Tatiana Drexler: Spoléhám na osud, přírodu

Vítala mě v džínách, volné halence, s ležérním rozcuchem a bezprostředním úsměvem. Kde je ta akurátní, elegantní a pozorná paní porotkyně, která reaguje na sebemenší chybu v taneční technice a strhává body?

Díky, nejste první, koho jsem tím zmátla. Šaty na obrazovku mi navrhuje stejná kostýmní výtvarnice jako róby pro tanečníky. Ovšem můj civil je tohle: džíny, triko, blůza.

Mám štěstí, že žiju v Německu a znám tu jen tanečníky, takže přistupuji ke všem jako nepopsaný list… První dojem je, že jsou letošní osobnosti dobře a pestře namíchané: od veselých, kterým asi tancování moc nepůjde, přes snaživé až po ty, kteří mají možná na tanec větší vlohy.

Velmi pozitivně mě překvapila paní doktorka Cajthamlová. Mladý člověk je ohebný, zvyklý se učit, zatímco pro toho, komu není dvacet, je trénink fyzicky mnohem náročnější. I já po padesátce chápu, co myslela maminka, když si stěžovala na bolavá záda a nohy.

Na téhle trase bohužel nic nelétá, takže jezdím autem. Ale řídím ráda, jsem snad slušná řidička, navíc se mnou jezdí manžel, se kterým se za volantem střídáme. Není to až tak daleko – čtyři a půl hodiny rychle uteče.

Povídáme si, nebo jen posloucháme ticho. Protože jsem při práci stále obklopená muzikou, užívám si vzácné chvíle klidu. Na hluk jsem alergická, při výuce, když žáci hodně hlučí a pokřikují, občas ztratím nervy a rozběsním se, ať zavřou klapačky.

Díky internetu je svět menší, takže většinou pracuje. Je mu jedno, kde právě je, a dělá si svoji práci. Je detektiv, soudobý Sherlock Holmes, specialista na hospodářskou kriminalitu. Což je i pro mě strašně zajímavé, občas se musím nutit, abych šla učit, nejraději bych mu pomáhala. Dělají různé napínavé projekty, ne že by honil v terénu padouchy, to se už dnes moc nenosí, spíš je honí po internetu. Takže se o něj nemusím bát, přestřelky z filmů nezažívá.

S nadšením. Jde tam vždycky se mnou a moc se mu to prostředí líbí. Česky sice vůbec nerozumí, ale rád se jen tak dívá a odhaduje, co kdo právě řekl. Píše si, co ho v které minutě zaujalo, a já mu pak musím překládat, co povídal Marek, co Tereza atd.

Už ne, protože jsem mezi 24. a 37. rokem života cestovala stále. Byla jsem v Číně, v Paříži, v Americe, všude… Tanec je jako tenis nebo jiný sport, kroužek stejných lidí se pohybuje po světě a soutěží. Zjistila jsem, že všude je to podobné.

Dnes nemusím nikam a čekám na dobu, kdy konečně budu moct být jen doma. Zdálo se, že takový čas začíná, jenže přišla StarDance, za kterou jsem ale moc vděčná. Mám všechny a všechno kolem soutěže ráda a nevytáhnu paty jinam než právě sem. Ani na žádné dovolené nejezdím, jen lyžovat.

To bylo z mladické nerozvážnosti, mladost – hloupost. Chvála bohu, že máme aktivní podnikavé mladé lidi, bez nich se svět nikam nepohne. Ale já si v dnešním věku neumím ani představit, že jsem toho byla schopná. Neměla jsem vůbec představu o životě na Západě, vyjeli jsme s manželem poprvé na soutěž – a hned tam zůstali. Přijali nás dobře, už v uprchlickém táboře jsme se snažili trénovat a brzy jsme se vyšvihli dál. V tom problém nebyl. Ale nepočítala jsem s tím, jak strašně mi bude chybět rodina a přátelé, emocionální stránka byla těžká.

