší to logicky spoustu hrozeb, je třeba mezi nimi rozlišovat a umět se důrazně bránit…

Já jsem momentálně taky trochu migrantka – na Balkáně. Snažím se navazovat kontakty, ale zatím se mi nedaří vystoupit z izolace. Děje se mi to paradoxně v Kosovu, odkud mnozí utíkají…Uvědomuji si, jak je těžké žít mimo rodnou zemi. Potřebuju mít pocit domova, kořenů.