Fanoušci jejích knížek se vydávají po stopách míst i lidí, s kterými nás autorka s láskou i jistou dávkou sarkasmu seznamuje. Chtějí navštívit stejná zákoutí i přístavní hospůdky, vypít si skleničku se stejným námořníkem z páté kapitolky či popovídat s tou veselou babčou, jež nikdy neopustila ostrov.

„Když si přečtete Příběhy z olivového ostrova anebo Pod cypřišem se sklenkou ouza, nemáte jiné přání než se tam rychle octnout,“ shodují se někteří v diskusi na internetu. Z knížek dnes čtyřicetileté Pavly Smetanové je zřejmé, že jí řecký domov přirostl k srdci, ale zároveň Řeky nešetří a s humorem glosuje jejich stinné stránky.

Vy jste byla asi odjakživa dobrodružná povaha, která má toulavé boty a sní o životě někde daleko od domova.

To je tak: Dobrodružnou povahu jsem v sobě objevila někdy v páté třídě, když jsem vrazila klukovi ze třídy facku, protože šikanoval naši mentálně postiženou spolužačku. V tu chvíli se ve mně probudilo něco, co do té doby dřímalo - jistá odvaha. Strach začal ustupovat a já jsem se pomalu otrkávala. Ale fakt je, že jsem snila o cizině odnepaměti.

Můj manžel je specifický a nedá se nikam zařadit. Jeho kategorie je prostě samostatná: Adonis. Někdy na zabití, někdy k zulíbání.

Když jsem byla malá, jezdili k nám různí lidé ze zahraničí a vždycky tak nějak jinak, hezky, voněli. Takže mě doslova lákala vůně dálek. Pak přišla revoluce a já jsem konečně mohla začít cestovat. Příběhy mého vzrušujícího cestovatelského mládí rozepisuji ve své knize Sonjin deník. Sonja je vlastně mladá Pavla.

Vzhledem k vašim dlouholetým zkušenostem pobytové delegátky a průvodkyně by mě zajímalo, kteří klienti jsou pro vás postrachem a noční můrou. Máte je hned přečtené?

Postrachem a noční můrou jsou jen absolutní hlupáci, kterých je, naštěstí, jako šafránu. Takže na jednu sezónu připadnou třeba dva nebo tři, což je celkem dobré skóre. Jinak přečtené je tak úplně nemám. Člověk si myslí, že třeba ano, ale pak zjistí, že se strašně spletl.

Dlouholeté zkušenosti nejsou ani tak dobré k odhadování lidí jako spíš k tomu, že člověk instinktivně cítí, jak se k nim má chovat.

FOTO: archív Pavly Smetanové

Jsme my, Češi na cestách, v něčem nepoučitelní nebo typičtí?

Nelze házet všechny do jednoho pytle, ale pravda je, že Češi hodně řeší jídlo. Je ho málo, moc, není výběr, nedostanou snídani, když odlétají v pět ráno, v letadle je hnusná a malá bageta, v době mezi hlavními jídly jsou k mání jen sendviče atd.

Pořád jídlo, jídlo, jídlo. Jinak alespoň tady na Korfu mají Češi dost dobrou pověst. Jsou čistotní, nejsou hluční a nechávají spropitné, byť malé.

To jsem si oddechla, že z toho nevycházíme nejhůř. Prozraďte pro změnu, na co jste si zvykala ze všeho nejhůř vy?

Dostala jsem se do poslední fáze přistěhovalce, a tou je smíření. Takže se už nad ničím moc nerozčiluju, nemá to význam. Šílená je byrokracie, státní nemocnice a také školství. To jsou věci, na které se zvyknout nedá, spíš jen mávnout rukou, protože já sama systém nezměním. Jenže všude je něco.

Takže jsem se rozhodla, že si budu všímat hlavně těch pozitivních stránek svého nového domova, protože život je strašně krátký a já ho chci prožít šťastně. K čemu mi bude, když budu pořád na něco nadávat? Těm, kterých se to týká, je to naprosto jedno, a ubližuje to pak hlavně mně. Takže já už celkem nic neřeším.

Jak jste si našla ve svém novém domově nové kamarádky?

Našla jsem si spoustu známých, ale vlastně opravdovou řeckou kamarádku tady nemám. Kamarádím se tu s několika Češkami a různými cizinkami, přátel je tu celkem dost, naštěstí. Ale takové ty opravdu nejlepší kamarádky, které si člověk vytvoří tak do svých dvaceti let, ty mám prostě jinde. Ale v dnešní době internetu to vlastně není ani takový problém.

