„Bacha na bobky!“ křičí šestiletý Vítek.

Vstupujeme do ohrady s vysokou trávou. Dvě ovce - Káťa a Shaun - před námi prchají.

„Přivezli jsme je teprve před týdnem a ještě si nezvykly. Máme je tady, aby spásaly trávu, a taky pro potěšení,“ vysvětluje František Jirásek, devětatřicetiletý muž na mateřské dovolené. Zvládá dva syny, dům, pár domácích zvířat i své podnikání. Prvorozený Vítek nastoupil v září do školy, Mikulášovi jsou dva roky.

„Na rodičovské dovolené,“ opravuje mě. Námitky má i proti slovu dovolená. „K té je to hodně daleko.“

Rodina bydlí v nízkoenergetickém domku nedaleko Říčan. František se na některých pracích podílel: položil podlahy, izoloval dům, vymaloval, synům vybudoval námořnický pokoj. Baví ho opravovat starý nábytek, vyrobil psí boudu a o víkendu dodělal kurník pro pět slepic.

„Ještě sháním kropenky. Kluci a manželka by chtěli také housata a pořídíme si nového psa, protože nám toho původního srazil vlak. Na zahradě pěstujeme trochu zeleniny, bylinek a květin. Zasadili jsme pár ovocných stromů. Dětem ještě chceme udělat opičí dráhu, manželka ji naprojektuje a já vyrobím,“ vypočítává náš hostitel, který umí i výborně vařit.

Hned po rodičovské se naplno vrátí ke své profesi. Vlastní prodejny s dámským spodním prádlem včetně nadměrných velikostí. V tomto oboru se pohybuje už od dvaadvaceti let. Jeho známý tehdy potřeboval obchodního zástupce a Františka obecně obchodování baví. Brzy zjistil, že v byznysu funguje chemie.

FOTO: soukromý archiv Františka Jiráska

„Butiky vedou většinou ženy, a když k nim přijde s nabídkou chlap, bývá úspěšnější než obchodní zástupkyně. Podnik jsem před šesti lety rozbíhal spolu s manželkou, takže jsem dobře proškolený. Ve spodním prádle se vyznám.“ A dokazuje to následujícími slovy.

Proti proudu

„Naší exkluzivní službou, se kterou jsme v ČR začínali jako první, je brafitting neboli poradenství, doporučení vhodné podprsenky pro danou ženu školeným personálem. I když mají dvě klientky po přeměření identickou velikost, třeba 70/H, málokdy budou mít stejnou podprsenku. Jedna například potřebuje širší kostice, druhá pevnější materiál, u nás každou oblékneme individuálně.“

Namítám, že velikost košíčku H je přehnaná. „Více než 20 % u nás prodaných velikostí je H až O,“ usměje se. „Zrovna včera, když jsem se zastavil na prodejně, přišla zákaznice a koupila si 70/J. Naši výrobci se specializují na materiály, kostice, šití opor a kvalitní provedení. Zákaznice to oceňují a rády se k nám vracejí. Přijela k nám klientka s dcerou až z Českých Budějovic, že prý jsme už poslední šance.

A opravdu si vybraly a děkovaly, že nemusejí na plastiku. Později nám mailovaly, že přestaly mít bolesti zad a konečně se cítí dobře. Ze zkušeností víme, že vnadnější ženy se v nevhodné podprsence trápí. Také při sportování mají větší nároky. Speciálními střihy lze taky srovnat nepoměr prsou. Na tom všem jsme postavili náš byznys,“ říká absolvent čtyřleté obchodní školy.

Tehdy se svou manželkou Danou získali obchodní zastoupení pro český a slovenský trh u anglického výrobce spodního prádla. Psal se krizový rok 2009, všichni krachovali - a oni startovali. Proti proudu.

„Se zastoupením jsme loni skončili a zůstaly nám dvě maloobchodní prodejny v Praze a v Teplicích. Nabízíme až 140 velikostí spodního prádla,“ říká František.

„Koordinuji pět zaměstnanců. Máme podprsenky, kalhotky a plavky, doplňkově pyžama. Pracují u nás maminy na zkrácený úvazek. Protože vím, jak těžké je občas zkoordinovat práci a rodinu, nemám problém domluvit se v případě dětských nemocí. A ženy to taky oceňují a rády to vrátí ve výkonu. Je na ně spolehnutí a já si svého ženského týmu moc vážím.“

Manželka je dar

Před rokem se rodinná rada rozhodla, že František na rodičovské dovolené vystřídá manželku Danu. Ta byla s mladším Mikulášem rok doma, i když to taky nebyla typická dovolená a při výchově obou synů pracovala. František na to přistoupil.

S manželkou Danou a syny Vítkem a Mikulášem. „Rodina je na prvním místě,“ říká.

S manželkou Danou a syny Vítkem a Mikulášem. „Rodina je na prvním místě,“ říká.

FOTO: Petr Horník, Právo

„Manželku beru jako dar, protože mě naučila spoustu věcí. Je tolerantní, má skvělé reakce. Ví, že my, chlapi, bojujeme s egem. Když jsem se prosazoval, moudře mě nechala a já po týdnu přišel a říkal -  Dani, asi jsi měla pravdu. Všechno jsem přehodnotil. Vedle ní jsem vyzrál. Jsme spolu už deset let a pořád ji miluji.“

Ona se zase nebála svěřit děti a domácnost manželovi. „Vzala jsem si přece dospělého chlapa a ne malé dítě. I můj táta a bratr zvládnou uvařit oběd a hrát si s dětmi. Dokázal to i můj děda, a ten se narodil v roce 1932. Většina chlapů dnes umí naskládat nádobí do myčky a zapnout ji. Navíc kluci mají obecně lepší vztah s otcem, který je může lépe motivovat a zabavit podle mužských pravidel,“ přidává se čtyřiatřicetiletá Dana Jirásková.

