Nejdřív jsem uviděla zezadu v obtažených džínách nekonečně dlouhé nohy, které kdysi zaujaly i Karla Gotta v berlínském podniku pro pány. Když se otočila, zahleděly se na mne velké, trochu udivené oči a výrazná ústa se roztáhla do úsměvu.

Za moment mi vyprávěla o večírcích, kde se dívky procházely nahé, i o dalších kotrmelcích života. Bez sentimentu, s vtipem a sarkasmem.

Po dlouhé době jste se vrátila do Prahy, abyste uvedla knihu vzpomínek. Neprozrazuje ale, jak žijete dnes.

Bydlím v Berlíně už desítky let ve stejném bytě blízko hlučné silnice, který jsem kdysi po první návštěvě chtěla opustit. Ale zvykla jsem si. Pracuju pro agenturu obstarávající péči o staré lidi v ústavech – když je někdo z personálu nemocný, zavolají. Což je zajímavější než být jen v jednom domově důchodců, změna je dobrá.

Jakmile jsem dlouho ve stejném kolektivu, unavuje mě, že se všichni za zády pomlouvají. Nejraději bych pracovala sama. Jsem spíš introvert a samotář, to se nezměnilo. Proto mě od dětství bavilo sedět a kreslit…

Studovala jste kreslený film, děláte stále něco výtvarného? Malujete?

Nejvíc jsem toho vytvořila v době studií na Hollarce a později na Umprum, to mě pohltily grafické techniky, zkoušela jsem ledacos… Pak jsem měla jiné starosti, plavala jsem v drogách, porodila jsem syna, odstěhovala se kvůli němu do Berlína…

Během dalších třiceti let jsem toho nakreslila skandálně málo a většinu jsem rozdala. Namalovala jsem taky pár menších olejů, které vypadají víc jako ilustrace než malba… A vlastně jsem udělala i sérii ilustrací pro děti, vymyslela jsem si příběh, který zůstal v šuplíku. Ale nedávno jsem nakreslila komiks na téma starobinec, který bych ráda vydala. A chystám další věci, technika perokresby se mi zalíbila.

Váš život ovlivnila řada paradoxů, vraťme se do vašeho dětství…

Všichni se mě ptají na exotického dědečka z Toga, ale já ho bohužel nepoznala. Díky prohřešku mé prababičky, která se s ním vyspala před jeho svatbou s babičkou, musel zmizet z rodiny – ovšem na cestě už byla maminka. Ta vyrůstala v Holandsku a s tatínkem, Čechem jako poleno, se poznala u cirkusu v Německu. Já i sestry jsme přišly na svět už tady, ovšem než se rodiče usadili natrvalo v Praze, projeli jsme v maringotce kus světa, včetně Japonska nebo Indie.

Z Venušiny malířské tvorby

Z Venušiny malířské tvorby

FOTO: archív V. Samešové

Píšete, že vás nikdo pořádně nevychovával, a proto jste neměla ctižádost. Je to možné?

(dlouhé ticho) Z dnešního pohledu bych se nazvala líná melancholička. Obdivuju zábavné veselé lidi, já v sobě měla spíš úzkost a nejistotu. Ráda jsem jen tak běhala, hopsala… a úplně nejvíc mě zajímalo pozorovat lidi. A kreslit je.

Můj první portrét představoval maminku v posteli, zranila si tehdy oko, její hlava s obvazem se ztrácela v poduškách. To byl impulz vzít tužku. Posléze jsem se snažila nakreslit ze strany postavu a rozčilovalo mě, že nevím, jak udělat správně ramena a záda. To mě bavilo víc než třeba počítání.

Vystupovat v cirkusu vás nelákalo?

Byla jsem raději divák. Seděla jsem vždycky úplně nahoře na tyči nad schody… Naše rodina nebyla typicky cirkusová, maminka byla maloměšťačka, která ležela celé dny v knížkách a časopisech. Táta by mě možná rád zapojil, ovšem nic pro to neudělal.

Stejně tak později, když jsem studovala, se žádný z rodičů nezeptal, jak mi to jde a co chci dál dělat. Nebo jsem začala chodit na klavír, ale pro všeobecný nezájem jsem zase skončila.

První sexuální zážitek mám ze čtyř let. Sice k ničemu nedošlo, ale dodnes cítím tu erotickou atmosféru.

Nestačí děti jen někam přihlásit, potřebují pozornost, motivaci, aspoň malé nakopnutí. Herci v rozhovorech často tvrdí: Já se rozhodl sám. To se hezky říká, ale není to myslím celá pravda.

Někdo se „chytne“ tam, kam jde kamarád.

To se mi stalo taky. Doprovázela jsem kamarádku, která se šla přihlásit do Kühnova dětského sboru. Vzali nás obě, Evu do prvního hlasu, mě do třetího – což se mi nelíbilo, protože jsem měla jen pobrukovat. Tak jsem toho po třech měsících nechala. Pamatuju si odtud písničku Když se večer stmívá (Venuše zpívá, hezky) nebo Až já budu velká, bude ze mě selka.

