Co jste měla na základní škole z dějepisu?

V šesté třídě dokonce trojku. Dějepis jsem nesnášela. Za mých časů to byly jen mraky dat a neznámých jmen, které jsme se museli učit nazpaměť. Bohužel, mnohdy se tak dějepis učí ještě dnes, suchopárně a bez vazby na současnost.

Tak jste zahájila tažení proti tomuto stylu výuky?

Ale to zas ne. Jen myslím, že důležitější než šprtání je dostat školáky k nějakému pochopení. Na besedách vysvětluju dětem rozdíl mezi dějepisem a historií - je asi takový jako mezi tělocvikem a olympijskými hrami. Dějepis je školní předmět, který obsahuje jen základní data. A pak existuje historie a ta se odvíjí od tohoto okamžiku zpět až k počátkům života, obrovský kus času plný vzrušujících příběhů.

Napsala jste asi dvacet knih. Z každé řádky je znát velká láska k historii a ke staré Praze zvlášť.

Vyrůstala jsem poblíž Staroměstského náměstí, takže jsem byla přirozeně obklopená nejkvalitnější architekturou, nejlepším uměním. Ostatně dodnes bydlím ve stejné ulici, nějak ta místa pořád nemůžu opustit.

Jako dítě jsem běžně zhltla deset knížek týdně, četla jsem ve škole pod lavicí, za chůze, tajně v noci.

Nejvíc píšete o legendách. Kdo vám je vyprávěl? Rodiče?

Nikdo, četla jsem si. V knihách jsem ležela pořád. Jako dítě jsem běžně zhltla deset knížek týdně, četla jsem ve škole pod lavicí, za chůze, tajně v noci. Do knihovny jsem chodila s igelitkou každý pátek. A měla jsem ještě jednu výhodu - táta byl teoretik dětské literatury a díky tomu nám každý měsíc chodil balík s produkcí nakladatelství Albatros. Pro mě byla kniha naprosto běžná věc. Kdybych jako dítě dostala pod stromeček knihu, urazila bych se, bylo by to stejné jako dostat ponožky.

Je fakt, že legendy a pověsti mě přitahovaly nejvíc, protože udržují velké napětí mezi skutečností a fikcí. Jako dítě přesně nevíte, co je pravda a co už ne. Stará Praha je těch legend plná. Bylo vzrušující chodit denně třeba kolem baráku, kde straší bezhlavý rytíř - co když tam ten rytíř ještě je?

FOTO: Lenka Hatašová

Převyprávěla jste české pověsti, legendy z hradů a zámků, pražské legendy a dokonce i řecké báje. Jak vás napadlo pustit se třeba do Aloise Jiráska?

Vlastně mě inspirovala dcera. Bylo jí devět a doma bulela, že nerozumí Jiráskovým pověstem. Zlobila jsem se na ni, ale pak jsem jí nakoukla přes rameno a pochopila jsem, že současné dítě tomu absolutně nemůže rozumět. Nemá šanci se prokousat tím šroubovaným vlasteneckým slohem plným archaismů. A přitom jde o národní mýty, docela důležité příběhy, které by měl každý znát. Docela jsem se rozčílila: jak je možné, že jsme za sto let neuměli dětem dát staré pověsti ve srozumitelnější podobě!

Tak jste to konečně udělala!

No, bylo to dost těžké. Ale když moje Staré pověsti české a moravské vyšly, školy je okamžitě začaly používat. Pamatuji se, jak jsem se setkala s prvním živým ohlasem. Při jedné besedě malé holčičky sehrály příběh o dívčí válce. Položily se do toho s takovou vervou, že mě to až dojalo. Ony ten příběh Vlasty a Šárky prostě vzaly za svůj, o to přece jde.

Myslíte, že byste si s Jiráskem rozuměla?

Určitě. Bylo by hodně zajímavé se potkat, takový střet kultur. Jirásek je vynikající autor a pro českou historii udělal hodně. Jeho díla jsou samozřejmě poplatná době a jejím názorům, myšlenkovým tendencím. A jazykově i vypravěčsky jsou pro dnešní čtenáře dost obtížná.

