Jaký jste režisér? Rozčiloval jste se s herci hodně?

Ján Kadár, můj učitel, mi říkal, ať si dávám pozor a tolik nepředehrávám, protože pak nemám na place herce, ale samé Herze. Mimo jiné o tom píšu v autobiografii, která právě vyšla. I v divadle dost předehrávám, protože se mi to zdá kratší než to rozebírat.

Ujely vám někdy při natáčení nervy?

Jo, to se stane. Spíš to bylo na začátku. A čím jsem byl starší a víc točil, tím víc jsem to dělal jako učitelka ve školce. Jedna je ta hodná, druhá je zlá. Když jsem byl pomocný režisér u Kadára, tak jsem byl ten zlý. Herci si pak chodili na mě k němu stěžovat a on je uklidňoval. Později jsem to změnil. Můj pomocný režisér byl zlý a uklidňoval jsem já.

Mezi vaše nejznámější filmy patří Spalovač mrtvol. Prý byste ho ale dnes natočil jinak, je to pravda?

Určitě. Experimentovali jsme tehdy se širokým objektivem. Před tím jsme hledali fabriku, která by nám vyrobila velkou stříbrnou polokouli, a chtěl jsem to točit přes ni. Zkresluje totiž obličej. Ředitel Barrandova tehdy široký objektiv za velké peníze koupil. Byli jsme z něj nadšení a používali ho až příliš. Byl rok 68 a já měl naprostou svobodu točit to, co jsem chtěl. Ani před tím, ani potom se to už nezopakovalo.

Jak jste natrefil na Rudolfa Hrušínského?

Toho jsem musel hlavně přemlouvat, aby roli vzal. Pro mě byl absolutně jasný jenom Hrušínský a nikdo jiný nepřicházel v úvahu. Ale on to nechtěl hrát.

Šest let žije s herečkou Martinou Hudečkovou. Poznali se při natáčení filmu Habermannův mlýn.

Šest let žije s herečkou Martinou Hudečkovou. Poznali se při natáčení filmu Habermannův mlýn.

FOTO: ČTK

Proč?

Neuměl číst technický scénář. Tvrdil, že tam nemá co hrát. V technickém scénáři bylo třeba napsáno: detail, velké oko, pusa a dál nic. Bál se, že nebude mít možnost se rozehrát. Tak jsem mu slíbil, že bude. Tři dny na začátku natáčení byl mrzutý a nepříjemný. Ale pak se uklidnil.

Stávalo se vám to i jindy, že jste chtěl pro roli jen toho jednoho herce a nikoho jiného?

Samozřejmě. Třeba Janžurka. Ta byla jasná. Točil jsem s ní Znamení Raka, tam hrála malou roli, ale velice výraznou. Poznal jsem, že umí i tragické role, nejen ty komedie, které dělala v televizi. Pro Petrolejové lampy byla úplně jasná a pak i pro Morgianu, a to dokonce v dvojroli.

V Petrolejových lampách je znát, že s Petrem Čepkem na sebe slyšeli.

Někdy to nefunguje, ale tady to tak bylo. A i když to nefunguje, točit se musí.

Další komička, které jste svěřil vážnější roli, byla Dáša Veškrnová.

Byla komediantka, ale svedla skvěle i dramatické role. Zajímavé je, že obráceně to funguje hůř. Dáša pak hrála ještě v Holce na zabití. Holky jsem chtěl udělat původně tři, ještě měla být Automatická holka, ale tu mi nepovolili. Holka se jim nelíbila. Já ale trval na svém, že nebudu dělat dívky nebo děvčata z porcelánu. Jsou to holky a hotovo.

Objednávka zněla natočit film z dělnického prostředí.

To oni chtěli dělníky. No však ony byly dělnice! Jenomže soudruzi řekli, že jsem z nich udělal prostitutky, protože jedna z nich má nemanželské dítě! To bylo nemyslitelné. Jenže my jsme točili ve třech porcelánkách, kde pracovaly jenom ženy. A bylo to ve městech, kde nebyli muži. Za námi stávalo takových čtyři sta nadržených holek. Naše holčičky, které hrály, to byli andílci! Kdybych otočil kameru a zabíral skutečné holky z porcelánu, tak by teprve viděli, co je dělnická třída.

