První byl Miss Saigon. Měla jste trému?

Trému jsem si nestačila uvědomit, protože jsem v rozjetém muzikálu zaskakovala. Měla jsem osm dní na to všechno se naučit - texty, choreografii, nástupy. Stres se dostavil až po premiéře. I teď mě občas obsadí, až když potřebují vytrhnout trn z paty. Juchú! (směje se) Mám nastudováno hodně rolí.

Kolik vám tehdy bylo let?

Přes dvacet. Po gymnáziu v Jihlavě jsem šla na pražskou Konzervatoř Jaroslava Ježka a první dva roky studenti nesmějí nikde vystupovat.

Jaké to vlastně bylo v Jihlavě?

Cítila jsem se tam jako nahá v trní, to město mi bylo malé. Působím jako extrovert, ale jsem introvert, v Jihlavě jsem se styděla. Kdykoli na mě bylo trochu vidět, zdálo se mi to nemístné, kdežto v Praze si mě nikdo nevšímá. Doma se žije těžce, všichni se známe a už bohužel po zkušenostech nevěřím, že si naprosto všichni navzájem přejí štěstí a úspěch. Už jsem opatrnější. Nicméně mám tam celou rodinu a často a ráda se tam k ní vracím.

Do vztahů jdu otevřeně, čistě a naplno. Nemám ráda lži a zrady. Ani milosrdné, ani nevědomé.

Ale v sedmnácti letech jste vyhrála Jihlavského slavíka a soutěž Rozjezdy pro hvězdy. To jste musela být nejslavnější holka na gymnáziu, že?

No, to je vtipné! (hlasitě se směje) Nejslavnější, jenže ne nejchytřejší. Do úplně první soutěže Zlatý kos mě přihlásila profesorka na gymnáziu. Do té doby jsem zpívala jen ve svém pokojíčku, kam nesměl nikdo vstoupit. Pak jsem v jednom roce třikrát zvítězila a učitelé pochopili, že nemá smysl mě drtit, že půjdu jinou cestou.

Co spolužáci?

Jo, brali to. Víte, spousta lidí vás podporuje a spoustě je to úplně jedno. Ale dostala jsem nabídky do různých kapel a jezdila jsem do Prahy na hodiny zpěvu. Mojí první učitelkou byla operní slovenská pěvkyně Marika Divišová, která za mnou přišla na plese, kde jsme hráli s kapelou, a pozvala mě k sobě.

Teď chodím k další slovenské pěvkyni Livii Ágové, která má maďarské kořeny a doteď jezdila i po světě. Moc si jí vážím. Je bývalá sólistka pražského Národního divadla, teď učí na Ježkárně. Jsem u ní už deset let.

FOTO: Petr Horník, Právo

Jak jste prožívala přesun z Jihlavy do Prahy?

To bylo těžké, ale zároveň skvělé! Konečně jsem dělala, co mě baví. Jen jsem se musela naučit hospodařit s penězi. To mi moc nešlo.

Změnila vás Praha za ta léta, co tu jste?

No, třicítka na krku. (směje se) Podstata ve mně se nezměnila. Můžu zažívat různé věci, ale zůstávám pořád stejná. Říkají mi to i děcka na třídních srazech. Nicméně jsem přišla o velkou naivitu, už jí moc nezbývá, a tak si ji trochu pěstuji. Když jsem přišla do Prahy, byla jsem opravdu velmi důvěřivá.

Jak se to projevovalo?

Věřím například na stoprocentní přátelství, vždy jsem šla do každého kamarádského vztahu a vůbec do vztahů otevřeně, čistě, naplno, ale zkušenosti mě naučily se držet trochu zpátky a nechat za lidi mluvit činy, a ne pusu. Nemám ráda lži a zrady. Ani milosrdné, ani nevědomé.

Ale mám štěstí na kamarády, za které bych opravdu dala ruku do ohně. Je to dlouholeté přátelství prověřené časem. Ne žádné inscenační divadelní záležitosti.

Co vás v životě nejvíc ovlivnilo?

Určitě rodiče, ti mě připravili do života. Tatínek je už v důchodu, byl řidičem, kdysi hrál na housle a trochu divadlo, mamka je sociální pracovnice, pečuje hlavně o děti. Po taťkovi jsem muzikální, po mamince zase temperamentní. Rodiče velice miluji.

Hodně mi dal právě odchod z Jihlavy do Prahy. Musela jsem být samostatná. Naštěstí jsem potkala dobré lidi. Mám štěstí i na kluky. Ten současný, David Schimmer, tančí v Atlantidě. Je rozený Pražák, ale vystudoval tanec v Bratislavě. Má rád folklór a ten se tam uctívá víc než tady. Známe se už devět měsíců.

FOTO: Petr Horník, Právo

Stihli jste dovolenou?

Vyrazili jsme na Kypr do severní, turecké části. Last minute, klikli jsme a dál neváhali. Nemám ráda přepychové hotely a all inclusive, to mě děsí. Tohle byly bungalovy na samotě, krásná pláž a skvělé jídlo. Půjčili jsme si auto, ale nemohli jsme přejet hranice do řecké části ostrova. Na cestách jsme si všimli velké chudoby v některých městech. Bylo mi až do pláče. Potkali jsme i vojáky se zbraněmi. Žebráky jsem ale kupodivu neviděla.

Nepřipadala jste si jako Turkyně nebo Řekyně?

Já ne, ale na Kypru mi okamžitě řekli - Vy jste naše!

Také vaše role jsou v tomto duchu - hrála jste Portorikánku v Rentu, cikánku v Quasimodovi a v seriálu Gympl s. r. o. Mohla byste hrát i syrskou uprchlici.

