Berta na to vzpomínala: „Paní Holubová si mne oblíbila. Emil pak radostí skákal, neboť můj otec pak také dovolil známost.“ S Emilem to ovšem jednoduché neměla – sama by ráda chodila tančit, navštěvovat plesy a zábavy, zkrátka se bavit. Emil ale považoval podobné výpravy za veselím za ztrátu času a nehodlal kvůli milé měnit zvyky. Byl pracovitý a zaujatý pro vědu – to jej úplně pohlcovalo.

Nikam mne nechtěl pustit, i když mu známí domlouvali. ‚Jen ať sedí doma. Já taky nikam nejdu‘.Berta Nováková o povaze Emila Holuba

Berta jeho povahu vystihla: „Já jako děvče nepoznala tančení, bálů, věnečků, nic. Seděla jsem doma, upravovala jeho sbírky. Nikam mne nechtěl pustit, i když mu známí domlouvali. ‚Jen ať sedí doma. Já taky nikam nejdu!‘ A opravdu, dr. Holub neznal než práci.“ A to ještě netušila, jak se jejich vztah vyvine. Emil Holub patřil ke svérázným mladým mužům (o Holubovi napsal nejnovější monografii Emil Holub, cestovatel, etnograf, sběratel, Martin Šámal, Vyšehrad 2013).

V Praze propadl

Emil Holub se narodil v Holicích u Pardubic 7. října 1847 v rodině městského lékaře Františka Josefa Holuba. Žádné další sourozence neměl. Otec jej zbožňoval, a i když penězi zrovna neoplýval, toužil, aby jeho jedináček studoval. Emil přání plnil – nastoupil ve školním roce 1857/1858 na německé c. k. Malostranské gymnázium v Praze, což byl velmi prestižní ústav.

Dr. Emil Holub se ženit nechtěl.

Dr. Emil Holub se ženit nechtěl.

FOTO: Repro foto z knihy M. Šámala Emil Holub, cestovatel, etnograf, sběratel

S učením to nebylo jednoduché – učitelé sice chválili Emilovu píli, ale prospěch měl slabý. Ze dvou předmětů dokonce propadl a musel opakovat ročník. Potíže mu dělala i němčina. Nakonec první ročník gymnázia opakoval v Žatci. Tam také odmaturoval.

Tehdy se začal učit anglicky. Šlo mu to ztěžka, s cizími jazyky poté zápolil celý život. Právě v Žatci krystalizovaly zájmy ctižádostivého Emila – zaujala jej geografie, archeologie, zoologie. Jejich znalosti si prohluboval i v letech 1866–1872, kdy studoval medicínu na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě.

O prázdninách jezdil za rodiči do Pátku, kam se přestěhovali, sbíral přírodniny a lovil drobnou zvěř. Byl nadaný kreslíř, čehož využíval při třídění svých sbírek. Stal se také členem archeologického sboru. A poznal Bertu.

Nosil lidské vnitřnosti

Do Novákovy rodiny chodil mladý Holub často a rád. Sedával tam a studoval, sepisoval předměty své sbírky a třídil anatomické preparáty. Svou činorodostí nadchl i Bertu: „Nosil z nemocnice lidské vnitřnosti, vysvětloval mi, jak je nejdříve musí lihem omýti, do jakých roztoků je musí dáti, aby zůstaly i barvy zachovány.“ Když nebyl v Praze, psal Bertě něžné, německy psané dopisy. Češtinou vyjadřoval pouze vyznání lásky.

Oslovoval ji Herzerle (srdíčko), Frauerle (ženuško), česky Bertinka, Bertička, Britinka. Dokonce se s ní tajně zasnoubil v kostele sv. Mikuláše na Malé Straně. O zásnubách nevěděli ani rodiče. V té době ale Emila stravoval jiný než citový žár – toužil po objevování Afriky. A to si také splnil.

Holická radnice, kde se narodil.

Holická radnice, kde se narodil.

FOTO: Repro foto z knihy M. Šámala Emil Holub, cestovatel, etnograf, sběratel

S kufříkem a nepravými šperky

Holubova matka údajně vzpomínala na to, že „její syn myslil na Afriku již od svého třetího roku, když jako dítě dostal do ruky knížku s vyobrazenými černochy“. Tak horké to jistě nebylo, ale první zmínky o chystané cestě do jižní Afriky se objevují v Holubově korespondenci ve druhé polovině roku 1871. Psal o ní jako o vědeckém, výzkumném podniku. Hodlal ji uskutečnit po ukončení studia.

S přípravami na výpravu mu pomáhal mecenáš Vojta Náprstek. Půjčil mu i holandsko-německý slovník. Bylo s podivem, že se Holub do Afriky vydával s pramalou jazykovou průpravou, všechno se učil „až za pochodu“. Náprstek mu přispěl i finančně, stejně jako otec František Josef.