Vyrostla na středním Slovensku. Vystudovala Vysokou vojenskou leteckou školu v Košicích, řízení letového provozu. V rámci výuky navigovala stíhačky, hlavně migy. Po škole však z armády odešla, i když taková profese představuje existenční jistotu.

„Jsem svobodný člověk. Nemám ráda neférové jednání, lidskou hloupost, nelogické postupy a nemožnost bránit se. Taky se nebojím říct si svůj názor. Existenční jistota je i v base, a přece se tam lidé nehrnou,“ vysvětluje. Dnes je produktovou manažerkou a věnuje se také marketingu.

Tradice ctí oba

S manželem se seznámila před třinácti lety přes společné kamarády. „Napoprvé mě nezaujal, navíc jsem po rozchodu s předchozím partnerem nespěchala do dalšího vztahu. Ale ukecal mě, přesněji - nedal mi na výběr. Řekl mi - Čekal jsem na tebe několik let, teď už nebudu ani týden!

Potrpím si na tradice a k nim patří rodina, která si pomáhá a podporuje se, projevuje si úctu a lásku. Rodina je u mě na prvním místě. Do práce chodím, protože je to pro nás teď nejlepší řešení. Mimochodem, můj manžel je pořád ten, kdo má poslední slovo, třebaže to tak možná navenek nevypadá,“ dodává Dana Jirásková.

František to také tak cítí. Pochází z malé vesnice v severních Čechách, v rodině fungoval tradiční model. „Naši pracovali v zemědělství, mám ještě o dva roky starší sestru a mladšího bratra. Žili jsme kousek od babičky a dědy, kteří měli domek se zahradou a zvířaty, bylo to hezké dětství,“ vzpomíná.

František si přeje, aby se jeden ze synů stal veterinářem.

František si přeje, aby se jeden ze synů stal veterinářem.

FOTO: Petr Horník, Právo

„Táta už nežije a mamča si přivydělává k důchodu, takže není hlídací. A druhá babička bydlí 650 km daleko. Přijede jenom občas, stará se ještě o nemocnou prababičku. Manželka má tři sourozence, všichni žijí na Slovensku. Doma mluvíme česko-slovensky.“

Synům se snaží stanovit určité mantinely. „U Vítka zkoušíme, co by ho bavilo. V úterý má plavání a v neděli chodí jako správný venkovan do spolku hasičů. Časem možná přidáme nějaký sport nebo hudební nástroj. Chceme, aby si užil klidné, ale veselé dětství, normální školu a kamarády. Znám z okolí, že když ambiciózní rodiče přetěžují své potomky, skončí to někdy zdravotními problémy dětí a rodiče přitom neustoupí,“ vypráví hlava rodiny.

Kytička pro maminku

Nejvíc mu dává zabrat samotná výchova. „Je to trénink trpělivosti a důslednosti. Mikuláš už objevil první písmenka a má teď období dinosaurů. Starší Vítek umí trochu číst, sčítá do padesáti. Vedu je k tradičním hodnotám. Když měla podle slovenského kalendáře Dana svátek, domluvili jsme se, že ji překvapíme. Než se vrátila z práce, uklidili jsme hračky, já jsem vyluxoval, koupili jsme levanduli v kyblíku. No a teď při každém velkém pátečním nákupu kluci chtějí také kytičku pro maminku.“

Každý chlap by měl podle Františka pobýt alespoň tři měsíce s dětmi doma, protože tak navážou vztah na celý život. Jak tedy vypadá jeden všední den u Jirásků?

„Ráno odvezu manželku na vlak, Vítka do školky a s Mikulášem děláme, co je potřeba. Když je hezky, jsme na zahradě, povídáme si, hrajeme si. Když mám čas, uvařím něco k snědku nebo objednám oběd z blízké hospody. Po obědě Mikuláš usíná, tak spěchám k počítači a pracuji. V pondělí a ve středu hlídá chůva. V ty dny vyřizuji pracovní schůzky v Praze. Pak odpoledne vyzvednu Vítka a jedeme domů. V úterý a ve čtvrtek jsme s Mikulášem sami a v pátek beru Vítka ze školky hned po obědě a nakupujeme na víkend. Manželka se domů vrací kolem šesté večer. To už máme uvařeno.“

Hlavní jídlo František připravuje v pět odpoledne pro celou rodinu. „Moje kuchařka je trochu Zdeněk Pohlreich, Emanuel Ridi nebo něco od Hanky Zemanové. Takže zdravá strava kombinovaná s masíčkem. To, co mají chlapi rádi, ale nemyslím tím typický guláš s knedlíkem. Manželce pro radost nachystám nadstandardní dávku zeleniny.“

Adrenalin musel stranou

Dřív František hodně jezdil na kole, potápěl se, má rád rafting, turistiku, cestování. Teď své koníčky utlumil: cítí odpovědnost za rodinu, tak nehazarduje se životem.

„Chtěli bychom se s manželkou ve zdraví dožít vysokého věku. Kdyby se jeden syn stal veterinářem a druhý farmářem, sadařem nebo vinařem, byl bych maximálně spokojený. Měli bychom rodinnou firmu. Všechna přání se mi postupně plní, tak uvidím…“