Na Korfu jste si našla před lety muže svého srdce, lékaře Adonise. V čem myslíte, že je řecký manžel lepší než český?

No to nevím, žádného českého manžela jsem nikdy neměla a ani jiného řeckého, takže nemám srovnání. Nemůžu porovnávat ani u svých nejbližších, protože jedna moje sestra si vzala muže z Madagaskaru a druhá z Německa.

Ale můj manžel je specifický sám o sobě a nedá se nikam zařadit. Jeho kategorie je prostě samostatná: Adonis. Někdy na zabití, někdy k zulíbání. Každopádně se s ním nikdy nenudím.

I se sestrou Magdalenou prověřuje Pavla s oblibou kvalitu místních přístavních hospůdek.

I se sestrou Magdalenou prověřuje Pavla s oblibou kvalitu místních přístavních hospůdek.

FOTO: archív Pavly Smetanové

Mimochodem, kolují o řeckých tchyních anekdoty jako v Česku? Jak vy jste se s tou vaší popasovala?

Ani ne. Takové to „tchyně a uzený jsou nejlepší studený“, to tu opravdu není. Tchyně jsou často noční můrou hlavně cizinek, protože se na ně snaží aplikovat svoje představy, jak by měla správná žena o jejich syna, největší poklad pod sluncem, pečovat.

Já jsem naštěstí měla tchyni, která se mnou vycházela lépe než se svým synem. Bydlela asi dvacet kilometrů od nás a vídaly jsme se tak čtyřikrát do roka, takže naše vztahy byly opravdu nadstandardní, možná právě proto, že jsme nesdílely jednu domácnost.

Jaký je podle vás rozdíl mezi českými a řeckými muži?

Přemýšlím… Řečtí muži jsou o dost galantnější. Třeba nikdy nenechají ženu zaplatit v kavárně či restauraci, až na mého muže, který se do mě zamiloval zřejmě proto, že jsem zaplatila v baru i za něj. Jsou romantičtí, ale taky chtějí ženu vlastnit. Jsou žárliví a temperamentní. Čeští muži jsou zřejmě mnohem víc nakloněni emancipaci.

Představte si řeckou domácnost v zimě, když prší a žena je doma zavřená s tchyní, zatímco její v létě tak šarmantní miláček chrupká v teplákách.

Turistky, české nevyjímaje, obdivují temperament a sílu řeckých mužů. Pro místní playboye asi není těžké začít flirtovat s cizinkou…

Řekové, kromě toho, že jsou snědí a většinou pohlední a galantní, mají další nespornou výhodu, a tou je jejich prostředí. Jinak by balili ženy na Sibiři a jinak na pláži pod palmami s výhledem na slunce utápějící se v moři a s koktejlem s deštníčkem v ruce.

Takže pro Řeka je opravdu dost jednoduché sbalit cizinku. A ty sem jezdí natěšené na letní dobrodružství, ze kterého občas vzejde nějaké více či méně podařené manželství. Anebo taky poznání, že s Řekem už nikdy.

Určitě se vám jako průvodkyni odvíjí každoročně přímo před očima spousta prázdninových milostných vzplanutí. Musela jste řešit nějakou prekérní situaci?

Vztahy cizích lidí zásadně neřeším, ale spíš probíráme s kolegy, co má kdo za příhody. Loni dostával slovenský průvodce esemesky od jedné slečny, která se ptala: Pane delegáte, číšník mě pozval na jedenáctou večer na opuštěnou pláž. Mám za tím vidět něco víc, nebo jde jen o přátelské popovídání? Já ale neumím jinak než slovensky…

Tenhle příběh měl pokračování, protože pak mu přišla další: Raději jsem napsala, že přijdu s maminkou, a on už se neozval. To je tady normální?

Nedávno mi zase kolegyně vyprávěla, že otec jedné svedené dívky chtěl řeckého mladíka zabít. Neustále to řešil přes delegátku, takže jsme společně na letišti vymýšlely, co odpovědět, a dost jsme se u toho bavily.

Vím, že řada smíšených manželství končí rozčarováním a rozpadem. Komu byste nedoporučovala se do toho pouštět, s ohledem na své řecké zkušenosti?

No, já jsem zrovna ten poslední člověk, který by mohl někomu radit nebo někoho zrazovat. Do manželství jsem šla úplně po hlavě a je jen čisté štěstí a pomoc mnoha andělů strážných, že to klaplo. Každý vztah je dřina.

Nedoporučuji to ženám, které jsou přesvědčené, že u nás v Čechách je všecko lepší. Protože pak jsou tu nešťastné a jen sedí a nadávají, jak je to tady hrozné, a nakonec vezmou děti a odjedou do Čech. Zničí tím život dětem, manželovi, kterému děti seberou, ale potažmo vlastně i sobě.