Myslím, že Jiráska by děti měly číst až na střední škole. Stejně tak i Babičku Boženy Němcové. To není chyba těch autorů, ale systému. Ten děti nutí do četby, kterou už nedokážou ocenit. Je to stejné, jako by se po dospělých chtělo, aby četli středověké rukopisy a ohromně si to užívali. Běžný člověk asi nemá na nočním stolku třeba Zbraslavskou kroniku. Tak proč to nutíme školákům?

Vaše díla dostávají ceny a uznání u nás i v zahraničí. Třeba Dračí polévka o vietnamském klukovi vyrůstajícím v Praze získala mezinárodní ocenění Bílá vrána (White Raven). Kam chodíte na ty nápady?

Konkrétně tohle téma je ze života. Jezdila jsem víc než deset let na besedy s dětmi, do škol, do knihoven. Loni jsem s besedami musela skončit, už jsem nemohla, protože jich bylo třeba čtyřicet do roka.

S dcerou Markétou si občas zahrají s divadelníky v Jindřichově Hradci.

S dcerou Markétou si občas zahrají s divadelníky v Jindřichově Hradci.

FOTO: soukromý archív Aleny Ježkové

Na každém setkání byly také vietnamské děti, většinou aktivní a nadané. Často věděly o našich dějinách víc než ty české. Díky tomu jsem si uvědomila, že naše společnost pro tyhle děti nenapsala ani jednu dětskou knížku. O tom, že žijí dva životy - jeden vietnamský doma a druhý ve škole, kde jim učitelé říkají Ančo nebo Honzo, aby se jim to lépe pamatovalo. Například tohle mi přijde naprosto ponižující, vždyť dítě přijde do školy a ztratí své pravé jméno. Já to vnímám stejně jako zbavit člověka základní důstojnosti.

Jako Pražačku mě nadchl váš netradiční průvodce po hlavním městě, a hlavně titul - Praha, babka měst!

(směje se) Prostě jsem chtěla Prahu trochu strhnout z toho strnulého piedestalu „matky měst“. Praha je sakra stará babka a já k ní mám taky takový vztah. Uctivý, ale přátelský.

Jak se na psaní připravujete?

Zabývám se většinou tím, čemu se říká „popularizace historie“. Prostě ji vyprávím po svém, prostřednictvím příběhů, pocitů, s nějakým osobním okouzlením. Ale než se do nějakého tématu pustím, musím perfektně znát fakta. Za každou knížkou je studium množství odborných publikací, třeba i padesáti. Mám štěstí, že jsem studijní typ. Líbí se mi dostat se až do těch nejspodnějších pater historie. Při čtení narazím na nitku příběhu a jako pes ho začnu stopovat, přitom objevím zase další nitky. Je to vzrušující.

Jaké téma vám učarovalo teď?

Kláštery. A lidé, kteří v nich žijí. První kniha s názvem Tichá srdce vyšla před dvěma lety, letos v létě jsem přidala druhý díl. Chystám se ještě na třetí část. Ale musím si trochu odpočinout, vzdálit se od tématu, abych se zase k němu mohla vrátit ve skvělé formě.

Když ujdete dvacet kilometrů a víte, že osm set osmdesát je ještě před vámi, říkáte si, co to zase děláte za blbost.

Těžké téma. Proč jste se do toho dala?

Na začátku jsem byla zvědavá, co se za zdmi klášterů děje, jaký život řeholníci vedou, proč o nich nic nevíme, proč k nim nechodíme. Chtěla jsem ten tajemný svět objevit pro lidi jako já, které to zajímá, ale nejsou věřící. Takže jsem napsala knihu, jakou bych chtěla číst, kdybych ji sama nenapsala.

Musela jsem hodně studovat a taky hodně pochopit, odkrývat historii církve, hlavně tu novodobou. Nevěděla jsem vůbec, co se s kláštery dělo za okupace nebo potom za totality v padesátých letech. Žasla jsem a docela mě pobouřilo, že se o tom ve školách neučí ani dnes. Kdo dneska ví, že objevitel genetiky Mendel byl augustinián, Dobrovský jezuita nebo že první znojemské okurky se pěstovaly v klášteře Louka u Znojma?

Na pouti do Santiaga de Compostela. Cesta je přehledně značena.

Na pouti do Santiaga de Compostela. Cesta je přehledně značena.

FOTO: soukromý archív Aleny Ježkové

A jací jsou současní řeholníci?

