Pořád se nedočkavě budíte ve čtyři ráno, abyste mohl vyjet ven na kole?

Ne, teď mám jiné období. Nějak jsem přestal spát. Ať jdu spát, v kolik chci, usnu ve čtyři. Takže na kolo se dostanu, ale už ne v šest ráno. To spíš později.

Žijete pořád jako starý mládenec, nebo se něco změnilo?

Samota je návyková. Má mnoho výhod.

A pak tu jsou nějaké ty nevýhody, ne?

Nevím teď jaké.

Dobře, pojďme raději zpět k tomu kolu. Kolik na něm ujedete?

Mám dvě trasy. Jedna se jmenuje Jerhotova, podle Karla Čurdy, který zradil parašutisty, co zabili Heydricha. (Čurda spolupracoval s gestapem pod krycím jménem Jerhot – pozn. red.) Jezdím kolem místa, kde mu nacisti pak dali byt. Ta trasa vede až na Vyšehrad. A pak mám druhou – Franz Kafka –, a ta vede kolem jeho hrobu na Olšanech do Malešic. Obojí je asi tak patnáct kilometrů. Někdy si to dám i víckrát za den.

To je jediný sport, kterému se věnujete?

Pak mám ještě vypracovaný ohromný biceps od obracení stránek. Na tom taky makám fest.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Řekla bych, že nejen sportem posouváte své hranice. Nyní zpíváte i v muzikálu Evita a hned hlavní roli. Jak jste na tom se zpěvem?

Co vám na to mám říct? Celé to vzniklo z toho, že Karel Roden, který hraje Peróna, točí film s Američany. Takže se hledalo, kdo to za něj vezme po dobu, co on nebude moct. Tvrdili mi, že Karel tady nebude tak dvě tři představení. Tak jsem si řekl, že dvě tři představení místo něj zvládnu. A ono je toho trochu víc.

Jsou lidé, kteří mají takovou fobii, že vůbec zpívat nechtějí.

No, tak to mám já. A vidíte, jdu do toho.

Tak to jste velmi odvážný.

Děkuju. Odvážný, nebo blbý. Záleží na úhlu pohledu, z jakého se na to podíváte.

Já to vidím jako odvahu.

Děkuju. To jste hodná.

Berete hodiny zpěvu?

Bral jsem je. Navíc zpěv se studuje už na DAMU. Herci by měli být na tyhle situace připravení. A teď chodím na korepetice, co mi síly stačí.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Netušila jsem, že máte vztah k muzikálům! Jak jste se k nim dostal?

Michal Hrubý (producent divadla Studio DVA – pozn. red.) si vždycky něco přeje a nabízí mi to. Já si to sám nevymýšlím. Nemám potřebu dělat muzikály. Kromě muzikálu o Antonínu Panenkovi, který jsme napsali se Suchošem ve Špindlerově Mlýně.

Ten ještě není k vidění?

Ne, protože má zatím jen sedm stran. Zatím jsme v dětství Antonína Panenky. Jediná zajímavá věc, co jsme vymysleli, je, že i v dětství má knír. Ale to je zatím všechno.

Každý herec musí být sebejistý a přesvědčený, že je nejlepší na světě. A pokud možno by si tohle přesvědčení měl, když odejde po představení do šatny, vrátit zase do normálu

V roli Peróna jste člověkem s ohromnou mocí a vlivem. Ale i vy sám máte díky své popularitě na lidi dost velký vliv. Přemýšlel jste nad tím díky Evitě víc?

Tématem moci a vlivu jsem se hodně zabýval, když jsme Evitu zkoušeli. Je to jedno z témat, které jsme dost rozebírali. Jaké to je, žít pod vlivem a s vlivem. Já bych si ale chtěl při roli Peróna užít to, že se nepo…, a to je asi tak všechno.

Tak jinak. Jak se uzemňujete, abyste díky své popularitě a vlivu na své fanoušky nezpychl?

Člověk se musí stavět pořád nohama na zem. Ale u našeho povolání je to složité. Těsně před představením nebo natáčením musím mít sebevědomí vytočené na maximum, abych se nepodělal z toho, že v hledišti sedí osm set lidí a čeká na mě. Každý herec musí být sebejistý a přesvědčený, že je nejlepší na světě. A pokud možno by si tohle přesvědčení měl, když odejde po představení do šatny, vrátit zase do normálu.

No ale proč si ho neponechat, že?

No já s tím žiju a je to kříž.

Kvůli záskoku za kolegu Karla Rodena coby Peróna v muzikálu Evita, kterou hraje Radka Fišarová, oprašuje pěvecké znalosti z DAMU.