S tanečnicí a herečkou Terezou Pokornou ho pojilo víc než dvacetileté manželství. Nedávno se jim vdala dcera Annelie.

S tanečnicí a herečkou Terezou Pokornou ho pojilo víc než dvacetileté manželství. Nedávno se jim vdala dcera Annelie.

FOTO: archív, Právo

A co cenzura? Šlo to s ní uhrát?

Těžce. Hodně filmů, co jsem chtěl točit, jsem nenatočil. Naopak jsem natočil filmy, které jsem neměl první na listině zájmu. A v každém filmu mi něco vystřihli.

Od politiky jste si ale držel odstup.

Snažil jsem se, i když oni se mě snažili do ní dostat. A tak jsem raději točil pohádky, ačkoli je nemám rád.

Jeden z filmů, který jste točit nechtěl, je slavný Den pro mou lásku. Ve své autobiografii Pitva režiséra se za něj dokonce omlouváte, že vydíráte diváka prvoplánovými emocemi. To jsou silná slova.

Ale upřímná. A proto jsem pak točil film Křehké vztahy. Tam byla taky rodina, ale v ní nebyla krásná hodná holčička, která zemře. Ale otravná holka, které jsem ještě nasadil brýle.

Do Dne pro mou lásku jste obsadil Vlastimila Harapese, který pak hrál i v Panně a netvorovi. Jaký to byl herec?

On je hlavně skvělý člověk. Při Dnu pro mou lásku mi hrozně pomohl. Holčičku, co tam hrála, uměl přivést do skvělé nálady. To bylo důležité, byla pak naprosto uvolněná.

Proto pak hrál i prince v Panně a netvorovi?

Věděl jsem, že to zvládne. Sice se mě ptal, proč v tom filmu hraje, když tam není vidět, ale já mu odpověděl, že je tanečník, a tak potřebuju jeho pohyby, a pak to překvapení, když se na konci objeví krásný!

Málokdo ví, že své dvě nejznámější pohádky, Deváté srdce a Pannu a netvora, jste točil najednou. Jak to vzniklo?

Někdy to bylo tak, že dopoledne jsem točil jednu a odpoledne druhou. Nebo dva dny jednu a tři dny druhou. Měl jsem skvělého architekta Labského, který každý rok šel na měsíc do blázince. Dobrovolně. On mě dovedl tak znervóznit, že jsem jednou vyskočil z jedoucího auta, protože jsem už nemohl poslouchat ty jeho povídačky. Ale byl geniální.

A tak, když jsme se potřebovali dostat do jednoho zámku, který komunisti zcela zničili, protože v něm udělali zemědělskou školu a vše zvlhlo plísní a houbou, Labský byl tak drzý, že si napsal dopis, o kterém tvrdil, že je od Bilaka. Prý nám dovolil, že tam můžeme točit. Oni se báli volat, aby to ověřili, takže drželi hubu. A pustili nás dovnitř.

Rok 1978, v na tu dobu drahých barrandovských kulisách vzniká pohádka Panna a netvor, kterého tančí a hraje Vlastimil Harapes. Nevinnou krásku ztvárnila Zdena Studenková.

Rok 1978, v na tu dobu drahých barrandovských kulisách vzniká pohádka Panna a netvor, kterého tančí a hraje Vlastimil Harapes. Nevinnou krásku ztvárnila Zdena Studenková.

FOTO: archív Juraje Herze

A tenhle Labský udělal velký zámek postavený v největším ateliéru na Barrandovu. Stál hodně peněz. A ředitel mi řekl, že se to musí využít a natočit v tom dvě pohádky. Nabídli mi scénář k Devátému srdci, který se mi docela líbil, protože to bylo hrůzné. Navíc jsem měl vždy pocit, že nejsem dost využitý. Že musím pořád čekat, než se něco udělá, postaví, a při dvou filmech se pracovalo pořád.