Na ulici se za krásnou míšenkou, která hrála i v pohádce Malá mořská víla, všichni otáčeli - a stále otáčejí – jako za zjevením.

Na ulici se za krásnou míšenkou, která hrála i v pohádce Malá mořská víla, všichni otáčeli - a stále otáčejí – jako za zjevením.

FOTO: Taras Kuščynskyj

Ve skutečnosti jsem nevěděla, co se životem. Na základce jsem narazila na šikanu, moje plachost totiž některé kluky, o půl hlavy menší, provokovala. Z příjmení Sameš udělali Samec a volali na mě Samice. Až za půl roku mě napadla obrana – odpověď: Co chceš, samečku? A byl klid.

V sexu jste si ale pospíšila. Od patnácti let vás směroval výtvarník Vratislav Hlavatý…

Možná to způsobil první sexuální zážitek ve čtyřech letech, kdy sice k ničemu nedošlo, mého dospělého „nápadníka“ kdosi vyrušil, ale dodnes cítím tu erotikou nabitou atmosféru. Nevěřila bych, že je dítě schopné se tak vzrušit…

Takže mě v pubertě tohle téma přitahovalo – a díky lhostejnosti matky jsem měla neomezenou volnost. S prvním partnerem Mikym se mi otevřely nové obzory. A přímo v našem domě bydlel malíř Standa, který mě pak přenechal o dvacet let staršímu Vráťovi. Bylo mi sotva patnáct a žili jsme spolu sedm let.

S Vráťou jsme žili hop a trop, měl heslo, že žárlivost je jen sobeckost. Já když se zamiluju, jsem oddaná jako pes.

Hned první večer vás přivedl do domu spisovatele Jiřího Muchy, kolem něhož se soustřeďovala řada intelektuálů, umělců i krásných žen. Šokovala vás volnost zábavy?

Jirka byl úžasný a já se u něj cítila zpočátku jako v pohádce, až jsem zjistila, jaké má spády. Třeba mě jednou vylákal, abych viděla na vlastní oči Vráťovu nevěru. Tím mě lidsky zklamal. Asi po třech letech mě úplně přestalo bavit tam chodit, už to nebylo jako dřív, chyběla zábavná Marta Kadlečíková.

Byla to v podstatě nuda, Berka usnul, Hapka se jen promenádoval jako lev salónů. Na výstřední typy jsem byla zvyklá, v manéži jsem viděla artisty v kostýmech…

Váš vztah byl asi dost atypický.

S Vráťou jsme žili hop a trop. Měl heslo, že žárlivost je jen sobeckost. Ale já chtěla mít vždycky jen jednoho muže a tomu jsem byla věrná. Když se zamiluju, jsem oddaná jako pes. Párkrát jsem se odvážila pomstít se a nasadit mu parohy s jinými, ale nebavilo mě to. On sám přitom žárlil, byl v jádru pokrytec. Třikrát jsem s ním otěhotněla a šla na potrat. Poprvé to bylo katastrofální, probudila jsem se v pláči a dlouho se mi pak vracely deprese.

V čem ještě vás starší partner ovlivnil?

Vráťa mě oblékal. Mne hadříky moc nezajímaly, vlastně nic materiálního a praktického. Parádivost ve mně není, i když dneska jsem si koupila tuhle semišovou bundu. (ukazuje) A mám z ní fakt radost. Byla jsem v tomto směru spíš za jeptišku, i když to zní asi paradoxně – brala jsem péči o vzhled za ztrátu času. Raději jsem si přemýšlela a četla.

Taky se mě snažil vést ke sportu, sehnal mi na Letné trenéra běhu. Jenže to přehnal, místo postupné zátěže mě honil a nutil skákat na jedné noze po schodech. Dostala jsem křeče a utekla.

Nakonec jste utekla i z nerovného vztahu. Šla jste z ruky do ruky, byla jste hezká…

Já si tak nepřipadala, vždycky se člověku líbí opak. Mám snědou pleť, měřím 177 centimetrů a toužila jsem být menší blondýnka, protože to mají v životě snadnější. Po rozchodu s Vráťou se mi zdálo, že jsem už stará a rozumím životu. Přišli další muži, fotograf a později úspěšný režisér Petr, krátká známost s malířem Otou Janečkem…

Petr vás přivedl k drogám?

Zažila jsem s ním horké chvilky při pašování hašiše z Maroka a zavedl mě do společnosti, kde se kouřila marihuana. To mě změnilo, prožívala jsem sebezničující období a ubližovala sama sobě. Třeba jsem trpěla bolestí zubu a schválně jsem nešla k zubaři. Věděla jsem, že něco není v pořádku, nebyla jsem spokojená s nikým a s ničím…

Z drogové houpačky jsem se dostala, až když jsem otěhotněla počtvrté – a nechala si to. Občas kouřím i teď. Marihuana není návyková a působí v malých dávkách zajímavě, nikotin je horší.

