Usměvavá sedmačtyřicetiletá brunetka klasických slovanských rysů mě ujistila, že její obor rozhodně není žádná nuda. Místo v archívech dnes díky digitalizaci tráví většinu času doma u počítače, což je rychlejší, ale i jednotvárnější. Ovšem nalezené informace ji často dokážou překvapit a rozesmát.

Co vás v poslední době nejvíc pobavilo?

Moc mě baví, jak je ve starých matrikách zachycen běžný život našich předků. Obvykle jde o poznámky pana faráře mimo hlavní zápis, bývají vtipné a zajímavé. Například když se narodilo nemanželské dítě, vznikaly kouzelné větičky: otec spadl z jahody, otec se utopil ve sladké kaši, otec šel na houby a ztratil se v lese.

Odlehčuje to nesporné trápení z toho, že se tatínek nepřihlásil, pro nás v tom je navíc kouzlo, které nám tehdejší aktéry přibližuje. Naposledy jsem našla rozvernou poznámku: Nechce přiznat, kdo je otec, protože tři nad ní kalhoty natřásali… Takže šlo evidentně o dívku lehčích mravů.

Samozřejmě nalézám i opravdu smutné informace o úmrtí a neštěstích.

Například?

Třeba zápis, jak bylo mladé děvče pokousané psem a umíralo těžce čtyři dny na vzteklinu. Farář vylíčil, jak se na ni chodili lidi z vesnice dívat, aby věděli, že se nemají přibližovat k cizím psům. Takže obsahuje i varování.

Neustále mě udivuje, kolik dříve mívaly ženy dětí – a kolik z nich se nedožilo ani školního věku, což bylo zcela běžné, smrt patřila k životu. Matky musely být silnější než dnes, většinou vedle rození i těžce pracovaly. Netroufám si to ani představit. Utěšovala je jen víra, že Bůh dal – Bůh vzal.

Byli předci díky náboženství mravnější?

Ani ne. Náboženství je sice nabádalo a svazovalo chovat se podle Desatera, ale skutečný život byl jiný. Aspoň těch zápisů o nemanželských dětech je strašně moc a sňatků třeba až při pátém dítěti také.

Řekla bych ovšem, že panovala větší morálka a úcta k autoritám, ať už ve vztahu mezi rodiči a potomky, nebo k veřejné osobě jako pan učitel, lékárník, starosta… V rodině platilo bez výhrad slovo otce, pokud nedal svolení k svatbě, prostě se nevzali. To dnes není.

S moderátorkou Jolanou Voldánovou. „Při tvorbě jejího rodokmenu jsme dohledali, že v roce 1654 existovaly dva rody Voldánů – na Hlinecku a na Strakonicku. Ale bohužel nejsme příbuzné,“ říká genealožka.

S moderátorkou Jolanou Voldánovou. „Při tvorbě jejího rodokmenu jsme dohledali, že v roce 1654 existovaly dva rody Voldánů – na Hlinecku a na Strakonicku. Ale bohužel nejsme příbuzné,“ říká genealožka.

FOTO: archiv ČT

Dostala jste se i k právu první noci?

To patří k legendám středověku, k takovým informacím se už nedostávám, obvykle dojdu maximálně čtyři sta let zpátky. A i když později šlo o levobočka nějakého šlechtice, většinou se nepřiznal a dítě se připsalo narychlo sehnanému ženichovi. Díky těmto „kukačkám“ se do rodopisu plete i genetika…

Kdo ví, jak to bylo třeba s otcem Jana Nerudy nebo Boženy Němcové…

To by mě taky moc zajímalo a pátrám po tom už řadu let, leccos lze vyčíst i ze srovnání podoby na obrazech… V písemnostech často narážím na řadu nepřesností.

Komické mi přijdou úpravy věku před svatbou nebo dokonce po smrti. Při velkém věkovém rozdílu partnerů, když si sedmdesátiletý vdovec bral dvacetiletou dívenku, se jednoduše zapsalo, že mu je padesát. Časté to bylo i obráceně – bohaté vdovy si braly mladé chlapce. Takže nejde o žádnou novinku.

Při úmrtí se naopak roky přidávaly, nedávno jsem našla, že dotyčný zemřel ve věku sto dvacet čtyři let! Což je nesmysl… Ale obecně je zajímavé, že pokud naši předci překonali dospívání, války a epidemie, dožívali se běžně věku kolem devadesátky.