A to by mě bavilo! Blonďaté princezny se už asi nedočkám.

Váš dvacátý muzikál, Atlantida podle písní Miroslava Žbirky, měl premiéru 10. září v Divadle Kalich. Zkoušela jste hned od začátku. Koho tam hrajete?

Brejny, dívku mezi dvaceti až třiceti lety. Je to uzavřená ajťačka, která má problém komunikovat naživo, jde jí to jen přes počítač, klučičí typ, hraje fotbal.

A že vybrali zrovna vás? Máte s ní snad něco společného?

Na konkurzu bylo řečeno, že v muzikálu budou tři druhy holek. Půvabná romantická blondýnka, to nejsem. Další je trochu sexy, upravená sekretářka, která sleduje spíš módu, má ráda muže, do všeho mluví, ale ne k věci. Myslela jsem, že tahle role bude pro mě, jenže jsem dostala fotbalistku. Tak jsem ubrala na ženskosti a přidala na chlapovi.

Ráda běhám, miluju hory, ale největším koníčkem je můj přítel. S ním ráda podnikám cokoli.

Měla jste před očima nějaký vzor?

Ano, některé moje spolužačky z gymplu jsou ajťačky, jiné kamarádky hrají fotbal nebo florbal. Tak na ně vzpomínám. Já sama se také neztratím, vyrůstala jsem mezi kluky, mám staršího bratra a hrávala jsem s ním fotbal, nohejbal, také na vojáky, stavěli jsme bunkry. Znám skoro všechny klučičí aktivity.

Se svým přítelem, tanečníkem Davidem Schimmerem v létě odpočívali na Kypru.

Se svým přítelem, tanečníkem Davidem Schimmerem, v létě odpočívali na Kypru.

FOTO: soukromý archiv Markéty Procházkové

Jakou máte představu o Atlantidě?

Vidím ji jako kousek kontinentu, který byl zaplavený. Existuje několik verzí a mně se nejvíc líbí ta o lidech, kteří přestali být pokorní. Je to varování i pro nás, abychom to se spěchem nepřeháněli, žili s pokorou k přírodě, měli se rádi, jinak budeme potrestáni.

Také nás to zaplaví, najednou si budeme všichni rovni, umřeme a nebude důležité, kdo má víc peněz. Představuji si, že se potopila někde uprostřed Atlantského oceánu, tam, jak je nejvíc nic.

Jak vnímáte Miroslava Žbirku?

Jeho písničky se mi líbí, zvlášť ty československé duety.

A není to pro vás starý pán s hezkou angličtinou?

Vidíte, nikdy mě nenapadlo, že je starý pán, má už třicet let stejný projev. Nikdy mě neomrzel. Přišel se podívat i na zkoušky. Když jsme ho uviděli, automaticky jsme zapnuli, byl to zvláštní pocit. Poslechl si nás a řekl - No, tak jo! Byl milý.

V muzikálu Rent, vašem čtrnáctém, jste zpívali anglicky. Šlo to bez problémů?

Vůbec ne. Text jsme drtili s rodilými mluvčími, kteří s námi i hráli, takže nás opravovali, režisér a choreograf byli Američané. Měla jsem výhodu, že jsem hrála Portorikánku, proto jsem mohla mít přízvuk. Ten samozřejmě mám jako Češka, která nežila v zahraničí.

Za tu roli jste před dvěma roky získala širší nominaci na Cenu Thálie.

Ano, byla to zatím asi moje nejlepší role. Ta holka, Mimi Marquez, brala heroin a měla AIDS, přesto umřela šťastná. Tohle je přece pro herce úžasná šance.

FOTO: Petr Horník, Právo

V seriálu Gympl s. r. o. jste představovala romskou kuchařku. Jak se cítíte před kamerou?

První den to bylo hrozné. Nejvíc mi vadilo, že jsem natáčela vystřižené scény, které na sebe nenavazovaly. Prostředek příběhu a pak teprve začátek. Také jsem si třeba nedopatřením sáhla na mikrofon a začínali jsme znovu. Ale každým dnem jsem se cítila líp. Škoda že teď nic nenatáčím, protože jsem si nakonec i zvykla.

Pokoušíte štěstěnu i v Německu, že?

Byla jsem tam během studia už pětkrát na konkurzech. Je to adrenalin a já ráda zkouším své síly. Touhu hrát v zahraničí mám pořád. Tenkrát jsem chodila s Tomášem Savkou nejen do třídy na Ježkárně, ale byli jsme i jako partneři a hecovali jsme se.

Tomáš to zkoušel také, umí dobře německy, já se v němčině naučila jen monolog a mluvila jsem s nimi anglicky. Dvakrát mě vybrali do užšího kola a jednou jsem prošla do jakési show. Měla jsem se souborem jezdit po světě, a to jsem nechtěla.

Co děláte ve volném čase?

Když jsem unavená, pouštím si komedie nebo romanticko-záhadné filmy. Chodím tancovat k lektorům do Národního domu na náměstí Míru, všechny styly. Také běhám, miluju hory, chodit po hřebenech a koukat na jezera. A ještě plavu a hraju volejbal. Teď je ale mým koníčkem přítel. S ním ráda podnikám cokoli.

Řeknete mi své přání?

Tajná vám neprozradím. Věřím na ně. Jeden čas jsem o nich mluvila a pak se nesplnila. Ale samozřejmě bych chtěla být šťastná a dělat to, co mě baví. To se mi děje. Přeju si roli, která mě posune zase dál.

Myslíte muzikálovou?

Možná i činoherní. Přišly mi dvě nabídky, tak uvidím.