Článek
Daniel Vaněk ukazuje na ampulku, v níž plave kus nevzhledného materiálu - člověk by skoro řekl, že mu tam omylem spadlo něco z kapesníku. „Moje DNA,“ seznamuje nás Vaněk, „rozmotaná by měla přes tři metry.“ Deoxyribonukleová kyselina, o níž dnes vědí i předškolní děti a žádný krimiseriál se bez ní neobejde.
Jak se na kriminalisty z Hollywoodu dívá člověk, který nad DNA strávil deset let v policejní laboratoři, založil na její analýze soukromou firmu a ještě o ní přednáší na vysoké škole? „Jednoduše, nedívám se na ně,“ odpovídá s úsměvem. Přesto rád vylíčí, kde všude tvůrci šedou skutečnost přibarvují.
Čeká se i měsíce
Jsme na místě činu. „Největší mýtus je, že se tu vždy nalezne použitelná stopa,“ začíná Vaněk a rovnou dává příklad. „Třeba stopy po krvi zjistíme celkem snadno, i když se je někdo snažil umýt a nejsou viditelné.“
Prý stačí „jen“ nastříkat podezřelé místo speciálním přípravkem nazvaným Hemascein a posvítit na něj světlem o vlnové délce 440 nanometrů. „Ze svítilny se line jasně modrá barva a krevní stopy se krásně rozzáří,“ líčí genetik skoro až poeticky.
Jeden táta si nechal udělat anonymní test otcovství a dostal informaci, že potomek není jeho. Teď už měl novou partnerku, novou rodinu a ode mě potřeboval jen znalecký posudek pro soud. Já zjistil, že to dítě ve skutečnosti jeho bylo.
Jenže hned vzápětí nám kazí radost. „Vliv čisticího prostředku však může být tak silný, že biologickou stopu následně nejsme schopni analyzovat.“ A i na výsledek, který nás nepotěší, se musí čekat.
„Vědci v seriálech většinou stojí v laboratořích a čekají, až jim někdo zavolá a přidělí práci. Ve skutečnosti se dožádání se stopami nejprve doručí do podatelny, tam dostanou jednací čísla a čeká se.“ Co v televizi vyřeší jedním střihem, trvá v reálu dny, týdny, měsíce.
A další scénář, jaký se v Hollywoodu nepíše: genetickou informaci sice dostaneme, jenže se nám neshodne se žádným záznamem v databázi ani se vzorky podezřelých osob. „Pak můžeme jenom uložit výsledek do počítače a čekat, jestli se někdy v budoucnu neobjeví shoda,“ popisuje Vaněk šedou realitu kriminalistické práce.
Alespoň ale přidává jednu zajímavost jako útěchu. „Když najdeme nedopalek cigarety v bytě, kde nikdo nekouří, nejspíš ho tam zanechal pachatel. Pomocí speciálních genetických metod dokážeme odhadnout, jakou má tenhle kuřák barvu očí, vlasů nebo jaký je pravděpodobný geografický původ jeho předků. Pak máme alespoň nějaké vodítko.“
Stopu zanechá každý
Dá se tedy vůbec spáchat zločin, při němž by pachatel nezanechal vůbec žádnou biologickou stopu? „Teoreticky to možné je, ale nejspíš byste vzbudili podezření, kdybyste se kolem místa činu pohybovali v protibakteriálním skafandru.“ Každý okolo sebe neustále trousí DNA, ať už jsou to částečky kůže, sliny, nebo vypadlé vlasy, a to někdy genetikovi stačí, pokud je tedy tato stopa zajištěna a analyzována.
Daniel Vaněk je mj. autorem knihy Genetická genealogie, která se na trhu objevila letos. V publikaci je popsáno, jakým způsobem je možné určovat příbuzenský vztah, sledovat rodové linie a hledat genetické kořeny.
„Problém nastává, když je materiál smíšený a stopa pachatele je v něm zastoupena jen nepatrně.“ Opět příklad z praxe. Někdo nás vykrade, a jelikož bydlíme v bytě sami, biologická stopa zloděje by měla být jasná. Jenže… „Vy ten byt máte tak silně ,geneticky označkovaný‘, že v něm složku pachatele většinou nejsme schopni odhalit. V zajištěných vzorcích bude s velkou pravděpodobností vaše DNA v tisícinásobném nadbytku a DNA pachatele se nemusí podařit detekovat.“
V ideálním případě by tak měl technik zajistit na místě činu všechny dostupné stopy, aby se k nim vyšetřovatelé mohli kdykoliv později vrátit, když zvolená cesta pátrání skončí ve slepé uličce. Realita je však zase někde jinde. Ne vždy se to totiž podaří.
„Pamatuju si případy, kdy jsem jako expert-genetik přijel s technikem na místo činu a on mi rovnou říká, že má jenom čtvrt hodiny, pak musí jet ohledávat jiné místo činu.“ V takovém případě logicky nelze všechen materiál zajistit. Když je důkazů málo, obracejí se soudci a státní zástupci s důvěrou právě na genetiky a jejich analýzu DNA - a ne vždy je to podle Vaňka ku prospěchu věci.
Po zločincích budou pátrat studenti
„Význam DNA identifikace a síla ,genetických důkazů‘ se často přeceňuje,“ překvapuje svým tvrzením člověk, jehož analýza genetické informace živí. „Soudci přijde na stůl znalecký posudek, který tvrdí: DNA nalezené na místě činu se shoduje s DNA záznamem v databázi. A když se soudce ve věci nevyzná, snadno si řekne: a máme pachatele.“ Americkým seriálům zkrátka občas podlehnou i muži a ženy v taláru. „Podle mého kvalifikovaného odhadu existují v ČR desítky případů, kdy byl odsouzen nevinný člověk,“ nepochybuje forenzní genetik.
