Honza mi chce ukázat, jak prakticky vypadá dumpster diving, tedy vybírání kontejnerů u supermarketů. Budeme hledat potraviny, které ještě před chvílí ležely na pultech a zaměstnanci je vyhodili, protože jim došla záruční lhůta.

Dumpsteři se často během shánění večeře potkají s bezdomovci a vybírání popelnic je pro ně poslední možnost, jak se najíst. Mnohdy to jsou vysokoškolští studenti nebo lidé, kteří chodí do práce a platí nájem. Motivací může být snaha ušetřit, ale i dobrý pocit z toho, že se díky nim na světě míň plýtvá jídlem.

„A sakra,“ zakleje Honza u zavřené mříže služebního vstupu do nákupního centra. „Tak tam se asi dneska nedostaneme.“ Zavřený vchod vede přímo do budovy hypermarketu. Chvíli okouníme a čekáme, jestli se náhodou něco nezmění, a pak se rozhodneme odjet k pankráckému Albertu.

Z kontejneru k mámě

Honza mi zatím vypráví o tom, jak během týdne školí zaměstnance menších i větších firem tady v Praze. Učí je zacházet s novými softwary. Večer dojíždí na Mělnicko, kde bydlí.

„Dumpstrovat tam chodím ke Kauflandu. Je to pohoda, nikdo tě neprudí,“ pokračuje s tím, že ještě nikdy vlastně neměl špatnou zkušenost se sekuriťáky. „Nemusí to tak být vždycky, kamarádka říkala, že na ni nastoupila ochranka a vyhodila ji.“

Dojedeme k dalšímu supermarketu. Popelnice najdeme rychle, ale bohužel jsou zamčené v železných klecích. Honza se snaží prohrabat je i přes mříže, použije klacek, který v kontejneru už byl, ale je to k ničemu.

Před dvěma lety dobrovolníci připravili hostinu pro tisíc lidí. Potraviny, které použili, byly určené k vyhození.

Před dvěma lety dobrovolníci připravili hostinu pro tisíc lidí. Potraviny, které použili, byly určené k vyhození.

FOTO: ČTK

Zámek se nepokoušíme rozbít. Zachraňujeme tady přece jídlo, neničíme cizí věci. O kousek dál je další klec a naštěstí odemčená. Honza se v ní s klidem a bez sebemenšího výrazu nepatřičnosti, studu nebo odporu začne hrabat.

Nakonec vytáhneme několik krájených chlebů, každý si vezmeme jeden a zbytek tam necháme pro případ, že by dorazil někdo další. „Vezmu to mámě, stejně se dneska nevracím domů a spím u ní.“ Udiveně se zeptám, jestli se jeho máma dozví, odkud jsme chleba vzali. „Její současný manžel nakupuje samé nesmysly, co nikdo nikdy nepoužije, takže máma je s tímhle fakt v pohodě.“

Říkám Honzovi, že dva chleby nám jako plnohodnotná večeře asi stačit nebudou. „Víš co, pojedeme na Ládví, bydlel jsem tam. Popelnici mají umístěnou volně a vždycky jsem tam něco našel.“ Ví úplně přesně, kam máme jít, takže se nemusím dívat do telefonu na webovou stránku Dumpster v Praze, kde je mapa s označenými místy volně dostupných kontejnerů. Měla jsem ji připravenou pro strýčka Příhodu. Měla by ukazovat desítky míst po celém hlavním městě, kde by se dalo najít něco na zub.

Přinesli nám oběd, který vypadal fakt krásně, hned jsem na něj měla chuť. Až pak jsem se dozvěděla, že suroviny byly z kontejneru.Kristýna

Jedeme metrem přes celou Prahu, takže je dost času na další konverzaci. „I dřív, když jsem vybíral konťáky víc, tak jsem si věci dokupoval. Třeba jsem v kontejneru našel fakt super olej a pro zeleninu jsem si zašel do obchodu. Věděl jsem, kdy budou končit prodejní akce, jednou jsem si takhle počkal na kozí sýry, věc, kterou bych si normálně prostě nekoupil,“ vysvětluje třicátník.

Neuděláte nám tu bordel?

Za vyhozeným jídlem už se honíme asi dvě hodiny a v batozích zatím nemáme nic moc. Ptám se, jestli je dumpster diving časově náročný. „Vlastně ani moc ne, když se mu chvíli věnuješ, vychytáš si pár míst a ta pravidelně obcházíš,“ vysvětluje Honza a dodává, že i vyděláváním na jídlo člověk tráví čas.

