Ředitel Povodí Moravy: Žijeme ve vodním blahobytu

V Brně je už v devět ráno na ulici dusno, stejně jako v celé zemi, a já v sídle Povodí Moravy požádám asistentku generálního ředitele o vodu. „Tedy jestli nějakou máte,“ poznamenám. Je to žert jen napůl. Jan Hodovský vodu označuje za strategickou surovinu, se kterou není radno plýtvat.

„Byl jsem s rodinou v kempu a pozoroval jsem lidi u těch řad umyvadel. Naprostá většina přijde, otočí kohoutkem a celou dobu voda teče, přestože ji potřebují vlastně jen na začátku, možná v půlce a pak na konci,“ všiml si během letošní dovolené. „Když si uděláte obrázek toho, kdy, k čemu a jak používáme vodu, je z toho možná 60 procent ztrátového času, kdy volně odtéká pryč,“ myslí si.

Představa, jak za to návštěvníky kempu kárá, ho pobaví: „Bezesporu to tak dělám ve svojí rodině, ale že bych běhal po kempech a koupalištích a nabádal lidi…“

Na podobných místech už leckde fungují baterie a sprchy na fotobuňky, ta ostatní by doporučil alespoň osázet cedulemi, které by na šetření vodou upozorňovaly.

Může si vůbec ředitel Povodí Moravy užít v létě dovolenou, když skoro každý rok hrozí nějaký extrém, buď povodně, nebo extrémní sucho?

„Už když jsem pracoval na ministerstvu životního prostředí jako tajemník Ústřední povodňové komise, bylo běžné být nonstop připraven se sebrat a přijet zpátky. Moje žena je na to už téměř zvyklá,“ přiznává.

Co je pro vodohospodáře z obou klimatických jevů horší, je podle něj těžké říct. Bere to především z pozice obyčejných lidí. A ti mnohem silněji vnímají povodně.

„Při nich každý vidí, jak voda stoupá, zalévá pozemky, jsou s tím spojené místní lidské tragédie a každý si uvědomí jejich dopad. Před vodou ale můžeme utéci, před suchem ne. Není kam. Jeho dopady jsou pozvolné, zato daleko rozsáhlejší a zasahují do víc oblastí našeho života.“

Státní podnik, který řídí od konce předloňského roku, pečuje o vodní toky a vodohospodářské objekty na území odpovídajícím čtvrtině rozlohy České republiky a jeho působnost zasahuje do sedmi krajů.

Mimo jiné spravuje 28 významných přehrad a více než 200 vodních nádrží a rybníků. Při povodních nebo suchu je jeho snahou dopady obojího co nejvíc zmírnit, především včasným naplňováním nebo naopak upouštěním přehrad.

Na rozdíl od povodní si většina lidí nejspíš přesně nevybaví, kdy bylo Česko naposledy tolik vysušené. Jan Hodovský to samozřejmě ví přesně: 2003. A prohlašuje, že v některých ukazatelích jsme tehdejší krizi letos brzy překonali.

V době našeho rozhovoru svítila na obrazovce ve vodohospodářském dispečinku u poloviny řek ikona pro sucho. Ředitel Povodí Moravy označil jako možná nejhorší situaci na řece Veličce, levostranném přítoku Moravy. „Jsme na dvou procentech dlouhodobého průměrného měsíčního průtoku. V létě tam stejně obvykle neteče skoro nic a teď z toho ‚nic‘ tam jsou dvě procenta. Drží se tam louže, tůně, ale vodní tok je významně narušený.“

Co to vlastně může znamenat? Daleko víc než jen fakt, že je ve Veličce mělko na koupání a vodáci si nezajezdí. Dopad to má na celý vodní ekosystém. „Čím méně vody v letních měsících, kdy svítí slunce, tím víc dochází k prohřívání vodního prostředí a úbytku kyslíku. Hlášeny máme desítky lokálních úhynů ryb.“

Krizový štáb Povodí Moravy kromě toho už na konci července apeloval na vodoprávní úřady, aby omezily nebo zakázaly odběr povrchové vody. Kdejaký zahrádkář by mohl brblat, že těch pár konví, které si v řece naplní, nemůže nikoho vytrhnout, ale Jan Hodovský opáčí, že takových se to týká jako prvních. Konev ke konvi a rázem je z toho slušné množství, když jsou zahrádkářů tisíce.

„Omezením drobných odběrů oddálíme dobu, kdy bude potřeba omezit velké odběratele,“ vysvětluje. Nezalitá rajčata totiž nikoho nezabolí tolik, jako kdyby se musely uskromnit továrny a elektrárny, které vodu používají ke chlazení. O úpravnách pitné vody nemluvě.

Jsme zvyklí, že se při povodňových škodách kromě přírody často hledá viník i mezi vodohospodáři. Letos je to stejné, i když pro změnu řádí sucho.

„Stížnosti jsou dnes a denně. Slyšeli jsme, že moc upouštíme a v nádržích je málo vody, nebo naopak že jsme málo předpouštěli, a tím pádem za vyšších vodních stavů pouštíme pod přehrady mnoho vody. Role správce povodí je nevděčná a vodohospodář se dokáže veřejnosti málokdy zavděčit,“ ví Jan Hodovský.

