Mladý farář se nedostal do povědomí české veřejnosti jen tím, že je u nás prvním katolickým knězem s romskými kořeny, nebo sloužením mše při tradiční romské pouti na Svatý Kopeček u Olomouce, kde se čeká vždy několik stovek účastníků.

Sem tam se v bulváru objeví i zprávy o tom, jak dal pomazání Agátě Prachařové, poté co se zranila, nebo přišel do nemocnice za její nemocnou babičkou. A na bulvárních fotografiích je vidět, že tenhle duchovní je šik a má dobrý vkus.

„Stereotypy fungují vůči Romům i vůči církvi. Myslím, že kněz jako já boří představy o tom, že snad žije v kostele, nikam nechodí, neumí se bavit, že je nějaký mimoň,“ vysvětluje Vágai a dodává, že tradičně je to právě kněz, kdo by měl být centrem komunity, měl by být viděn mezi lidmi a chodit mezi ně.

Moje máma je Slovenka a otec byl Rom. Myslím, že jsem zčásti opravdu Rom po něm. Vnímám to například na své empatii a na tom, jak věci citově prožívám.Vojtěch Vágai

Vojtěch tuhle filozofii praktikuje ve svém působišti v Pelhřimově i při různých návštěvách po celé České republice. „Víra a kněz tradičně spojovali národnosti i různě sociálně postavené lidi,“ vysvětluje klidným a melodickým hlasem. Očividně je zvyklý vyprávět.

Kvůli zvonění na zvony utekl ze školky

„Například během komunismu byla církev takovým jednotícím prvkem. Přicházeli do ní lidé, kteří nesouhlasili s režimem,“ říká jednatřicetiletý Vojtěch, jehož otec byl českokrumlovský jahn, nejnižší představitel katolické církve, který se může oženit a založit rodinu.

„Vzpomínám si na jednu zkušenost, kdy se těsně po sametové revoluci zvonilo na zvony na znamení osvobození a pádu komunismu. A já chtěl tak strašně moc zvonit taky, že jsem utekl z mateřské školky.“

Vojtěch vystudoval střední průmyslovou školu, zajímal ho design a koketoval s myšlenkou, že by se něčemu takovému věnoval, ale nakonec si zvolil kněžskou dráhu.

Vojtěch Vágai

Vojtěch Vágai

FOTO: ČTK

V rozhodování ho určitě ovlivnila hluboká víra jeho otce. „Moje máma je Slovenka a otec byl Rom. Myslím, že jsem zčásti opravdu Rom po něm. Vnímám to například na své empatii a tom, jak věci citově prožívám,“ zamyslí se.

„Jsou to lidé opravdu citliví a vnímaví a vidí velkou hodnotu v rodině. Můj otec už nežije, a nedávno jsme si říkali s bratrem, že od té doby už neslavíme narozeniny, ani jiné svátky stejným způsobem,“ říká duchovní s tím, že k etniku určitě patří schopnost se bavit a žít v sounáležitosti.

Pane faráři, pomodlete se za mě

„Rodina a klany se o sebe umí vzájemně postarat,“ vysvětluje a podotkne, že do kostela nebo za farářem jednotlivci nebo rodiny chodí, když mají třeba nemocné dítě, anebo jiný problém, u kterého by mohla být užitečná pomoc shora.

„Myslím, že v náboženství se hodně ukazuje, jak je to pověrčivý národ. Když se jim nedaří dobře, prožívají nějakou bolest, těžkost, nebo právě starost v rodině, tak přijdou: Pane faráři, pomodlete se za mě. Boha a církev vyhledávají spíš cíleně.“

Vojtěch Vágai ještě zmíní, že Pelhřimov má na české poměry hodně praktikujících věřících. „Máme tady dvě farnosti a dva kněze. Do kostela chodí kolem tisícovky lidí. Romské rodiny jsou tu snad dvě, někdy chodí v neděli na mši, to jo, ale že by byli pravidelnými návštěvníky, to se říct nedá.“

Ptám se, jestli by pro něj nebylo lákavé stát se duchovním třeba ve vyloučené romské komunitě, která by zřejmě respektovala duchovního ze svých řad. „Já ale nejsem jenom Rom, i když se na to lidé hodně zaměřují. Je to moje součást, která spoluutváří moji osobnost, ale ne to nejdůležitější. Jsem hrdý i na to, že jsem Čech, že jsem kněz, že mě pan biskup poslal do nejživější farnosti naší diecéze, že dělám spoustu aktivit s mládeží a s dětmi.“

Farář pro všechny

„Pro mě je docela zajímavé, že romští duchovní chtějí být především duchovními, chtějí tu být pro všechny a svoje romství nepodtrhávají, naopak odsouvají do pozadí a vzdalují se mu,“ myslí si evangelický farář Mikuláš Vymětal, kazatel pro humanitární aktivity.

Představitel Českobratrské církve evangelické byl nejdříve farářem pro mládež a chtěl vědět, jaká témata jeho svěřence zajímají. „Jedna z těch věcí byly sociální otázky.“ A od nich byl jen krok k menšinám.

Farář Mikuláš Vymětal sice sám není Rom, ale s Romy hodně pracuje. V pražském kostele Svatého Martina ve zdi křtí i romské děti.

Farář Mikuláš Vymětal sice sám není Rom, ale s Romy hodně pracuje. V pražském kostele Svatého Martina ve zdi křtí i romské děti.

FOTO: Veronika Karlíková

„Jedna rovina běžné farářské práce spočívá v tom, že někam přijdete a bavíte se o víře s lidmi, kteří o to mají zájem, a v této komunitě je zájmu docela dost.“ Faktem ale je, že na rozdíl od Slovenska se u nás mnoho mužů a žen z romského etnika do církevních řad nerekrutuje.