Kvůli záskoku za kolegu Karla Rodena coby Peróna v muzikálu Evita, kterou hraje Radka Fišarová, oprašuje pěvecké znalosti z DAMU.

FOTO: archív Divadla Studio Dva

Říkáte, že na vás někdy čeká i osm set lidí. S Partičkou jste ale měli na Konopišti v hledišti taky sedm tisíc lidí. To už je dav. Neděsí vás to?

To bylo fakt hodně a musím říct, že je to příjemné. Zvlášť když my jsme jenom čtyři idioti na židlích.

Improvizační show Partička, kde vystupujete ještě s Richardem Genzerem, Michalem Suchánkem a Igorem Chmelou, se stala fenoménem. Proč se nevysílá?

Jezdíme s ní teď na živá vystoupení. Na Primu ale přišel pan Zahradník, což je ten, kvůli kterému jsme s Partičkou odešli z Novy. Nechtěl ten pořad pustit s tím, že nemá šanci a nemůže se chytit. I když se ukázalo, že je to jinak, musel si za tím stát. Ale ten pán už tam teď není, takže se o Partičce jedná a možná že budeme zase točit.

Nemáte pocit, že jste za čtyři roky improvizace už narazili na svoje hranice?

Naštěstí je těch her, které hrajeme, strašná spousta. A každá má trochu jiná pravidla. Některá se vyčerpají a po čase se k nim zase dá vrátit. Jsou různá období, kdy co funguje. U každé hry jsou jiná pravidla a namáhají jinou část mozku. V tom je to velmi přátelské. Sami si určujeme, jak dlouho co budeme hrát a kdy to dáme na chvíli pryč. Dá se to občerstvovat. Myslím, že dobře cítíme, kdy to jde do nějaké rutiny. Ta je nejhorší.

Co se stane, když si lezete na nervy?

Hádáme se. Třeba i před lidmi, na jevišti. Hlavně Suchoš to dost často nevydrží a začne nadávat přímo na scéně. Lidi se tomu hrozně smějou a mají pocit, že to je součást představení.

Vypínání myšlenek mi jde dost dobře. Stává se ale, že když jsme na zájezdu, tak ještě na pokoji dohrávám

Po rozvodu jste se zabýval psychoanalýzou. Pomohlo vám to ve vaší schopnosti asociovat?

Určitě. To byl ohromný trénink. Myslím, že trochu i díky tomu dnes zvládáme věci, které jsme si na začátku improvizací vůbec neuměli představit.

Umíte vypnout, když tak často máte kolotoč myšlenek roztočený na maximum?

Myslím, že vypínání myšlenek mi jde dost dobře. Stává se ale, že když jsme na zájezdu, tak ještě na pokoji dohrávám. Napadají mě pak další a další nápady, dojíždí to.

S Radkem Holubem excelují na prknech Činoherního klubu ve hře Dámský krejčí.

S Radkem Holubem excelují na prknech Činoherního klubu ve hře Dámský krejčí.

FOTO: archív Činoherního klubu

Jste i v běžném životě stejně duchapřítomný jako na jevišti?

Snažím se to používat, ale stejně mě často nejlepší odpověď napadne až na schodišti. Variant reakcí je hodně a je fakt, že nejlepší člověka napadá, když už je pozdě.

V polovině října mělo v divadle Studio DVA premiéru vaše sólo představení s názvem Celebrity. Budete celý večer na jevišti sám?

Ano. Je to celovečerní stand-up, ten já mám moc rád. Zbožňuju lidi, jako je Louis C. K. nebo Gabriel Iglesias. Klasický žánr se u nás nedělá, blíží se tomu pořad Na stojáka, ale ani to není pravý stand-up.

Poučíte mě, jak vypadá pravý stand-up?

Často se to vydává za výstupy, kde komici jsou sice před publikem sami, ale hrají různé role, což je berlička. V pravém stand-upu jde o to, že v něm jsem sám za sebe a celou dobu i sám za sebe hraju a mluvím. Nejsem v žádné roli. Já taková představení zbožňuju. Řeklo by se, že je nuda dívat se celý večer na jednoho člověka, ale ti dobří mají tak obrovskou představivost, že z nich mám často větší zážitek než z představení, ve kterém hrálo čtyřicet lidí.

Celý večer sám za sebe na jevišti. Další posunutí hranic?

Možná. Vždycky jsem si to přál dělat a dlouho s tím koketoval, ale nikdy bych se neodvážil, nebýt Michala Hrubého, který na mě tlačil, že by chtěl v divadle Studio DVA nějakou premiéru. Řekl jsem mu o stand-upu a on se toho chytil. Kdyby to bylo na mně, už bych dal zpátečku.

Vnímám z vás rozporuplný vztah k téhle novince. Jste natěšený, ale máte i obavy.