Co tedy brání cestě na svobodu? Hlavní problém je podle Vaňka v tom, že obnovu procesu povoluje ten samý soudce, který vynesl rozsudek. „Bude riskovat zjištění, že ve skutečnosti odsoudil na 18 let nevinného člověka?“ pokládá řečnickou otázku.
Daniel Vaněk tak zvolil po vzoru amerických kolegů z Innocence projektu originální způsob, jak si na sporné rozsudky i dosud nevyřešené kauzy posvítit. „Studenti si jako téma diplomové práce budou moci zvolit starý případ a ten znovu prověřit novými metodami. Nepochybuji o tom, že toto zcela nezávislé přezkoumání pomůže některému z nespravedlivě odsouzených.“
S výzkumem se nesmí váhat
Nejen kriminalistika má své mezery, analýza DNA by mohla zaplnit i bílá místa české historie. „Už od roku 2007 plánujeme geneticky zkoumat kostru tzv. Bojovníka, nalezenou v roce 1928 na nádvoří Pražského hradu. Jedním z úkonů bude porovnání s genetickým materiálem Přemyslovců.“ Podle jedné z hypotéz by Bojovník mohl v rodové linii předcházet nejstaršímu známému vládnoucímu Přemyslovci, Bořivoji I.
I v této oblasti se samozřejmě často končí nezdarem. „Měli jsme například hypotézu, že tělo Milady Horákové bylo po popravě tajně odvezeno z Ústavu soudního lékařství a pohřbeno v rodinné hrobce jejího manžela v Soběslavi. Když jsme ovšem vzorek z vytipované kostry srovnali s biologickým materiálem její dcery Jany Kánské, shoda tam zjištěna nebyla.“
Podle Vaňka je nejdůležitější, abychom u podobných případů měli právě takový referenční vzorek, tj. něco, s čím budeme moci kdykoliv v budoucnu materiál z kosti porovnat. „Vědci budou zkoumat kostry i za padesát let, už tu ale nemusejí být žádní příbuzní, s nimiž by mohli své nálezy srovnávat.“
Úspěšných případů, kdy se podařilo spojit kosterní nález s konkrétním člověkem, má Vaněk tisíce. Bohužel, chtělo by se říci. „Téměř tři roky jsem strávil v Bosně identifikací obětí z masových hrobů, těch případů bylo přes deset tisíc.“ Denní rutina: odminovat dané místo, odkrýt těla, odebrat kus kosterního materiálu a porovnat ho se vzorky od příbuzných. „Cítil jsem, že ta práce lidem pomáhá, že konečně znají místo posledního odpočinku svých blízkých,“ vysvětluje, proč byl i v takovém prostředí schopen pracovat, dokonce s ještě větší intenzitou než za běžné situace.
DNA může zničit život
Rodinné tragédie zažívá Daniel Vaněk vlastně i dnes, v relativním klidu své pražské laboratoře v Nemocnici Na Bulovce. Významnou část jeho práce totiž tvoří testy otcovství. „Jenom včera jsem měl osm rodin na odběrech DNA na znalecký posudek, k tomu několik desítek anonymních testů,“ vypočítává. „Dneska vám otestuje DNA i firmička, která má sídlo v nebytových prostorech někde v paneláku. Také podle toho ty výsledky vypadají,“ chystá se vyprávět neuvěřitelné příběhy ze života.
„Jeden takový táta si před dvěma lety nechal udělat anonymní test otcovství a dostal informaci, že potomek není jeho. Teď už měl novou partnerku, novou rodinu a ode mě potřeboval jenom znalecký posudek pro soud. No a já teď zjistil, že to dítě ve skutečnosti jeho bylo.“ Žalovat garážovou firmu za zničený život nemá smysl. „Jednoduše vám řeknou, že jste udělali chybu při odběru vzorků.“
Podobné příběhy by mohl Vaněk vyprávět až do večera. „Jednou za námi zase přišla žena v šestinedělí, dítě u prsu a v ruce výsledek testu otcovství. Zjistili, že otec je sice otcem dítěte, ale matka není matkou.“ I takových výkonů jsou někteří testovači schopni. „Museli zaměnit dva vzorky, jenže když se to stane, vznikne mylný výsledek hned ve dvou případech.“ Snaha ušetřit několik stokorun tak může hodně zkomplikovat život.
Zažil jsem případy, kdy se otec dozvěděl, že není biologicky spřízněný s dítětem, a kvůli tomu klidně zahodil patnáct let společného života.
„Když už bych se pro takový test rozhodl, hledal bych mezi laboratořemi soudních znalců, kteří jsou stále aktivní v oboru,“ říká genetik a raději hned dodává, že zkoušky otcovství jsou často prezentovány zavádějícím způsobem.
„Vždycky se rozčílím, když se někde dočtu, že čtvrtina otců u nás ve skutečnosti není otcem dítěte. To je statistika laboratoří a tam už přece přicházejí lidé s nějakou pochybností.“ V normální populaci jsou to jednotky procent.
„A hlavně, často mnohem důležitější než dárce spermie (biologický otec) je člověk, který dítě vychovává (sociální otec). Zažil jsem případy, kdy se otec dozvěděl, že není biologicky spřízněný s dítětem, a kvůli tomu klidně zahodil patnáct let společného života,“ popisuje ze své praxe. „Takže když to lze, tak to lidem spíš rozmlouvám,“ opakuje Daniel Vaněk zas a znovu, že tři magická písmena DNA zkrátka někdy uctíváme přes míru.