Řádů je velké množství a každý se zabývá něčím jiným. Jeden pracuje třeba v nemocnicích, jiný provozuje školy, další pěstuje duchovní kulturu.

Umím si představit, jak v šeru kláštera rozmlouváte s řeholníky. Ale že jste už dvakrát putovala do španělského Santiaga de Compostela, to mě překvapilo. Sama sebe vydáváte za „kavárenského povaleče“.

Poprvé jsem se tam vydala před čtyřmi lety s kamarády. Cesta měla devět set kilometrů a byli jsme na ní sedm týdnů. Nejdřív to šlo ztuha, myslím fyzicky, ale pak jsem si zvykla. Zajímavé je, co se dělo s psychikou. Najednou jsem byla přízemní tvor, soustředěný na krajinu, na toulavé psy, na bolavé nohy. Být poutníkem je úplně jiný způsob existence. Letos jsem šla podruhé, tentokrát sama, ale jenom devět dnů trasu dvě stě kilometrů dlouhou. Příští rok vyrazím potřetí.

Jak jste to vůbec zvládla?

Pravda je, že do doby své první pouti jsem ušla v kuse jen asi patnáct kilometrů na branném kurzu na vysoké škole. Jo, lehké to nebylo. Ale všechno je na stejném principu, pouti nebo knihy. Jak jsem mohla napsat knihu o klášterech, když ani nejsem katolička? Vlastně nevím. Mám pořád v hlavě kouzelné heslo stařičkého otce Benedikta, františkána od Panny Marie Sněžné v Praze. Napsal o svém životě vtipnou knížečku. Kromě jiného v ní píše, že když mu něco nešlo, řekl si: Kousek po kousku jako v Rakousku! (směje se). Já taky pracuju a jdu kousek po kousku.

To vyžaduje trpělivost, že?

Hodně trpělivosti. Když máte napsaných prvních dvacet řádek z knihy, která má mít dvě stě stran, je to zoufalství. Když ujdete dvacet kilometrů a víte, že osm set osmdesát je ještě před vámi, říkáte si, co to zase děláte za blbost. Ale prostě se zvednete a jdete a druhý den zas a potom zase.

Dobře, pak dorazíte do cíle a co dál?

Nic. Máte zabukovanou letenku a letíte zpátky domů.

Besedy s dětmi ji baví, ale bylo jich příliš, tak si dala pauzu.

Besedy s dětmi ji baví, ale bylo jich příliš, tak si dala pauzu.

FOTO: soukromý archív Aleny Ježkové

Nic víc?

A co by mělo být? Nějaký zázrak? (směje se) Zázraky na cestě nepotkáte. Ale samozřejmě, když jste otevření nečekaným řešením a situacím, dostanete se, kam potřebujete. Tím se řídím v celém svém životě.

Třeba i ve vztazích s muži?

Víceméně ano. Jak člověk stárne, získává zkušenosti - do čeho ještě stojí za to jít a do čeho už nikdy ne. Tak se vám ten manévrovací prostor stále poněkud zužuje, ale taky neopakujete stejné chyby.

Kdy napíšete svůj vlastní příběh o krásné rozvedené blondýně, která má báječnou dceru?

Zatím nemám sebemenší chuť. Svoje soukromí si dost střežím.

Loni jste kandidovala v obecních volbách a stala jste se zastupitelkou Prahy 1. Řekla bych, že jste tím o velký kus soukromí přišla.

Kandidovala jsem z přesvědčení. Pražské centrum je přetížené, vždyť každoročně tudy projde přes pět miliónů turistů. Obyvatelům se žije čím dál hůř, mizí běžné obchody a služby, přibývá nočních podniků. Do určité míry je to přirozený vývoj, který lze měnit jen těžce. Z pozice opozičního zastupitele jde ale ovlivnit alespoň něco. To mě pořád drží, i když ta práce vyžaduje hodně času a je náročná.

Kde nabíráte nové síly?

Nejradši sedím na zahradě na chalupě, nehýbu se a pozoruju ptáky. V přírodě jsem šťastná. Miluju ticho. Nebo jdu do lesa, často i na půl dne. Občas tam i usnu. Je to pro mě vrchol svobody - vlastně jakoby nebýt. Stejné je to při mých poutích.