Takže točit dva filmy naráz vám vyhovovalo?

Velmi. Ale pak nastal průser, protože Hapka potřeboval tím pádem dvojnásobný čas na hudbu. Nastaly dva měsíce, kdy jsem nedělal nic a jen čekal na hudbu. A dostal jsem infarkt. Když žijete v napětí a pak nastane velký klid, tak k tomu snadno dojde. Přesto jsem utíkal z nemocnice, už jsem potřeboval míchat.

Vaše spolupráce s Perem Hapkou byla často kongeniální. Kdo vám ho doporučil?

To už nevím. Ale bylo to v době, kdy jsem nesměl dělat film a doktor Vodička, který vedl Divadlo Na zábradlí, mi nabídl, zda nechci dělat divadlo. Rád jsem souhlasil. A tam jsem dělal Figarovu svatbu a Noru. Doporučili mi právě Hapku a velmi jsme si rozuměli.

Měl jsem ho moc rád. Byl líný psát noty, ale měl to všechno v hlavě. Když jsem se ho po dlouhých letech zeptal na hlavní melodii Nory, ke které napsal hudbu, sedl ke klavíru a zahrál ji. Zapsané to neměl. Ale v hlavě měl všechno.

V těch dvou pohádkách hraje jediný shodný herec, Jan Přeučil. Proč?

On mi hrál v Noře. Tam jsem poznal i jeho charakter. Byl jako ze Shakespearovy hry Sen noci svatojánské, kde chtěl herec Klubko hrát všechny role. Jednou jsem mu řekl, že bude stát u vchodu v kostýmu a trhat lístky, uvádět na místo, pak se objeví na jevišti a to bude překvapení. Říkal, že je to úžasné.

Byl divadelní maniak, cokoli se mu řeklo, byl ochotný dělat. Naštěstí jsem mu nedovolil, aby šel v Panně a netvorovi do záběru, kde vybouchne oheň. Trval jsem na tom, že to bude dělat kaskadér. Poprvé vybouchl oheň a byl slabounký. Tak vidíš, to jsem mohl dělat já, říkal mi. Podruhé vybouchl oheň tak, že kaskadéra Lahodu spálil zle.

Tenhle scénář jsem točit nechtěl, říká o filmu Den pro mou lásku. Emoce tam podle něj působí až vyděračsky. Při něm ale poznal Vlastimila Harapese, jenž mu pomohl s malou Sylvou Kamenickou.

„Tenhle scénář jsem točit nechtěl,” říká o filmu Den pro mou lásku. Emoce tam podle něj působí až vyděračsky. Při něm ale poznal Vlastimila Harapese, jenž mu pomohl s malou Sylvou Kamenickou.

FOTO: archív Juraje Herze

Po letech jsem točil Hloupou Augustinu a ředitel cirkusu měl být Labuda. Znali jsme se, ale on začal producenta finančně vydírat. Měl jsem na film málo peněz a on chtěl honorář ne v korunách, ale v markách. Tak jsem ho poslal někam. Jenže tři dny před začátkem natáčení! Kdo hrál nakonec ředitele? Přeučil. Ten byl vždy kvalitní a k dispozici.

Užil jste si, když jste z krasavce Kukury udělal šilhavého hraběte Aldobrandiniho?

To jsem nedělal schválně! Muselo to tak být. Neměl jsem důvod být zlomyslný. Točil jsem Sladké hry minulého léta a tam hrál výborný herec, amatér, který ale neuměl dobře mluvit. Tak jsem hledal, kdo ho přemluví, a na škole našel mladého kluka, který měl úžasný hlas. Kukuru.

Měl jste čich na lidi. Zaujal vás Josef Somr, když ještě hrál na oblasti, nebo třeba Jitka Molavcová, když ještě tančila v komparsu. Vycházelo vám to?