„Mám španělskou kamarádku, která hodně cestuje a kvůli omezeným financím se jiným způsobem skoro nestravuje. Vždycky říká, že je to pro ni lepší, než kdyby ten čas proseděla v práci.“

Mgr. Pavel Kopřiva, tiskový mluvčí státní zemědělské a potravinářské inspekce
Doba spotřeby je na etiketách uváděna dvěma způsoby:
Datum použitelnosti je na potravinách, které se rychle kazí, třeba maso, jogurty nebo výrobky studené kuchyně. Ty jsou označeny slovy „Spotřebujte do...“ Po uvedeném datu jsou už považovány za zdraví nebezpečné a nesmí zůstat v oběhu. Mohou totiž způsobit např. bakteriální onemocnění, jako je salmonela. Prošlé maso může zapříčinit i otravu botulotoxinem. Ten se uvolňuje právě z něho a je to nejnebezpečnější přírodní toxin.
Datum minimální trvanlivosti je na produktech, jako jsou keksy, některých druzích cukrovinek nebo na solených arašídech. Mají označení „Minimální trvanlivost do...“ a ze zdravotního hlediska by měly být bezpečné i po uběhnutí tohoto data. Co u nich může nastat, jsou jakostní změny, např. chuti. Za jejich zdravotní nezávadnost ručí prodejci. Ti se rozhodují, jestli produkty nechají v oběhu. V tom případě je ale musí řádně označit.

V Letňanech skočíme na autobus a jedeme k dalšímu supermarketu. Kontejnery jsou schované na konci příjezdové cesty a je k nim volný přístup. Nejdřív vytáhneme pár plastových pytlů a pak Honza skočí dovnitř. Popelnice opravdu nevoní, takže se musím překonávat.

Z jednoho podaného pytle vytahuju vanilkové pudinky, kterým zrovna vypršela záruční doba. V akci bych si klidně jeden koupila. Můj parťák objevil pomazánkové máslo s prošlou záruční lhůtou, jogurty, na ty už si netroufneme, a jedny lentilky. Hrabe dál a podá mi rajčata, pořádně si je prohlédnu a jsou vážně shnilá.

Ovoce a zelenina se někdy ani nedostane na pulty, protože nemá ten správný tvar. Chutí a kvalitou je ale úplně stejná.

Ovoce a zelenina se někdy ani nedostane na pulty, protože nemá ten správný tvar. Chutí a kvalitou je ale úplně stejná.

FOTO: Milan Malíček, Právo

„Co tam máte?“ ozve se zpoza stínu další osoba. Bezdomovec se tiše postaví hned vedle nás a s klidem čeká na to, až mu uvolníme místo. Pak už to ale nevydrží a začne do kontejneru nahlížet.

„Doufám, že nám tu neuděláte bordel,“ vyhrkne tak napůl vážně prodavačka. Přišla s kolegyní vyhodit další odpadky a dát si cigaretu. Slíbím, že po sobě samozřejmě vzorně uklidíme. Prodavačky nám podají pytel plný pečiva a jdou si sednout stranou.

Když se koukám na kupu jídla vedle zapáchající hromady, říkám si, že mě v dětství maminka učila, že z odpadků se nic nebere, ale taky mi říkala, že jídlem se neplýtvá. Vezmu si tedy celozrnný croissant, rustikální bagetu a máslovou pomazánku. No, není to asi úplně racionální výživa na večer, ale hlad stoprocentně zažene.

Jak zamezit plýtvání

Dumpster diving provozují často freegani, lidé, kteří nechtějí přispívat k plýtvání světovými zdroji, naopak ho chtějí zmenšit tím, že ve společnosti, která vyhodí polovinu i více potravin, minimalizují odpad. Často bývají vegani, takže ani z kontejneru nevezmou nic živočišného. Jejich přesvědčení jim dovoluje si jídlo vypěstovat nebo nasbírat například v lese.

Odpad původně určený k jídlu ale kupodivu neprodukují hlavně velké obchodní řetězce. „Nejvíc se vyhazuje v domácnostech, pak na úrovni zemědělství a výroby,“ vysvětluje mi Anna Strejcová z neziskové organizace Zachraň jídlo. „Fakt ale je, že zemědělci spoustu svých produktů nechají shnít na polích, protože by je potravinové řetězce stejně neodkoupily.“

Sdružení před dvěma lety uspořádalo mediálně docela sledovanou Hostinu pro tisíc. „Inspirovali jsme se činem aktivisty Tristrama Stuarta, který v roce 2009 zorganizoval hostinu pro pět tisíc lidí v centru Londýna.“ Tenkrát dobrovolníci připravili rozmanité menu ze 450 kilogramů potravin, kterým už docházela záruční doba nebo esteticky nevypadaly tak, aby je prodejci dali na své pulty.

Organizace Zachraň jídlo si dala za cíl upozorňovat na to, jak se u nás plýtvá potravinami a jak by se tomu dalo zabránit. Podle statistik se jich ročně v Evropské unii vyhodí 90 miliónů tun.

Na jednoho Čecha připadne 70 kilogramů. Od letošního roku platí zákon, podle kterého mají vyhozené potraviny nulovou hodnotu, a proto se z nich nemusí platit darovací daň. Zatím těžko říct, jestli to situaci u nás pomůže nebo ne. „Pokud vím, tak by se v Česku měl dělat příští rok výzkum, kde se budou zkoumat obsahy popelnic,“ dodává Strejcová.