Pavlu, která hraje v místní kapele na saxofon, doprovázejí často dcera Ofelie a syn Janis.

Pavlu, která hraje v místní kapele na saxofon, doprovázejí často dcera Ofelie a syn Janis.

FOTO: archív Pavly Smetanové

Není od věci si život v cizí zemi s cizincem nejdříve nezávazně vyzkoušet a zjistit, zda by to vůbec bylo možné. Zkuste si představit řeckou domácnost, třeba v zimě, když prší a žena je doma zavřená s tchyní, zatímco její v létě tak šarmantní miláček chrupká v teplákách a jeho matka pro něj vaří, a on nedovolí ženě, aby šla na kafe s kamarádkou. Tehdy může z velké lásky přijít procitnutí. Což je v pořádku, pokud má žena ještě pořád možnost couvnout.

Se svým mužem máte dvě děti, Janise a Ofelii. V jakém jazyce je vlastně vychováváte?

Já na ně mluvím česky, manžel řecky a naše společná řeč je angličtina. Takže děti vlastně vyrůstají trojjazyčně. Řecky a česky ale umějí perfektně, anglicky spíše rozumějí a učí se ve škole.

Musela jste se naučit vařit řecká jídla, anebo si Adonis a děti pochutnávají spíš na svíčkové?

Nenaučila jsem se vařit žádná jídla, natož svíčkovou nebo řecké pokrmy. Myslím, že nám manželství klape zčásti taky proto, že Adonis rád vaří a já ráda jím. On kuchtí pro naše neustálé návštěvy a já je bavím. Máme to tak hezky rozdělené. Když není zbytí, vařím já, ale umím asi dvě polévky a pět druhů omáček na špagety.

Tak to je skoro idylka, myslím ta dělba práce. Ale co když skončí letní sezóna, hotely a kavárničky opustí poslední hosté, nezačíná být tam u vás trochu nuda?

Ne, ne, ne! Vůbec! V zimě je to nejlepší období. V Kerkyře, hlavním městě ostrova, je pořád ruch a rej, je to univerzitní město, takže tady je skoro všecko otevřené. Když je hezky, chodím se koupat do moře, když prší, sedíme doma u kamen a čteme, hrajeme hry, povídáme si, muzicírujeme, pijeme víno a pořádáme večírky.

Jinak hraju také v místní dechové kapele na saxofon, píšu články, dělám reportáže pro rádio, čtu, sem tam uklízím a čas plyne tak strašně rychle, až mi to není příjemné.

Z vašich knížek i povídání je zřejmé, že cestování je vaše vášeň. Manžel je na tom stejně, nebo je spíš domácí typ?

Můj manžel cestuje poměrně nerad, protože nerad utrácí za věci, které pak nejsou vidět. Ale já cestuju pořád ráda, takže to řeším tak, že na podzim, po sezóně, mu nechám děti a odjedu sama do Prahy a pak vyrážím většinou do Švýcarska, Německa nebo Anglie, kde navštívím své přátele.

Takže rodinná dovolená se u vás neprovozuje?

Ale ano, poslední léta se snažím, abychom vždycky vyjeli někam s celou rodinou po Vánocích. V létě je naše nejvytíženější období a v zimě se dá všude dostat jen přes Atény, což je ve čtyřech lidech dost drahé. Takže hledám a kupuji letenky hodně dopředu, abychom se společně někam podívali.

Byli jsme takhle už v Římě, Berlíně a Istanbulu a letos, pokud všechno dobře dopadne, se chystáme do Neapole. Můj manžel se totiž, když to za něj někdo zorganizuje, začne těšit. A jakmile se dá do pohybu, není k zastavení. Akorát že všechno prožívá až zpětně, takže při cestách s oblibou na něco brblá, ale po třech měsících pak vzpomíná, jak to bylo báječné.

Zdá se, že se vám daří manžela přetvořit trochu k obrazu svému.

Snažím se ho trošku zesynchronizovat, aby měl ty prožitky okamžité a mohli jsme si to tím pádem užít všichni společně.

Takže ostrovanka si už splnila své cestovatelské sny?

Ne, zdaleka ne. Láká mě Barcelona, Stockholm, New York, vlastně spousta míst. Jednoho dne, až děti vyrostou, bych chtěla jet sama do New Orleansu a hrát tam na ulici s černochy jazz na saxofon.

Zkusit si třeba na měsíc nebo dva život pouličního muzikanta. Ale vlastně nemám jediný pevný cíl. Kam mě vítr zavane, tam pojedu ráda.