„Mallory,“ představuje se mi dáma středního věku. Její oči mě pozorují chytrým pohledem. Právě o ní natočila režisérka Helena Třeštíková svůj poslední film. S kamerou provázela svou hrdinku třináct let. Vyprávění začíná záběry na maminku závislou na heroinu s kojencem. Právě po jeho narození šla na detox.

„Nic horšího než pohled na vlastní dítě zmítající se v abstinenčních křečích neznám. Jak ráda bych je vzala na sebe,“ vypráví Mallory.

Rázné pěsti

Vyrostla v Horním Slavkově u Karlových Varů. Do třinácti let byla jedináček, kolem něhož se točil svět. Narození bratra idylu změnilo. „Nezvládla jsem, že rodiče upřeli pozornost na sourozence. Začala jsem zlobit. Toulat se. V partě jsem si poprvé dala drogu, morfin. Hned do žil. Byla jsem pitomá, malá holka, chtěla jsem prostě někam zapadnout. V době, kdy vrstevníci chodili tajně kouřit za tělocvičnu, jsem si tak já už píchala,“ ohlíží se za dětstvím.

Ač vyrůstala za socialismu, cesta k narkotikům složitá nebyla. V nedalekém Jáchymově skladovali a příliš dobře nehlídali opiáty. V touze někam patřit se v dospívání i dalším životě snažila sblížit s různorodými skupinami, od pankáčů přes skinheady až po motorkáře…

„U posledně jmenovaných mi začali říkat Mallory podle postavy z filmu Takoví normální zabijáci. Stejně jako ona jsem úspěšně bránila v baru vlastní čest pěstmi,“ směje se.

Popisované roky ale veselé nebyly. Poprvé pobývala na odvykací léčbě v šestnácti. „Na psychiatrii do Dobřan mě nechala převézt maminka poté, co jsem se předávkovala,“ rekapituluje. Přes závislost se zvládla vyučit chovatelkou zvěře. Na chvíli byla i takzvaně čistá.

„Kolem dvaceti jsem poprvé otěhotněla. Bohužel syn se narodil těžce nemocný. Ve čtyřech a půl roku zemřel. Chtěla jsem se zabít. Nevyšlo to, proto jsem se rozhodla zlikvidovat se drogami,“ posmutní.

Těhotenství = záchrana

Odešla do Prahy, kde se protloukala, jak uměla, a leckdy neuměla. Za drobné krádeže skončila na rok v pardubickém vězení. Po návratu na svobodu neplánovaně otěhotněla. Jít neměla kam. Otec dítěte o ni nejevil zájem. Spala na ulici, ve squatu, stále brala heroin. Přiznává se, že jinak žít prostě neuměla.

„Droga byla moje životní láska. Byla jsem do ní zamilovaná jako do muže. Starala jsem se jen o to, abych ji měla,“ říká věcně.

Dokumentaristka Helena Třeštíková a Miroslava Neradová (na snímku spolu s rodinou Mallory, maminkou a synem)

Dokumentaristka Helena Třeštíková a Miroslava Neradová (na snímku spolu s rodinou Mallory, maminkou a synem)

FOTO: Jan Handrejch, Právo

S rostoucím plodem v těle v ní nicméně začalo růst odhodlání smrtící vztah ukončit. Snažila se abstinovat, bezvýsledně. Impuls ke změně přišel nečekaně. Asi v sedmém měsíci těhotenství potkala v noci herce Jiřího Bartošku. Zastavila ho na Karlově mostě, požádala o peníze na jídlo, na ubytovnu, na drogy.

„Zprvu jsem si myslela, že je to nějaký podroušený turista, neboť jeho krok byl poměrně rozevlátý… Ptal se mě, na co peníze chci. Já mu ve zkratce vypověděla svůj příběh. Začali jsme si povídat. Neodsuzoval mě. Řekl mi, že pokud opravdu hodlám život změnit, ať se za ním, až vyabstinuju a odléčím se, zastavím, že mi pomůže,“ vypráví. Na rozloučenou jí dal dva tisíce. Vůbec nejvíc, co si kdy vyžebrala.