České kontejnery nejsou plné

„Neřekla bych, že jsou u nás kontejnery zas až tak plné, alespoň ty, kam se já dostanu,“ zamyslí se vysokoškolská studentka Kristýna, která se s nořením do popelnic seznámila díky svému velkému koníčku.

„Bylo to na srazu stopařů ve Francii.“ Při celoevropském setkání se pár lidí postaralo, aby všichni měli co jíst. „Přinesli nám oběd, který vypadal fakt krásně, hned jsem na něj měla chuť. Až pak jsem se dozvěděla, že suroviny byly z kontejneru.“

Dneska Kristýna dumpstruje na svých výletech i v Praze. „Po návratu ze stopařského srazu jsem to chtěla zkusit i tady. Našla jsem si nějaké informace na internetu a začala jsem.“

FOTO: Milan Malíček, Právo

Co najde, je spíš na přilepšenou, často normálně nakupuje. „Poslední dobou moc nechodím, ale ještě před pár měsíci jsem kontila tak dvakrát týdně. Znám ale pár stopařů, kteří se tak opravdu živí.“

Studentka obchází malé supermarkety, k těm velkým je těžší se dostat. „Co se vyhazuje ve velkých hypermarketech, nevím, třeba je to úplně jiné a zbavují se spousty skvělých věcí, u těch malých prodejen toho zas tak moc není.“

Záruční doba? Jen odhad

Kristýna pokračuje s tím, že když už něco najde, na záruční dobu se moc neohlíží. „Datum spotřeby zas tak moc neříká, jsou to jen odhady. Člověk si jednoduše prohlídne, co vytáhl. Třeba maso bych z kontejneru nebrala, nejde poznat, jestli je zkažené, ale u ovoce a zeleniny se rychle naučíte zjistit, jestli jsou ještě dobré, nebo ne.“

Co se týká pečiva, někdy ho zaměstnanci naházejí do igelitových pytlů a až pak do kontejneru. Jindy se musíte rozhodnout, jestli si rohlíky vytáhnete přímo z popelnice. „S tím mají lidi dost problém.“

Kdo ale většinou prý problémy nedělá, jsou zaměstnanci prodejen. „Občas je vidíte, jak jdou ven na pauzu, a když jim tam člověk nenechává roztahané odpadky, ani si ho nevšímají.“

A podle jakých zásad vybírá Kristýna popelnice? „Dumpsteři nejsou vlastně žádná komunita, ale pár pravidel dodržují. Když spolu s vámi vybírá bezdomovec nebo někdo jiný, kdo jídlo vážně potřebuje, necháte mu ho. Pokud je vás víc, rozdělíte se.“

Studentka fyziky ještě dodává, že na sociálních sítích se vedou diskuse o tom, jak daleko by se mělo nebo nemělo zacházet. Jestli je v pořádku poškodit zámek, aby k odpadkům zůstal volný přístup. „Jenže tím už poškozujete něčí majetek a dumpsterství by mělo být nenásilné.“

Podle Kristýny je prostě hezké, že zachraňuje jídlo, které by se jinak vyhodilo. „Navíc se můžete cítit trochu dobrodružně, protože nikdy nevíte, co najdete.“

Západní Evropa je podle stopařky zajímavější než Česko. Aspoň co se popelnic týká. „Byli jsme u jednoho obchodu, kde vyhozené věci krásně vyskládali na poličky, aby si je mohl kdokoliv vzít. V popelnicích často najdete třeba i bonboniéry, to se u nás nestane.“

Dobře se prý kontí v Německu, kde je odvoz odpadků hodně drahý, a tak se majitelům vyplatí vyskládat jídlo před svoji restauraci nebo prodejnu a údajně si tam mohou dumpsteři dovolit být vybíraví.

Nezadlužit se

Na druhou stranu každá západní země nemusí být tak přístupná. Dalším důvodem freeganství je prostě pragmatická úvaha o tom, že se člověk nechce zadlužit. A vystudovat školu v zahraničí může být nákladná záležitost. V některých zemích je normální, že vám na vysokou buď rodiče našetří, nebo se zadlužíte na mnoho let dopředu.

„V Norsku je prostě draho,“ říká Daniel, který tam studoval na výměnném pobytu Erasmus. „Volda, kde jsem byl, je univerzitní město, s hromadou mezinárodních studentů,“ vysvětluje.

„Dumpstering tam byl celkem populární, ale náročný. Hodně prodejců si začalo odpadky zamykat. Chtěli jsme se domluvit s lahůdkářstvím, které dělalo obložené chleby. Nikdy neprodalo všechny, takže je na konci dne vyhodili.“ Studenti se k nim ale stejně nedostali, a tak chvíli po zavírací době přišly vniveč.

„Stoprocentně tam dumpstrovala jenom jedna holka. Brala to tak, že je na studiu v hodně nákladné zemi a má jen omezený rozpočet,“ pokračuje Daniel s tím, že její jídelníček taky nebyl žádná sláva. „Třeba našla plastový pytel brambor a nic moc jiného, tak je jedla celý týden, prostě dokud nedošly.“