To ano, ale čtvrt století života jen tak rychle nesmažete ani nedoženete. Hlavně pokud neumíte dobře řeč, nemáte stejné zázemí, neposlouchala jste stejné pohádky, neviděla stejné filmy… Trvá to v podstatě dodnes, přestože jazyk už mi potíž nedělá. O Němcích přemýšlím německy, o zdejších lidech slovensky. Ale jako rodilý Němec nebudu mluvit nikdy.

Právě tehdy jsme skvěle rozběhli kariéru a trénovali v Londýně, kde jsme žili v taneční komunitě se světovou špičkou. Což bylo mnohem přátelštější, mluvili jsme anglicky. Sem jsme pak mohli jezdit kdykoliv na návštěvu, byla jsem u rodičů v Martině možná častěji než někdo z Bratislavy. Sestra žije v Americe, kam emigrovala přede mnou, takže na Slovensku mám už jen kmotru.

Všude je chleba o dvou kůrkách. Já ale nemám srovnání, žiju ten jeden život a nevím, co by mi tady chybělo. Jako výhodu neberu to, kde žiju, ale že dělám práci, která mě baví.

Vážím si Němců proto, že jsou většinou slušní a dobří, je tam méně korupčních afér, nekrade se tolik. A pokládají za normální, že pokud vydělají hodně peněz, platí z nich daně a ty jdou na sociální pomoc lidem, kteří měli méně štěstí. Snaží se starat i o celek, aby to fungovalo dál než na vlastním kousku zahrádky. Jasně, i tam žijí černé ovce, teď je velká aféra firmy Volkswagen nebo manažera Bayern Mnichov, který opravdu nemá důvod krást.

Určitě. Já osobně nepoctivost přímo nenávidím, jsem velmi spořádaný člověk, neuměla bych ani jet načerno v tramvaji. A vadí mi, pokud lidi nejsou schopní vtěsnat se do základních pravidel společenské existence. Nevím, zda je to i mými procenty německé či židovské krve, podle mne je nutné se to naučit…

Mám každopádně ráda slušné a pořádné lidi. Čímž nechci tvrdit, že v Česku nejsou. Ale v Německu se na to můžu víc spolehnout – a tím je život jednodušší a hezčí.

Definitivně jsme se rozhádali, jak to obyčejně bývá, když jsou spolu lidi ve dne v noci. Ale asi bychom se rozešli, i kdybychom se viděli jen jednou do měsíce. Úplně obyčejný příběh. Pořád jsme se snažili stát mistry světa (nejblíž titulu jsme byli desátí). Až jsme zjistili, že už se to nepodaří, protože je systémový problém v našem páru. Navíc tehdejší mistři světa byli Němci, takže dva páry z jedné země by na vrcholu neprošly. Ale nevadí…

Nejsem jediná žena, které se to přihodilo, takže nedramatizuju. Těžší bylo, když jsem mámě po telefonu přiznala, že se už nevrátím. A opravdu nejhorší je, když odchází rodina a přátelé…

Samozřejmě, už jsem nebyla nejmladší a v cizí zemi nebylo kde si dobře poplakat. Naštěstí za mnou přijela na měsíc kamarádka a nějak jsme to daly. Ale nevěděla jsem, co se sebou dál, jakým směrem se vydat. Navíc mi po exmanželovi zůstaly dluhy. Takže jsem létala učit do Moskvy a vozila do Hannoveru dolary. (směje se)

Z té lásky jsem se rychle rozdýchala, akorát objektivní situace nebyla právě optimistická. Jelikož jsem velmi praktický člověk, neumím sedět na gauči a snít o princi, který pojede kolem na bílém koni. Tak jsem se rozhlížela dost aktivně: všude jsem rozhlašovala, že hledám muže, který se mnou chce strávit život! Jenže v tom věku jsou všichni ženatí a ti volní nejsou označkovaní.