Lze z genealogie vystopovat něco jako náš národní charakter?

Určitě. Je na nás vidět, čím jsme v historii procházeli. Jsme promíchaní s národy, které se přes nás valily v době válek: máme například velmi podobný smysl pro humor jako Němci v Bavorsku, zatímco v Sasku jsou větší suchaři. Podobně mne baví nacházet paralely v kuchyni, architektuře, psychologii…

Od bitvy na Bílé hoře jsme byli různě utlačovaní, probíhaly náboženské střety, rekatolizace a poněmčování, což se odrazilo na chování lidí. Většina sklonila hlavu a šířilo se udavačství, ale občas lze najít i protest nebo – u starých selských rodů – pýchu a tvrdohlavost. Já jsem sedlák, tohle je můj grunt!

Na Voticku, kde bylo hodně svobodnických rodů, jsem našla zápis faráře: ten a ten sedlák nechce pokřtít své dítě a říká, abych si s tím papírem vytřel pr…l. Jeho další děti už byly pokřtěny, takže mu zřejmě spadl hřebínek.

Jak jste se dostala ke genealogii?

Impulsem pro mě bylo založení rodiny. Na mateřské mě začalo zajímat, co mohou moje děti zdědit po předcích, měla jsem dost času… A tak jsem se vrhla do studia rodopisu. Asi pět let jsem se učila čtení starého písma i způsob, kde pátrat po starých materiálech a jak s nimi pracovat.

Helena Voldánová své výlety propojuje s obhlížením starých mlýnů – je totiž z mlynářského rodu.

Helena Voldánová své výlety propojuje s obhlížením starých mlýnů – je totiž z mlynářského rodu.

FOTO: archív Heleny Voldánové

Takže moje rodina posloužila jako pokusný králík, a když jsem se měla vrátit do zaměstnání, bylo mi jasné, že nechci dělat nic jiného než genealogii. Začala jsem tedy sama podnikat jako živnostník. A tahle práce, která je dobrodružná a detektivní, mě zcela pohltila, proto jsem dodnes vděčná babičkám za pomoc…

Nutí mě stále rozšiřovat vzdělání, třeba když pátrám v rodině sklářů, nastuduji si vše kolem. Když se pak sejdu s kolegy, potřebujeme si sdělit objevené příběhy. Doma nás už nechtějí moc poslouchat…

Co jste objevila ve své minulosti?

Například že jedna prababička se dožila devadesáti sedmi let, další zemřela pádem z okna… Ale hlavně to, že tatínek pochází z mlynářského rodu, poslední mlynář vykonávající řemeslo zemřel roku 1890. Tím se vysvětluje můj kladný vztah k vodě a k mlýnům, které mě fascinují jako technické objekty a navštěvuji je programově po celé republice. Některé z nich patřily kdysi naší rodině, dnes bohužel žádný nevlastním.

Měla jsem to schované v genech a je zajímavé, že když se sejde naše široká rodina (díky genealogii jsem objevila další větvičky příbuzných), spojuje nás zájem o historii a cestování, láska ke kočkám a fotografování. Můj bratr je dokonce profesionální kameraman.

Jste tedy Češka „jako poleno“?

Ano. První prokázaný záznam se váže k roku 1570. Otec pochází z Orlickoústecka, maminka z Prahy a z Pardubicka. Příbuzné mám prakticky po celých Čechách, ale nejlépe se cítím v těch východních, procházím si cesty, kudy chodili moji předkové, a mám z toho dobrý pocit. Voldánová se však jmenuji po manželovi a je to příjmení od jména Oldřich. Pro naše děti jsem zpracovala celý jeho rod, byli to obyčejní i vysoce postavení sedláci z jižních Čech.

Vyjasnila jste si i nějaké tajemství?

Pomohl mi deníček mé pratety, z něhož jsem vyčetla, jak se moje prababička ve třinácti letech dostala do Vídně a sloužila v bohatých rodinách. Postupně se vypracovala a vytvořila si vlastní živnost: pradlenka a žehlířka. A když se vdala a vrátila do Čech, posílaly jí vídeňské paničky v truhlách své prádlo dál, takové měla česká holka renomé!