Když jsem byl v angažmá v Mladé Boleslavi, dělali jsme tam představení Hanswurst v dochtorském divadle na trzích nepostradatelný aneb Pražští ševci. V něm jsem měl asi pět improvizovaných výstupů a začínal jsem tím, že jsem přicházel z lóže, kde jsem byl schovaný.

Tam mi vždycky tlouklo srdce takovým způsobem, že jsem měl pocit, že se před každým představením složím. To je tak strašně nejisté! A člověk je na to sám! Kdyby mi změřili tlak, vsadím se, že jsem byl mimo všechny lékařské normy. A to je asi to, co cítíte jako rozpor. Moc se těším, protože když se to povede, je to děsně fajn, ale odvážit se vlézt sám na jeviště je ukrutné.

Nenapodobitelné scénky improvizační show Partička se staly fenoménem.

Nenapodobitelné scénky improvizační show Partička se staly fenoménem.

FOTO: archív TV Prima

Téma jste si zvolil ze života celebrit. Budete vyprávět historky ze života svých kamarádů?

Není to úplně vyprávění historek. Používá se všechno, co člověk zažil. Ale je to aktivní román, řekl bych. Úvahy, které se vrší. A vznikají i umělé situace, které se rozehrávají, ale protože jsem sám za sebe, je to založené na osobních věcech. A proto je téma celebrit a dění kolem nich tak nosné, vybral jsem ho, abych měl možnost se k němu vyjádřit.

Třeba i k rubové stránce popularity?

Tu opravdu nesnáším. Nejsem typ, který by si užíval, že ho lidi okukují. Často chodím schovaný. Ale na druhou stranu je fajn, když nemusím u doktora říkat, že jsem herec. To je nepříjemné. Když je člověk herec a nikdo ho nezná, je to trochu ponižující. To se pak ptají: Jo? A v čem jste hrál? To se instalatérovi nestane, že by mu říkali: Jo? A kde jste co spravoval, že vás neznám? 

Ale vám se to asi taky nestává, ne?

V tomhle ohledu je popularita příjemná. Ale na druhou stranu, když jsem sám, tak chci být sám. Nechci se bavit s lidmi, jsem poměrně plachý člověk.

To říká dost herců. Nedávno zrovna Marek Taclík. Ale že se nevyhne tomu, že na něj zvoní jeho dívčí fanklub. Na vás taky?

Taky. Ale to nechme stranou.

Dobře, pojďme k jiné ženě z vašeho života, k vaší dceři. Naučila vás pít čaj matcha. V čem ještě vám rozšiřuje obzory?

Teď už bohužel ve všem. Je jí patnáct a já přestávám stíhat. Ve veškerém dění v kultuře a šoubyznysu jsem pozadu. Tak vlaju za ní a sonduju, co je nového.

Někdy muži snáze pochopí ženský svět ani ne tak skrz partnerku jako skrz dceru. Souhlasíte?

Ano, naprosto. Ale já jsem nikdy netrpěl tím, že nechápu ženský svět. Mně je to tak příjemné. To je prostě princip. A nemám pocit, že by ženy přemýšlely jinak než muži.

Se synem Adamem jste parťáci?

Ano. Vztah otce a syna je vždycky problematičtější, ale je mu teprve jedenáct. Až přijde do puberty, třeba se to začne nějak vyvíjet, zatím to ale vypadá dobře.

Máte za sebou filmový režijní debut s filmem Krásno. Jste s ním spokojen?

Jsem za něj moc vděčný. Nenatočil bych ho jinak. První film zůstane vždycky první, má výsostné místo. Už připravuju další, ale tenhle bude stát vždycky na piedestalu.

Odehrává se ve vašem rodném Šumperku, o kterém jste říkal, že ho máte rád, ale ještě raději jste odtud pryč. Změnilo se to?

Na tom se nezměnilo vůbec nic. Svoji práci můžu dělat dobře tady, a ne v Šumperku. Zbožňuju ho se všemi výhradami, které jsem k němu měl. Přijetí od města bylo vřelé, ale premiéra filmu byla drsná.

V čem?

Mně to došlo až při premiéře, když se promítalo. Kolikrát se v tom filmu řeknou věci jako tahle zasraná díra. Oficiální premiéra pro představitele města byla krutá. Bylo tam postupně jen větší a větší ticho. Do té doby jsem netušil, že ticho může růst. Než to skončilo, byl jsem úplně durch. Byl to průser. Odešel jsem úplně zpráskaný do promítací kabiny, kde jsem seděl zhroucený. Kdyby nebylo druhé premiéry, kam už přišli normální diváci, a já uslyšel, že se smějí, smetlo by mě to. Ta druhá premiéra, ta mě zachránila.