No, bylo to BMW… Od té doby mě kamarádky prosí, zda bych v tom mohla pokračovat – a založila si takovou nabourávací seznamku! Bylo to jen malé ťuknutí při parkování. Kdybych Hartmutovi zlikvidovala auto, asi by se tolik neusmíval. I když on je strašně milý člověk a hmotné věci pro něj nehrají žádnou roli. Od té doby jsem mu zničila i další předměty…

Ne. Já ani nevěděla, koho vlastně hledám. Opticky jsem čekala, že bude větší, svalnatý sportovec. První muž byl krásný, vysoký… Ale pak to nabralo rychlé obrátky.

Ze sportu jsem byla zvyklá, že na mě okolí kladlo vysoké nároky. V tanci musíte být stále lepší, krásná, bystrá, milá… Najít někoho, kdo je spokojený s tím, že neděláte vůbec nic, bylo neuvěřitelně úlevné. Pro Hartmuta nemusím být krásná ani bystrá, a i když nevykážu žádnou aktivitu, stačí mu, že jsem, a má mě rád. To si pamatuju jen z dětství.

Mně bylo třicet osm. Díky komunismu nejsem vychovaná nábožensky, ale jsem věřící. Spoléhám na osud, přírodu. Jsem vděčná za to, co se stane, a nepřemýšlím, proč se něco nestane. Takže jsem to nijak neřešila, neběhala po nemocnicích…

Honila se mi hlavou adopce, na světě je spousta dětí, které potřebují, aby se o ně někdo staral. Já i Hartmut bychom se rádi podělili o to, co máme. Jenže v Německu je to možné do pětatřiceti.

Učím. Děti, dospělé, Němce, Čechy. Dřív jsem vedla nejraději špičkové profi páry a přála si, aby se někdo z nich stal mistrem světa. Strašně jsem je drilovala, dusila, pláč nepláč. To se změnilo, zjistila jsem, že to není nejdůležitější. Zležérněla jsem. Dnes se mi líbí učit děti do pětadvaceti, baví mě pozorovat, jak se vyvíjejí, jak jsou bystré a chytré, hledají odpovědi…

Skoro každý, je to jen otázka času. Rekreačně vás naučím tancovat za dvě hodiny: disko, foxtrot, waltz. A pokud nemáte hudební sluch, musíte mít aspoň partnera, který pozná, na kterou dobu vykročit.

Na profesionální kariéru ovšem dosáhne jen ten, kdo tancuje odmala. I když mistryně světa Carmen Vincelli začala až v sedmnácti, naštěstí s mistrem světa, což je ta úplně nejlepší cesta.

Na konci znají pouze konkrétní nadřené choreografie, ale k umění tančit to má daleko. Roman Vojtek přiznal, že má vždycky při moderování plesů strach, aby ho někdo nevyzval na parket…

StarDance je „na bázi tance“, ne tanec. Sympatickým a milým způsobem představí lidi, úžasné ve svých oborech. Tím, že se dostanou na místo, kde si nejsou úplně jistí, odhalí najednou zcela jinou tvář. Vzpomeňte si na Anetu Langerovou…

Snažím se poukázat jen na opravdu hrubé chyby v technice a na drobnosti, které lze za krátkou dobu zlepšit. Často se o technice nedá ani hovořit, přitom jde o úplný základ. Je odvozená od pohybu těch nejlepších a znamená jedinou možnou cestu k správnému tanci. Ale vím, že když někdo třeba dvacet let boxoval, na špičky ho nedostanu. Takže ze svých požadavků dost ubírám.

Sama znám, jak se cítí tanečník před zaplněným kotlem. Je to o strach, jsem proto na soutěžící pyšná, že sebrali odvahu, mám k nim velkou empatii. Nejraději bych jim jen tleskala, ovšem kvůli tomu tam nejsem.