Boje s úřady

Mallory se rozhodla slib dodržet. Léčit se začala pár dnů po porodu syna. Po dvaceti letech prakticky nepřetržité závislosti. V dlouhém boji s ní jí pomohla tvrdohlavost, typická, jak říká, pro zrozence ve znamení Berana. A také vize, že když bude ona takzvaně čistá, bude v pohodě syn. Každodenní realita ji po dlouhých letech zaskočila naplno.

„Život bez drog jsem si představovala jednodušeji. Je to opravdu tvrdé. Boj o bydlení, práci, výchovu syna,“ shrnuje devět let abstinence. Během nich narážela především na neochotné úřady, násilnické partnery.

„Dokud se léčíš, stále máš někoho po ruce, komu se vypovídáš. Pak je to na tobě. Denně bojuješ s chutěmi dát si dávku. Stát ti nepomůže. Jako samoživitelka jsem neměla nárok ani na holobyt v ubytovně pro neplatiče, i když byla prázdná. V době podání žádosti jsem totiž tehdy spala v autě. Bezdomovec nerovná se neplatič, vysvětlili mi úředníci,“ poodkrývá místy nemilosrdnou mašinérii státního sociálního systému.

V nepojízdném vozidle se ocitla poté, co ji vyhodil z bytu partner, se kterým v tu dobu žila. Chlapec chvíli pobýval u babičky, následně v psychiatrické léčebně v Opařanech. Naplno se u něj projevily poruchy chování. Ona se mezi tím snažila chodit do práce a nalézt jim střechu nad hlavou.

S Helenou Třeštíkovou po předání hlavní ceny.

S Helenou Třeštíkovou po předání hlavní ceny

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Příliš živý Kryštof

Specialisté diagnostikovali synovi Mallory ADHD, tedy neurovývojovou poruchu projevující se nepozorností a hyperaktivitou. Nyní chodí na druhý stupeň speciální školy. „Psychologové i psychiatři mi sice říkali, že by inteligenčně měl na normální základku, jenže chováním ne,“ vypráví.

„U Kryštofa jde sice spíše o záležitost genetiky, ale zároveň nejde si chvílemi nepřipustit myšlenku, že může být porucha podpořena mým dlouhodobým užíváním drog,“ podotýká s lítostí. „Potkala jsem v té škole maminku, se kterou jsem dřív fetovala. Měla tam taky klučinu, ona jela na péčku, já na heráku. A každé z dětí zlobí úplně jinak,“ dodává.

Mallory do lavic před časem usedla také. Snaží se vystudovat obor Sociální činnost na Evangelické akademii v Praze. Doufá, že i když se nyní její studium zkomplikovalo, zvládne přes to všechno odmaturovat. „Jinak bych na sebe byla hodně naštvaná,“ konstatuje.

Momentálně působí jako dobrovolná asistentka vozíčkářů. Původně chtěla pomáhat drogově závislým a bezdomovcům, ale na praxi zjistila, že ji baví také jiné sociální práce. Aby vůbec mohla do školy nastoupit, sháněla před lety stipendium. Opět oslovila známého z mostu, Bartošku. Uspěla. „Zásadně mi tím ovlivnil život podruhé,“ dodává.

Vítězný film ve Varech

Nedávno se setkali znovu, a to na mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. „Je to obyčejný, pohodový člověk, žádná nafučená celebrita,“ hodnotí. Jubilejní, padesátý ročník akce byl pro ni úspěšný i jinak: snímek Mallory Heleny Třeštíkové tam získal hlavní cenu v kategorii dokument nad 30 minut.

„Neumím najít správná slova, co jsem cítila po vyhlášení výsledku. Nadšení, pýcha… Vše se mísilo. Silnější emoci jsem cítila, jen když jsem prvně viděla Kryštofa,“ popisuje minuty, během nichž se ocitla společně s Helenou Třeštílkovou na podiu před stovkami lidí.

Lituje jen, že se toho nedožil táta Václav: „Zemřel před pár měsíci. Kdysi nás rozdělily drogy, zase sblížil Kryštof. Mrzí mě, že mě nepoplácá po zádech, neřekne: jsem na tebe pyšný.“ Do natáčení by šla znovu.

„Chci, aby Helenčin film byl poselstvím, že změna je možná. Naděje existuje. Věřte si, i když věci kolem vás občas vypadají beznadějně… a bojujte, nikdo jiný to za vás neudělá,“ uzavírá s tím, že teď chce především dostudovat a přežít Kryštofovu pubertu.