Vedle služby taky chvíli roznášela jedné paní důstojníkové tajná milostná psaníčka, za což dostala krásnou brož s českými granáty, která se v rodině dědí. Ve sto letech ji předala své osmdesátileté dceři…

V rodině Natálky Kocábové se tradovalo, že jsou potomci hudebníka Myslivečka. Já to vyvrátila, ale našla místo něj úspěšného lékaře.

Sama máte dvě děti, ovlivnila je nějak vaše profese?

Asi ano. Zůstala jsem na rozdíl od předků jen u dvou potomků. Zasáhla i ekonomika a velikost bytů v Praze. Ale zase bych nechtěla jedináčka. Kateřina studuje management, Jirka ekonomii a zároveň už oba pracují. Díky mně mají vztah k historii a rádi cestují, protože jsem je hodně brávala s sebou. Vždycky jsme někam přijeli a jejich první otázka byla: Půjdeme nejdřív na hrad, nebo na hřbitov?

Co v dětství zajímalo vás?

Toulky po hradech a zámcích jsem si přinesla právě z dětství. Díky uzavřeným hranicím jsem s rodiči, velkými cestovateli, prokřižovala celou republiku. Tatínka bavily hroby slavných osobností, maminku příroda… Já začala brzy hltat literaturu faktu a zvažovala, zda bych se uživila jako archivářka nebo pracovnice v muzeu. Nakonec jsem šla na obchodní akademii a do mateřské pracovala jako úřednice.

Je dnes o „služby osobního charakteru“, kam se řadí genealogie, velký zájem?

Když jsem začínala, bylo nás v republice tak deset patnáct, dnes jsou genealogů desítky. Na nedostatek klientů si ale nemůžu stěžovat. Hlásí se zejména ve chvíli, kdy zakládají rodinu nebo jim někdo zemře a uvědomí si, že o svých předcích nic nevědí, nebo si chtějí potvrdit rodinnou historku…

Nejprve si ujasníme rozsah zkoumání: lze sledovat jeden strom života, nebo dva (otce i matky), ale nejčastěji celkový náhled do původu předků, zahrnující manželské páry všech dědečků a babiček. Dobře se zpracovávají selské rody žijící staletí na jednom gruntě, těžší je sledovat rodiny stěhující se kvůli řemeslu. Cena se určuje i podle času, který pátrání zabere – bývá to dva měsíce nebo až půl roku.

Co nejúžasnějšího jste našla?

Občas je i zklamu, přímou písemnou navázanost na původní šlechtu, tedy modrou krev, jsem nenašla zatím nikomu. Zato propojení na řadu významných osobností ano. Vysledovala jsem vzestup rodu z nuzných poměrů na vrchol – a často taky pád dolů. Jedna rodina měla francouzsky znějící příjmení a romanticky doufala v předka vojáka. Já ale našla, že jde prozaicky o přepis původně českého jména. Po prvotním zklamání mi volali, že jsou vlastně nadšení, protože jsem místo něj objevila v rodopisu krajského hejtmana, na kterého jsou pyšní.

Hezké taky bylo, když se na mě obrátili manželé čekající děťátko, pro které vybrali jméno Matěj – a já jim zpětně vyhledala nejstaršího předka téhož jména!

Mezi její známé „klienty“ v seriálu Tajemství rodu patří Jaromír Hanzlík...

Mezi její známé „klienty“ v seriálu Tajemství rodu patří Jaromír Hanzlík...

FOTO: archiv ČT

Vzrostl zájem s pořadem Tajemství rodu?

Určitě. V archivech jsou plné badatelny nových zájemců o sestavení vlastního rodokmenu a mnohokrát se navýšila návštěvnost webových stránek s digitalizovanými matrikami. A pro mě byla spolupráce na tvorbě tohoto cyklu úžasná zkušenost, setkala jsem se s výjimečnými osobnostmi a získala řadu nových přátel.

Původně jsem nechtěla být na obrazovce, ale beru to jako zpestření, poznala jsem tak i zákulisí vzniku seriálu. Byla to zábava. Úžasný byl třeba herec Jaromír Hanzlík nebo lékař Jan Pirk. Ten pochází z židovské rodiny, která zažila všechny kotrmelce doby včetně holocaustu. Ale nenechali se zlomit. Byl to velmi silný a dojemný příběh.