Ale ano, spoustu! Jenže nemají čas jít dál. Největší bomba byl Aleš Valenta. Kdyby začal tančit v deseti letech, je mistr světa. On si ale vybral salta. Stejně jako v jiných oborech to není jen o talentu. Všechno je třeba oddřít – v matematice, tanci, skocích, hokeji…

Jsem strašně veselý člověk a obklopuji se podobnými. Můj největší problém je nevyprsknout smíchy v průběhu soutěže, protože mě napadají věci, které nejde na kameru zveřejnit. Nejvíc jsem se nasmála při Bosákovi a Schmitzerovi, to mi až tekly slzy a musela jsem se držet, abych řekla něco slušného. Moje kino v hlavě dávalo strašné věci.

Miluju český humor, s nímž se musím kontrolovat pro změnu v Německu, protože ne všichni mu rozumějí. Říká se, že Němci nemají smysl pro humor. Mají, ale jiný. Já něco plácnu a oni se tak podívají… Mám štěstí, že můj muž a jeho rodina používají z nevysvětlitelných důvodů stejný humor jako já.

Bohužel nestíhám sledovat, zda v Česku někdo pokračuje v tradici Suchého a Šlitra nebo Karla Šípa. Čtu hlavně o politice, jak Němci píší o Čechách, rozčilují mě všechny ty korupční aféry. Přátelé mi nosí noviny s každou zmínkou a podle toho, jak soucitně se tváří, odhadnu, co píšou.

Výborně. Tanec je stejně exaktní: má přesnou formu. Jistě, pokud tančíte jen tak, jsou tam i emoce, ale při soutěžích na ně nemáte čas. Jestli jsem za něco vděčná, tak právě za studium matematiky – pomáhá mi celý život. Přitom na mě zbyla z nouze kvůli politickému profilu rodiny. Potkala jsem tam spoustu moudrých lidí, otvíračů očí, kteří o všem pochybovali a naučili mě nebrat věci, jak jsou servírovány. Je to životní filozofie, návod, jak žít.

To byla náhoda. Zpočátku mě zajímala hlavně parta, s níž jsem tancovala. Tréninky byly méně náročné než na gymnastice, adekvátní počet „chalanů“ a bab… Pak mě nadchly první úspěchy – a už jsem byla chycená drápkem v kole, z něhož se jen tak nedostanete. Kdybych kamarádila se skokany do výšky, skákala bych asi do výšky.

Při učení tancuju hodně a musím si dávat pozor, abych pustila ke slovu i žáky. Dřív jsem se chodila odreagovat na diskotéky, jenže když jdu spát ve tři v noci, jsem dva dny nemocná. Věk se podepisuje.

Můj muž tancuje rád, má rytmus a zvláštní krok, který se naučil v jejich vesnické hospodě Pestrá kráva. Jeho štěstím je, že jsem velmi přizpůsobivá a snažím se ho zvládat. Po celodenním učení fakt nemám energii ještě opravovat manžela. On by se to ale chtěl naučit, dokonce si koupil taneční boty a snaží se najít taneční partnerku, aby chodili ke mně. Což se zatím nepovedlo…

Není jako většina. Podle mne to bývá znak nevyvinutého sebevědomí, muži jednoduše mají strach, že jim to nepůjde. A oni rádi dělají to, v čem jsou za frajery, třeba fotbal. Kdyby náhodou šlo tancování líp ženě, bylo by to trapné. Přitom taneční parket je asi poslední místo, kde můžou uplatnit svoji dominanci. Nechápu je. Ale je pravda, že ženy se učí rychleji, mají lepší koordinaci pohybů s hudbou.

Mně se to přesunulo do psychologie, je to taková moje osobní hra: Když se dívám na páry, které učím, odhaduju, kdo je dobře ženatý a kdo ne. Podle toho, jak spolu tančí a jak na sebe reagují, hádám, jak dlouho jim manželství vydrží. (směje se)