Marek Viskot je vedoucím vodohospodářského dispečinku v Povodí Moravy a uvádí, že opatření kvůli suchu se rozjela už v lednu: „Vzhledem k tomu, že nebyla žádná významná zásoba vody ze sněhu, začali jsme už během ledna postupně plnit nádrže, abychom je měli po jarním tání, které vlastně ani pořádně nebylo, napuštěné na zásobní hladiny. Kdybychom čekali třeba do února, jestli napadne sníh, tak bychom v nádržích byli ještě níž a mohli jsme být v létě v daleko horší situaci.“

Letošní prázdniny byly čekáním na déšť. Nic víc než šetřit vodou, když už sucho nastalo, se podle ředitele Povodí Moravy vlastně nedá. Rezervy však máme v jeho prevenci. Opatření jsou podle něj v zásadě dvě. To první je dlouhodobá a svým způsobem celospolečenská změna.

„Jde o postupnou proměnu krajiny, která je silně ovlivněna lidskou činností. Je nesmysl uvažovat, že se nějak významně uskromníme ve svých aktivitách, ale určitě bychom ji mohli využívat lépe, citlivěji, efektivněji. Jde třeba o nebezpečí eroze při přívalových deštích nebo rychlost vysychání půdy. Dlouhé lány osázené jedinou plodinou se snadno obhospodařují, ale jsou to velice citlivé kusy naší krajiny, které jsou při působení sucha, výparů postiženy nejsilněji.“

Jmenuje i další chybějící prvky. Remízky, lesíky, místa, která snáze udržují vodu. Stejně tak rybníky, mokřady mohou pomoct vytvářet drobná mikroklimata. Pole jsou často orána „do kopce“, takže dešťová voda se na nich hůře udrží a při přívalových srážkách s sebou strhává i množství zeminy. Rozsáhlé změny velkých území však často končí v polovině cesty. „Ztroskotají na neochotě vlastníků pozemků potřebná opatření udělat.“

Udržení vody v krajině mimochodem nepomáhá ani naše geografická poloha. Klišé o střeše Evropy, ze které nám, s nadsázkou řečeno, voda odtéká do ciziny, podle ředitele Povodí Moravy platí.

Situaci pochopila i vláda. Na konci července ministři schválili dokument, který staví sucho na stejnou pozici jako povodně a obsahuje padesát opatření, jak mu předcházet. Je mezi nimi i nutnost stavět nová vodní díla.

Na otázku, jestli by letošní sucho zmírnilo třeba právě víc vodních nádrží, Jan Hodovský odpovídá: „Stoprocentně.“

To je to druhé preventivní opatření. A taky ví, co takovým názorem může vyvolat. „Někteří lidé si teď řeknou: Aha, betonová lobby ožívá.“ To je podle něj nesmysl, stejně jako tvrzení, že vodní nádrže jsou přežitý produkt socialismu.

„Stavěly se u nás intenzivně už na konci 19. století a na začátku 20. století. Naši předci si dokázali na základě praktických zkušeností dobře spočítat jejich efekt.“

Po roce 1989 se znovu začal klást důraz na životní prostředí, proti čemuž nic nenamítá, jenže vlna ekologizace smetla i nádrže. Lidé je začali vnímat jako antiekologické, jako betonová monstra v krajině. Vždyť nejmladší vodní nádrž u nás – Slezská Harta na Bruntálsku – vznikla už před 18 lety.

„Zaspali jsme v plánování. Ještě před deseti lety jsme měli přes 200 hájených lokalit pro takzvané výhledové nádrže. Pod různými tlaky se jejich seznam revidoval a omezil až na jednu třetinu.“

Přiznává, že si nedovede představit stavbu 200 nových nádrží, ale nebojí se prohlásit: „Pokud se chceme chovat zodpovědně vůči dalším generacím, měli bychom připravovat desítky dalších lokalit.“

Do ideálu je rozhodně daleko. V současnosti připravuje Povodí Moravy studie proveditelnosti na pouhých pět nových vodních děl.

Pomůže zbourat bariéru předsudků vůči vodním nádržím letošní zkušenost se suchem?

„Ne,“ předpovídá ředitel Povodí Moravy skepticky. Přesvědčil se, že lidé mají krátkou paměť.

„Někdy mě to až šokuje,“ říká a dává příklad z povodní: „Projde velká voda, je to katastrofa, vy za těmi lidmi přijdete za půl roku, chcete projednat majetkoprávní vypořádání kvůli budování protipovodňových opatření a část z nich vám řekne, že vám žádné pozemky nedá. Že nechápou proč.“

S častějšími extrémními jevy přitom podle jeho mínění musíme počítat. Ačkoli upozorňuje, že není věštec ani erudovaný klimatolog, kloní se k názoru, že nás čekají teplejší zimy, sušší jara, častější přívalové deště v létě a vůbec větší srážkové výkyvy. „Musíme se na to adaptovat.“

Začít se dá třeba už šetřením s vodou. Každý z nás denně spotřebuje asi 90 litrů vody. Podle Jana Hodovského to bývalo i 120 litrů na hlavu. Ačkoli za tím vidí hlavně vzrůstající cenu vodného a stočného, pokles spotřeby ho těší.

„Stále si však myslím, že se u nás velice plýtvá.“