I tak se Holub ještě navrch zadlužil. Velká cesta začala 18. května 1872, kdy jej Berta doprovázela na Státní (Masarykovo) nádraží: „Měl chudák malinký ruční kufřík, v něm prádlo, brejle a laciné korálky a nepravé šperky pro černochy.“ Netušila nešťastnice, že svého snoubence neuvidí dlouhých sedm let.

Léčí ve zpuchřelém stanu

Po strastiplné cestě na parníku Briton, kde Holub onemocněl úplavicí, doplul 1. července 1872 do Kapského Města. Vše, co viděl, si zaznamenal a nakreslil. Vedl si cestovní deník a během putování posílal domů fejetony, které uveřejnila celá řada periodik. Holub se usadil v Jižní Africe v Dutoitspanu, v místě dnešního Kimberley. Rozhodl se v něm usadit a vydělat si jako lékař na výpravy do vnitrozemí.

Dala mu takovou ránu pěstí do obličeje, že se nemotorně zapotácel a upadl. o tom, jak Rosa odrazila útok jednoho Mašukulumba

To se mu také podařilo – ovšem za úděsných podmínek. Zpočátku bydlel a ordinoval ve zpuchřelém stanu a úzkostlivě šetřil. Už za dva měsíce se mu podařilo splatit dluhy. Holub se rozhodl, že až našetří, projde celým vnitrozemím Afriky od jihu na sever. To se mu nepovedlo.

První výprava v roce 1873, tzv. průpravná, skončila v Potschefstroomu, hlavním městě Transvaalské republiky. Holub z ní vytěžil 21 beden se sbírkami – živočichy, rybami, domorodými předměty, malbami. Poslal je do Prahy – Náprstek z nich uspořádal v roce 1874 výstavu.

Při druhé výpravě v roce 1874 dospěl až do Šošongu, nejvýznamnějšího domorodého sídla Jižní Afriky na 23. stupni severní šířky. Opět získal obrovské množství sbírek. Největší výprava jej ale čekala v letech 1875–1876.

Zimnice i ztráta náčiní

Třetí cesta po Africe vedla přes Šošong a solná jezera Makarikari k Viktoriiným vodopádům na střední Zambezi. Odtud se Holub musel vrátit – trápily jej záchvaty zimnice, navíc mu na Zambezi uplavala jedna ze tří lodí, na které vezl zásoby a řemeslnické náčiní. Ani to Holuba nezdolalo – až do konce roku 1874 uvažoval o čtvrté výpravě.

Karikatura Holubovy svatební cesty v rakouském tisku.

Karikatura Holubovy svatební cesty v rakouském tisku.

FOTO: Repro foto z knihy M. Šámala Emil Holub, cestovatel, etnograf, sběratel

Kvůli nedostatku peněz se ale nakonec vrátil do Evropy. Nebylo to jednoduché, ani na cestu domů neměl prostředky. Znovu se živil jako lékař, přednášel, v Kimberley uspořádal výstavu. V Čechách pro něj finance sháněl nemocný otec, který si už delší čas přál, aby se syn co nejdřív vrátil. To se nakonec podařilo, do Prahy přijel Emil Holub v říjnu 1879. Mezitím zemřel v červenci jeho obětavý sedmdesátiletý tatínek. Na syna čekal marně. Ani setkání s Bertou neproběhlo hladce.

Ani na ni nepromluvil

Do Prahy se Holub vrátil jako slavný muž. Široká veřejnost jej znala z článků, referátů a dopisů, uveřejňovaných v denním tisku. Neznámý, sotva dostudovaný lékař z počátku jeho cesty byl pryč.

Nyní přednášel, organizoval výstavu svých exponátů v Praze, ve Vídni i na dalších místech. Korunní princ Rudolf mu daroval briliantovou jehlici, do Bruselu jej pozval belgický král Leopold II. Holub si na radu Náprstka pořídil i sekretářku Ludmilu Bozděchovou. S Bertou to bylo jiné. Jela Holubovi při jeho návratu spolu s manželi Náprstkovými naproti do Podmokel.

Uvítání proběhlo trapně, Holub se srdečně přivítal s Náprstkovými, na Bertu ani nepromluvil. Ta jenom zašeptala k Vojtovi Náprstkovi: „Bude zase dobře. Jen až Emílek bude déle v Praze.“ Nebylo. Ukázalo se, že Emil Holub poslal Bertě několik dopisů, ve kterých naznačil konec vztahu – „neb jí milovati nemohu“. Zároveň jej ale oficiálně neukončil.