Nedělal jsem žádné zkoušky. Dal jsem si s hercem sraz u kafe či panáka a věděl jsem, na čem jsem. Někdy se i divili a ptali se, kdy budou dělat zkoušky. Ale já už jsem věděl své. Jo, stalo se mi, že jsem se spletl. Ale to jedno spletení mi stálo za ta ostatní.

Bylo to pro vás těžké rozhodnutí odejít z Československa v roce 1987?

Chtěl jsem odejít, mě to tu strašně zlobilo. Nikdy jsem nebyl ve straně. Vždy jsem byl stranou. Filmy se hodnotily jako nejlepší, dobré a slabé a podle toho byly honoráře. Nejlepší dostával Vávra, já vždy dostal tu třetí kategorii. To bylo třicet tisíc. Z toho jsem měl žít rok.

Měli jsme sice základní plat, i když jsme netočili, asi 1400 korun. Takže jsem bydlel v jednom pokoji se ženou a se synem, osm let, prostě jsme neměli peníze. Neviděl jsem tu pro sebe možnosti.

Dnes bych ho natočil trochu jinak, tvrdí o kultovním snímku Spalovač mrtvol z roku 1968, v hlavní roli s Rudolfem Hrušínským.

Dnes bych ho natočil trochu jinak, tvrdí o kultovním snímku Spalovač mrtvol z roku 1968, v hlavní roli s Rudolfem Hrušínským.

FOTO: archív Juraje Herze

Pro někoho je ale problém opustit rodnou zemi. Pro vás ne?

Moje máma v 70. letech dostala povolení vycestovat, protože měla bratra, který odešel v roce 1938 do Ameriky. Mohla jet s otcem, který byl lékárník a byl velmi tvrdohlavý. Nejezdil ani na dovolenou. Co když mě budou pacienti potřebovat, říkal. A tak odmítl do Ameriky jet. Nabídl jsem se, že pojedu já. Přijeli jsme do New Yorku a já tam běhal a nasával atmosféru. Po třech hodinách jsem si říkal: Co já dělám jinde? Tohle je moje město. Nikdy jsem tam nežil nastálo, ale jezdili jsme často na Floridu. Letos jsem byl v Las Vegas. Odjel jsem tam hned po svatbě své dcery.

Pokud vím, dcera Annelie se věnuje restauraci, jako váš děda Anton.

Jo a vzala si kuchaře. Doufají, že budou mít rodinný podnik. Skončila vysokou, kde se věnovala managementu, učila se v Itálii u vyhlášeného kuchaře, v Německu vedla hotel. To ji zajímá, přitom hrála v šesti filmech.

Proč máte tak rád hororovou atmosféru, která je často přítomná ve vašich filmech?

To je z dětství. Na Spiši se mluvilo třemi jazyky, maďarsky, německy, slovensky. Profesoři na gymnáziu, kam chodil otec, byli vážení vousatí pánové. A ti chtěli, aby se studenti učili nazpaměť Schillera, Heineho, Goetha a podobně. Otec měl neuvěřitelnou paměť a tak mi nečetl pohádky, ale říkal mi básně, které znal jako student. Pamatoval si všechno, každý detail.

Měl jsem rád Haufovy pohádky, to byl německý pohádkář. Ale ne jako Božena Němcová, ta nepsala pohádky o useknuté ruce. Všechno jsem to dostával v němčině. Děda mi zas vyprávěl maďarsky o první světové válce, jak tam rozsekávali Srby vejpůl.

Prý jste dokonce členem klubu upírů. Jak to?

V něm jsou herci, kteří někdy upíra hráli. Proto jsem se do takové role obsadil ve filmu Upír z Feratu. Existuje hororový festival a tam visí fotky herců, kteří hráli upíra. A já se chtěl mezi ně dostat.

Německy jste uměl od dětství, to vám vstup do NSR, kam jste emigroval, asi usnadnilo.

Tam nevěděli, z jaké části Německa jsem.

Neměl jste přízvuk?

Měl. Rakousko-uherský.