Předkové velké části českých Romů se do Čech po druhé světové válce přestěhovali za prací. Přišli ze Slovenska a v té době byli hluboce věřící. „Pokud vím, hlásili se k římskokatolickému vyznání a v českém prostředí se dost vzdálili od církve.“

Víra se podle Vymětala pro etnikum hodně zvnitřnila a tehdejší doba nebyla rozhodně příznivá pro praktikující křesťany. Návštěvy kostela byly dřív integračním prvkem mezi jednotlivými skupinami a vrstvami. „Je to určitě i problém církve, že se jim vzdálila a že se Romům nedokázala věnovat.“

Duchové zemřelých

„Prožitek víry je u Romů často jiný než u bílých věřících. Je víc emocionální a často vyjádřený v nějakém přemýšlení. My bychom řekli, že jde o pověry, ale v náboženské postmoderně je už všechno dovoleno.“

Etnikum věří na duchy zemřelých, jejich zesnulí příbuzní se jim často objevují ve snech jako mulo, tedy přízrak, který si jde vyřídit účty, na onom světě mu něco chybí, nebo nesouhlasí s jednáním někoho z pozůstalých. „Ti s nebožtíky ve snech často promlouvají, a pak přemýšlejí, co to znamená,“ vysvětluje Vymětal.

„Romista by řekl, že je to pozůstatek víry z Indie. Já se s nimi snažím o těchto zážitcích bavit racionálně, vysvětlit, že měli své příbuzné rádi, že na ně hodně myslí, a proto se jim o nich zdá,“ poukazuje farář na silnou vazbu k rodině. Podle Vymětala dnešním českým věřícím emocionalita a emotivnost v projevech víry prostě chybí a přistupují ke všemu spíš racionálně. Zato Romové prý umí vytvořit atmosféru, nebojí se projevovat nebo zpívat třeba i populární písně.

„Byl jsem farář v malém evangelickém sboru v Berouně, kde jsme dělali společné bohoslužby, což si neromští návštěvníci dost pochvalovali. Prožitek byl najednou úplně jiný,“ a přirovnává mše ke gospelu.

Vyřezávali písmena pro slepého

Mikuláš Vymětal se věnuje menšinám a integraci. Romů, kteří by se integrovali do církevního světa a stali se faráři, nezná mnoho. „Osobně jsem v kontaktu se dvěma, ale ani jeden z nich nemá momentálně faru,“ říká Vymětal a nepokrytě k tomu dodá, že se i mezi křesťany setkal s určitou mírou předsudků a odsuzování vůči duchovním z této menšiny.

„Docela podrobně jsem sledoval Ondřeje Kováče. S ním to bylo tak, že mu jeho sbor ve Střešovicích, stejně jako spolužáci na teologii velice pomohli, ale to bylo i tím, že je nevidomý,“ vzpomíná farář, který na evangelické teologické fakultě vyučuje hebrejštinu.

Ondřej Kováč se během své kněžské dráhy oženil a má tři děti. Na snímku je s manželkou a nejstarším synem.

Ondřej Kováč se během své kněžské dráhy oženil a má tři děti. Na snímku je s manželkou a nejstarším synem.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

„Spolužáci mu třeba jednou vyřezali tvar hebrejských písmen, aby si je mohl osahat a pochopil, jak vypadají. Pamatuju si, že vystudoval velice dobře i napsal dobrou diplomovou práci.“

Pochvaluje si Facebook

Ondřej Kováč teď bydlí v Jindřichově Hradci a momentálně komunikuje o duchovních věcech hodně přes internet. „Dřív jsem psal blog, ale teď používám Facebook a moc si to pochvaluju, líbí se mi, že člověk může působit na různé typy lidí, na českou i romskou společnost, na věřící i nevěřící,“ říká Ondřej Kováč, který po dokončení teologické fakulty vystřídal dvě působiště.

„Letos v květnu jsem odešel z farnosti v Táboře, kam jsem nastoupil v roce 2013. Přestali jsme si tam rozumět a teď přemýšlím, co bude dál, co bych dělal, kdybych už nebyl knězem.“

Cestu ke křesťanství si rodák z Chomutovska našel až na střední škole provozované Českobratrskou církví evangelickou. „Chtěli vzít i nevidomé žáky, kvůli integraci,“ vysvětluje Ondřej, který ve třech letech ztratil zrak.

„Během studia jsem se seznamoval s tím, co je křesťanství a co je to Bible. Tam jsem uvěřil,“ říká dnes čtyřicetiletý Kováč. Vybral si kněžskou dráhu a začal v Praze studovat teologii. „Bylo to hodně náročné, evangelíci dávají velký důraz na to, aby se při studiu šlo k pramenům, a také na znalost klasických jazyků.“

Mladý student teologie chtěl předávat významy víry. „Živila mě myšlenka, že mě Bůh pro tento úkol vybral. Měl jsem jakési zjevení ve snu a to mě hodně posilovalo.“

Kromě poslání mluví farář Kováč ještě o upřímnosti a přímosti, kterou by měl duchovní mít, a jako otec tří dětí zmiňuje péči o rodinu. „Myslel jsem si, že tím, že jsem farář a křesťan, který se dobře stará o svoji rodinu a pečuje o děti, můžu dávat pozitivní příklad,“ dodává. Prý se nikdy necítil jako farář, který by tu měl být speciálně pro Romy, i když na druhou stranu nemůže vědět, kam ho osud zavede.

„Nemyslím, že je správné být specifickým farářem pro nějaké etnikum. Vždycky jsem o sobě říkal, že jsem farář romského původu, nikoliv romský farář. Určitě se dá působit na většinovou společnost, aby si našla cestu k naší menšině. Myslím, že církev má k tomu možnosti, ale neřekl bych, že je využívá.“