Berta o tom nikomu neřekla. Věřila, že se „vše poddá“. Vždyť pro Holuba pracovala jako poštovní kurýr a třídila jeho sbírky. Zatím pro ni nebylo nic ztraceno. V březnu roku 1880 připravoval Holub výstavu ve Vídni – Berta ho chtěla doprovázet. Novákovi pozvali cestovatele i s matkou na velikonoční neděli 28. března na slavnostní rozlučkový oběd. Dopadl katastrofálně.

Ženit se nebude

Po chutné krmi vybídla matka Nováková Emila k činu. Vyzvala ho, aby si Bertu vzal, jinak ji do Vídně nepustí. Holub reagoval zkrátka. Prohlásil, že „lituje, pakli slečna Berta do Vídně nepojede, ale že se ženit nebude, poněvadž po výstavě vídeňské pojede na další výzkumy do Afriky“.

Vzápětí proběhla hádka. Nováková vyčetla mladému muži nepoctivost, paní Holubová volala, že syn „ví nejlépe, co má dělat,“ a „podobné nájezdy na syna trpět nebude“.

Berta Nováková na svého snoubence nikdy nezapomněla.

Berta Nováková na svého snoubence nikdy nezapomněla.

FOTO: Repro foto z knihy M. Šámala Emil Holub, cestovatel, etnograf, sběratel

Holub poté uprchl. Večeře ještě měla trapnou dohru – Novákovi žádali od cestovatele 2000 zlatých „za výlohy, které s ním měli“ (skladoval u nich část sbírky a Berta ji ošetřovala). Holub z Vídně poslal tisíce tři – jeden tisíc pro Bertu. Ta peníze odmítla, nakonec však na naléhání manželů Náprstkových si je vzala.

Její svět se zhroutil. Z rozchodu se nikdy nevzpamatovala. Navíc celou aféru proklepávala veřejnost. Berta se sice provdala v roce 1888 za obchodníka s uhlím Pavla Kopřivu, na svou lásku ale nikdy nezapomněla. Děti neměla. Holub se nakonec přece jen oženil. Byť poněkud kuriózním způsobem.

Měl jste škandál v Praze

Po rozchodu s Bertou se Holub připravoval na svou druhou cestu do Afriky. Všechny potřeby pro ni shromažďoval v tzv. rotundě ve vídeňském Prátru. Rotundu spravoval Ludwig Hof.

Jeho osmnáctiletá dcera Rosa (1865–1958) byla energická, pohledná dívka. Pomáhala Holubovi s veškerou organizací expedice. Hof byl ovšem uvážlivý muž. Znal okolnosti vztahu Berty a Emila a učinil jasné rozhodnutí. Krátce před zahájením výpravy donutil liknavého cestovatele k sňatku s Rosou. Ten se bránil – jede přece do Afriky.

Odpověď byla jasná: „Měl jste škandál v Praze, zde bude horší, neb mě neznáte, co umím.“ A tak si Holub Rosu 2. listopadu 1883 vzal. S ní také v letech 1884–1887 cestoval po Africe. Hodlal prozkoumat prameny řek Zambezi a Konga a projít Afrikou od jihu až do Egypta.

Holubovo zobrazení Šošongu

Holubovo zobrazení Šošongu

FOTO: Repro foto z knihy M. Šámala Emil Holub, cestovatel, etnograf, sběratel

Okolnosti ale nebyly příznivé, nepřálo mu počasí, expedici přepadli domorodci, Holub přišel o 14 ze svých 32 deníků. Navíc všichni členové výpravy byli nemocní. Přesto zmapoval neznámá území na středním Kafue, levém přítoku Zambezi a Rosa mu byla věrnou pomocnicí. Naučila se všechno.

Schopná i rány pěstí

Střílela, stahovala zvířata, vyjednávala s domorodci. Do domorodých sluhů, kteří nechtěli pracovat, „bušila pruty“. V roce 1886 se ocitla s Holubem uprostřed pranice domorodých Mašukulumbů. Jeden z nich chytil Rosu za šaty a chtěl jí je strhnout z těla. Ona nezaváhala a „dala mu takovou ránu pěstí do obličeje, že se nemotorně zapotácel a padl“.

Byla to žena do boje, zastínila mírnou Bertu. Po návratu z Afriky pomáhala Holubovi ve veškeré další činnosti. Své zkušenosti zúročil ve dvou cestopisech – Sedm let v jižní Africe a Druhá cesta po jižní Africe z Kapského Města do země Mašukulumbů. Do Afriky se už nevrátil.

Holub trpěl četnými nemocemi – bolestivým zánětem žil, revmatismem, zimnicí a pozůstatky malárie. Také oslepl na pravé oko. Zemřel 21. února 1902, v pětapadesáti letech.