Zajímavý byl i osud Natálky Kocábové, v jejíž rodině se tradovalo, že jsou potomci slavného hudebníka Myslivečka. Já jim to vyvrátila, ale našla jsem místo něj velmi úspěšného lékaře Myslivečka.

Pobavil mě taky kolega, který sledoval rodopis Miroslava Donutila a brzy volal, že už to má hotové, protože zjistil, že jsou spolu příbuzní. Se svým stromem si hrál dvacet let a stačilo se jen napojit.

Bude se točit i třetí série?

Nevím. Ale mám zkušenost, že je dobré v nejlepším přestat. Jak má film třetí, čtvrté pokračování, není to nikdy ono. I když BBC jede úspěšný genealogický seriál už dvanáct let. Rodí se stále nové generace a ukažte mi někoho, kdo se vůbec nezajímá o své předky? Tady možná budou lidi chtít zase něco nového, jiný pohled.

Z pořadů ČT známe cyklus Potomci slavných, náhledem do rodiny je Třináctá komnata, ostravská televize natočila příběhy vojáků z 1. světové války… Přístup je možný z nejrůznějších stran.

...a Jan Pirk.

...a Jan Pirk.

FOTO: archiv ČT

Co bych měla udělat, pokud si chci jen tak sama amatérsky zabádat o svém dědečkovi?

Poskládáte si dokumenty, které o něm doma najdete – křestní, oddací a úmrtní list. Pokud nemáte žádné, musíte navštívit matriční úřad podle data a místa události a požádáte o nahlédnutí do matriky na zápis vašeho předka. Dále si vyhledáte digitalizovanou matriku na internetu nebo osobně navštívíte badatelnu Státního oblastního archivu a vyhledáváte zápis po zápisu jednotlivých členů rodiny.

Zpočátku vám to půjde asi dobře. Pak narazíte na dobu 1770 až 1870 se zápisy v němčině a v kurentu. K tomu už potřebujete speciálnější znalosti. Česká genealogická a heraldická společnost v Praze pořádá vzdělávací kurzy a vydává publikace pro genealogy amatéry www.genealogie.cz. Další zajímavé informace najdete také na www.genea.cz.

Vaše povolání vyžaduje trpělivou mravenčí práci, jste taková i v soukromí?

Určitě nejsem puntičkářka a trpělivosti jsem se musela naučit. Dovedu se i hodně soustředit a jít si houževnatě za cílem, nevzdávat se. Taková jsem v mládí nebyla. A když dojdu k cíli, mívám obrovskou radost, manžel říká, že mi nemusí nic kupovat, protože se raduju týden nad každým zápisem.

Jak vůbec manžel přijímá vaše vytížení a co přesně dělá?

Můj muž podniká, má lahůdkářství. Takže se taky nenudí. Na moji profesi si zvykl a nijak ji neřeší, hlavně oceňuje, že jsem zajistila hladký chod domácnosti. Dnes už tolik nejezdím a spíš si kazím do noci oči u počítače, takže mezitím vyperu a uvařím…

Ale kde může, chlubí se svým rodokmenem. Na poznávací dovolené jezdíme společně, ty si užíváme. Já se vůbec snažím užívat každý den a ničím se moc netrápit. Jsem naladěná pozitivně a těším se z každé maličkosti. Díky svému pátrání se dostanu do těch nejzapadlejších vesniček. Všude je krásně a všude žijí lidi s různými osudy.

Fandím těm, kdo zachránili nebo citlivě opravili nějaký mlýn či statek, shánějí nadšeně každý trám a detail podle tradic…

Jak ještě relaxujete?

Vidíte ty mozoly? (zvedá ruce) Jezdíme na chatu v bývalé trampské osadě v Posázaví, kde se vyřádím na zahradě. Mám hlavně okrasnou a samorostoucí, je totiž na skále, kde se nedá nic moc pěstovat. Ale bezvadně si tam vyvětrám hlavu – sekám trávu, stříhám plot, hrabu se v kytičkách, natírám…

Jako Pražák často utíkám do přírody – pěšky s trekovými holemi a na kole. Mám ráda naše střídání čtyř ročních období, líbí se mi jíst lokální potraviny, sezónní ovoce a zeleninu, vařit podle babičkovských receptů…

A na co se těšíte?

Na nová rodopisná pátrání, do jakého místa mne asi zavedou a jaké poznám další životní osudy.