Chtěli po mně film z prostředí dělnické třídy, tak jsem natočil Holky z porcelánu, vzpomíná. Psal se rok 1974.

„Chtěli po mně film z prostředí dělnické třídy, tak jsem natočil Holky z porcelánu,” vzpomíná. Psal se rok 1974.

FOTO: archív Juraje Herze

V Německu jste žil dvanáct let a točil tam film každý rok. To není úplně obvyklé.

Odešel jsem tam, když mi bylo 52. Věděl jsem, že budeme muset mít dítě, protože moje druhá žena Tereza byla ještě mladá, bylo jí pětadvacet. Nemohl jsem tam tedy jít bez toho, že jsem měl zaručeno, že budu pracovat. Už první den jsem bydlel v hotelu, který mi platil producent mého prvního filmu. Musel jsem si jít vyřídit občanství.

Vzal jsem s sebou univerzitní diplom mého otce v němčině a měl jsem s sebou taky německé dopisy od lidí z Kežmaroku, aby bylo vidět, že se u nás mluvilo německy. Jel jsem do Norimberku, kam přicházeli lidi z Polska či Maďarska, Ruska. Tvrdili, že jsou Němci, ale neuměli slovo německy. Tak jsem jim tlumočil. Když jsem to dělal asi tři dny, dali mi pas a potvrzení, že jsem německé národnosti.

Jak se k vám úředníci chovali?

Slušně. Jen si mě neuměli docela zařadit. Nemáme pro vás pokoj, kde byste byli sami, slyšel jsem od nich. Já už mám hotel, odpověděl jsem. Měl jsem totiž peníze. Honoráře za poslední dva filmy jsem si už nechal v Německu. Ukazovali mi, kde je jídelna. Chodím do restaurace, řekl jsem. Pak mi ukázali Červený kříž, že mi tam dají nějaké oblečení. Toho ale já měl plné skříně.

Proč jste se vrátil do Čech?

Bydlel jsem v Mnichově a ten se mi moc líbil. Byl čistý a Praha byla špinavá a odřená. Pak přišla revoluce a v Mnichově se objevili východní Němci. Mnichov začal upadat, zatímco Praha stoupat. Německé filmy jsem začal točit v Čechách.

Nejprve jsme spali u Štefana Margity, ale pak jsme si začali budovat svůj byt. Když byl hotový a my tady byli na Vánoce, seděli jsme s Terezou a jejími rodiči a ona se ptala: Chce se ti domu? Domů byl Mnichov. Nechce, já na to. Mně taky ne, odpověděla. Shodli jsme se, že tedy už do Německa nepojedeme.

S Terezou jste žil třiadvacet let. Váš rozchod proběhl klidně. Dokonce jste nějaký čas bydleli ve stejném domě i s novými partnery. Jde to?

Bylo to tak, ale dlouhodobě to nešlo. Fungovalo to rok. Její partner byl ale blb, tak ho vyhodila, chvíli se pak chtěla vracet, ale já jí řekl, že už žiju s Martinou. Když už se jednou rozhodnu, je konec. Její partner si k nám chodil stěžovat na moji bývalou ženu, že mu nedala jíst. Tak mu Martina udělala vajíčka se šunkou.

Vycházíte s Terezou dobře?

Viděli jsme se při svatbě naší dcery Annelie. Ale když se potkáme, obvykle se pohádáme.

Kde jste se seznámili s Martinou, se kterou žijete už šest let?

Při natáčení Habermannova mlýna. Tam jsme se seznámili a zamilovali se do sebe během kratičké doby.

Chystáte se natočit ještě nějaký film?

Mám výborný scénář, ale můj producent, co se mnou dělal i Habermanna, zemřel. Takže jsem bez producenta. Dvanáct let jsem byl mimo a generace se tu vyměnila, i producenti. A já se s tím nesžil, nemám tu kamarády, se kterými bych pracoval. Věnuji se tedy divadlu. Ale tento film bych rád natočil. Scénář jsme psali dva roky.

Žánr?

Thriller. Jak jinak.