„Podle čínského horoskopu jsem Koza – žije okamžikem, je spokojená s tím, co má, nemá ve zvyku trápit se, co by mohlo být. Což na mě sedí.“

„Podle čínského horoskopu jsem Koza – žije okamžikem, je spokojená s tím, co má, nemá ve zvyku trápit se, co by mohlo být. Což na mě sedí.“

FOTO: ČTK

Se synem nastala světlejší životní etapa?

Jak se to vezme. Bylo mi sedmadvacet a po krátkém spolužití s matkou jsem sbalila kufry a vydala se s miminkem do Berlína, kde žil jeho otec Ulrich. Jenže ho nechtěl uznat a já se musela ohánět, abych nás uživila.

S Davidem jsem byla opravdu šťastná, našla jsem pevný bod v životě. Jen když jsem šla pro sociální dávky, musela jsem se opít, cítila jsem se ponížená. Podobně jako když jsem krátce pracovala v jednom podniku pro pány, ale jen na dopoledne.

Tam jste se potkala s Karlem Gottem?

Jeho návštěvu jsem brala jako morální podporu, že to se mnou není ještě tak špatné. Přestala jsem mít pocit oběti a postupně jsem získala chuť začít zase normální život. Nevím, co řekne, až si přečte mou knihu, já se mu tenkrát nepředstavila, a tak netušil, že jsem Češka a znám ho. Měla jsem tmavé tělo a bílou paruku…

Kdy jste vzala osud aktivně do vlastních rukou? Když byl David vážně nemocný?

Je pravda, že měl v pubertě velké problémy s nevyvinutou štítnou žlázou. Jsem přesvědčená, že za to mohl můj dávný neléčený zánět zubu, že jsem to vlastně zavinila já. To byla poslední kapka. Pečovatelskou školu jsem si udělala už předtím… Ale David by bez té nemoci nevystudoval, byl plný agresívní energie a asi by začal dělat neplechu. Takhle se zklidnil a je z něj úspěšný vodní inženýr. Žije s přítelkyní a těším se, až ze mne udělá babičku. Své vzpomínky jsem začala psát proto, že odešel z domu a já se cítila osamělá.

Máte dnes přítele?

Nemám už dlouhé roky ani sex, ani přítele. A je to optimální stav, v mém věku není jednoduché někoho najít. Žít v Praze, bylo by to asi jinak. Už vím, co v mužských vězí… Poslední byl o třináct let mladší masér z domova pro seniory Ben. Zaujal mě tichým odstupem. Oslovila jsem ho, aby se podíval na moje obrázky, na sex jsem zpočátku nemyslela.

Po pár trapasech jsme se sblížili, Ben si rozuměl i s Davidem, kterému bylo devět. Jezdili jsme na kole, poznala jsem jeho fajn rodiče. Bylo to příjemné… Jenže pak se odstěhoval na venkov a já odmítla.

Pokud bych měla s někým žít, zajímal by mě muž, který rád filozofuje, je klidný a přemýšlivý.

Když se ohlédnete, změnila byste něco ve svém životě?

Edith Piaf říká: nelituju ničeho. Ale já lituju, udělala jsem spoustu chyb, byla jsem hlavně pasívní, nerozhodná, své mládí jsem v podstatě promarnila… Vážně si myslím, že se na mně velmi negativně podepsal postoj rodičů, jejich nevýchova.

A zřejmě sehrály roli i geny, říká se, že černoši neumějí moc plánovat budoucnost a myslet v časových pásmech, žijí hlavně přítomností. Evropani jsou už přírodou nucení uvažovat o tom, co bude, až přijde zima…

Nepřesídlíte na starší kolena zpátky do Česka?

Uvažovat o tom můžu, ale v praxi to zatím nejde. David je doma v Německu. Jsem v zásadě spokojená s tím, jak žiju, kolem starých lidí se musím dost otáčet a ten pohyb mi dělá dobře. Taky stále jezdím na kole, čtu – teď si chci koupit v antikvariátě Pole orná a válečná od Vladislava Vančury, slyšela jsem úryvek a moc se mi líbil.

Po večerech začínám kreslit další komiks, a když mi to nejde, dovedu být pěkně vzteklá… Ale snažím se pořád cíleně motivovat. Momentálně se angažuju ve výstavbě speciálních zdí, na nichž mohou v Berlíně hnízdit ptáci. Je ve mně stále zbytek idealismu. Nebo naivity.

Máte v Praze ještě zázemí?

Obě sestry žijí taky v Berlíně. Když přijedu do Prahy, bydlím v bytě po rodičích, který koupil švagr s mým přispěním. Cítím se tu volnější, jsou tu i lepší výstavy, miluju Františka Kupku a další české malíře.

Kdyby se mi povedlo díky mé knížce zázračně zbohatnout nebo kdybych vyhrála ve Sportce, kterou pravidelně sázím, vrátím se natrvalo!